Městské zemědělství na Kubě, strategie potravinové soběstačnosti

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Potravinová soběstačnostChristina Ergas

Zemědělství většiny rozvojových zemí se dnes ve stále větší míře podřizuje potřebám globálního trhu. Zatímco obyvatelstvo často strádá nedostatkem potravin, na polích se pěstují především plodiny na export. Mechanizace a modernizace zemědělství vede ve většině těchto zemí především k nezaměstnanosti, k závislosti na dovozu nezbytných vstupů a k devastaci životního prostředí. Z liberalizace trhu, vynucované Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou, aj., tak mají prospěch především gigantické nadnárodní korporace. K tomuto chmurnému vývoji se však v posledních letech objevila zajímavá alternativa, a to překvapivě na Kubě. Následující článek vychází z knihy Sustainable Urban Agriculture in Cuba od Sinana Koonta, jež se zaměřuje právě na kubánské zemědělství.   

 

Dopady liberalizace zemědělství

Kubánská zemědělská revoluce zaujala lidi na celém světě.  Vznikl zde totiž model zemědělství, jež umožňuje dosahovat soběstačnosti a zároveň bojovat proti neokolonialistickým rozvojovým projektům. Ten přináší inovace v oblasti zemědělské ekologie a alternativu vůči klasickému monokulturnímu hospodářství. Je také příkladem toho, že zemědělství může být v souladu s ochranou životní prostředí.

Mezinárodní instituce jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka, ap. vnutily mnoha rozvojovým zemím dohody o volném obchodu, a to především v rámci tzv. programů strukturálního přizpůsobení. Výsledkem byl nárůst vlivu nadnárodních korporací jako Monsanto, Cargill, ap., jež ovládly zemědělskou výrobu v rozvojových zemích. Ty do těchto zemí přinesly rozsáhlé zemědělské monokultury a podřízení potravinové produkce potřebám mezinárodního trhu. Právě chudé země přitom bývají nejvíce zasaženy změnami na mezinárodních trzích, jako je kolísání cen potravin nebo konkurence ze strany zemí globálního Severu, jejichž dotace narušují podmínky férové soutěže.

V ekonomickém systému orientovaném na zisk slouží určité plodiny, jakými jsou např. cukrová třtina, brambory a kukuřice, k výrobě biopaliv, a to především etanolu, namísto toho, aby sloužily jako potraviny pro chudé obyvatele. Bohaté státy skupují plodiny na výrobu biopaliv, což má za následek růst tržních cen potravin. Pokud je sklizeň zničena suchem či záplavami, nedostatkové potraviny připadnou zájemci, jež je ochoten za ně nejvíce zaplatit.

Státy, které se specializují na export zemědělských plodin jsou nuceny potraviny dovážet, což v konečném důsledku zvyšuje celkovou nejistotu a závislost na obchodních sítích. Tyto státy mnohem citlivěji reagují na změny v cenách ropy, na nichž závisí velikost nákladů na dopravu,na hnojiva, pesticidy a v konečném důsledku ceny potravin.

Tato politika těžce zasáhla lidi na celém světě, a proto se proti ní zdvihl odpor. V některých státech se do středu pozornosti dostaly korporace jako je Monsanto. Např. Indie začala bojkotovat geneticky modifikovaný lilek spolu s dalšími produkty a vznesla též požadavek na odstranění geneticky modifikovaných potravin.

Lokální potravinová hnutí se neustále rozrůstají a dokonce i ve Spojených státech dochází ke snahám vyrábět potraviny mimo stávající rámec zemědělské velkovýroby. Rovněž existují mezinárodní hnutí, která se zasazují za změny v zemědělské politice a ve stávajících výrobních postupech. Příkladem takového mezinárodního hnutí je La Vía Campesia, které se skládá z rolníků, drobných zemědělců a jejich spojenců. La Vía Campesia si klade jako svůj cíl podporu potravinové soběstačnosti a zastavení neoliberální politiky, která podporuje oligopolní korporátní kontrolu nad zemědělstvím.

 

Změny v zemědělském systému na Kubě

V návaznosti na tato hnutí začala Kuba usilovat o vytvoření systému potravinové soběstačnosti. Jedním z nejvýznamnějších projektů v této oblasti je institucionalizace, organizace a šíření agroekologických postupů a modelů zemědělství založeného na ekologických principech s ohledem na životní prostředí. Kubáncům se z velké části podařilo změnit výrobu potravin v zájmu dlouhodobě udržitelného vývoje. Důležité je rovněž to, že se tyto metody neomezují jen na venkov.

Kuba je také uznávaná za velmoc v oblasti městského zemědělství. Kubánská národní skupina pro městské zemědělství (Cuban National Group for Urban Agriculture) definuje městské zemědělství jako výrobu potravin v rámci městských a příměstských obvodů za užití metod využívajících vzájemných vztahů mezi člověkem, plodinami a zvířaty a za užití městské infrastruktury se stabilními pracovními silami. Výsledkem je celoroční produkce rozmanitých plodin a chov zvířat založený na udržitelných metodách. Ty dovolují recyklaci surovin, které by byly v jiném systému promrhány. V roce 2007 městské zemědělství tvořilo přibližně 14,6 % zemědělské výroby na Kubě. Téměř celé městské zemědělství je organické, což znamená, že neužívá chemická hnojiva.

Kubánská ochrana životního prostředí a zemědělské inovace si získaly nemalé uznání. V roce 2006 sestavil Světový fond na ochranu přírody zprávu (Sustainability Index Report), v níž se tvrdí, že jedinou zemí, která žije dlouhodobě udržitelným způsobem, je Kuba. Tento ostrovní stát je zvláště chválen za kroky, které podnikl v rozvoji městské potravinové výroby.

Sinan Koont ukazuje, že městské zemědělství je na Kubě významné i přesto, že Kuba není plně potravinově soběstačná. Je však jedinou zemí, která vyrábí většinu svých potravin sama a užívá k tomu agroekologické techniky výroby. Kromě toho, většina vyrobených potravin slouží místním potřebám. Konečným důsledkem je prvenství v nejkratším dodavatelském řetězci mezi výrobcem a zákazníkem na světě. Ve své knize Koont dokumentuje impozantní proměny, které se v této zemi odehrály.

Zatímco většinu kalorických potravin a proteinů Kuba dováží, v oblasti městského zemědělství vzrostla jak bezpečnost potravin, tak soběstačnost v oblasti rostlinné výroby. V roce 2005 se na Kubu dováželo 60 až 70 % potravin, které stály přibližně 1,5 až 2 miliardy USD ročně. Avšak v Havaně a jejím okolí se městskému zemědělství podařilo svou výrobou pokrýt 60 až 90 % spotřeby potravin a využít k tomu asi 87 000 akrů půdy. Kubánci zrealizovali různé formy městského zemědělství, jako např. využití zahrad, zalesňovacích projektů a v malém měřítku také užití hospodářských zvířat. V roce 2010 žilo ve městech 75% Kubánců, přičemž město je definováno jako obec s počtem obyvatel nad 1000 lidí. Z toho vyplývá, že městská výroba potravin je praktická a vysoce účinná v zásobování svých obyvatel.

 

Vývoj zemědělství na Kubě

K těmto změnám ovšem nedošlo znenadání. Koont nám poskytuje celkový přehled historických událostí, které přispěly ke změnám ve výrobě potravin na Kubě. Po revoluci roku 1959 a následném uvalení embarga Spojenými státy byla Kuba závislá na Sovětském svazu. Kubánci se úzce zaměřili na průmyslovou velkovýrobu třtinového cukru, který směňovali se Sovětským svazem za ropu a zahraniční měnu.

Ekonomika tak byla vázaná na vysoce výnosnou výrobu třtinového cukru. Jenže takovýto typ zemědělství se točil v bludném kruhu, neboť pro jeho realizaci bylo nutné dovážet agrochemická hnojiva, pesticidy, herbicidy a naftu, která je nezbytná k provozu těžkých strojů. V roce 1989 Kuba užila k výrobě třtinového cukru určeného na export třikrát více orné půdy než k výrobě potravin určených k vlastní spotřebě. Většina stravy Kubánců se proto skládala z dovezených potravin.

Při rozpadu Sovětského svazu počátkem 90. let kubánská ekonomika významně utrpěla. Kuba přišla o zdroje nutné k udržení rozsáhlého zemědělského systému, který silně závisel na ropě. Ještě větší problém přinesl kolaps obchodu se Sovětským blokem. Kuba tak přišla o přístup k potravinám, čímž došlo ke snížení spotřeby bílkovin o 30%. Ukázalo se, že zemědělství nebylo udržitelné, natož soběstačné. Kubánci pohlíží na toto období nedostatku zdrojů jako na tzv. Zvláštní období, jež se vyznačovalo nedostatkem potravin, pohonných hmot a léků.

Kubánci, potýkající se s nedostatkem potravin a podvýživou, tak došli k závěru, že je nutné přebudovat vlastní výrobní systém na systém kolektivní produkce různých plodin. Tento úkol vyžadoval enormní úsilí ze strany politiků, ekologů, farmářů, vědců, biologů a pracovníků na farmách s cílem znovu obnovit vzájemnou ekologickou rovnováhu, jež byla zničena dosavadním kořistnickým zemědělským systémem. Navzdory všem těžkostem byla společnost schopná této krizi čelit. Kubánská vláda zajistila institucionální podporu reorganizace výroby potravin a umožnila rozvoj rozsáhlého projektu městského zemědělství. Nový kurz v zemědělské politice však také úzce navazoval na dosavadní vývoj.

Vládní politika po revoluci z roku 1959 usilovala o šíření vzdělanosti, vědy a technologie, což posloužilo jako odrazový můstek pro nově nastolené zemědělské projekty. Již tehdejší revoluční vláda ustavila organizace, které se zabývaly sociálními problémy. Tyto organizace také sloužily jako dodavatelské a distribuční sítě potravin a jako centra výzkumu, která zkoumala tradiční znalosti zemědělců.  Kubánská vláda navíc kladla velký důraz na lidské zdroje a schopnosti,  proto investovala do lidského kapitálu a učinila vzdělání přístupné na všech úrovních. Díky využití této organizační infrastruktury a dobré vzdělanosti kubánských občanů se stal agroekologický přechod během ekonomické krize počátkem 90. let uskutečnitelný.

Koont ukazuje, jak první agroekologické projekty, předně ty z tzv. Zvláštního období, posloužily jako základna pro rozvoj a revoluční reorganizaci zemědělství na Kubě. Věda je zde chápána jako veřejné vlastnictví a proto směřuje spíše k podpoře společenského rozvoje než ke kumulaci kapitálu. Kuba disponovala dostatkem lidských zdrojů nutných k řešení potravinové krize, a to i díky tomu, že na Kubě se nachází 11% vědců z celé Latinské Ameriky. Vědci zde již v minulosti experimentovali s agroekologií, aby dokázali využít ekologické součinnosti, biodiverzity a biologického hubení škůdců. Všechno úsilí se soustředilo na konkrétní cíl, a to na snížení spotřeby umělých hnojiv a pesticidů.

Další projekty se zaměřovaly na střídavé hospodářství pastvin a osevních ploch a na diverzifikaci polykultur. Kubánci též začali s recyklací odpadů z cukrové třtiny, které použili jako potravu pro dobytek. Trus dobytka pro změnu užili jako hnojivo půdy a tímto způsobem začali s obnovou vzájemné ekologické závislosti. Kombinací hnoje s vybraným druhem červů dokázali pohnojit většinu svých plodin organickým způsobem bez dovozu hnojiv z větší vzdálenosti.

Kubánské experimenty také zahrnují vytvoření tzv. městského organopónicos, které bylo zřízeno 4 roky před pádem Sovětského svazu. Organopónicos jsou vyvýšené záhony organických látek, které jsou uzavřené v obdélníkových stěnách. Tímto způsobem se rostliny pěstují především v oblastech s nedostatkem kvalitní půdy. Kromě toho, malé pozemky v městských částech v osobním vlastnictví existovaly již dříve. Tyto experimenty a projekty sloužily jako základ pro nastolení větší soběstačnosti, systému městského zemědělství a udržitelnějšího způsobu výroby potravin.

 

Výhody městského zemědělství

Snaha dosáhnout potravinové soběstačnosti přinesla i další výhody. Díky městskému zemědělství se vyrobilo více potravin, vytvořila se nová pracovní místa, došlo k obnově životního prostředí, na jehož ochranu se začal klást větší důraz a v neposlední řadě začaly vznikat nové komunity. Zřejmě největší posun se odehrál v potravinové bezpečnosti. Na počátku 90. let, během již zmiňovaného Zvláštního období, došlo ke snížení příjmu kalorií zhruba na 1863 kalorií denně.

I přes celkový nedostatek však Kuba dokázala výrobu potravin navýšit. Během let 1994 až 2006 vzrostla městská výroba tisícinásobně, s ročním růstem až o 78%. V roce 2001 se na Kubě zkultivovalo až 18 591 hektarů městské půdy. V roce 2006 to už bylo 52 389 hektarů. Výsledky se dostavily, průměrný příjem kalorií na obyvatele dosáhl v roce 2005 hodnoty 3356 kalorií. Během ekonomické krize prudce stoupla nezaměstnanost, avšak došlo k realizaci rozsáhlých městských zemědělských programů, zahrnujících také informační a vzdělávací centra, jež vytvořily nová, dobře hodnocená, pracovní místa. Díky tomu se podařilo snížit nezaměstnanost až o 7 %.

Městské zemědělství a zalesňovací projekty také představují významný přínos pro životní prostředí. Odstranění závislosti produkce potravin na fosilních palivech a petrochemii je dobré nejen pro lidské zdraví, ale také snižuje emise oxidu uhličitého, jež jsou s výrobou potravin spojené. Městské zalesňovací projekty pomáhají s čištěním ovzduší a krášlí města.  Další přidanou hodnotou je, že místní výroba potravin snižuje vzdálenost mezi místním výrobcem a spotřebitelem. Místní výroba vede k tomu, že se členové komunit vzájemně znají a mají jak vůči sobě, tak vůči ostatním zodpovědnost za potraviny, které vyrábějí.

I přes některé nedostatky nám Koont poskytuje podrobný popis kroků, které Kuba v městském zemědělství podnikla. Je velmi pravděpodobné, že v budoucnu budeme čelit hrozbám jakými jsou změny klimatu, energetické krize, výkyvy na trhu, sucha nebo jiné hospodářské a ekologické problémy. Státy pak budou nuceny se opět vrátit k vlastní potravinové soběstačnosti a kubánský příklad nám může sloužit jako model, jak toho dosáhnout. Od Kubánců se v tomto směru můžeme učit stále, neboť i nadále vytvářejí v oblasti městského zemědělství nové technologie a inovace. Mimoto je Kuba příkladem toho, že je možné se do značné míry vzepřít nadvládě nadnárodního kapitálu.

Christina Ergasis je studentkou sociologie na universitě Oregon.

Z originálu přeložila Iveta Lysoňková

Vyšlo v prosincové Solidaritě roku 2013 (č.85).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •