Dopravní dělník: Naděje přichází za 5 minut dvanáct

Je tomu už více než čtrnáct dní, co se začala uskutečňovat mobilizace řidičů z povolání k boji za svoje právo na důstojné pracovní podmínky. Řetězovou reakcí se tisíce řidičů z celé Evropy rozhodly ozdobit své vozy reflexní vestou, aby tak kromě mobilizace samé zároveň protestovaly proti nepřehledným a nízkým odměnám za svoji práci, nevyhovujícímu stavu svěřených vozů, tlaku ze strany šéfů na porušování bezpečnostních předpisů a pravidel silničního provozu, ale například také proti jen obtížně splnitelným termínům na doručení přepravovaného nákladu.

dopravni_protest_1_duben_2015A právě na poslední výše zmiňovaný bod této problematiky se bude soustředit nadcházející akce, která vznikla plánováním německých kolegů ze spolku “Active in die Transport”, vyzývající k zastavení práce řidičů každý den od 1. dubna, v časovém úseku mezi 11:55 až 12:10. Akce je viditelně soustředěna především na řidiče mezinárodní kamionové dopravy, kteří si mohou takovouto přestávku v práci dovolit, aniž by přitom byli výrazněji ohroženi ztrátou svého pracovního místa. Čas této protestní pauzy přitom nebyl zvolen náhodně a má symbolizovat, že se současní profesionální řidiči potýkají s již zmíněnou obtížnou splnitelností času doručení u svěřených zásilek, a proto se dostávají při svých trasách na místa doručení přinejlepším za příslovečných „za pět minut dvanáct“.

Vývoj předchozí (a stále platné) akce týkající se viditelně umístěné reflexní vesty na dopravních prostředcích nám, jakožto dělníkům, již dokázal nabídnout řadu cenných zkušeností a zajímavých postřehů. Zatímco někteří naši kolegové si uvázali vesty na vozy s nadšením a s nadějí v srdci na pozitivní změnu současné situace, někteří po krátké době vesty z vozů sundali ze strachu, aby se jim jiní kolegové nesmáli, a někteří byli k sundání vest dokonce donuceni vydíráním svých šéfů. Všechny tyto situace jsme přitom mohli vypozorovat z příspěvků na facebookové stránce s názvem „Sjednocení řidičů z povolání“.

Druzí v předchozím odstavci zmiňovaní se zřejmě nedomnívají, že přímá snaha o zlepšení životní situace jejich kolegů, a zároveň snaha o napravení vulgarit a nespravedlností, které na řidiče uvalila současná ekonomická politika volného trhu, je něco úctyhodného, a tak dále setrvávají ve svém rigidním a zdánlivě nezúčastněném postoji ustrašeni z toho, aby náhodou nepřišli do řečí.

Ještě více zkušeností můžeme získat z příspěvků těch kolegů, kteří byli k sundání vest přinuceni svými šéfy. Jejich svědectví a chování jejich šéfů nám poskytuje potvrzení odvěké skutečnosti, kterou není dobré přehlížet, a to té, že dělníci mají naprosto protikladné zájmy oproti svým šéfům. Hlavní zájem a důvod šéfů k samotnému podnikání je ten, že se snaží pro sebe vytvářet co největší zisky s co možná nejnižšími výdaji. Přitom jednou z jejich výdajových položek jsou i mzdy jejich zaměstnanců. Navíc všichni tito podnikatelé se pohybují v bratrovražedném prostředí volného trhu, kde, aby si získali dostatečný počet zákazníků platících jim za jejich služby, musí tyto služby co možná nejvíce zefektivnit a specializovat. A to právě často na úkor dělníků.

V praxi to například znamená, že se každý šéf dopravní firmy snaží přimět svůj personál doručovat objednané zásilky co možná nejrychleji, a hlavně rychleji než jeho konkurent, aby zákazník zaplatil za služby opět tomuto šéfovi a ne jeho konkurentovi. Případně pokud je šéf nucen kvůli udržení se na trhu provést nějaké investice kvůli zefektivnění svých služeb, často na to doplatí právě dělník, kterému je o tyto investice zkrácena mzda, aby si jeho šéf udržel velikost svého kapitálu a poměr mezi jeho zisky a investicemi. Tedy to, co je označováno podnikateli v dopravě jako tržní soutěž, je ve skutečnosti bratrovražednou válkou o dominanci na trhu, kde vyhrává ten, kdo dokáže co nejvíce ušetřit na svých vlastních zaměstnancích a dalších investicích.

Je evidentní, že kdyby existoval vskutku „pohádkový šéf“, který by se soustředil především na vyplácení co možná nejvyšších mezd svým zaměstnancům, tak by dlouho na současném nasyceném dopravním trhu nepřežil. Není tedy možné, aby existoval někdo jako „hodný šéf“, který se s námi postaví za naše práva. Neposlouchejme tedy v našem boji žádné šéfy a nepovažujme je za nedotknutelné autority. Tato problematika se ovšem netýká pouze dopravy, ale celé této ekonomiky volného trhu, praktikované zde od roku 1989. Tržní boj všech šéfů je tedy především bojem proti samotným dělníkům, tedy i řidičům.

Sjednocení řidičů z povolání spojilo tisíce řidičů ze všech možných firem, kteří nevěří, že cestou k úspěchu je svoje kolegy pokořit a zničit, ale naopak se tito dělníci snaží bojovat bok po boku ve vzájemné solidaritě za důstojné pracovní podmínky a za důstojný život jako takový.

Aby akce „Za pět minut dvanáct“ měla nějaký význam, musí být především dobře vidět. Šiřme proto o ní informace našemu co možná nejširšímu okolí, a vzkažme tím zároveň šéfům, že zatímco jejich zbraní je železná pěst trhu, naší zbraní je solidarita!

autor je profesionálním řidičem a aktivistou

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •