Rebelie na periferii EU: Bosna a Hercegovina v plamenech

Mate Kapović

Radikální požadavky a lidová shromáždění, která doprovází rebelii v Bosně a Hercegovině, ukazují, že globální cyklus bojů se zdaleka neblíží svému konci.

Stop nacionalismu. Zdroj: Stefano Giantin

Stop nacionalismu. Zdroj: Stefano Giantin

V pátek 7. února byly po celé Bosně a Hercegovině vládní budovy v plamenech. Obyvatelé této země, kteří dlouho mlčeli, se konečně rozhodli říci, co si myslí. A když se tak stalo, nebyla slyšet jen slova, ale řev. Kameny, oheň a těžké boje s policií. Nejsilnějším a nejsymboličtějším byl pohled na vládní budovu v Tuzle, městě, kde rebelie začala. Objevil se na ní nápis „smrt nacionalismu“. Byla to velice silná zpráva, protože nacionalismus byl dlouho útočištěm ekonomické elity, která jej používala pro ospravedlnění svého politického a ekonomického útlaku.

Jeden po druhém začali premiéři jednotlivých kantonů Bosny a Hercegoviny podávat své rezignace. V neděli 9. února odjel chorvatský premiér Zoran Milanović do Mostaru, města s významnou chorvatskou menšinou, aby se zde setkal s představitelem místních Chorvatů. Zároveň s tím navštívil Milorad Dodik, prezident Republiky Srbské (srbská část Bosny a Hercegoviny), Srbsko, kde se setkal s viceprezidentem Aleksandrem Vučićem (neoficiálním vůdcem Srbska). Důvody byly jasné. Elity Chorvatska i Srbska se bojí, že to, co někteří nazývají „Bosenským jarem“, by se mohlo přelít přes hranice do jejich zemí.

 

Výbušný hněv

Hospodářská situace v Bosně a Hercegovině je bezpochyby strašlivá. Země byla kdysi známá svými četnými továrnami a silnou dělnickou třídou. Dokonce ve znaku bývalé Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny byly tovární komíny. Mnoho z těchto továren bylo zavřeno a zbytek byl zprivatizován buď do rukou nadnárodních korporací, nebo nové kapitalistické třídy. V některých z nich lidé pracují, aniž by dostávali svou mzdu, což je velmi častý jev v postjugoslávském hospodářství. Nezaměstnanost v zemi se pohybuje okolo 45 %. Ačkoli sousední Chorvatsko a  Srbsko nejsou v tak špatném stavu, jejich elity se mají rovněž čeho obávat, protože celková situace je dosti vzdálená tomu, co by se dalo nazvat alespoň trochu uspokojivým stavem. Jen pro ilustraci, nezaměstnanost mladých v Chorvatsku činí téměř 53 %, což ho v EU staví na druhé místo za Španělsko a Řecko.

Výbušné, a v některých případech také poměrně násilné povstání v Bosně a Hercegovině, má zcela jistě své důvody: prohlubující se chudobu, obrovské nerovnosti, rozsáhlý byrokratický aparát a politické a kapitalistické parazity včele. Nicméně toto povstání je integrální součástí povstání globálního, které můžeme pozorovat řadu let. Po vypuknutí hospodářské krize v roce 2008 a po pár letech prvotního šoku začala v roce 2011 první vlna povstání a protestů s Arabským jarem, indignados ve Španělsku a Occupy Wall Street (OWS) v USA. Minulý rok jsme mohli pozorovat revolty v Brazílii a Turecku. Bývalá Jugoslávie nebyla od této vlny oddělena.

Už v roce 2011 vznikaly v Chorvatsku „facebookové protesty“ trvající celý měsíc březen. Ačkoliv byly politicky značně různorodé, bylo to poprvé, kdy se v zemi bývalé Jugoslávie objevilo jasně antikapitalistické poselství. Tyto protesty v mnoha ohledech předjímaly indignados a OWS sdílející s nimi stejného ducha doby.  V letech 2012 – 2013 Slovinskem otřásala lidová revolta, která výrazně změnila veřejné mínění a vnímání v zemi a dala vzniknout novým politickým silám (jako je potenciálně slibná Iniciativa za demokratický socialismus). V roce 2014 přišla řada na Bosnu a Hercegovinu.

 

Sociální povstání

Jakmile vypuklo povstání, začali téměř všichni analytici tvrdit, že něco takového bylo nevyhnutelné a že si už dávno byli jistí, že k něčemu takovému dříve či později dojde. To samozřejmě není pravda. Ačkoliv je situace v Bosně a Hercegovině katastrofická, první, co tito analytici tvrdili, bylo, že povstání tohoto druhu je nemožné, protože lidé jsou příliš pasivní, neteční a rozdělení nacionalismem. Jak už to tak bývá, byla to nepředvídatelná jiskra, která zažehla rychle se šířící požár.

Povstání začalo v Tuzle na severovýchodě země. Město má dlouhou levicovou a dělnickou tradici. Často se mu říká „jiné město“, protože nacionalismus tu nikdy,- na rozdíl od zbytku země, – skutečně nezakořenil. Není proto divu, že se toto město ocitlo v oku bouře. Dělníci z mnoha privatizovaných továren (jako je Dita, Polihem a Konjuh) už zde  z různých důvodů nějakou dobu protestovali. Nicméně ve středu 5. února se k nim přidala mládež, nezaměstnaní a další lidé. Protest začal rychle eskalovat a šířit se do dalších měst.  Největší protesty proběhly v Tuzle, Sarajevu, Zenici, Mostaru a Bihaći, která patří mezi největší města v zemi.

Protesty probíhaly spontánně a pramenily ze sociálních požadavků. Mnoho demonstrantů hlásalo, že zkrátka nemají co jíst, jsou už věky bez práce a vyjadřovali hluboké opovržení vůči zločinné politické a ekonomické elitě. Ačkoli se povstání odehrávalo v oblastech Bosny obývané většinou muslimskými Bosňáky (na což s chutí a rádi poukazovali chorvatští a srbští nacionalisté), jednalo se nepochybně o sociální, a nikoli nacionální revoltu. Jak je tomu zvykem, protesty jsou velice různorodé, včetně účasti fotbalových fanoušků, kteří se přidávají na stranu nejbojovnějšího křídla. Protesty dnes probíhají hlavně v místech, kde převládá bosňácké obyvatelstvo, ale existuje i řada výjimek. V Mostaru, městě na jihozápadě země, se jak Chorvati, tak Bosňáci, zúčastnili protestu, při kterém byla vypálena sídla hlavních nacionalistických stran (chorvatské i bosňácké). Etničtí Chorvati protestovali v Livnu a Orašje a etničtí Srbové organizovali řadu menší protestů a shromáždění v Prijedoru, Banja Luce, Bijeljině a Zvorniku.

Přestože je protest sociální povahy, je nacionalismus používaný elitami pro vlastní prospěch stále velkým problémem. Mnoho Chorvatů a Srbů v Bosně a Hercegovině se obává, že protesty mohou nabrat jiné politické směřování, např. islámistické, jako se stalo v Egyptě. To je samozřejmě více než nepravděpodobné. Tento strach je však živen politickými elitami, které se snaží zabránit protestům v chorvatských a srbských částech Bosny a Hercegoviny. V této atmosféře získaly různé varianty konspiračních teorií jistou popularitu. Tak bosenští nacionalisté a politici tvrdí, že to všechno je spiknutí pro Bosňákům; chorvatští nacionalisté a politici tvrdí, že vše je spiknutí proti Chorvatům; a srbští nacionalisté tvrdí, že vše je spiknutí proti Srbům. Je velmi příznačné, že chorvatští a srbští nacionalističtí intelektuálové a média tiše spolupracují v zoufalé snaze dokázat, že tu jde pouze o „Bosenské jaro“.

 

Překročit nacionalismus

Ne každý je však náchylný k nacionalistické propagandě. Například jeden odborový svaz z Drvaru (jehož většinu členů tvoří Srbové) většinově vyjádřil svou podporu chorvatským protestům ve městě Livno. Stejně tak organizace veteránů ze srbské části země otevřeně tlačila na svého prezidenta Milorada Dodika, aby se začal zabývat sociálními problémy, nespravedlností a zločiny privatizace. Nicméně v Bijeljině (v srbské části Bosny a Hercegoviny) se demonstranti, kteří vyjadřovali povstání podporu, setkali s protidemonstrací srbských nacionalistů. To samé se stalo při solidární demonstraci v srbském Bělehradě. Zároveň však policejní odborový svaz v Srbsku prohlásil, že v případě, že se protesty přelijí přes hranice země, nebudou členové svazu proti demonstrantům zasahovat. V Chorvatsku připravují aktivisté na levici i pravici protesty, které jsou inspirovány tím, co se děje za hranicemi.

Situace v Bosně a Hercegovině zůstává velice napjatá. Několik levicových intelektuálů a veřejně známých osobností vyjadřuje protestům svou podporu, ale většina medií a celá politická třída se proti nim spojila. Existuje mnoho nacionalistických prohlášení, konspiračních teorií, falešných manifestů, vymyšlených zpráv a příběhů. Elity a prorežimní intelektuálové se snaží, co to jen jde, aby zachovali status quo. Přesto panuje v liberálních, konzervativních a nacionalistických kruzích zmatek. Analytický aparát establishmentu není vybaven na vypořádání se s takovým druhem vývoje, protože nedokáže chápat pracující, nezaměstnané a chudé jako aktivní politický subjekt. Tomuto je potřeba připsat tradiční maloměšťácké moralizování o hořících budovách, „hooligans“, zbytečném násilí atd. Liberálové a konzervativci volají po „poklidných a důstojných“ protestech i přes zjevný fakt, že bez násilí by k ničemu takovému nedošlo a že pečlivá koordinace mezi politiky a médii jasně ukázala, co skutečně znamená buržoazní demokracie a „svoboda tisku“. Znamená obranu třídních privilegií.

Jako vždy se média soustředila na to, že demonstranti nevědí, co činí, že nemají jasné cíle nebo politický program. Není to pravda. Požadavky demonstrantů jsou den ode dne jasnější. Například pracující a demonstranti z Tuzly, kteří jsou nejprogresivnější a politicky nejjednotnější, požadovali a požadují rovnější mzdy, zdravotní pojištění pro pracující, zákonné opatření proti ekonomickým zločinům, zabavení nelegálně nabytého majetku, přehodnocení privatizačního procesu továren Dita, Polihem, Poliolhem, Gumara a Konjuh, znárodnění továren a obnovení produkce pod dělnickou kontrolou, odstranění privilegií politické elity atd. Samozřejmě je velice obtížné říci, jak se tento nově zrozený politický program bude dále vyvíjet a jaké jeho části jsou jen rétorické figury.

 

Plénum v Tuzle

Jedním z nejzajímavějších a nejvíce vzrušujících aspektů mobilizace je zrod revolučního organizačního orgánu, kterému se říká „plénum“. Toto plénum (nebo všeobecné shromáždění) se velice podobá původním ruským sovětům. Demonstranti je používají k dosažení kolektivních rozhodnutí a formulaci požadavků ve stylu přímé demokracie. Zajímavé je, že idea pléna jakožto demokratického rozhodovacího orgánu pochází z roku 2009 z vlny studentských okupací v Chorvatsku, které se zase inspirovalo hnutím bělehradských studentů v roce 2006. Jinými slovy jde o příklad postjugoslávské levicové spolupráce a vzájemné inspirace. Demonstranti v dalších městech se nyní snaží ustavit podobná pléna i u nich.

Jedním z požadavků tuzlovského pléna, které přijaly zbytky staré vlády, bylo vytvořit novou prozatímní vládu kantonu, jež by byla složena z kandidátů, které si vyberou obyvatelé regionu. Vyloučeni budou ti, co se zkompromitovali v předchozích vládách a členové starých politických stran. Nová vláda by také měla mít mnohem nižší plat a žádné další výsady. Co se účasti, diskuzí a hlasování týče, je plénum otevřeno všem s výjimkou členů starých stran a vlády (což z něj dělá, řečeno klasickými termíny, „diktaturu proletariátu“).

 

Překročit provinčnost

Je těžké předpovědět, jak se tyto události dále vyvinou. Jedna věc je však jistá: Bosna a Hercegovina (a region jako celek) nebudou stejné jako předtím. Mohlo by se zdát, že už bylo, alespoň symbolicky, mnohého dosaženo, zejména pokud uvážíme, že v Bosně a Hercegovině stejně jako v celé bývalé Jugoslávii neexistují žádné masové levicové organizace. Jen pár týdnů po začátku protestu se názory veřejnosti na politický diskurz zásadně změnily. V budoucnu se elity budou lidu jednoznačně mnohem více bát, a to nejen v Bosně a Hercegovině. Mohu jen doufat, že to vše přispěje ke vzniku a růstu progresivních sil a organizací v zemi.

Dramatický vývoj v zemi způsobil rozruch doma i v sousedních zemí. Na západě však byly události více méně ignorovány. Zatímco mezinárodní média upoutávají svou pozornost na Ukrajinu, kde mají EU a USA své vlastní zájmy, je sociální revolta v Bosně a Hercegovině, což je mnohem menší země, ignorována. Zajisté, rebelie pracujících a nezaměstnaných není z evropského neoliberálního statusu quo příliš pozitivním vývojem, zvláště když je sousední Chorvatsko nejnovějším členským státem EU. O to zvláštnější je reakce západní levice. Ta by měla překonat svůj provincialismus a přestat hledět jen na témata, která se dějí v jejím bezprostředním okolí. Internacionalismus nesmí být pouze teoretické cvičení.

Rebelie na periferii EU představuje zajímavý a důležitý vývoj pro mezinárodní levici. Ukazuje, že globální cyklus bojů, který začal v roce 2011, je více než živý.

Mate Kapović je odborným asistentem na Univerzitě v Záhřebu a levicový politický aktivista.

Z angličtiny přeložil Jan Májíček

jan.majicek@socsol.cz

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •