Sametové síně tradic

17. listopadu proběhly oslavy dvacátého pátého výročí Sametové revoluce v Československu. O události samotné toho bylo napsáno letos stejně jako při jiném výročí mnoho.

Ilustrace Ladislava Gažiová

Ilustrace Ladislava Gažiová

Dostála-li tato festivita oproti minulosti větších změn, bylo to zejména kvůli rozšířené aktivitě médií – Český rozhlas přispěl sérií fiktivně-přímých reportáží mapujících na základě archivních materiálů tehdejší události, Česká televize k podobnému obsahu přidala navíc i díl televizní série České století, který měl stejně jako celý cyklus „rozkrýt tabu klíčových událostí našich moderních dějin“. Nakolik se rozkrytí tajeného zdařilo, je spíše otázka pro poučeného diváka tohoto pořadu. Z pohledu bulvarizace tehdejších událostí v celkové záplavě revolučních témat mohlo zaujmout tvrzení posledního náčelníka STB Alojze Lorence, že pozdější prezident Václav Havel byl v srpnu 1989 pod výrazným působením STB. Tvrzení je to sice zajímavé, ale bez řádného podložení důkazy, kdy je zvláště v případě příslušníka tajných služeb za jakéhokoliv režimu na prvním místě otázka „v čí prospěch“. Jedná se pouze o jeden z řady znaků toho, že obraz listopadu 1989 nabývá v české společnosti v podstatě dvou pólů. Na jedné straně stojí idealizovaný konstrukt sametové revoluce, která spontánně vznikla „zdola“, na straně druhé řada různících se konspiračních teorií.

V době převratných společenských změn v roce 1989 bylo autorovi tohoto textu 11 let a chodil do třetí třídy nejmenované pražské základní školy. V retrospektivním pohledu lze říci, že dějinné události sametového revolučního roku vnímal opravdu vágně. Zajímal ho zejména pouliční fotbal, tradiční společenská rivalita týkající se pražských fotbalových klubů, diskuze se spolužáky o tom, zda je z tehdejších tenisových hvězd lepší Becker nebo Edberg, případně obsah nových čísel komiksového časopisu Pif, o kterém se teprve daleko později dozvěděl, že jeho vydávání podporovala Francouzská komunistická strana. Ohledně událostí na Národní třídě zachytil snad jen to, že došlo k jakémusi střetu a následně měl radost zejména z potenciálního volna v období vyhlášení solidárních stávek. V kontextu celého roku zastínila převratné dějinné události spíše vzpomínka na dřívější oslavy výročí Pražského povstání, kdy byl nucen vyslechnout během čestné stráže u pomníčku padlých železničářů na Dejvickém nádraží četné připomínky k roli pionýrů v tehdejší společnosti ze strany návštěvníků tamní nádražní restaurace. K  ještě starší vrstvě pak patří vzpomínka na učitelské napomenutí, kdy autor textu vyrušoval během reprodukce únorového projevu Klementa Gottwalda ve školní „síni tradic“. To je v podstatě vše ke kádrovému profilu a ideologické průpravě autora, se kterou vstupoval do éry společenské a ekonomické transformace. Předchozí úvod neměl relativizovat události roku 1989, spíše nastínit okruh toho, o čem se autor domnívá, že tehdy vnímal.

Nová historie?

O čtvrt století později se většina z těchto vzpomínek změnila ve vcelku běžné „retro“, kterým tehdejší každodennost při zobrazování minulosti tematizuje většina současných médií. Autor textu byl v průběhu těchto dvaceti pěti let vzdáleným pozorovatelem řady dalších, z pohledu historického času dlouhého trvání možná významnějších událostí. Zároveň byl však také svědkem pozvolné petrifikace idealizovaného zobrazování událostí roku 1989, které u něj budily a nadále vzbuzují řadu otázek. Z hlediska historického vývoje je zřejmé, že se nový politický režim musí ve své nabyté roli upevňovat nejen mocensky a ekonomicky, ale také ideologicky. Stejná situace vcelku logicky nastala i po roce 1989. Z předchozího historického příběhu o budování lepších zítřků se stala společensky nepřijatelná báchorka, z jeho hrdinů strašáci, řada událostí obdržela opačné znaménko, nebo byla přinejmenším blahosklonně zesměšněna, a tak jako již v minulosti několikrát, začalo vyprávění příběhu nového.

Nový příběh je ve své podstatě také jednoduchý a nese rysy bájného vypravování, kde je dobro dobrem a zlo zlem se všemi svými důsledky a kde není v podstatě místo pro přechodné jevy. Není v něm mnoho prostoru, aby byly události zobrazeny v dostatečné hloubce a ve svém dobovém významu. Došlo tak k pozoruhodné záměně. Příběh o předválečném levicovém do značné míry podzemním hnutí, ze kterého se později pod vlivem nacistické okupace (a stalinských čistek) vyselektovalo tvrdé jádro strany, které se chopilo vůdčí role ve společnosti, nahradil příběh o hrstce uvědomělých taktéž ilegálně působících odpůrců režimu, ze kterých se díky souhře historických okolností stal základ nově se formujícího demokratického systému. Tolik pro některé možná zlehčující dějinná paralela. Nebudeme-li však oba příběhy stavět do významové opozice, je možné vysledovat řadu dalších shod, které se týkají například apoteózy hlavních představitelů, hájení ideologické čistoty příběhu atp. Tyto shody jsou zajímavé zejména z hlediska obecných úvah o všech významnějších společenských změnách a následné konstrukci nového historického příběhu.

Motiv ilegality nastupujícího společenského paradigmatu je vcelku logický a v historickém příběhu má své místo od nepaměti. Čemu se zpravidla u propagandistického či v současnosti lépe „píáristického“ zobrazení dějin místa nedostává, je ekonomická podpora strůjců změn, tedy prostá odpověď na to, kdo platil, a hlavně, což je možná důležitější, kolik a komu platil. Nejedná se o žádný znevažující prvek – protirežimní skupiny musí v každém období pro svoji ilegální činnost získávat i finanční prostředky. Nicméně tato stránka bez výjimky u všech společenských převratů mizí v následné prorežimní historiografii poněkud v pozadí. Je logické, že není důležitá u celé řady osob či událostí, nicméně u těch, kde by jistou potenciální úlohu hrát mohla, se o ní z hlediska zobrazování neposkvrněného hrdinství většinou taktně mlčí. Přece jen je i v současném období reálného kapitalismu otázka prostého financování z hlediska vyšších ideálů poněkud dehonestující. V případě „historického příběhu roku 1989“ je zřejmé, že jeho tvůrci a obhájci nepostupují odlišně.

Strážci příběhu

Z dějinných paralel je zřejmé, že pro vytváření následného pozitivního historického obrazu je důležité, aby jej nový politický režim svěřil institucím, které budou působit v jeho duchu. V současné době je problematické hovořit o jasném propagandistickém zadání „shora“, nicméně několik institucí, které mají obhajobu čistoty sametového paradigmatu za cíl, lze identifikovat poměrně jednoznačně. Na straně jedné je to logicky Ústav pro studium totalitních režimů, respektive část jeho dosavadní produkce, sám se ostatně musí vymezovat vůči stávajícím vědeckým institucím a k tomu hájený příběh alespoň prozatím stačil. Na straně druhé lze mezi tyto obhájce zařadit zejména katolickou církev, která se v poslední době snaží sice nenápadně, ale o to více zeširoka zaplnit „ideologické vakuum“. Vliv těchto institucí je patrný zejména z hlediska mediálního zobrazování minulosti, ve kterém jednoznačnou roli hraje důraz na jednoduchou kategorizaci poválečných dějin v duchu novodobé martyrologie: mučedníci padesátých let – sovětská okupace a protestní čin Jana Palacha ‒ normalizace ‒ pád režimu a cesta k novým jasným zítřkům a kolem nich přidružené osoby či události. S tím souvisí i vytváření příslušných míst paměti, mezi které lze zařadit pražské Václavské náměstí, Národní třídu, Letnou atd. Předkládaný historický příběh je jednoduchý, s hrdiny se lze snadno identifikovat. Na druhé straně příběhu stojí i po 25 letech čisté zlo v podobě KSČ. Ta měla v roce 1989 1,7 miliónu členů a kandidátů při celkovém počtu 15,5 miliónu obyvatel v tehdejší ČSSR.

Jak již bylo zmíněno – v případě plochého zobrazování historických událostí se nedá hovořit o čistém propagandistickém zadání shora. Současná společnost poskytuje celou řadu subtilnějších mechanizmů, kterými je onen „píáristický“ společenský historický konsenzus vytvářen a přebírán. Jeho zásadní nebezpečí tkví zejména v jeho tupé, bezmyšlenkovité reprodukci nejen během slavných výročí. Tato reprodukce ostatně v případě předchozího historického paradigmatu vedla k vytváření obdobných síní tradic, jako byla ta, ve které byl autor napomenut během projevu „prvního dělnického prezidenta“. Je obtížné předpovědět, jaký bude další vývoj historického obrazu událostí 1989, doufejme jen, že se bude ubírat cestou hlubší problematizace tohoto období i v oblasti veřejných sdělovacích prostředků. Při pokračujícím současném trendu je docela možné obávat se vzniku nových síní tradic s podtitulem „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“. Je namístě se ptát zejména o jakou minulost se v tomto směru jedná, případně, zda by nebylo lepší snažit se svou minulost vedle donekonečna papouškovaných „znalostí“ také pochopit v širším dějinném kontextu.

Vyšlo v Solidaritě 96-97/2014

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •