Jsme přesvědčeni, že to, co dnes zažíváme, je jen jedním z projevů globálního kapitalismu. Jsou státy, které hromadí, či lépe řečeno, jejichž vládnoucí kruhy hromadí, nesmírné bohatství. Naproti tomu stojí státy, kde většina obyvatelstva žije v bídě a v útlaku. Kdo se může divit, že tento stav nevytrvá beze změny věčně? Kdo se může divit, že se tito lidé jednou vydají na pochod?
V honbě za bohatstvím způsobily naše vládnoucí třídy bezpočet utrpení. Vysávaly celé země, nechávaly vládnout nejhorší krutovládce, pokud jim to přinášelo zisk. Není divu, že se lidé v takových zemích proti těmto svým vládcům vzbouřili. A není také divu, že se po vypuknutí krutých občanských válek, kde žádná ze stran nepředstavuje ani to pověstné menší zlo, vydávají na úprk. Kdo se může divit, že se vydávají k nám do Evropy, kde je bezpečno a kde navíc vládne relativní blahobyt?
Víme, kdo se může divit a také tak činí: diví se všichni, kdo neznají pravou povahu našeho světa a věří ve slastnou iluzi, že je každý odměňován podle svých zásluh. Není tomu tak. Odměňováni jsou ti, kteří dokázali zvítězit v hospodářském boji, a to jakýmikoliv prostředky.
Diví se také ti, kdo věřili, že sociální stát je řešením všech problémů. Stačilo by ho pouze udržovat na dostatečné úrovni a všichni by byli šťastni. Že za současného systému světového obchodu sociální stát všude být nemůže, už neřeší. Stejně tak neřeší, co se děje za hranicemi jejich tolik opečovávaných států.
A tak nám tento sociální šovinismus prorostl skrze parlamentní levici. Takzvaní komunisté z KSČM radí zavírat hranice, bez ohledu na své jinak proklamované internacionalistické přesvědčení. Sociální demokraté nezůstávají ani o krok pozadu, díky své vládní účasti je zdařile předhánějí, a jejich ministr Chovanec nesmyslně dělá vše pro to, aby život migrantům procházejícím skrze Českou republiku co nejvíce zkomplikoval.
Dřívější eso levice, sociolog Jan Keller, jen krčí rameny a říká, že takto to Evropa nezvládne. Má pravdu – bez zásadních změn dnešního systému to Evropa opravdu nezvládne. Těžko říct, zda ho ovlivnila láska k sociálnímu státu, nebo ho otupila beznadějnost Evropského parlamentu; tak či tak už není schopen dohlédnout možných politických řešení a zůstává u pouhého pozorování probíhajících dějů.
Pokud máme porazit rasismus a xenofobii, můžeme to udělat pouze za podmínky, že odstraníme jejich zřídla. Jedním z oněch zřídel je dnešní ekonomický systém. Staví lidi proti sobě v ekonomickém zápase a vrhá ohromné části lidstva do beznaděje.
Je bezpodmínečně nutné bojovat proti rasismu. Je velmi důležité nacházet společnou řeč s antirasisty různých směrů. Stejně tak je ovšem důležité nezapomínat, že pokud se nám dnes podaří odrazit fašistickou hrozbu, zítra se může v plné síle vrátit. Bude tomu tak dotud, dokud nevybudujeme společnost založenou na rovnosti a solidaritě.
Vzhledem k tomu, že parlamentní levice už není tohoto úkolu schopna, je potřeba se organizovat i mimo ni. Je potřeba soustavně pracovat a vytvářet tlak na změny v domácím i celosvětovém měřítku, které by vedly k větší demokratizaci rozhodování o každodenním životě. Je třeba vytvářet svět, kde by byl slyšet každý hlas, ne jako dnes, kdy jsou skutečně slyšet pouze hlasy nejbohatších.
