Na pražském Vyšehradě se v sobotu (15. 8.) uskutečnila demonstrace proti xenofobii a rasismu. Akci pořádala SocSol a iniciativa Ne rasismu jako reakci na neonacistický 3. tábor lidu, který svolala Bartošova Národní demokracie. Demonstrace se zúčastnilo zhruba 70 antifašistů. Polovina z nich se poté rozhodla blokovat rasistický pochod u jedné z vyšehradských bran v ulici V Pevnosti. Policie chtěla blokádníky rozehnat, ti však výzvu neuposlechli a blokádu pochodu udrželi. Pochod byl tudíž odkloněn boční branou. Blokádníci byli poté obklíčeni policejními těžkooděnci, načež byli všichni legitimováni a obviněni z přestupku.
Projev SocSol ze sobotní demonstrace, který přednesl Martin Šaffek:
Žijeme v divné době. Skoro to vypadá, že začínáme žít v apokalyptické době, před kterou tolik varoval Egon Bondy ve svém Cybercomicsu. V důsledku ekonomické krize se Evropa polarizuje, a jednu z krajností této polarity představuje fašismus. Česko hnědne. Na internetových fórech a diskusích se setkáváme ohledně uprchlíků s množstvím neuvěřitelných výroků typu: „čmoudi, zpátky do Afriky“, „potápějte ty lodě“ atd. Objevují se výzvy k tvoření „občanských domobran“, což je jasná paralela s Itálií 20. let a tzv. obranými sbory v Německu – SA. Šibenice na demonstraci jsou tedy jen špičkou ledovce, jevem, který poukazuje na hlubší podstatu: frustrace lidí z katastrofálních sociálních podmínek, která je kanalizována do hněvu na ty, co se mohou nejméně bránit. Rasismus rozdmýchávají do značné míry i mainstreamová média a přiživují se na něm i fašizoidní strany typu Národní demokracie nebo Úsvit – národní koalice. Bohužel, rasismus proniká i na levici, a velké parlamentní levicové strany povětšinou k atmosféře ve společnosti mlčí, pokud si rovnou populisticky nepřihřívají polívčičku. Ostuda! A čest výjimkám!
O to důležitější je, že jsme se tady dnes sešli. Existuje i i druhý pól, který zde nazývám pólem naděje.
Velké bitvy o budoucnost Evropy probíhají dnes v Řecku a ve Španělsku. Strany Syriza a Podemos poukazují – přes všechny výhrady, které k nim můžeme mít – směrem, který můžeme shrnout myšlenkou: příčinou krize nejsou uprchlíci a lidé jiné barvy pleti, příčinou bídy jsou hrabivé nadnárodní korporace a banky. Podobné názory můžeme v poslední době zaslechnout i z úst nového levicového kandidáta Labour party, Jeremy Corbyna. Parlamentní politika má jistě své velké limity. Ale progresivnější levicové strany zmiňovaného typu vytváří společenskou atmosféru, ve které je pro antirasisty a antikapitalisty snadnější působit. Pokud levicová alternativa ztroskotá, otevře se v krizí zmítané Evropě prostor pro zcela nové sekáče, hnědé sekáče. A ti, to vám garantuji, se nezakecají.
Proto je tak důležité, že jsme tady. Protože bez sociálních hnutí by si Syriza a Podemos vůbec neprobojovaly své místo na slunci. V Řecku to bylo především odborové hnutí, které vyvolalo několik generálních stávek, ve Španělsku hnutí Indignados.
Klíčová a v posledku rozhodující tedy není politika v parlamentu, je především zásadní, aby náš hlas co nejsilněji zazněl v ulicích, na náměstích a – i když to v ČR může zatím znít jako utopie – na pracovištích. To je skutečná naděje Evropy – velká levicová a sociální hnutí, jichž je hnutí proti rasismu a fašismu nedílnou součástí.
Skončím parafrází sloganu jedné z organizací, která se tyto myšlenky emancipace zdola snažila uskutečnit – Světového sociálního fóra:
Svět bez rasismu a fašismu je možný!
Jiný svět je možný!
