Refugees welcome aneb „dosáhnout úrovně Německa“

Přímo do středu české společnosti se už několik let posouvá nový objekt nenávisti – imigranti a uprchlíci, především z muslimských zemí. Co bylo dříve doménou ultrapravicového okraje, stává se nyní podobně jako anticiganismus společensky tolerovaným, ne-li očekávaným a vítaným postojem: Odmítání odlišnosti a touha po homogenní společnosti, připisování výhradně negativních vlastností druhým a pozitivních sobě a své vlastní kultuře, strach z „infiltrace“ a xenofobní nenávist.

refugeesWelcomeJen špičkou ledovce je nedávný plán ministra Chovance uspořádat referendum o kvótách pro imigranty ze Sýrie, které plánuje zavést Evropská unie. Přestože chybí aktuální průzkumy o postojích Čechů k otázce přijímání uprchlíků, stačil by ministru Chovancovi letmý pohled do internetových diskuzí, aby si byl jist, jak takové referendum skončí. Jsme svědky ukázkového příkladu umývání si rukou nad osudem druhých: zatímco Chovanec chtěl uprchlíky předhodit veřejnému mínění masírovanému mediálně pokřiveným černobílým obrazem muslimů, před evropskými partnery by se mohl ohánět nezpochybnitelnou „vůlí lidu“. Když vyšla najevo nemožnost takového postupu, chystá česká vláda „plán B“: naplnit případné kvóty pouze Ukrajinci, především příslušníky komunity tzv. volyňských Čechů. Z tohoto rozhodnutí nacionalismus a rasismus přímo čiší – „krajany“, z nichž naprostá většina nikdy nepřekročila českou hranici, toho se zemí jejich předků příliš nespojuje. Podle Chovance a jemu podobných jsou však „více jako my“ a proto si více zasluhují naši pomoc. Mnozí však svoji zemi ani opouštět nechtějí a nemusí – na rozdíl od syrských uprchlíků, kterým denně hrozí smrt nebo živoří v otřesných podmínkách uprchlických táborů. Proto možná dojde k absurdní situaci, kdy budeme premlouvat olyňské Čechy k odchodu do vlasti, jen abychom nemuseli naplnit kvótu Lybijci a Syřany. Můžeme se usmívat nad absurdností této situace nebo se rozčilovat nad postoji vlády, úsměv i kritika však hořknou na rtech ve chvíli, kdy si uvědomíme, že jednání politických představitelů je v tomto případě výjimečně skutečně odrazem veřejného mínění. Aby se něco změnilo na české azylové politice, musí se vnímání příslušníků jiných kultur a náboženství posunout ze společenské hrozby blíže ke kulturnímu obohacení a strach z „ujídání koláče“ k solidaritě s lidmi v nouzi a ohrožení.

Kdyby se referendum o přijetí uprchlíků mělo uskutečnit například v sousedním Německu, které už nyní přijímá největší počet uprchlíků ze všech států EU, byl by jeho výsledek pro místní vládu naopak sázkou do loterie: podle nedávného průzkumu veřejnoprávní televize ARD přibližně polovina občanů souhlasí s přijímáním dalších uprchlíků. Média, stát a veřejnost jsou provázané nádoby, které ve vzájemné součinnosti mohou xenofobní strach a nenávist omezovat nebo rozdmychávat. V České republice je ten druhý případ smutným pravidlem. Ani Německo si není třeba idealizovat a přehlížet jevy, jako je mimo jiné vzestup konzervativně-pravicové strany AfD, silná neofašistická scéna především v některých spolkových zemích a politika vlády snažící se počet uprchlíků do budoucna omezit. Na druhou stranu od roku 1989 z úst veřejných činitelů často slýcháme, že naším cílem je „dosáhnout úrovně Německa“. Za tímto výrokem většinou stojí zkreslená představa jakéhosi „lepšího“, západního kapitalismu, který by nám vynesl větší ekonomický blahobyt. Už méně se hovoří o sociálním státu, o rozvíjející se multikulturní společnosti. Tyto hlasy zpravidla rovnou mlčí. Když se však právě vracíte do Prahy z týdenního pobytu v Berlíně, kde jste navštívili solidární večírek pro organizaci pomáhající uprchlíkům, kterých je celá řada a angažuje se v nic mnoho Berlíňanů – často včetně těch, kteří jsou sami bez zaměstnání – a v okně každé třetí kavárny vidíte viset vlajku s nápisem „Refugees welcome“, nemůžete se ubránit povzdechnutí, že by snad opravdu bylo žádoucí konečně „dosáhnout úrovně Německa“. Minimálně se můžeme na jeho příkladě poučit: Silná radikální pravice a odmítavější postoj většiny k migrantům v zemích bývalé NDR, kde žije minimální počet cizinců, kontrastují s výrazně vstřícnějšími postoji v městech s vysokým počtem zastopením migrantů – tedy v metropolích jako je Berlín, Mnichov nebo Kolín nad Rýnem. To ukazuje, že autentickou zkušeností s migranty se společnost stává otevřenější a tolerantnější. Už jen v tomto ohledu by mohli být uprchlíci pro českou republiku velkým přínosem.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •