Rudi Dutschke a propaganda činu

Rudi Dutschke byl tváří revolty z let 1967/68 v Německu a zemřel roku 1979 na následky atentátu. V sobotu 7. března 2015 by mu bylo 75 let. Veterán SDS Volkhard Mosler představil ideje Rudiho Dutschke.

ARCHIV - Der Studentenf¸hrer und Ideologe des Sozialistischen Deutschen Studentenbundes (SDS), Rudi Dutschke (Aufnahme aus den 60-er Jahren). Rudi Dutschke war wortgewaltiger Anf¸hrer der Auflerparlamentarischen Opposition. 1968 wurde ein Attentat auf ihn ver¸bt, an dessen Sp‰tfolgen er starb. Jetzt hat auch Hosea Dutschke, der ‰ltere Sohn, seine Erinnerungen an eine aufregende Familien- und Zeitgeschichte aufgeschrieben. Foto: Fritz Reiss/dpa (zu dpa:"´Rudi und ichª: Hosea Dutschke erinnert sich"†vom 22.10.2013) +++(c) dpa - Bildfunk+++

Rudi Dutschke

Rudi Dutschke byl ve vrcholné fázi Socialistického německého studentského svazu (SDS) jeho největší prominentní osobností. V raných 60. letech měl SDS kolem 600 členů. Teoretická práce byla v této fázi prioritou, akce na ulicích a univerzitách byly zřídkakdy a byly spíše malé.

Roku 1967 narostl SDS na 2 000 členů a mimoto vykonal politický obrat až k revoluční organizaci. K tomuto obratu došlo na pozadí událostí, jakými byly oslabení antikomunistických idejí ve společnosti, odpor vůči válce ve Vietnamu a poválečná recese z roku 1966.

První velká koalice CDU a SPD (křesťanští demokraté a sociální demokracie – poz. red.), přeplněné posluchárny a reforma vzdělávání na vysokých školách přispívaly mimo jiné k narůstající nespokojenosti mezi mladými lidmi. Ale levicový obrat k SDS byl také především výsledkem přímé intervence jedné skupiny levicových studentů.

Roku 1965 vstoupila skupina sedmi původně anarchisticky smýšlejících studentů do SDS. Rudi Dutschke byl jedním z nich.

Jednotlivci

Roku 1966 se vytvořily dvě hlavní frakce SDS, na jedné straně stáli starší členové, tzv tradicionalisté, a na straně druhé mladší, anti-autoritativní křídlo s Rudim jako jeho nejdůležitějším zástupcem.

Rudi a jeho stoupenci byli fascinováni významem „subjektivity“, schopností lidského jednání změnit chod dějin. Dle Rudiho názoru byl marxismus „tradicionalistů“ „jednostranný“ ve svém kladení důrazu na „objektivní“ faktory dějin. Psal, že „tímto je nevyhnutelně svobodná vůle jedince, skupiny, strany likvidována.“

V roce 1966 se tyto dva proudy navzájem střetly. Mluvčí „tradicionalistů“ navrhli vzdělávací program. Tvrdili: „Tak, jak mohou dělníci jen těžko vyvinout odborové uvědomění bez stranické nauky, stejně tak mohou získat studenti socialistické povědomí jenom skrze učení SDS.“ Dle jejich názoru mohlo být dosaženo třídního vědomí jenom skrze vzdělávací práci strany, respektive SDS, čili ne pouze skrze spontánní zkušenost na akcích a bojích.

V reakci na to rozvíjejí Rudi a jeho přívrženci orientaci na „provokativní akce“. Dle jejich názoru naučí policejní brutalita studenty mnohem více o stavu státu než čtení knih. V září roku 1967 se jim podařilo získat většinu v SDS pro své stanovisko.

Zlom

Když v roce 1967 navštívil Berlín šáh (Muhammad Rezá Pahlaví – poz. red.), tehdejší diktátor Íránu, zorganizovala proti němu SDS demonstrace. V průběhu jednoho brutálního policejního zásahu uskutečněného 2. června 67 zastřelil policista Karl-Heinz Kurras studenta Benno Ohnesorga. Tato událost vyvolala první spontánní všeobecnou vlnu studentských protestů.

Několik dní potom předhodil filozof Jürgen Habermas Dutschkemu na jednom kongresu k pohřbu Ohnesorga v Hannoveru mimo jiné „voluntarismus“. Argumentoval tím, že Dutschke svou taktikou kalkulovaného užívání násilí vědomě riskuje lidské životy, přestože v Německu nepanuje revoluční stav.

Pouze za předpokladu revolučního stavu by bylo násilí obhajitelné. Rudi odpověděl, že organizované násilí je nezbytné samo o sobě už jen pro obrané účely. Tvrdil, že Habermasova „objektivita“ slouží k tomu, aby zadržela stoupající hnutí.

Jenže v roce 1967 v Německu doopravdy nepanoval revoluční stav. Ale Dutschke se zdál být přesvědčen o tom, že by takový stav mohl být iniciován akcemi studentů. On a jeho přívrženci tvrdili, že vyvinutý pozdní kapitalismus nabízí revoluční stav sám o sobě.

Tím mysleli, že existuje dostatek společenského bohatství, aby byl umožněn svět bez hladu, kdyby byla společnost zorganizována socialisticky.

Jak soustředit objektivní podmínky do stavu, ve kterém by mohla úspěšná revoluce vůbec propuknout? Ve svém deníku odkazuje Rudi na příklad Che Guevary a jím vedené partyzánské války v Bolívii. Psal: „Revolucionáři nesmí prostě čekat na objektivní podmínky pro revoluci. Objektivní podmínky pro revoluci by mohli vytvářet skrze osobní popudy a zřízením ozbrojených skupin blízkých lidem.”

Obrat

V jednom proslovu na kongresu SDS v září 1967 řekl Rudi, že „propaganda střílení“ ve třetím světě musí být v Německu spojena s „propagandou činu“. V proslovu se pokusil přenést bojovou taktiku Che Guevary z partyzánské války v Jižní Americe na Evropu a Německo. Pojem „propaganda činu“ převzal od ruského anarchisty Michaela Bakunina.

Jedna skupina v SDS z takových analýz vyvodila, že ozbrojený boj v podobě partyzánské války je nutný, aby se systém podařilo svrhnout. Frakce Rudé armády (RAF) se odvolávala na tento rozkol. Ale Rudi byl revolučním realistou natolik, že nemohl schvalovat individuální terorismus nebo přijímat ozbrojený boj. Argumentoval tím, že výzva zabíjet šéfy nebo ministry je nemístná, protože jsou takoví lidé snadno nahraditelní. Rudi měl ale problém vyvinout alternativní strategii, protože odstoupil od pojetí pracující třídy v rozvinutých zemích jakožto „revolučního subjektu“.

V západním Německu došlo v roce 1968 k enormním bojům. K tomu patří únorový „Kongres o Vietnamu“, který v Berlíně navštívilo pět tisíc revolučních studentů a mladých dělníků.

Nabuzený novinami „die Bildzeitung“ střílí mladý fašista Josef Bachmann na Rudiho a smrtelně jej zraňuje. Na protest blokuje padesát tisíc mladých lidí na několik dnů vydání novin „die Bildzeitung“, které své čtenáře vyzývaly k eliminaci tohoto „buřiče, rušitele míru“. Došlo k nejsilnějším pouličním bitvám poválečné doby.

O měsíc později došlo k další vlně obsazování univerzit a demonstrací proti nouzovým zákonům, které budoucí vládě poskytovaly plnou pravomoc zrušit platnost parlamentu.

Studenti, žáci a odbory demonstrovali poprvé spolu. Ale i tentokrát se prosadila policie. Studentská revolta dosáhla na hranice svých možností.

S generální stávkou francouzských dělníků v květnu 1968 se otevřela nová perspektiva, která otřásla vládnoucí třídou. Ukázala moc dělníků změnit svět.

Rudi zemřel v roce 1979 na následky útoku, který zničil větší část jeho mozku. Ale ještě dnes se miliony lidí nechávají inspirovat bojem z let 1968, ve kterém hrál Dutschke centrální roli.

Z němčiny přeložila Lenka Štěpánková
Vyšlo v Solidaritě 100 / březen – duben 2015
Originál na marx21.de zde

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •