Kampaň pro volby do Evropského parlamentu měla ve Španělsku nečekaného vítěze. Stala se jí nově vzniklá strana Podemos, která získala osm procent a pět europoslanců. Stala se součástí španělské politické scény a součástí frakce Evropské levice (GUE/NGL).

Jen málokdo by si před eurovolbami vsadil na to, že strana, která vznikla čtyři měsíce před nimi, může dosáhnout takového úspěchu. Průzkumy veřejného mínění jí dávaly maximálně jedno procento a řada představitelů Sjednocené levice (Izquierda Unida) ji obviňovala z toho, že tříští levicové síly. Přesto se povedlo straně Podemos získat přes milion hlasů.

Obě hlavní politické strany zaplatily za svou politiku škrtů. Hlasy pro vládnoucí Lidovou stranu (PP) se smrskly oproti roku 2009 ošestnáct procent. Podobně na tom byli opoziční socialisté ze strany PSOE, jejíž lídr v návaznosti na volební debakl rezignoval.

Název nové strany bychom mohli přeložit jako „Můžeme“ nebo volněji „Dokážeme (to)“. Zakládajícím členem je Pablo Iglesias Turrión, profesor politologie a občasný televizní moderátor, který se proslavil zejména vystupováním v levicovém pořadu La Tuerka.

Strana samotná čerpá svůj program zejména z nejpalčivějších problémů, které sužují Španělsko. Před volbami vydala 36 stránkový programový dokument, který je rozdělen do šesti částí a soustředí se na obnovu ekonomiky s důrazem na veřejné vlastnictví, zavedení základního příjmu pro všechny občany a důsledný postih neplatičů daní; na posilování svobody, bratrství a rovnosti odstraněním tzv. protiteroristické legislativy a rozmáhajícího se špehování; na nové pojetí suverenity změnou nebo omezením Lisabonské smlouvy, odstoupení od memoranda o porozumění (dohoda mezi Španělskem a EU o splácení dluhů a reformách – pozn. JM), vystoupení z některých smluv o volném obchodě a referenda o každé významné ústavní změně; na obnovu půdy zaměřující se na snížení spotřeby fosilních paliv, podporu veřejné dopravy a obnovitelných zdrojů energie a podporu místního malého a středního zemědělství.

Dále Podemos odmítá akceptovat podmínky EU, které vedou k devastujícím škrtům, jež mají zaplatit dluhy bank.

Svou hlavní politickou inspiraci vidí Podemos v řecké Syrize a v projektu Huga Cháveze ve Venezuele. Většina politického programu strany je dosud velmi vágní, což odráží jak její mladost, tak rovněž snahu integrovat co nejširší spektrum „rozhněvané levice“ a aktivistů nejrůznějších hnutí. Dvěma příklady takovéto vágnosti je nevyjasněný postoj k nezávislosti Katalánska a výzvy k „reformování“ EU.

Jesus Castilo, jeden z kandidátů za Podemos a člen En Lucha (sesterská organizace SocSol), říká: „Podemos je velmi mladá strana a my ji pořád budujeme. Nemáme moc čas na poltickou debatu, protože je toho tolik, co se musí zorganizovat…Podemos je užitečná jako hlas hnutí v oficiální politice a jeho prostor v ním.“

Hnutí

Strana se však nezrodila zničehonic. Vznikla z atmosféry ekonomické krize, první generální stávky v roce 2010, jejíž organizátoři odmítali přijmout to, aby za krizi platili ti, kteří ji nezavinili, a zejména z hnutí 15. května, známého po celém světě jako Indignados (Rozhořčení).

Hnutí rozhořčených vtrhlo do ulic španělských měst a na jejich náměstí a začalo je bez sebemenšího zdráhání okupovat. Vznikla tak lidová shromáždění, na kterých se diskutovalo právě pobíhající Arabské jaro, situace v Palestině, problémy s nezaměstnaností, lokální kampaně a protesty atd. V Madridu se tímto okupovaným centrem stalo Puerta del Sol a v řádu dnů za ním následovala náměstí ve sto dvaceti dalších městech. Pro všechny účastníky se stalo společným volání po „skutečné demokracii“, kterou představitelé politických stran a odborů rozhodně nenaplňují.

Vztek nad dopady krize a nezaměstnaností, která u mladých lidí dosahuje padesáti procent, nevyprchal ani poté, co byla náměstí opuštěna. Naopak, hněv ještě zesílil po sérii medializovaných sebevražd, které spáchali lidé, kteří byli vystěhováni ze svých domů. A takových vystěhování je ve Španělsku prováděno na sto tisíc ročně, zejména z důvodů neschopnosti nájemců platit nájem a stále rostoucí ceny energií.

Hnutí Indignados bylo často kritizováno za rezolutní odmítání politických stran a odborů. To mělo svoje racionální jádro v tom, že vláda španělských socialistů z PSOE snižovala mzdy a prodlužovala odchod do důchodu na straně jedné a na straně druhé poskytovala veřejné peníze na záchranu soukromých bank. Stejně tak vedení odborů nedokázalo využít svého postavení z výše zmíněné generální stávky a ustoupilo ze svých požadavků.

„Existoval obrovský rozdíl mezi tím, co dokázala hnutí na ulici a politickým dopadem, který to mělo,“ říká novinář Nikos Loudos. „Od doby Hnutí 15. května se odehrál boj za zastavení privatizace v Madridu a veliké hnutí proti vystěhovávání. Loni se také odehrála velká stávka učitelů na Baleárských ostrovech, který zastavila školskou reformu. Vznikla zdola, zorganizována masovými shromážděními, aby se podařilo obejít odborářskou byrokracii. Tato hnutí jsou velice pokročilá, ale nacházející se v politické poušti,“ dodává. Právě Podemos se může stát spojencem těchto hnutí a může jejich požadavky tlumočit dál.

Atmosféra strany vzešlé z hnutí je cítit i na tom, jak je strana dosud organizována. Jejím hlavním orgánem jsou tzv. kruhy, shromáždění aktivistů a členů, kteří společně formulují požadavky a plány na to, co a jak dál dělat. Tvoří tak síť, kde se společně potkávají jak lidé aktivní už v předchozích hnutích, tak lidé bez jakékoli politické minulosti nebo stranické příslušnosti. Kruhy, které jsou zároveň i logem nové strany, mají znázorňovat jednotu v prosazování požadavků i rovnost mezi lidmi.

Skutečně se zdá, že ducha rovnosti si s sebou nesou i nově zvolení poslanci do Evropského parlamentu. Všichni prohlásili, že nebudou pobírat vyšší mzdu, než je trojnásobek té španělské minimální. To znamená, že místo necelých 8000 euro budou brát maximálně 1930 euro.

Jak důraz na aktivismus, tak tato symbolická gesta výrazně odlišují Podemos od obou hlavních politických stran, Lidové strany (PP) a Španělské socialistické dělnické strany (PSOE). Revoluční antikapitalistická levice, která je součástí tohoto projektu, tak získává nové prostředí, ve kterém může svádět nejen politickou bitvu se stoupenci škrtů, ale také budovat své řady, aby se Podemos nebo jeho část mohla jednou stát organizací, které pomůže k přechodu na nekapitalistickou ekonomiku.

Vyšlo v Solidaritě č.91/92