Blokáda neonacistů v Brně: za obzor poslušnosti

Prvního máje se v Brně více než patnáct set lidí vzepřelo pochodu neonacistů. Hned několikrát ho nenásilně zablokovalo a připomnělo tak, že na jihu Moravy je místo pro toleranci a rovnost, na národ se tady moc nehraje a multikulti docela chceme.

Blokáda pochodu. Autor: Zewlakk Dlouhý Krok

Blokáda pochodu. Autor: Zewlakk Dlouhý Krok

Jak to proběhlo…

Na Malinovského náměstí – na půl cesty mezi historickým centrem a vyloučenou lokalitou – panovala na začátku skvělá atmosféra. Mezi přítomnými se šířil pocit elementární pospolitosti všech lidí bez rozdílu, který kazila snad jenom mračící se obočí tajných (policistů v civilu – pozn. red.), kteří se více než pospolitosti oddávali nezúčastněnému pozorování. Od jedné hodiny se shromažďovali blokující za doprovodu hudby, kterou pak v momentě, kdy se neonacisté vydali na pochod, vystřídaly organizační pokyny.

Téměř bez problémů se podařilo zablokovat dvě ze tří cest, kterými neonacisté mohli být vedeni kolem (nejen) Brňanů a Brňanek vyjadřujících nesouhlas s jejich pochodem. Dělničtí mládežníci tak hodnou chvilku čekali, co že pro ně policie vymyslí, aby pochod neskončil ledva ve své půlce. Protože se však podařilo skupinku blokující velkou dopravní tepnu Koliště vytlačit pryč, náckové měli konečně volnou cestu a projeli si alespoň uličkou hanby.

To však nebyl konec, protože akce záhy nabrala nevídanou dynamiku. Většina blokujících se přesunula z Malinovského náměstí k Janáčkovu divadlu, kde oběhla prořídlé rady pořádkové policie, která si na svou pomoc dokonce přivolala autobus MHD, jímž se neúspěšně snažila zatarasit postup více než tisícovce občanů a občanek. Skupinka, jež byla při blokádě křižovatky Koliště a Cejlu odříznuta od zbytku davu, se s ním o několik minut později a o pár stovek metrů dál spojila.

Desítky lidí se v té chvíli začaly seskupovat do početné skupinky, která nejdřív zablokovala křižovatku Milady Horákové a Koliště a následně proběhla o asi sto metrů dál, kde si opět sedla, při čemž cestou nabrala na sebe další blokádníky a blokádnice. V tom momentu jsme se ocitli přímo před pochodem neonacistů, odděleni jen několika koňmi a pár těžkooděnci. Houževnaté skandování hesla „Brno blokuje!“ a „Chráníte fašisty!“ pak některým vydrželo i v náruči policajtů, kteří lidi postupně „uklízeli“ ze silnice.

V té chvíli se již o pár metrů dál formovalo několik stovek lidí do davu, jenž zablokoval Koliště na další křižovatce, tentokrát s ulicí Lidická. Náckové tak byli v průběhu asi 20 minut zablokováni hned třikrát a tady to už vypadalo tak, že řídnoucí skupinka členů a sympatizantů Dělnické mládeže, kterým se povětšinou už asi chtělo po takovém dlouhém stání na malou, bude muset šupat nožkami zpět po svých stopách.

Místo toho se však policie rozhodla vytlačit blokádníky a blokádnice tak, aby pochod pokračoval dále. Bylo vidět, že policajti jsou již mírně unaveni a do zákroku se jim nechce. Jednomu příteli se při nakládání do policejního autobusu dokonce příslušník pořádkové policie omlouval za to, že ho musel zatknout. V době, kdy onoho přítele s asi čtyřiceti dalšími lidmi odváželi pryč, se na Lidické začala situace vyhrocovat. Stále není úplně jasné, jak napětí mezi pořádkovými silami a blokujícími eskalovalo až do použití donucovacích prostředků bez dostatečného předchozího varování. Lidé byli vytlačováni koňmi, do akce se zapojily i obušky, pepřové spreje nebo značkovací náboje z paintballových pušek.

Poslední pokus o blokování pak proběhl u konečné zastávky pochodu na Náměstí Svobody, kde prý ke všemu několik blokujících vylekalo člověka strážícího stan Dělnické mládeže tím, že se do něho šli schovat před deštěm.

 

… a co z toho vyplývá

Prvomájová blokáda byla zásadní v mnoha směrech. Jedna věc však vyniká nad ostatními. Do mentálního světa úzkoprsé redukce etiky a politického zápasu na diskuzi v rukavičkách a dodržování litery zákona vstoupila autentická občanská neposlušnost jako nástroj demokratické praxe ve veřejném prostoru.

Z jednoho pohledu je totiž zřejmé, že nikdo nemá právo blokovat legálně nahlášený pochod. Ale to neznamená, že ho blokovat i přes to nemůže. Blokování, jak už bylo řečeno, je přece projev občanské neposlušnosti, teda jistého druhu překračování právního rámce. A to, že existuje možnost překročit zákon, není nic divného. Zákony jsou definovány mírou jejich možnosti překročení – pokud by byl zákon principiálně nepřekročitelný, ztratil by svůj smysl, stal by se zbytečným. Z toho vyplývá následné: v rozhořčení nad nelegálností blokády se implicitně redukuje etika a politika na právo. A z práva se pak stává pouhý jízdní řád pro techniku realizace moci.

Přímé akce typu blokády neonacistického pochodu nás tak vracejí do prostoru živé politiky, nebo jinými slovy do politické reality vůbec. Vracejí nás ze vzdušných zámků zpátky do materiální praxe, do politiky v akci – politiky vždy do nějaké míry improvizované, provozované in medias res.

Pro mnoho lidí, jenž seděli na Kolišti, ocitli se v tom šíleném zmatku na Lidické nebo jenom přihlíželi z parků a chodníků, snad padly bariéry v chápání toho, kde leží nezpochybnitelné limity vyjádření jejich zájmů.

Přebíhal jsem od jednoho epicentra blokády k druhému, jak postupně vypukali na různých místech široké ulice Koliště, která obepíná historické jádro města. Viděl jsem příběhy individuální odvahy desítek lidí, kteří se organizovali do spontánních skupinek a opakovaně pochod blokovali. Viděl jsem vzor pasivní rezistence, o kterém se mi zdálo, že je v Česku velice vzácný. Ať je to pro nás znamením naděje.

Lukáš Likavčan

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •