Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
Charlie Kimber
Nelson Mandela byl jedním z nejvýznamnějších bojovníků proti rasismu, ale zároveň také možná nejznámějším politickým vězněm. Byl symbolem odporu proti nespravedlnosti, který inspiroval protirasistická hnutí po celém světě.
Jeho život a realita současné jihoafrické společnosti však také vzbuzují závažné otázky, jak lze dnes dosáhnout reálné společenské změny. Mandelův odvážný odpor proti jihoafrickému apartheidnímu režimu v 50. a 60. letech z něj učinil vůdčí postavu Afrického národního kongresu (ANK). Tím se ale zároveň stal nepřítelem státu číslo jedna.
V roce 1964 byl odsouzen k doživotnímu vězení. Z něj byl nakonec propuštěn 11. února 1990. Miliony lidí tehdy vzrušeně sledovali televizní obrazovky, které přenášely, jak Mandela opouští věznici Victor Verster ve městě Paarl nedaleko Kapského města. Prvních 18 let ve vězení byl nucen k práci v kamenolomu. Směl napsat a obdržet pouze jeden dopis za půl roku a návštěvy k němu mohly jen jednou za rok na 30 minut.
Trpěla i jeho rodina. Jeho první žena Winnie se například nesměla přestěhovat, což jí velmi ztěžovalo hledání zaměstnání. Nesměla také mluvit k více než jednomu člověku najednou a často byla držena v domácím vězení. Neustále čelila policejnímu teroru.
Nelson Mandela se stal symbolem boje proti apartheidu. Jeho propuštění žádaly miliony lidí po celém světě. Avšak ne všichni to viděli stejně. Britská Federace konzervativních studentů v té době nosila placky s nápisem „Mandela na šibenici“. A Margaret Thatcherová označila ANK za „typickou teroristickou organizaci“.
Spojené státy americké měly Mandelu na seznamu teroristů až do roku 2008 a CIA pravděpodobně přispěla svými informacemi k Mandelově zatčení. Vlády mnoha zemí světa podporovaly režim rasové segregace v Jižní Africe, přičemž utrpení a diskriminaci černošského obyvatelstva nevěnovaly žádnou pozornost. Když dnes čteme vyjádření mnoha světových státníků, vzdávajících Mandelovi čest, je třeba mít na paměti, že často ti samí lidé kdysi žádali Mandelovu smrt.
Na Mandelově životě se velmi zásadně odrážely úspěchy i neúspěchy ANK. Narodil se v roce 1918, v době, kdy se vláda bělochů, založená na britském kolonialismu a nizozemském osadnictví, stále více upevňovala. Neběloch se nemohl stát poslancem a černošské obyvatelstvo mohlo vlastnit jen 10 procent jihoafrické půdy. V té době byl ANK slabou a konzervativní lobbistickou organizací, která byla schopna čas od času od kolonialistů vyžebrat drobné ústupky.
Mandela měl relativní štěstí, neboť patřil k té malé části černošského obyvatelstva, která měla přístup ke vzdělání, a mohl studovat na univerzitě. Tam se setkal s dalšími podobně smýšlejícími mladými lidmi a začal se postupně radikalizovat.
Mnoho černých jihoafričanů bojovalo v druhé světové válce proti fašismu, údajně ve jménu svobody. Jaké pak asi muselo být jejich rozčarování, když se po válce vrátili do Jižní Afriky, která právě zaváděla apartheidní systém striktní rasové segregace? Systematická diskriminace velké části populace udržovala a vytvářela levnou pracovní sílu, kterou vládnoucí třída ochotně využívala ve svých dolech a továrnách. Apartheid se jí vyplatil. Zároveň se tím ale vytvořila třída černošských dělníků, která měla jednoho dne tento systém zničit.
Stávka horníků v roce 1946 byla pro Mandelu velkou lekcí. Tehdy se poprvé někdo významněji postavil na odpor a i ANK udělal něco víc, než že sepsal petici. V té době se Mandela začal veřejně angažovat a během 50. let se vypracoval do vedení ANK.
V roce1960 došlo k tzv. sharpevillskému masakru. Tehdy policie začala střílet do davu černých demonstrantů a 69 z nich zabila. To vyvolalo vlnu nepokojů, během kterých bylo zadrženo 18 tisíc lidí a ANK byl zakázán.
Mandela tehdy, ačkoli neochotně, nakonec přijal názor, že cesta nenásilného odporu již dále nevede a spolu s dalšími začal organizovat ozbrojenou skupinu, která se měla zaměřit na státní úřady a sabotáže klíčových průmyslových zařízení.
Nedlouho poté byl zatčen odsouzen za sabotáž. Jen těsně se vyhnul šibenici, nicméně dostal doživotí. Mandela byl umístěn do věznice Robben Island a zbytky ANK se musely stáhnout do okolních zemí. V šedesátých letech, zatímco Mandela dřel v kamenolomu, jihoafrický režim nerušeně spolupracoval se svými zahraničními podporovateli.
Žádná firma ani vláda se neznepokojovala tím, že jejich peníze jsou potřísněny krví. Uvnitř JAR tehdy neexistovala žádná viditelná opozice vůči režimu. Pak ale přišla sedmdesátá léta. Černí dělníci, jejichž práce byla pro režim životně důležitá, se začali organizovat v militantních odborech. V roce 1973 začali stávkovat a podařilo se jim vybudovat stabilní organizaci.
Poté, v roce1976, povstali studenti v Sowetu. Nelíbil se jim rasistický vzdělávací systém, kdy na jednoho bělošského studenta připadalo 17krát více finančních prostředků než na „barevného“. Černoši se učili pouze základní počty, neboť hlavní bylo jejich využití jako hrubé pracovní síly.
Tyto stávky, povstání v Sowetu a porážka jihoafrické armády v Angole znamenaly pro hnutí proti apartheidu značné povzbuzení. Po roce 1976 již apartheidní režim nikdy plně nezískal svou moc zpět. Stávky a lokální povstání se stávaly stále častějšími. Ti, kteří doposud na apartheidu vydělávali, se začali obávat o svou budoucnost.
V roce 1982 zemřel ve vězení jeden z odborových vůdců, což se stalo rozbuškou pro první otevřeně politickou stávku, které se zúčastnilo 100 tisíc lidí.V tomtéž roce byl Mandela přemístěn z Robben Islandu do věznice Pollsmoor. Vládnoucí režim začal pomalu a neochotně přistupovat na drobné ústupky a v roce 1985 se ministr pro apartheid setkal s Mandelou. Vláda tehdy prohlásila, že Mandela může být kdykoli propuštěn, pokud se vzdá násilí. To odmítl a počkal, až bude zrušen zákaz ANK a dalších organizací, bojujících proti apartheidu.
Trvalo dalších pět let, než masové stávky, povstání a desítky tisíc mrtvých nakonec dovedly vládu k pádu. Tváří v tvář hrozící revoluci apartheidní režim pod vedením nově zvoleného prezidenta De Klerka ustoupil. ANK byl legalizován, Mandela propuštěn a De Klerk přislíbil zásadní politické změny. Mnoho Mandelových příznivců po celém světě začalo slavit. Antirasisté vyhráli – ale byl to pouze začátek.
Proces odstraňování apartheidu se táhl dál, neboť rasistický režim se snažil u vyjednávacího stolu zachránit to, co ztratil v ulicích. Mandela se z pohledu ANK pohyboval na tenkém ledě. Trval na zaručení plných práv černošskému obyvatelstvu a zároveň uklidňoval představitele velkého byznysu, že pro ně bude místo i v nové Jižní Africe.
V květnu 1993 člen bělošské krajně pravicové organizace zastřelil Chrise Haniho, komunistu a jednoho z nejpopulárnějších představitelů ANK. Jižní Afrika explodovala. Pouze Mandela mohl vypjatou atmosféru uklidnit. Trval na tom, že apartheid musí být zcela odstraněn, avšak proces, který by vedl k mnohem hlubší změně, zastavil. Zástupci velkého kapitálu se nehodlali svých pozic vzdát.
V roce 1994 se ANK stal vítězem voleb a Mandela se stal prezidentem. Stál jsem tehdy před volební místností v jednom malém městě nedaleko Johannesburgu a viděl jsem dlouhé fronty lidí, kteří přišli zvolit ukončení odporného apartheidu a přišli dát hlas Mandelovi. Mandela nebyl jen obdivován a respektován. Byl milován miliony lidí za svou srdečnost, lidskost a neporazitelnou vůli.
Jakmile se ANK dostal k moci, lidé očekávali rychlé změny. Místo nich však přišlo zklamání. Ano, postavilo se pár nových škol a nemocnic a došlo k určitému rozvoji infrastruktury. A k tomu všichni černí obyvatelé získali politická práva a formální rovnost. Změna tedy nastala, ale zdaleka ne dostatečně velká. Mandela krátce po svém zvolení přijal plán Mezinárodního měnového fondu, který obsahoval všechny obvyklé neoliberální požadavky.
Malá menšina černošského obyvatelstva se stala fantasticky bohatou, bohatí běloši si udrželi veškerou ekonomickou moc a obrovská většina zůstala pořád stejně chudá. Stávka horníků v Marikaně v létě 2012, která byla brutálně potlačena policií, je toho důkazem.
Mandela nebyl nikdy socialistou. Ještě předtím, než byl uvězněn, projevil svou vizi, jak by měla Jižní Afrika vypadat – měla být mnohem svobodnější a mezi lidmi měla být větší rovnost, ale její ekonomika měla sloužit „rozvoji „neevropské“ buržoazní třídy“. Této vize se držel i po roce 1990. Jeho heroické úsilí v boji proti apartheidu nebylo namířeno proti kapitalismu. Nicméně je to právě kapitalismus, kvůli kterému jsou jihoafričtí černoši stále tak chudí.
Na druhou stranu je pravdou, že Mandela opakovaně vystupoval proti válce v Iráku, proti Bushově a Blairově imperialistické politice a aktivně inicioval programy boje proti AIDS. Přesto je dnes JAR zemí s druhou největší nerovností mezi lidmi na světě. Dvě třetiny lidí tam žijí pod hranicí chudoby a oficiální nezaměstnanost je okolo 25 procent (reálná pravděpodobně dosahuje dvojnásobné hodnoty). Stávky a sociální nepokoje jsou dnes v Jihoafrické republice opět na denním pořádku.
V roce 1993 pronesl Nelson Mandela pozoruhodnou řeč směřovanou odborářům. Řekl: „Kolikrát v minulosti, když bok po boku bojovali členové osvobozeneckého hnutí a dělníci, byli jimi dělníci v okamžiku vítězství zrazeni? Existuje nespočet takových příkladů. Pouze pokud bude dělnické hnutí dostatečně silné a ve svém úsilí nepoleví, pouze tehdy může zhodnotit své oběti. A proto podporujte ANK, ale pouze do té doby, dokud pracuje ve vašem zájmu. Jakmile přestane, musíte udělat to, co jste udělali v dobách apartheidu!“
Mandela měl tehdy opět pravdu. Jeho odchod je velkou ztrátou pro nás všechny.
Ze Socialist Worker přeložil Štěpán Lohr.
Vyšlo v lednové Solidaritě roku 2014 (č.86).
