Otázka Ukrajiny

Trockého článek o Ukrajině byl poprvé publikován 9. května 1939 v časopise Socialist Appeal. Trockij ve svém článku připomíná složitou historii Ukrajiny přes její různé národní boje za nezávislost, turbulence, které znamenal Brestlitevský mír a jeho následná anulace, až po postupné stále nesvobodnější podřizování ukrajinských záležitostí vůli Moskvy.

Past Purges

Otázka státní nezávislosti, veskrze v marxismu pojednávaná jako „právo národů na sebeurčení“, budila vždy řadu polemik a otázek. Trockij v tomto textu poukazuje na „ultralevé“ stanovisko Rosy Luxemburgové, která se odmítala národní otázkou zabývat, neboť v ní viděla projev falešného vědomí. Důsledně se držela Marxova výroku z Komunistického manifestu, že proletáři nemají vlast. V praktickém politickém boji v carském Rusku, které bylo označováno za „žalář národů“, byla ale politická, ekonomická i kulturní nezávislost pro jednotlivé národy klíčovou otázkou budoucí socialistické a tudíž svobodné společnosti. Odpověď, kterou v podobě Dekretu o právu národů na sebeurčení přinesla Říjnová revoluce, byla logickým důsledkem aplikace marxismu na ruské podmínky.

Trockého text nám tedy připomíná nejen dobový kontext postupu Hitlera a Stalina, ale také fakt, že „ukrajinská otázka“ se má ve zvyku vracet ve zlomových událostech osudu Evropy. Jestli tomu bude i v roce 2014, ukáže až čas.


 

Ukrajinská otázka, na kterou mnohé vlády a mnozí „socialisté“, a dokonce „komunisté“ chtěli zapomenout nebo ji uložit do hluboké pokladnice dějin, se opět dostává na pořad dne a tentokráte mnohonásobně silněji. To, že se ukrajinská otázka stává tíživější, je úzce spjato s degenerací Sovětského svazu a Kominterny, s úspěchy fašismu a nástupem další imperialistické války. Ukrajina, ukřižovaná čtyřmi státy, nyní zaujímá v osudu Evropy stejné místo, jako kdysi Polsko, jen s tím rozdílem, že mezinárodní vztahy jsou dnes o mnoho napjatější a vývoj událostí je o mnoho rychlejší. Ukrajinské otázce je souzeno hrát v bezprostřední budoucnosti v životě Evropy velmi významnou roli. Hitler nezdůrazňoval tak hlasitě pro nic a za nic otázku vzniku „Velké Ukrajiny“ a stejně tak pro nic a za nic ji rychle neopouštěl.

 

Otázka, která se nedá opomíjet

Druhá internacionála, která vyjadřovala zájmy odborové byrokracie a dělnické aristokracie imperialistických států, naprosto opomíjela ukrajinskou otázku. Dokonce ani její levicové křídlo jí nevěnovalo dostatek pozornosti. Stačí si vzpomenout na Rosu Luxemburgovou, která i přes svůj bystrý úsudek a opravdového revolučního ducha dokázala tvrdit, že ukrajinská otázka je výmysl skupinky intelektuálů. Tato pozice zanechala svůj hluboký otisk i na Komunistické straně Polska. Představitelé polské sekce Kominterny se na ukrajinskou otázku dívali jako na překážku, nikoliv jako na revoluční problém. Odtud tedy oportunistické pokusy vyhnout se této otázce, zapudit ji, přecházet ji mlčením nebo ji odložit na neurčito.

Bloševická strana nikoli bez obtíží a jen postupně pod neustálým Leninovým tlakem zaujala k ukrajisnké otázce správnou pozici. Právo na sebeurčení, to jest na oddělení, Lenin nabízel jak pro Poláky, tak pro Ukrajince. Neuznával vznešené národy. Každou náchylnost k vyhýbání se nebo oddalování problému utlačovaných národů považoval za projev velkoruského šovinismu.

Po dobytí moci se ve straně rozhořel vážný boj o to, jakým způsobem vyřešit řadu národnostních problémů zděděných po starém carském Rusku. Stalin ve své funkci lidového komisaře pro národnosti vždy představoval nejvíce centralistické a byrokratické směřování. To se projevovalo zejména v otázce Gruzie a Ukrajiny. Doufáme, že budeme moci její část zveřejnit, ačkoliv máme k dispozici jen její malou část. Každý řádek Leninových dopisů je plný naléhání v co největší míře vyhovět národům, které byly dříve utlačovány. Ve Stalinových návrzích a prohlášeních se naopak vždy projevovalo směřování k byrokratickému centralismu. Aby byly zajištěny „administrativní potřeby“, tj. zájem byrokracie, byly nejlegitimnější požadavky utlačovaných národů vydávány za projev maloburžoazního nacionalismu. Všechny tyto příznaky se daly pozorovat už v letech 1922 až 1923. Od té doby nabyly monstrózních rozměrů a vedly k otevřenému zardoušení jakéhokoli nezávislého národního rozvoje obyvatel SSSR.

 

Bolševická představa Sovětské Ukrajiny

V představě staré bolševické strany se měla Sovětská Ukrajina stát mocnou osou, okolo které by se sjednotili další části ukrajinského lidu. Je neoddiskutovatelné, že v prvním období své existence představovala Ukrajina mohutnou přitažlivou sílu také v ohledu národním, a povzbudila k boji dělníky, rolníky a revoluční inteligenci západní Ukrajiny zotročené Polskem. Ale během let thermidorské reakce (vysvětlit-pozn. autora) se pozice Sovětské Ukrajiny a s ní také posuzování ukrajinské otázky ostře změnily. Čím větší byly naděje, tím hlubší bylo zklamání. Ve Velkorusku byrokracie také sužovala a plundrovala lid. Ale ukrajinská věc byla navíc komplikována zničením národních nadějí. Nikde nenabyly restrikce, čistky, represe a obecně všechny formy řádění byrokracie tak vražedných rozměrů jako na Ukrajině v boji s mocnou, hluboce zakořeněnou touhou ukrajinských mas po větší svobodě a nezávislosti. Pro totalitářskou byrokracii se Sovětská Ukrajina stala administrativním dělením hospodářské jednotky a vojenskou základnou SSSR. Pro jistotu nechala Stalinova byrokracie vztyčit Ševčenkovy sochy, ale jen proto, aby pod nimi mohla více drtit ukrajinský lid a nutit ho pět ódy po vzoru kobzarů1 na násilnickou kliku v Kremlu.

K těm částem Ukrajiny, které jsou nyní za jejími hranicemi, se Kreml chová stejně jako ke všem utlačovaným národům, všem koloniím a polovičním koloniím, tj. jako k drobným, které může směnit s imperialistickými vládami. Na posledním 18. sjezdu „Komunistické strany“ vysvětloval Manuilskij, nejméně poddajný renegát ukrajinského komunismu, zcela otevřeně, že nejen SSSR, ale i Kominterna (kterou sám Stalin nazval podvodným podnikem) odmítla požadovat emancipaci utlačovaných národů v případech, kdy jejich utlačovatelé nejsou nepřáteli vládnoucí moskevské kliky. Indii dnes brání Stalin, Dimitrov a Manuilskij proti Japonsku, ale nikoli proti Anglii. Západní Ukrajinu jsou připraveni přenechat nadobro Polsku výměnou za diplomatickou dohodu, která se zdá být nyní pro byrokraty v Moskvě výhodná.

 

Stalin, Hitler a Ukrajina

Po důvěře a sympatiích západoukrajinských mas vůči Kremlu nezůstala ani stopa. Od poslední vražedné „čistky“ na Ukrajině nikdo na západě nechce být součástí kremelské satrapie, která stále nese jméno Sovětské Ukrajiny. Dělnické a rolnické masy na západní Ukrajině, v Bukovině a v Zakarpatské Ukrajině jsou zmateny: Kam se obrátit? Co požadovat? Tato situace přirozeně posiluje postavení té nejreakčnější ukrajinské kliky, která vyjadřuje své „vlastenectví“ tím, že hledá, kterému impériu zaprodat ukrajinský lid za příslib fiktivní nezávislosti. Na tomto tragickém zmatení postavil Hitler svou politiku vůči ukrajinské otázce. Říkáme-li, že bez Stalina (tj. bez fatální politiky Kominterny v Německu) by nebylo Hitlera, musíme k tomu ještě dodat, že bez znásilnění Sovětské Ukrajiny stalinistickou byrokracií by nebylo hitlerovské ukrajinské politiky.

Neměli bychom se příliš zdržovat zkoumáním motivů, které vedly, alespoň prozatím, Hitlera ke stažení hesla o Velké Ukrajině. Tyto motivy musíme hledat v podvodné kombinaci německého imperialismu na straně jedné a obavy z vyvolání temných sil, jichž by nebylo snadné se zbavit, na straně druhé. Hitler dal Zakarpatskou Ukrajinu jako dárek maďarským řezníkům. To se stalo, když ne se souhlasem Moskvy, tak při nejmenším s přesvědčením, že by takový souhlas stejně přišel. Je to, jako by Hitler řekl Stalinovi „kdybych se chystal napadnout Sovětskou Ukrajinu, tak bych si tu Zakarpatskou nechal.“ Jako odpověď přešel Stalin na 18. sjezdu strany do otevřené obrany Hitlera před pomluvami „západních demokracií“. Hitler plánuje zaútočit na Ukrajinu? Ale vůbec ne! Bojovat s Hitlerem? Pro to není nejmenší důvod. Stalin zjevně vnímá předání Zakarpatské Ukrajiny Maďarsku jako mírový akt.

 

Za svobodnou, nezávislou Sovětskou Ukrajinu

To znamená, že části ukrajinského lidu představují v mezinárodních počtech Kremlu jen drobné. Čtvrtá internacionála musí jasně porozumět nesmírnému významu ukrajinské otázky nejen pro osud jihovýchodní a východní Evropy, ale Evropy jako celku. Bavíme se zde o národu, který prokázal svou životaschopnost, který je početně roven obyvatelstvu Francie a nachází se na výjimečně bohatém území, které je navíc nanejvýš strategicky důležité. Otázka osudu Ukrajiny je tak položena v celé své šíři. Je potřeba vztyčit jasné a srozumitelné heslo, které odpovídá nové situaci. Podle mého názoru to může být v současnosti jen jedno takové heslo: Sjednocená, svobodná a nezávislá Sovětská Ukrajina dělníků a rolníků.

Tento program je v rozhodném protikladu zejména se zájmy tří imperialistických mocností, Polskem, Rumunskem a Maďarskem. Jen beznadějní pacifističtí zabedněnci si mohou myslet, že emancipace a sjednocení Ukrajiny se dá dosáhnout mírovými diplomatickými prostředky, referendy, rozhodnutím Společnosti národů atd. O nic lepší než oni nejsou ani ti „vlastenci“, kteří navrhují vyřešit ukrajinskou otázku tím, že vstoupí do služeb jednoho imperialismu proti druhému. Hitler dal takovýmto dobrodruhům neocenitelnou lekci, když předhodil Zakarpatskou Ukrajinu (na jak dlouho?) Maďarům, kteří zde bezmeškání zmasakrovali nemálo důvěřivých Ukrajinců. Pokud záleží jen na vojenské síle imperialistických států, bude každé vítězství těch nebo oněch znamenat jen další jatka a ještě brutálnější podmanění ukrajinského lidu. Program nezávislosti Ukrajiny v období imperialismu je přímo a nerozlučně spjat s programem proletářské revoluce. Bylo by zločinem dělat si o tom nějaké iluze.

 

Sovětská ústava uznává právo na sebeurčení

Ale nezávislost sjednocené Ukrajiny by znamenala oddělení Sovětské Ukrajiny od SSSR, křičí sborem „přátelé“ Kremlu. Co je na tom tak hrozného, ptáme se my? Slepé uctívání státních hranic je nám cizí. Nezastáváme pozici „sjednoceného a nedělitelného“ celku. Nakonec i ústava SSSR uznává právo svých federativních národů na sebeurčení, to jest na oddělení. Dokonce ani vládnoucí kremelská oligarchie se neodváží tento princip popírat. Ten však zůstává pouze na papíře. Sebenepatrný pokus vznést otázku nezávislé Ukrajiny by vedl k okamžité popravě za velezradu. Ale je to právě tato zavrženíhodná dvojmluvnost, toto nemilosrdné pronásledování všech národních myšlenek, které vedlo a vede sdírané masy na Ukrajině ještě více než ostatní masy Velkoruska k tomu, že vládu v Kremlu považují za monstrózně utlačovatelskou. Tváří v tvář této vnitřní situaci je přirozeně nemožné ani mluvit o tom, že by se Západní Ukrajina dobrovolně připojila k SSSR ve stavu, v jakém se nyní nachází. To znamená, že sjednocení Ukrajiny předpokládá propuštění tzv. Sovětské Ukrajiny ze stalinistického sevření. Zde bonapartistická klika opět sklidí, co zasela.

Ale nebude to znamenat vojenské oslabení SSSR, úpí „přátelé“ Kremlu strachy? Odpovídáme, že oslabování SSSR je způsobeno těmi neustále narůstajícími odstředivými tendencemi, které vytváří bonapartistická diktatura. V případě války může nenávist mas k vládnoucí klice vést ke ztrátě všech sociálních výdobytků Října. Zdroj poraženeckých nálad je v Kremlu. Nezávislá Sovětská Ukrajina by se na druhou stranu stala už ze svého vlastního zájmu mohutným jihozápadním valem SSSR. Čím dříve bude současná bonapartistická kasta oslabena, rozrušena, rozdrcena a spláchnuta pryč, tím pevnější bude obrana Sovětské republiky a tím jistější bude její socialistická budoucnost.

 

Proti imperialismu a moskevskému bonapartismu

Je zcela přirozené, že nezávislá Ukrajina dělníků a rolníků by se následně připojila k Sovětské federaci. Ale rozhodnutí by to bylo nezávislé, na základě podmínek, které by považovala za přijatelné, což by však na druhou stranu předpokládalo revoluční obnovu SSSR. Skutečná emancipace ukrajinského lidu je nepředstavitelná bez revoluce nebo řady revolucí na západě, které musí nakonec vést ke vzniku Spojených sovětských států evropských. Nezávislá Ukrajina bude moci a nepochybně vstoupí do této federace jako jejich rovnocený člen. Proletářská revoluce v Evropě zase nenechá kámen na kameni ze stalinistického bonapartismu. V tom případě bude nejtěsnější svazek Spojených sovětských států evropských a obrozeného SSSR nevyhnutelný a bude znamenat nekonečný pokrok pro evropský i asijský kontinent, Ukrajinu nevyjímaje. Nicméně zde se už dotýkáme otázky druhého či třetího řádu. Otázkou prvního řádu je záruka revoluční jednoty a nezávislosti Ukrajiny se svými dělníky a rolníky v boji proti imperialismu na straně jedné a moskevskému bonapartismu na straně druhé.

Zvlášť Ukrajina má bohaté zkušenosti s falešnými cestami k národní emancipaci. Všechno už se zde vyzkoušelo: maloburžoazní Rada, Skoropadskij,2 Petljura,3 „spojenectví“ s Hohenzollerny a spojení s Dohodou. Po všech těchto experimentech může jen politická mrtvola vkládat své naděje do národního osvobození, do některé z frakcí tolik zdatné buržoázie. Jedině ukrajinský proletariát je nejen schopen vyřešit tento problém, což je ze své podstaty revoluční čin, ale také vytvořit podmínky pro dokončení tohoto cíle. Proletariát a pouze proletariát dokáže okolo sebe shromáždit rolnické masy a skutečně revoluční národní inteligenci.

Na začátku poslední imperialistické války se Ukrajinci, Melenevskij („Basok“) a Skoropis-Jeltuchovskij,4 pokusili svěřit ukrajinské osvobozenecké hnutí pod křídla hohenzollernského generála Ludendorffa. Tento svůj čin zahalili do levicových frází. Jediným úderem se jich marxističtí revolucionáři zbavili. Stejně tak se musí chovat revolucionáři i v budoucnosti. Nadcházející imperialistická válka vytvoří příhodné podmínky pro dobrodruhy všeho druhu, od čekatelů na zázrak po hledače zlatého rouna. Tito pánové, kteří si obzvláště rádi ohřívají ruce v blízkosti národní otázky, nesmí být připuštěni ani na vzdálenost dostřelu děla k dělnickému hnutí. Ani nejmenší kompromis s imperialismem, ať fašistickým nebo demokratickým. Ani nejmenší ústupek ukrajinským nacionalistům, ať klerikálně-reakčním nebo liberálně-pacifistickým! Ne „lidovým frontám“! Naprostou nezávislost proletářské straně jakožto předvoji vykořisťovaných!

 

K mezinárodní diskusi

Toto pokládám za správnou politiku vůči ukrajinské otázce. Mluvím zde za sebe a svým jménem. Tato otázka musí být otevřena pro mezinárodní diskusi. Přední místo v ní musí hrát ukrajinští revoluční marxisté. Měli bychom s největší pozorností naslouchat jejich hlasům. Ale  měli by si  pospíšit. Na přípravy nezbývá příliš času!

22. duben 1939

 


poznámky:

1 Taras Ševčenko byl ukrajinský básník, zakladatel moderní ukrajinské literatury. Mezi jeho stěžejní dílo patří sbírka Kobza (lidový umělec).
2 Ukrajinský vojevůdce a představitel samozvaného hejtmanství na Ukrajině od dubna do prosince 1918, kdy byl svržen Petljurou a jeho stoupenci
3 Symon Petljura byl ukrajinský pravicový politik a vojevůdce, který bojoval proti rudé armádě. Jeho vojska prováděla pogromy, které sám Petljura toleroval.
4 Marijan Melenevskij, řečený Basok, a Oleksandr Skoropis-Jeltuchovskij byli představitelé ukrajinské sociální demokracie, kteří zdůvodňovali svou spolupráci s vilémovským Německem a Rakousko-Uherskem z „levicových“ pozic jakožto nutnost porážky carismu.

Poznámky, překlad a úvodní text: Jan Májíček

jan.majicek@socsol.cz

Vyšlo v Solidaritě č.89/90 roku 2014.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •