Nové levicové strany v Evropě

Téma nových levicových stran v Evropě má svou strategickou důležitost. Ačkoli to tak nevypadá, tak přetrvávající ekonomická i politická krize vedou všude k otevírání nového politického prostoru. Navíc s posunem evropské sociální demokracie doprava se na její levici otevírá nový prostor. To jsme viděli i v posledních evropských volbách. Evropská lidová strana přišla o více jak 50 křesel, sociální demokraté o 6 křesel, naopak zisk 17 křesel zaznamenala GUE/NGL. Velká část jejího zisku pramení právě z řad nových levicových stran.

Italská strana Rifondazione Comunista byla kdysi velkou nadějí a stála včele sociálních hnutí v Itálii. zdroj: www2.rifondazione.it

Italská strana Rifondazione Comunista byla kdysi velkou nadějí a stála včele sociálních hnutí v Itálii. zdroj: www2.rifondazione.it

Nárůst politické polarizace v Evropě svádí ke stereotypnímu pojímání historie a opakování představy, že ekonomická krize napomáhá fašismu k vítězství. Ve skutečnosti ovšem byla 30. léta obdobím obrovských třídních bitev, a to především v letech 1934 až 1936. Jejich porážka – zejména díky politice lidové fronty a odmítání antifašistické koalice se sociální demokracií (která byla označována za „sociálfašisty“), kterou prosazovala stalinizovaná Komunistická internacionála – umožnila vítězství fašismu na kontinentě. Strašení nárůstem fašismu bylo i na české radikální levici často používáno jako argument pro překotné snahy o sjednocení, které získaly v ČR podobu Nové antikapitalistické levice a po roce a půl skončily naprostým fiaskem, protože projekt neodpovídal požadavkům doby. Protože je nezbytné neopakovat stejné chyby, je potřeba se zabývat politickým terénem, který před námi leží.

Na úvod je třeba jedné metodologické poznámky: radikální či nově levicové jsou v tomto případě strany, které jsou nalevo od sociální demokracie. V ČR tento proud reprezentuje KSČM, v Řecku SYRIZA, Německu Die Linke. To zejména v případě české komunistické strany nezní příliš nadějně, ale je potřeba to brát jako součást současné politické reality. Nesmíme tedy tyto strany zaměňovat s levicí revoluční, antikapitalistickou. Jedinou výjimkou je francouzská NPA nebo portugalský Levicový blok, které jsou součástí oficiální politické scény a zároveň jsou otevřeně antikapitalistické.

Francouzská NPA i přes slibný začátek nedokázala dosáhnout  očekávaných výsledků zdroj: npa-36.over-blog.com

Francouzská NPA i přes slibný začátek nedokázala dosáhnout očekávaných výsledků. Zdroj: npa-36.over-blog.com

Slibný začátek

Mezi koncem 90. let a polovinou nultých let se v Evropě zrodila řada formací radikální levice, které se snažily ztělesnit alternativu nalevo od sociálního liberalismu mainstreamové sociální demokracie.

Vývoj to byl velice prudký a místy až opojný. Během posledních let se však cesty hlavních průkopníků na poli radikální levice začaly velice rozcházet. Nejdůležitějším příkladem negativního vývoje byl příklad italské strany Rifondazione Communista (PRC). Strana, která na začátku nultých let těžila ze své účasti a podpory procesu Evropského sociálního fóra, se od roku 2004 začala posouvat silně doprava, útočila na odpor proti okupaci Iráku jako na podpůrce islamofašistů a na krátkou dobu mezi léty 2006 – 2008 byla součástí středolevé vlády Romana Prodiho. V této vládě hlasovali poslanci PRC pro neoliberální ekonomický program a pro účast italských vojáků na okupaci Afghánistánu a v „mírových jednotkách“ OSN v Libanonu. To bylo pro PRC zničující. V dubnu 2008 nehledě na účast v koalici s dalšími levicovými stranami naprosto pohořela a svůj triumfální návrat zaznamenal Silvio Berlusconni.

V Dánsku existuje od Rudo-zelená Aliance, která v posledních volbách v roce 2011 získala 6,7% a 12 mandátů. Hlasovalo pro ni nejvíce lidí (236 000 hlasů) od jejího vzniku po roce 1989. Tato strana je vlastně koalicí několika subjektů, mezi nimi Levicoví socialisté, Komunistická strana Dánska, Socialistická dělnická strana a Socialistická fronta mládeže. Její programové a ideologické směřování ukotvil manifest z roku 2003. Ten definoval socialismus jako formu společnosti, která povede až ke společnosti beztřídní. K jejímu nastolení mohou vést různé metody v závislosti na směřování třídního boje, ale revoluci se nakonec nelze vyhnout. Skrze tuto revoluci má přejít soukromé vlastnictví výrobních prostředků do rukou pracující třídy. Zároveň je zdůrazněn demokratický aspekt revoluce s poukazem na to, že pouhá změna vlastnických vztahů nic nezmění.

Strana také přijala pozici, že zatímco bude usilovat o tento dlouhodobý cíl, využije svoje postavení v parlamentu, aby zlepšila nebo zabránila zhoršení životních podmínek pracujících. Proto také v roce 2011 podpořila vznik „rudého“ kabinetu sociální demokratů a socialistů.

Portugalsku vévodí na straně radikální levice Levicový blok, Bloco de Esquerda. Ten se zrodil právě na přelomu nultých let z několika menších stran. Zajímavé na Bloco je, že je součástí jak evropské frakce GUE/NGL (kam patří i česká KSČM), tak součástí Evropské antikapitalistické levice (kam patří francouzská Nouveau Parti Anticapitaliste nebo britská Socialist Workers Party, sesterská organizace Socialistické Solidarity). Bloco zažilo svou hodinu slávy v roce 2009, kdy získalo 16 poslanců a následující rok 3 evropské. Od té doby však jejich podpora nikoli silně, ale přece jen o něco klesla.

Španělsko zažilo v posledních evropských volbách překvapení v podobě úspěchu ani ne tři měsíce staré strany Podemos, která získala 5 evropských poslanců (viz samostatný článek v tomto čísle – pozn. autora).

Samostatnou kapitolou je Francie, kde vývoj na radikální levici zaznamenal dvě fáze. Tou první bylo rozpuštění tradiční revoluční trockistické Ligue Communiste Revolutionnaire (LCR) do širší formance Nouveau Parti Anticapitaliste (NPA). Stalo se tak poté, co se Olivier Besancenot, hlavní tvář LCR, stal nejpopulárnější a nejvlivnější tváří levicové opozice proti Sarkozymu. V červnu 2008 se více jak 800 delegátů z 300 iniciativ zúčastnilo sjezdu v Paříži, který vyhlásil snahu o založení NPA a její zakládající sjezd poté v únoru 2009 tento proces dokončil. Nicméně straně se nepodařilo etablovat na poli volebním a navíc jí vznikla už v roce 2008 konkurence v podobě Parti de Gauche (PG) Jaen-Luc Melanchona. PG v sobě spojila jednak levici Socialistické strany Francie a jednak některé nespokojence z NPA, kteří trvali na volební jednotě radikální levice. PG představila silně přitažlivou volební alternativu ve formě Levicové fronty (Front de Gauche, FdG), která kromě PG zahrnuje také Komunistickou stranu Francie (PCF). V evropských volbách v roce 2009 získala přes 6%. Při vyjednávání o společné kandidatuře v krajských volbách v roce 2010 podruhé selhaly rozhovory s NPA. Ta požadovala vyloučení spolupráce se socialisty, zatímco komunistická strana obhajovala spolupráci v druhém kole. FdG získala přes milion a sto tisíc hlasů, což bylo něco přes 5%. V prezidentských volbách získal představitel FdG Melanchon 11% hlasů a ve volbách evropských něco přes 6%. Pro NPA ale znamenalo končit vždy až hluboce za výsledkem FdG důvod k velké vnitřní krizi, která v letech 2011 – 2012 vedla k odchodu několika set členů, včetně historických kádrů této strany, do nově utvořené Antikapitalistické levice, která se stala součástí FdG.

Politickým spojencem a vzorem pro Melanchona byla a je německá Die Linke. Ta vznikla v roce 2007 sloučení postkomunistické Strany demokratického socialismu (PDS) a Volební alternativy práce a sociální spravedlnosti (WASG). Zatímco PDS byla silná zejména v bývalém východním Německu, WASG tvořili zejména opoziční sociální demokraté, odboráři a radikálně levicoví aktivisté ze západu. Samotná WASG vznikla v roce 2005 jako protestní platforma proti politice „rudozelené“ vlády sociálních demokratů (SPD) a zelených. Hlavním bodem kritiky a pozdějších protestů byla Schröderova Agenda 2010. Ta představovala balíček reforem podpory v nezaměstnanosti a trhu práce. Symbolem aplikace této agendy pak byly zákony z dílny komise vedené Peterem Hartzem (německým Kalouskem bez ministerského křesla), o kterých se mluvilo jako o Hartz 1 – 4. Ty snížily zásadně podporu v nezaměstnanosti a redukovaly počet a kapacitu úřadů práce. Jednalo se o největší změnu sociálního systému od druhé světové války. Není divu, že ačkoli byli v opozici, CDU/CSU, liberálové i svaz průmyslu Agendu 2010 plně podporovali. Schröderova vláda za sedm let u moci dokázala udělat vše, co byste nikdy od levice nečekali: zapojila Německo do války v Jugoslávii (poprvé od roku 1945), schválila výše zmíněné Hartz zákony, částečně zprivatizovala důchodový systém, snížila daně vysokopříjmovým skupinám a podnikům. To vše vydláždilo cestu k tomu, co se v Německu nazývá nízkopříjmovým zaměstnáním. Tato forma zaměstnávání patří podle odborů k jednomu z faktorů, které stojí za tzv. hospodářským zázrakem Německa.

Zejména schválení Hartz 4 vyvolalo tzv. Montags demonstration, pondělní demonstrace, které v roce 2004 narostly během pár týdnů z desetitisíců na statisíce a pokračovaly až do roku 2005. Vládní sociální demokracie zaplatila za neoliberální ekonomický program a protesty proti Agendě 2010 masovým odlivem členů a zrychlenou erozí svého vlivu na odbory a hnutí pracujících obecně. Jak ukázala nedávná studie, oslabování vlivu SPD na odbory a hnutí pracujících trvá, ale značně se v posledních letech zpomaluje, což souvisí také s dynamikou Die Linke. V roce 2005 získala dokonce Die Linke ve východním Německu mezi pracujícími 28%, čímž odsunula SPD na druhé místo. Stalo se tak poprvé od sjednocení Německa po roce 1989.

Předvolební bilboard  Die Linke. Zdroj: blog.deutschlandfunk.de

Předvolební bilboard Die Linke. Zdroj: blog.deutschlandfunk.de

Na cestě dolů

Spojením WASG a PDS vznikla Die Linka a ve volbách v roce 2005 zazářila se ziskem 11,6%. Nicméně od té doby jako by vše šlo od desíti k pěti – a to téměř doslova. Die Linke prohrála řadu voleb ve spolkových zemích včetně největších v Severním Porýní – Vestfálsku. Ve volbách do Budestagu získala 8,6% (přes 3 700 000 hlasů) a 64 poslanců, což je pokles o 12. V evropských volbách letos získala Die Linke 7,4% procenta a 7 evropských poslanců.

Co vedlo k takovému úpadku? Jedním z důvodů mohou být vnitřní třenice, které mají pozadí v různé historické zkušenosti, kterou má východní a západní část strany. Zatímco západní část uvažovala o hranici, kterou socialistická strana u moci nesmí překročit – zde se odrazila negativní zkušenost s SPD, byla pro východ hlavní orientace na účast – na to, že socialistická strana se musí účastnit dějů v dané společnosti a rozejít se se starými ideologickými šibolety. Vnitrostranické hádky s chutí medializované odrazovaly a znechucovaly řadu voličů Die Linke.

Druhým, méně psychologizujícím momentem byla krize, a to zejména krize v Řecku. Ta byla německému obyvatelstvu prezentována jako to, co se stane, pokud země ztratí disciplínu, začne navyšovat veřejné výdaje a přestane po svých občanech vyžadovat oběti. Navíc se Angele Merkelové podařilo prosadit představu, že německé obyvatelstvo je na tom opravdu dobře díky této disciplíně a podporovat „nezodpovědné“ by znamenalo kazit si vlastní úspěch. Tato atmosféra a neschopnost jí nějak účinně čelit vedla k oslabení touhy po politické změně, protože to rozdmýchalo hlubší obavy o dosaženou životní úroveň a jistoty.

Die Linke nebyla na takovou to situaci připravena. Místo toho, aby změnila své dosavadní politické strategie jak na západě, tak na východě, tváří v tvář krizi se k nim ještě silněji přimkla. Na východě se objevila tendence vyhýbat se debatě o krizi a demonstrativním politických stanoviskům a činům a přesunout pozornost na místní problémy a komunální politiku: krize je zlá, ale hlavně opravme ty chodníky a veřejné osvětlení. Na západě se zase vytrácel „duch“ značky, který měl Die Linke oddělovat od SPD. V čem se tedy skutečně liší a jaká je ta nová alternativa? To se stále znovu a znovu nepodařilo jednotně demonstrovat.

Stranou můžeme nechat i fakt, že řada představitelů Die Linke byla na seznamu vládního Úřadu pro ochranu ústavního zřízení jakožto „levicoví extrémisté“, což dalo další vděčnou munici mediím.

Řecko jako maják naděje?

Těžko bychom mohli hovořit o nových levicových stranách v Evropě, kdybychom nemluvili o řecké SYRIZE. Název je složenina prvních písmen celého jejích názvu Synaspismós Rizospastikís Aristerás – Koalice radikální levice. Hlavní silou uvnitř Syrizy je strana Synaspismos, která v sobě spojuje většinu z rozdílných prvků eurokomunistické tradice v Řecku, ale její spojenci zahrnují různé radikálně levicové organizace maoistického a trockistického ražení. Mezi hlavní organizační celky uvnitř SYRIZY byly v době jejího založení v lednu 2004 již zmíněný Synaspismós (SYN), Obroditelská komunistická ekologická levice (AKOA), Mezinárodní dělnická levice (DEA), Hnutí za jednotu v akci levice (KEDA), Aktivní občané (jejich představitele je Manolis Glezos, který během nacistické okupace sundal z Parthenónu v Athénách nacistickou vlajku a pověsil místo ní vlajku řeckou) a další nezávislé skupiny a aktivisté.

Ještě v roce 2009 získala SYRIZA jen 4,6% hlasů a 13 poslanců, zatímco sociální demokrati z PASOKU 43,9% a 160 poslanců. O SYRIZE by pravděpodobně nikdo neslyšel, kdyby PASOK, kandidující pod heslem „socialismus nebo barbarství“, si druhý den po volbách nevybral barbarství Trojky a úsporných memorand. Frontální útok na životní úroveň Řeků a ignorování masového odporu nakonec vedlo k pádu vlády a novým volbám v roce 2012. Ty se dokonce musely opakovat. V nich však PASOK získal 13% a 12%, zatímco SYRIZA 16% a 26%. Podpora PASOKU se za tři roky smrskla z 3 milionů voličů v roce 2009 na 755 tisíc v roce 2012.

Základní směr jejího programu SYRIZY je odmítnutí logiky úsporných opatření. Program však zároveň obsahuje zásadní protimluvy. Hlavní ekonomický mluvčí strany Jannis Dragasakis píše:

„My nechceme opustit euro, ale také nemůžeme souhlasit s pokračováním politiky, která neposkytuje žádné záruky, že naše společnost a naše země přežijí. SYRIZA nabízí Řekům a také ostatním Evropanům jedinou pragmatickou volbu, která se sestává z nové, upřímné a závazné dohody s institucemi a Evropany, takové, která nám umožní dosáhnout tří cílů.

Zaprvé, ulevit lidem, kteří trpí následkem krize. Zadruhé, provést stabilizaci a nastartovat růst. A zatřetí, zavést program radikálních reforem a transformací, skrze něž přivedeme naši zemi zpět k evropské budoucnosti a mezinárodní dělbě práce.“1

Změny, které SYRIZA plánuje, chce vyjednávat s EU. To zahrnuje odepsání značné části dluhů a pozastavení plateb z úroků v návaznosti na ekonomický růst.

Očividným problémem tohoto postupu je fakt, že neoliberalismus je pevně vpleten do struktury eurozóny (zejména skrze omezení vládních půjček a mocí ECB), ale navíc hlavní síly uvnitř měnové unie jsou rozhodnuty institucionalizovat škrty jako permanentní a na celoevropském základě. Novou Evropskou komisi (jednu z členek Trojky) povede Jean-Claude Junker z Evropské lidové strany, která prosazuje politiku úsporných opatření.

Z tohoto programové rozporu pak vzniká situace, že levice slibuje zachránit společnost a rozejít se s úspornými opatřeními, aniž by se vypořádala se samotným mechanismem, který vedl k současné sociální devastaci. Takováto pozice se samozřejmě zdá na první pohled realistická: změna politiky vlády v konturách dané situace. Nicméně jak realistické je předpokládat, že půjčené prostředky a finanční injekce, které byly poskytnuty za podmínky extrémních úsporných opatření a „strukturálního přizpůsobení“ budou k dispozici, pokud bude opuštěna politika škrtů?

Ještě před červnovými volbami 2012 psal významný marxistický ekonom Costas Lapavitsas, že „SYRIZA bude mít jasně na výběr. Může opustit předvolební postoje a účastnit se vlády, která přijme podmínky ‚Trojky‘. To by byla katastrofa jak pro SYRIZU, tak pro celou zemi. Bankrotu a odchodu (z eurozóny – pozn. autora) bychom se nakonec stejně nevyhnuli a politicky by z toho těžila fašistická pravice.

Nebo může SYRIZA odmítnout participovat ve vládě kompromisů a použít všechny politické nástroje, aby podpořila svůj program. Pokud by se toto stalo, vznikne brzy veliké napětí mezi Řeckem a jádrovými zeměmi EU, a nakonec může být Řecko mimo měnovou unii.“2
Tento rozpor mezi programovými vyhlášeními a politickou realitou se dosud nevyřešil.

I pokud bychom ale opustili na chvíli klíčovou otázku eura a eurozóny, je Řecko závislé primárně na deficitním rozpočtu. Hospodářský program SYRIZY počítal s jednoprocentním zvýšením výnosů z daní v roce 2013. Hypotetická vláda, kterou by vedla SYRIZA, by tak paradoxně musela šáhnout k mnohem hlubším škrtům, neboť by přišla o finance ze zahraničí jako trest za odmítnutí provádět úsporná opatření. To by ji vedlo k půjčkám za neuvěřitelně vysoký úrok na světových trzích.

Snaha SYRIZY radikálně změnit řeckou společnost by se dostala do rozporu s vládní praxí. Chopit se moci dnes, bez toho, aby byla levice v Řecku a Evropě významně posílena, by znamenalo vnitřní oslabení.

Alexis Tsipras se stále více chová jako politk hlavního proudu zdroj: www.dubiumn.com

Alexis Tsipras se stále více chová jako politk hlavního proudu. Zdroj: www.dubiumn.com

Problémy vládnutí

A zde se dostáváme k obecným otázkám, které stojí před každou radikálně levicovou stranou, pokud se jedná o vládní angažmá. Prvním problémem je divoký, nemilosrdný a zuřivý tlak medií a zbytku politické scény. Proti němu není nikdo imunní a můžeme pozorovat už dnes na některých krocích představitelů SYRIZY, jak tomuto tlaku podléhají. Prvním příkladem bylo vyjádření, že vedení SYRIZY uvažuje o zformování koaliční vlády s Nezávislými Řeky, pravicovou frakce Nové demokracie, která se od této strany oddělila. To by vytvořilo tlak na SYRIZU zprava v otázce imigrantů. Nezávislí Řekové tvrdí, že Řecko má příliš mnoho imigrantů, musíme uzavřít hranice a ty, co tu máme, poslat zpět. Bude SYRIZA výměnou za vládní většinu s něčím takovým souhlasit? Otázka migrantů je v Řecku jednou z klíčových, protože tato země je vstupní branou do EU pro uprchlíky z Blízkého východu a Afriky.

Druhý, mnohem závažnější problém ukazuje výsledek sjezdu, který měla v létě loňského roku SYRIZA.

Například, mnoho předních členů SYRIZA teď mluví o tom, že tváří v tvář sociální katastrofě musíme „nejprve zachránit národ“. Tím mají na mysli, že radikální levicová politika a socialistická perspektiva musí být odloženy na pozdější dobu a hlavní je zabývat se krizí. Na základě tohoto cíle by mohla SYRIZA vše, co dosud symbolizovala, vyhodit z okna.

Ze sociálního hlediska by to mohlo znamenat kompromis s částí místních nebo evropských vládnoucích tříd směrem k projektu restrukturalizace řeckého hospodářství (zastánci takového projektu prohlašují, že tato rekonstrukce by se měla řídit pravidly „sociální spravedlnosti”, ale to je v době kapitalistické krize naprosto naivní).

Z politického hlediska by tyto většinové návrhy mohly vést ke spojenectví se středo-levicovými silami, jako DIMAR nebo odnožemi z PASOK. Jeden z vedoucích představitelů SYRIZA šel dokonce ještě dále, když diskutoval o možnosti ustavení „vlády národní spásy“, která by vyloučila pouze neonacisty a krajně pravicovou frakci Nové demokracie!

Třetím příkladem bylo Tsiprasovo vyjádření, že podporuje výše zmíněného Jean-Claude Junkera na pozici šéfa evropské komise, neboť jeho strana, EPP, vyhrála volby. Ačkoli pro něj jistě nebude hlasovat, vidíme zde, jak tlak prostředí přinutí člověka začít se chovat „zodpovědně“. Volby jsou přeci za námi a nyní už můžeme jednat v klidu, ne?

Takže zde máme první problém: tlak na to se co nejvíce přizpůsobit. Jediným způsobem, jak čelit tomuto akomodačnímu tlaku, je silné hnutí zdola, které bude dohlížet na dodržování programu a zároveň dodávat „levicové vládě“ odvahu na mezinárodním poli. K tomu je potřeba nezávislé organizace, která bude také hnutí organizovat a nebude závislá na vládní straně nebo stranách, aby se do nich nepřeléval onen akomodační tlak.

Zadruhé se nám zde vrací klasická otázka o povaze kapitalistického státu. Tento stát není v žádném případě nezávislou institucí, ale naopak nástrojem, jehož cíle je udržovat kapitalismus.

Úspěch ve světě navzájem si konkurujících států, což je mezinárodní podoba kapitalismu, záleží na tom, jak si každý stát pěstuje kapitalistickou ekonomiku v rámci své vlastní jurisdikce. Byrokracie v každé zemi chápe „racionální“ politiku jako takovou, která pevně zakotvena v kapitalistických parametrech. Kapitalistické firmy potřebuji kapitalistický stát, aby jim vytvářel „prostředí pro podnikání“, a stát zase potřebuje prosperující firmy jako zdroj daňových příjmů. To vytváří vztah vzájemné strukturální závislosti mezi státem a kapitálem.

Vláda radikální levice by tak čelila odporu zevnitř státu, protože státní aparáty navyklé na „racionální“ a „přirozené“ fungování nebudou bez odporu akceptovat zásadní obrat v politice vládnutí. Můžou tedy staré instituce kapitalistického státu pomoci v nějaké zásadní přestavbě společnosti směrem k socialismu? Odpověď zní, že jen velmi omezeně potud, pokud mocenská pozice radikální levice dokáže povzbudit a posílit aktivitu lidí.

Jaké nebezpečí ale hrozí, pokud by SYRIZA a jí podobné strany selhaly? Odpověď se nabízí sama a v Řecku obzvlášť. Sociální napětí, střety s policií a další konflikty, které by pád této vlády doprovázely, mohou posílit stranu pořádku: nacionalisty a neonacisty, kteří mají v podobě Zlatého úsvitu svou organizaci na převzetí moc.

Proto je klíčová další debata o tom, co může dělat radikální levice v rámci tohoto sytému, a co musí pro ni, ale také pro hnutí za socialistickou změnu společnosti dělat revoluční levice. Tím hlavním je zejména nemít iluze a být organizačně nezávislá, protože jen tak může jednat v situaci, kdy to bude nejvíce třeba.

Vyšlo v Solidaritě č.91/92


1 Dragaskis, Yiannis, 2012, “The Crisis in Greece: The Economic Programme of Syriza-EKM”, Global Research website (12 June), www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=31378

2 Lapavitsas, Costas, 2012, “Costas Lapavitsas Answers Your Questions on Greece and the Eurozone Crisis”, Guardian (13 June), www.guardian.co.uk/world/greek-election-blog-2012/2012/jun/13/costas-lapavitsas-greece-eurozone-crisis

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky

Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •