Ruská levice: Krym není „náš“ ani „váš“

Ukrajinský poloostrov má tu smůlu, že se nachází na průsečíku imperialistických ambicí Ruska a hrubé nacionalistické politiky „nové“ Ukrajiny. Otkrytaja levaja (Otevřená levice) prohlašuje, že hnutí za sebeurčení na Krymu svým významem převyšuje hry imperialistů i nacionalistický zápal.

Dnes je víc než kdy předtím třeba, abychom nazývali věci pravými jmény: to, co se v těchto dnech a hodinách na Krymu děje, je klasický akt imperialistického vměšování ze strany ruského státu. Hloupé, zbabělé a nedůsledné vměšování: přesně takové, jako celý Putinův režim. Je vidět, že scénář tlaku na Ukrajinu se píše v průběhu děje: před dvěma týdny Kreml, aniž by přemýšlel o následcích, povzbuzoval Janukovyče k maximálně brutálnímu násilnému rozehnání Majdanu, před týdnem podporoval neúspěšný „separatistický“ sjezd dezorientovaných funkcionářů v Charkově a teď rozehrál „krymskou kartu“, která se posledních deset let zdála být nadobro zapomenuta.

První dva scénáře zkrachovaly: jeden rychle a krvavě, druhý prakticky okamžitě a ostudně. Těžko říct, jak přesně zkrachuje ten krymský, není však pochyb o tom, že k tomu dojde. Ruský stát už nejednou názorně předvedl, jak snadno dokáže opouštět své spojence. Od samého začátku dramatického vývoje situace na Krymu si Kreml ostatně ponechává charakteristické přerušované čáry případného ústupu. Nehledě na to, že ruská vojska vzala pod svou kontrolu řadu strategických objektů a de facto kontrolují vzdušný prostor poloostrova (http://lenta.ru/news/2014/02/28/remain/), oficiální pozice je i nadále taková, že jde o „vnitřní konflikt“ (http://ria.ru/world/20140228/997570180.html) a plánované vojenské cvičení. Viktor Janukovyč se nemůže ve svém nejasném postavení legitimního prezidenta a mezinárodního zločince, pořádajícího tiskové konference v Rostově na Donu zřejmě v jakési třetí přechodové roli, spolehnout na silnou podporu ze strany Ruska. Rukojmím situace zůstává i nové krymské vedení, zvolené za přímé účasti Moskvy. Otázka, která bude předmětem referenda 25. května, otevírá široké pole možností k dalšímu zákulisnímu obchodu: jak s hlavními imperialistickými hráči, USA a EU, tak s novou ukrajinskou vládou, kontrolovanou starými oligarchickými partnery Kremlu z okolí Julie Tymošenkové. Odpovědět na tuto otázku „ano“ (jak se zřejmě chystá drtivá většina rusky mluvících obyvatel Krymu) může v krajním případě vést k nějaké podobě obnovení autonomního statutu Krymu, odpovídajícího stavu v roce 1992, jež za současných podmínek region změní v permanentní zdroj vnitřního napětí na Ukrajině a zaručí, že její vstup do NATO bude v dohledné době nemožný. Tato autonomní oblast se bude nacházet ve stálé hospodářské i politické závislosti na Rusku, avšak její obyvatelé budou postrádat i ta formální práva, která mají ruští občané. Pokud se Moskvě podaří využít „krymskou kartu“ k účinnému vydírání svých starších západních partnerů a dosáhnout přerozdělení vlivu v rámci nového politického uspořádání na  celé Ukrajině, na Krymu se nezmění vůbec nic (snad s výjimkou postavení Sergeje Aksjonova a jeho kolegů ze strany „Russkoje jedinstvo“, kteří se možná také budou muset přemístit do Rostova nebo Barvichy).

V každém případě se o výsledku referenda, stejně jako o osudu obyvatel Krymu vůbec (nejen Rusů, ale i Tatarů a Ukrajinců), bude rozhodovat za zavřenými dveřmi.  Jejich nezadatelné právo na sebeurčení bude ignorováno, dokud budou Krym i  celá Ukrajina zůstávat arénou, v níž se srážejí zájmy vnějších sil z Východu i Západu. Heslo o „federalizaci“ země, s nímž si zvykli nezodpovědně spekulovat politikové ze Strany regionů, by pro Ukrajinu s jejím kulturně, národnostně a jazykově nestejnorodým obyvatelstvem skutečně představovalo spravedlivé řešení. Princip federace jako takové by v mnohonárodnostním státě byl demokratickým způsobem odstranění konfliktu v případě, že by všem částem takové federace zaručoval reálnou rovnoprávnost a svobodu rozhodování na místní úrovni. Avšak moderní ukrajinská historie ukazuje, že ve slabém státě toto heslo znamená jen rozdělení sfér vlivu mezi silnějšími sousedy, kteří mají zájem na stálé eskalaci konfliktů a rozdílů, ne na jejich odstraňování. K opravdu demokratické federalizaci je nezbytný vývoj ukrajinské revoluce směrem k autentické lidovládě, a ne další uzurpace moci nepatrně osvěženými elitami nebo nacionalisty.

Krymský problém si ruská vládní místa nevymyslela před týdnem. Desítky tisíc lidí, které vyšly do sevastopolských ulic, určitě zachytily nepřátelský signál z Kyjeva, kde v parlamentu většina vítězů hlasovala za zrušení zákona o regionálních jazycích. Bez ohledu na nepříliš přesvědčivé argumenty o jeho právní nedokonalosti mělo toto hlasování jasný symbolický význam. V zemi, jež stojí na prahu ekonomické katastrofy, se nová vláda rozhodla zamaskovat nadcházející vlnu „nepopulárních reforem“ další porcí nacionalistických spekulací. Pro ultrapravici ze Svobody, která dala k tomuto rozhodnutí podnět, je jazyková otázka součástí rozsáhlého reakčního programu etnického státu, který může pohřbít Ukrajinu, jak ji známe. Toto rozhodnutí se na pozadí řádění Pravého sektoru, jehož hlavním informačním partnerem stále zůstává ruská televize, stalo důležitým faktorem napomáhajícím dalšímu vyhrocení situace.

„Krymský scénář“ nebude mít dlouhého trvání. Kremelské elity tuto hru vlastních zájmů brzy dohrají. Umlknou vlastenecké vuvuzely, jež na rozkaz rozezněly připravené propagandistické týmy. I pasivní „kancelářští jestřábi“, kteří na svých stránkách v sociálních sítích nestydatě vyzývají k navrácení „našeho Krymu“, utichnou a přeorientují se na další, zajímavější čerstvá témata (stejně jako v době gruzínské války v roce 2008). Se svými problémy tu zůstanou sami obyvatelé Krymu: Rusové, Tataři a Ukrajinci. Lidé z depresivního kraje, který je závislý na turistice a přítomnosti vojenských základen.  Tísněni pravicovými papaláši z Kyjeva, „obránci Rusů“ v žoldu místních oligarchů a cynickými manévry představitelů Ruska, kterým jsou práva a svobody 143 miliónů svých vlastních občanů ukradené.

Zhodnotit a předvídat skutečné následky kyjevského Majdanu je dnes velmi obtížné. Vedl k revanši těch oligarchických klanů, které Janukovyč potlačoval, ale také k doposud nepředstavitelnému vítězství lidového hnutí zdola v postsovětském prostoru. Majdan otevřel stavidla aktivitě ultrapravicových hlupáků, ale současně probudil k politickému životu obrovské masy lidí, kteří snad poprvé pocítili, že mohou sami rozhodovat o svém osudu. Tato mnohotvárnost může vést k pokrokovým sociálním změnám i k vítězství krajní reakce. A definitivně se rozhodnout samozřejmě musí sám ukrajinský lid. Jak v Kyjevě a ve Lvově, tak na Krymu nebo v Doněcku.

Překlad Miroslav Tomek

Vyšlo v Solidaritě č.89/80 roku 2014.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •