Soustředit se na to důležité: Miloš Zeman, 17. listopad a levice

Oslavy 25. výročí od konce minulého režimu se nesly tom v duchu, že kdo je mladý, slušný a má rád svobodu, vezme si červenou kartu nebo dá průchod nenávisti k prezidentu Zemanovi třeba házením vajíček. Z televizních zpráv bychom mohli nabýt dojmu, že se kromě oněch vajíček pro Zemana a oficiálních oslav nestalo nic. Navíc to vypadá, že levice je rozdělená, i když by měla řešit naléhavá aktuální témata.
ZEMAN.jpg_1000px

Oficiální oslavy 25. výročí pádu minulého režimu byly tak hloupé, jak jen prorežimní oslavy být mohou. Veřejnoprávní média mlčela jak o neonacistické demonstraci a násobně větší protidemonstraci v Brně, tak o antikapitalistickém pochodu Prahou, jehož účastníci kritizovali rostoucí sociální nerovnost. Diskutovat o současnosti v době oslav jejího vzniku se přece nesluší. Muselo by se mluvit o jejích problémech a rozdíly mezi zářnou současností a hrozivou minulostí by nebyly tak markantní. Oslavy se tak nesly v jednotném duchu nejistoty, zda je to, co nám režim připomíná, vlastně důležité. Dobře to ve svém komentáři pro Český rozhlas vyjádřil novinář Ivan Hofmann, když popisoval, jak na něj letošní připomínkové akce působily: „Dnešní elita nemůže lidem nabídnout skvělou budoucnost, tak jim nabízí hroznou minulost.“

Vláda bez chuti a bez zápachu?

Po masových protestech proti koaliční vládě vedené ODS a premiérem Nečasem se dnešní stav podobá ospalému údolí. Koaliční vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL za svůj první rok vládnutí zatím vytvářela představu klidné síly, kabinet až na drobné pošťuchování drží pohromadě, skandály se nekonají. Navíc byla zvýšena minimální mzda a koalice kudy chodí, tudy říká, že škrtům odzvonilo.

Proti razantnímu útoku na sociální stát je opravdu tato koalice, která navíc bere odbory na jednání tripartity vážně, vládou přinášející léčivé masti na šrámy a zranění z minulosti. Ale logika vládnutí v neoliberální době je bez existence programu skutečné systémové alternativy neúprosná. V polovině listopadu rozhodla vláda o nezvyšování dávek existenčního a životního minima. Přitom jsou to dvě základní sociální dávky, které slouží jako ochranná veličina pro ty nejvíce ohrožené. Životní minimum určuje sumu, která má člověku podle zákona stačit na jídlo a základní potřeby kromě bydlení. V současné době to je 3410 Kč. Existenční minimum je částka umožňující přežití pro dospělého a nyní činí 2200 Kč. Pro obě částky platí, že k jejich zvýšení došlo naposledy v lednu 2012, tj. před téměř dvěma lety. Navíc se tehdy obě částky zvedly jen o stokoruny.

Jejich navýšení ještě v létě navrhovala ministryně práce a sociálních věcí Marksová-Tominová (ČSSD). Ta ale na příkaz vedení své strany svůj návrh nepodala a navíc tento krok zdůvodňovala poukazem na to, že pokud by byly dávky moc vysoké, lidem by se nechtělo pracovat. Později oznámila, že se „rýsuje pravděpodobnější varianta toho, že nejchudším pomůžeme jinými nástroji (…) část prostředků půjde na velmi aktuální problém – děti, jejichž rodiče nejsou schopni zaplatit školní obědy. Náklady na děti jsou vysoké a toto by mohlo razantně pomoci rodinám, které mají příjmy kolem životního minima (…) Další část peněz bychom mohli věnovat na výživné samoživitelů a samoživitelek, k čemuž již připravujeme i zákon o tzv. zálohovaném výživném.“ Zavádění speciálních „chudinských“ dávek ale může prohloubit sociální frustraci lidí, kteří o ně budou muset na úřadech žádat. Navíc to není řešení pro ty, kteří budou balancovat na hraně a plošné zvýšení životního a existenčního minima by jim alespoň částečně pomohlo.

I u Marksové-Tominové tak vítězí neoliberální logika nad tou sociální. Zpětná lítost už na vyřčeném nemůže nic změnit. Prokázala svou nepřipravenost na obhajobu zájmů nejchudších a měla by podat rezignaci. Je to zklamání pro mnohé v tom, že byla chápána (a je jedno, zda právem či ne) jako představitelka levicovější části ČSSD. Na druhou stranu je to další důkaz pro nás, kteří soustavně poukazujeme na nedůslednost politiky ČSSD, která jinak mluví a jinak jedná. O plánu na zvýšení platu ústavních činitelů o více než 14 % snad nemá ani cenu hovořit. Tak arogantní krok si nedovolila navrhnout ani Nečasova vláda. O to víc by bylo potřeba, aby se levice začala připravovat na protesty proti dalším asociálním opatřením, která budou pravděpodobně následovat. S tím ale může být nyní trochu problém.

Zmatení

Na určité části levice panuje dezorientace daná historickým břemenem, které si levice nese. Konzervativismus části sociálních demokratů a komunistů a jejich stoupenců se odráží také v hodnotách a historických odkazech, které jsou pro ně důležitými referenčními body. Důraz na dodržování zákona a pořádku, husitství a národ jako klíčové základy identity. Samozřejmým doplňkem je antiamerikanismus a do značné míry také rusofilie. Tento popis samozřejmě neplatí bez výjimky a preference se mohou u jednotlivých představitelů této „konzervativní“ levice lišit.

Přesně tento soubor odkazů spolu s důrazem na stát využívá prezident Zeman a houfuje tak za sebou levicové poslance v čele s Jaroslavem Foldynou, účastníky protivládních demonstrací a různých opozičních iniciativ, odboráře a další. Pro revoluční levici to představuje zásadní problém, protože to vytváří příkopy a nedůvěru, které se budou muset znovu překonávat v budoucím odporu proti asociálním vládním opatřením, jako je již zmíněné zmrazení životního a existenčního minima.

Směsice konzervativní kritiky a proputinovské propagandy pak vede k naprosto zvráceným vyjádřením o členkách „Pussy Riot“ jako o „štětkách“ nebo jako o příslušnicích pornografické skupiny. Ve skutečnosti provedla tato skupina politický happening v kostele Krista Spasitele v Moskvě. V něm káže patriarcha Kyril, hlava pravoslavné církve a stoupenec prezidenta Putina. Členky Pussy Riot se snažily svým vystoupením poukázat na škodlivé propojení státu a církve. Na rozdíl od editované verze doplněné o kvalitní nahrávku zvuku je na originálním záznamu vidět, že celý happening netrval příliš dlouho, neboť ochranka jednala bleskurychle. S realitou tak neslučitelně kontrastují výroky předsedy Strany práv občanů Veleby, který opakoval putinovské výmysly o zasouvání si pravoslavných ikon a krucifixů do vagín.

Konzervativní levice tak zde ruku v ruce s pravoslavnou církví stojí za autoritářským režimem Vladimíra Putina. Ani síť sociálního zabezpečení a další sociální výdobytky, které mohly alespoň trochu vysvětlovat sympatie staré levice k režimu sovětskému, putinovský režim nemá. To vše už dávno zmizelo v katastrofální vlně nekontrolované privatizace za dob prezidenta Jelcina a v sérii neoliberálních reforem Putinova ministra financi Alexeje Kudrina (do roku 2011). A další škrty ve státních výdajích Rusko čekají, protože schválený rozpočet na příští rok počítá s příjmy z ropy na úrovni 100 dolarů za barel, které se ale dnes pohybují už jen okolo 72 dolarů za barel a dále klesají. Jak můžeme očekávat, škrty se neprojeví ve výdajích na zbrojení či v zavedení vyššího zdanění boháčů a korporací.

Dalším faktem, který by měl každého člověka hlásícího se k levici upozornit na to, že něco je špatně, je, že podporu Zemanova postoje vůči Putinovi a Ukrajině vyjadřuje i extrémně konzervativní pravice v čele s Václavem Klausem, ale nechybí ani Adam B. Bartoš, který v posledních komunálních volbách vytvořil spolu se svou Národní demokracií volební blok s DSSS.

Zeman jako falešné téma

Stejně jako většina té tzv. pražské kavárny, nechává se i část levice vtáhnout do zástupné debaty o prezidentových sprostých slovech a do boje za „svého“ prezidenta. Zeman ale nikdy nebyl skutečným zastáncem „dolních 10 milionů“, jak tvrdil ve své sociálně demokratické politické fázi. Vždy byl politikem-inženýrem. Chtěl, aby systém dobře a stabilně fungoval, a z tohoto hlediska mu samozřejmě severské modely sociálního kapitalismu vycházely jako ty s nejnižší mírou nestability.

Stejně tak pravicoví novináři a jejich stoupenci jsou liberálové jen potud, pokud se jim to hodí. Jejich autorita a ikona Karel Schwarzenberg se v nedávném rozhovoru pro internetovou televizi DVTV přiznal, že vyvážet zbraně do zemí porušujících lidská práva, jak se to dělo v době, kdy na ministerstvu zahraničních věcí úřadoval, je v pořádku. Hlavní je být antikomunistou, tj. tím, kdo nedá dopustit na soukromé vlastnictví, protože jiný reálný důvod už antikomunismus nemá. Jde jen o zastavení jakýchkoli debat o možné alternativě ke kapitalismu. Proto ta panická hrůza a rozhořčení, které se tu a tam objevuje v mediích nad tím, jak si mladá generace neváží svobod a šancí, které má, nebo se dokonce hlásí k levici. Upřímně řečeno, v těchto pravičácích musí pohled na rostoucí popularitu kritického myšlení a zájem o Marxe a jiné marxistické autory vyvolávat pocit zhrzenosti.

Ale zpět k aktuálnímu dění. Už jsem zmínil politiku valorizace existenčního a životního minima, stejně jako onu valorizaci platů ústavních činitelů, která možná neprojde (ale za pokus to stálo, že?), nebo fakt, že oproti Německu je česká minimální mzda více než čtyřikrát nižší (55 oproti 230 Kč za hodinu). Dalších důležitých témat by se dalo najít spousty. Pozornost bychom proto měli, abych parafrázoval Ivana Hofmanna, směřovat k temným dneškům, abychom mohli začít se změnou a došli k těm tak dlouho slibovaným světlým zítřkům.

Vyšlo v Solidaritě č.96/97

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky

Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •