Majdan a levice: sny a realita

Oleksandr Konopljanikov

Jakožto člověka technického, v jistém smyslu dokonce pedantického, mne vždy přivádělo do rozpaků zneužívání nejrůznějších hezkých slov při popisu vážných událostí. Nejsem proti vznosným výrazům, avšak během posledního měsíce už bylo toho laciného patosu trochu moc. Mám na mysli popis Majdanu.

Jakých jen epitet se mu nedostalo. Jedni říkají, že je to zrození národa, druzí, že jde o revoluci ducha, třetí mluví o národní revoluci, ale s tím, že před našima očima neprobíhá nic jiného než revoluce, souhlasí první, druzí i třetí. A všichni se ptají levičáků: „Proč se neúčastníte? Vždyť začala revoluce, vy jste po ní prahli, a teď se vám něco nezdá? Jste proti Janukovyčovi, nebo ne?“

Co se tedy na Ukrajině děje? Revoluce? Existuje klasická definice revoluční situace, jejímž autorem je Lenin: „Pro revoluci nestačí, aby utlačované třídy nechtěly postaru žít. Je zapotřebí také to, aby vládnoucí třída již nemohla postaru hospodařit a vládnout.“

Ruku na srdce, vidíme na Ukrajině něco takového? Ne. Státní systémy, zvláště donucovací aparát, fungují vcelku normálně. Vždyť už pár bloků od ulice Hruševského poklidně pokračuje každodenní život. Ani obsazování budov státních oblastních úřadů integritu moci nenarušilo.

A Marx říká o revoluci tohle: „Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo — což je jen právní výraz téhož — s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají ho.“

Je to dlouhý citát, zato ale vymezuje celý okruh požadavků, nezbytných, abychom mohli nějaký sociální jev nazvat revolucí. Zase se, už s ohledem na tuto definici, zeptáme: je to, co se děje, revoluce? Ne. V někdejší Ukrajinské sovětské socialistické republice se už více než dvacet let buduje kapitalismus. Samozřejmě, ukrajinský kapitalismus není žádný med, avšak revoluci, jež by chtěla svrhnout kapitalismus, v zemi očividně nepozorujeme.

Revoluce, ani revoluční situace na Ukrajině není. Co se tu tedy děje? Vystoupení? Čí? Teď je nejvyšší čas pustit se do třídní analýzy. V danou chvíli máme k dispozici dva sociologické průzkumy (http://www.dif.org.ua/ua/publications/press-relizy/jsjcosqjfopkqwepkfpk.htm, http://www.dif.org.ua/ua/publications/press-relizy/lmefojboerjojoj.htm), provedené fondem Demokratická iniciativa a KMIS 7.-8. a 20. prosince 2013, a také expertní rozhovory (http://vz.ru/world/2014/1/21/668749.html). Celkově vidíme následující obrázek: základní hybnou silou protestů je drobná a střední buržoazie. Na Majdanu jsou přítomni také nezaměstnaní, sezónní stavební dělníci a pracovníci v zemědělství, de facto blízcí lumpenproletariátu. Množství průmyslových dělníků je zcela minimální. O nedostatku podpory ze strany dělníků svědčí i neúspěch při organizaci dvakrát bombasticky ohlašované celostátní stávky.

O co tedy jde? Vystoupení drobné a střední buržoazie, dokonce ne po celé Ukrajině, ale jen na většině území západu, středu a v Kyjevě. Po levici, a tedy i po marxistech, chtějí, aby se k němu připojili. Můžeme podpořit hnutí maloburžoazie? Ano, můžeme – ale tehdy a jen tehdy, když takové hnutí přijme obecně demokratický program, jenž bude objektivně sloužit osvobození třídy námezdně pracujících. Mimo tento program se naše zájmy rozcházejí.

Přijal Majdan obecně demokratický program? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba posoudit politickou strukturu, která na Majdanu vznikla. Protest maloburžoazie byl jako už mnohokrát předtím osedlán „opozicí“, která představuje zájmy jednoho z uskupení ukrajinské oligarchické velkoburžoazie. Řeči o tom, že opoziční „trojku“ nikdo neposlouchá, a že na Majdanu nemá žádný vliv, nejsou nic jiného, než mýtus: právě Jacenjuk, Klyčko a Tjahnybok vedou rozhovory s Janukovyčem, vyhlašují politické iniciativy Majdanu atd. Ano, ve srážkách na ulici Hruševského se ukázalo, že „trojka“ nemá vliv na bojující, avšak nevzniklo žádné řídící ústředí, jež by představovalo paralelu opozičního vedení, což znamená, že opozice má politickou kontrolu nad protesty a představuje „politickou tvář“ Majdanu. Je tedy třeba analyzovat právě program „opozice“.

Její návrhy lze redukovat na následující: nové prezidentské volby, nové parlamentní volby, návrat k ústavě z roku 2004  [podle této ústavy má prezident méně pravomocí, vládu jmenuje parlament a vláda se mu zodpovídá – poznámka překladatele], změny soudního systému. Nicméně si nemyslím, že změny v soudním systému, obzvláště při dnešní úrovni korupce, mohou vést k tomu, že se objeví spravedlivé a čestné soudy. Konec konců většina ukrajinských zákonodárných iniciativ nyní prochází expertízou Benátské komise, což ale nemá žádný vliv na směřování ani neoslabuje represivní aparát státu.

Ponecháme-li stranou otázku technické realizace nových prezidentských voleb, zůstává tu ta nejdůležitější otázka: čím se liší stát, řídící se ústavou z let 1996 a 2004? Jsou to jen dekorace, jimiž ukrajinská oligarchická buržoazie přikrášluje svou vládu. Všichni si pamatujeme na vládu prezidenta Juščenka a řádění politických zájmů vzájemně znepřátelených oligarchických uskupení. Otázky pravomocí prezidenta, poslanecké imunity: to jsou akty frašky, se záviděníhodnou vytrvalostí rozehrávané na politické scéně země. A jakmile si vláda a opozice vymění místa, i jejich názory na dané otázky se okamžitě změní ve svůj opak. I nyní je požadavek návratu k ústavě z roku 2004 diktován tím, že chybí technické předpoklady pro nové prezidentské volby, a proto bude nejlepší pravomoci hlavy státu omezit. Je tohle obecně demokratický program? Dokonce i návrhy Komunistické strany Ukrajiny (KPU) zrušit prezidentskou funkci a změnit stát na federaci znějí radikálněji.

Mluvit o pokrokovém charakteru protestů tedy nelze. Navíc, když drobnou buržoazii zklamalo vedení „opozice“, stali se pro ni, vždy lačnou efektních frází a póz, hrdiny radikální nacionalisté z Pravého sektoru. Obecně na Majdanu úřadují pravicoví nacionalisté všech druhů a zbarvení. Levicový aktivista se tam může objevit, jen když bude skrývat své politické sympatie a organizační příslušnost (http://rusplt.ru/world/nas-jdet-jestkoe-antifashistskoe-protivostoyanie-7696.html). Velice jasným signálem o tom, jaký vztah má „opozice“ k „rudým“, je také zákaz činnosti KPU v Ternopilské a Ivanofrankivské oblasti.

Obě oligarchická uskupení budou pokračovat ve své politice, ale v případě vítězství té, jejíž zájmy fakticky představuje Majdan, se v zemi rozšíří další vlna pravicového a ultrapravicového nacionalismu. A v této souvislosti jsou pokusy donutit marxisty, aby si vybrali jednu ze dvou stran, nepochopitelné. Vyčítají nám, že se nepřipojujeme k Majdanu. Co tam ale máme dělat? Agitovat mezi drobnou buržoazií, jež se stala přívažkem a „kanónenfutrem“ „opozice“? Nebo bojovat bok po boku s nacisty z Pravého sektoru? Vytahovat za „trojku“ kaštany z ohně – ne, díky. To opozice popsala současné události jako poslední boj mezi dobrem a zlem. Avšak zastávat takový názor znamená zcela ignorovat poučení z Majdanu 2004.

Ano, ukrajinské levicové hnutí je slabé, stejně jako hnutí dělnické a odborové, což je podmíněno celým komplexem faktorů, které by si zasloužily samostatný článek. Naše slabost nás však nesmí povzbuzovat ke slepému „aktivismu“. Samozřejmě, leckdo, zvláště mladí, by dali před vytrvalým a z jejich hlediska málo efektivním rozdáváním letáků u vrátnic továren a pokusy utvořit odborové hnutí přednost efektnějším a „aktivnějším“ srážkám na Hruševského, tak podobným tomu, co dělají anarchisté v Řecku, Španělsku, Německu nebo Francii. Jenže v evropských zemích pouliční boje jen doplňují silné odborové stávkové hnutí, nejsou jeho náhražkou. Osvobození pracující třídy je věcí pracující třídy samotné, ne hrstky aktivistů, kteří se společně s neonacisty působivě vrhají na Berkut.

Místo levicových aktivistů dnes není na operetních barikádách mezi běsnící maloburžoazií, ale uprostřed své třídy. Jejich úkolem dnes není pomáhat jedné skupině buržoazie proti druhé, ne svrhávat jednu buržoazní vládu, aby na její místo nastoupila druhá, ale šířit demokratický a socialistický program proletariátu. Jejich bojem je obrana demokracie před ohrožením ze strany agresivní pravicové nacionalistické a neonacistické menšiny i ze strany falešného „antifašistického národního sjednocení“, hlásaného vládnoucí stranou.


Přeložil Miroslav Tomek.

Originál: liva.com.ua/maidan-lefts.html‎

Vyjde v únorobřeznovém dvojčísle časopisu Solidarita roku 2014 (č.87/88).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •