Evropská unie se postupně vyvinula v jedinečný mírový koncept sociální, kulturní a hospodářské spolupráce. Toto pojetí je dnes rozvraceno byrokraty z politické sféry i z byznysu. Snaha nadnárodních korporací ovládnout legislativu, demokratické postupy i náš každodenní život prostřednictvím dohod jako TTIP musí být zastavena v samotném zárodku.
Když jsem o tom slyšel prvně, působilo to na mě jako zpráva nějaké Katolické ligy proti spiknutí Iluminátů. Ale skutečnost se nakonec ukázala být ještě horší. Organizace Kanaďané zveřejnila v roce 1997 návrh dokumentu, který se jí dostal do rukou z tajných vyjednávání v uzavřené pracovní skupině OECD. Jednalo se o projekt mezinárodní dohody, která se měla jmenovat Multilaterální dohoda o investicích (MAI). Protože se vláda USA – která jednání iniciovala – bála opozice ze strany chudých a rozvíjejících se zemí, byla příprava dokumentu mezi lety 1995–1997 vedena tajně, jen mezi nejbohatšími zeměmi. Česká republika byla tehdy u toho.
Připravované dohody měly dát nadnárodním korporacím moc žalovat státy za jakékoli omezování jejich investic prostřednictvím zaměstnaneckých práv, ochrany zdraví, ochrany životního prostředí a veřejných zájmů vůbec. Žaloby by byly řešeny speciálně jmenovanými tribunály, které by stály mimo národní jurisdikci a proti nimž by nebylo odvolání. Transnárodní společnosti by mohly neomezeně zvyšovat svůj zisk na úkor daňových poplatníků.
Když demonstrace ještě pomáhaly
Díky uniklému dokumentu se ve světě rozvinula široká lidová opozice, do které se zapojily nevládní organizace, církve a občanská hnutí z celého světa. Po celosvětových demonstracích v roce 1998 oznámilo OECD oficiálně konec vyjednávání o MAI.
V České republice jsme žili v euforii z transformace a budování nejlepšího z možných světů. Podobných zpráv jsme byli ušetření, maximálně k nám přes hřebeny pohraničních hor doléhaly jako obrazy násilí šílených demonstrantů proti odpovědným vládám demokraticko-kapitalistických zemí Západu. Poslanec za ODS Miroslav Macek později litoval, že se do demonstrantů nemůže střílet ostrými…
U zrodu MAI stála samozřejmě také Světová banka. V roce 1995, tedy v průběhu tajných jednání o MAI, vydala ve svém žurnálu článek „Směrem k mezinárodní dohodě o přímých zahraničních investicích?“. Napsal ho profesor A. A. Fatouros z Aténské univerzity a popisuje v něm, proč a jakým způsobem je třeba vytvořit mezinárodní dohody o investicích.
Ve svém článku Fatouros říká, že jedním z hlavních ospravedlnění pro mezinárodní investiční smlouvy je to, že „dnes není žádný komplexní nástroj pokrývající všechny aspekty přímých zahraničních investic a zahrnující všechny (nebo většinu) zemí. Můžeme sice říci, že mezinárodní právní rámec existuje, ale ve skutečnosti je to jen mozaika mnoha norem a zásad, které působí na několika úrovních, v různých stupních závaznosti s rozsáhlými mezerami.“ Vytvořením práv pro investory měl podle něj být soukromý sektor ochotnější přijmout riziko a podnikat v rozvojovém světě.
Právo jen pro někoho
Neoliberální agenda, postavená na neomezené důvěře v dobro nadnárodních investic a spekulací, byla a je hnacím motorem snah vytvořit separátní právo, v němž si budou úředníci z jednotlivých států vyřizovat své spory s byrokraty nadnárodních oligopolů. A to tak, aby se jim do toho nemohla plést ani veřejnost, ani aparát justice. Proto byl vyvinut institut ISDS (Investor State Dispute Settlement), prostřednictvím kterého mohou nadnárodní firmy žalovat u soukromých arbitrů státy o náhrady.
Centrum pro urovnávání investičních sporů, které je od roku 1965 součástí skupiny Světové banky, tak po pádu MAI postupně hledalo, jak zajistit rozvoj vícestranných, nebo alespoň dvoustranných dohod o investicích. Pozornost se soustředila především na tzv. dvoustranné dohody o investicích (Bilateral Investment Treaty – BIT).
I když smlouvy o podpoře obchodu známe již z devatenáctého století, první dvoustranná dohoda o ochraně investic (BIT) byla uzavřena až v roce 1959 mezi Spolkovou republikou Německo a Pákistánem. Největší nárůst BIT můžeme sledovat po roce 1990. Česko a Slovensko patřily mezi první oběti. S následky otrocky nevýhodných smluv připravených Klausovou vládou se potýkáme dodnes.
Pád MAI uzavírání dvoustranných dohod o investicích ještě uspíšil a tak dnes existuje přes 2.500 mezistátních smluv, které zajišťují nadnárodním firmám exkluzivní postavení a umožňují jim přenášet své neúspěchy na bedra daňových poplatníků. Součástí BIT je dohoda o ISDS – tajném privátním arbitrážním tělese, které rozhoduje spory mezi firmami a státem. Žalovat ovšem mohou pouze firmy, stát se může jen bránit.
Česká republika vzhledem k velmi špatné smlouvě a velmi tvrdě definovanému ISDS patří mezi nejžalovanější země světa, což pro občany představuje obrovské ztráty. Na těch se ovšem dobře živí právní kanceláře a nadbytečný byrokratický aparát.
Návrat skutečných přátel
Příprava dvoustranných dohod je ovšem náročná a navíc nevytváří „standardy“ na podporu nadnárodních firem, jak to požadovaly nadnárodní finanční instituce i transnárodní kapitál. Proto v roce 2012 vznikla v rámci OECD skupina dvaceti států (EU je počítána jako jedna země), které se s neskrývaným výsměchem voličům nazvaly „Skutečně dobří přátelé služeb“. Tyto země zahájily opět tajné vyjednávání Smlouvy o obchodu ve službách (Trade in Services Agreement – TISA). Dva roky probíhala jednání, na nichž se podílely i Nečasova, Rusnokova a Sobotkova vláda, v naprostém utajení – a tak to mělo také zůstat. Ke druhému výročí strávenému na ekvádorské ambasádě dostal nejpronásledovanější whistleblower Julian Assange pěkný dárek – návrh textu TISA byl zveřejněn na WikiLeaks a veřejnost v rozvinutých zemích se tak měla poprvé možnost dozvědět, co na ně i na zbytek světa chystají jejich vlády.
Smlouva TISA jde v liberalizaci daleko za dohody GATS. Podle ní by mělo být privatizováno až devadesát procent služeb. Státy by měly ztratit možnost spravovat veřejné služby vyjma těch, které jsou ve smlouvě jasně zmíněny. Navíc služby, které již byly jednou zprivatizovány, by se již nikdy neměly vrátit do rukou státu. V případě České republiky se jedná například o vodohospodářství.
Smlouva také znesnadňuje jakékoli regulace finančního sektoru, a to přesto, že právě nedostatečné regulace umožnily velkým bankám hazardovat s prostředky vkladatele a škody pak musely sanovat státy z veřejných zdrojů. Tato praxe by měla být podpořena a do budoucna ochráněna jako jediná možná. Navíc TISA obsahuje tzv. Klauzuli o transparentnosti. Ta má všem dotčeným v připravované legislativě zajistit konzultační status. Nejde ovšem o občany, ale o nadnárodní firmy, které by tak měly dostat možnost podílet se na legislativním procesu a zabránit všemu, co by mohlo ohrozit jejich zisky.
Smlouva byla navíc vyjednávána mimo jakékoli mezinárodní struktury, a to především proto, že se očekává odpor ze strany rozvojových zemí a států BRICS. Přesto Skutečně dobří přátelé služeb předpokládají, že se smlouvu nakonec podaří protlačit i přes Světovou obchodní organizaci a udělat z ní celosvětově závazná pravidla.
Ačkoli byl díky WikiLeaks připravovaný text zveřejněn, na jednáních to nic nezměnilo. Smlouva se nadále připravuje a vlády o tom neinformují ani své občany, ani parlamenty.
Není proto divu, že občané EU byli a jsou znepokojeni s vyjednáváním Transatlantické smlouvy o obchodu a investicích TTIP. Příprava smlouvy probíhá od počátku v utajení, a to s nesmyslným odůvodněním, že se musí utajit co nejvíce pozic před druhou stranou, aby se došlo k lepším výsledkům. Skutečnost je ovšem taková, že vyjednavači EU, USA a nadnárodních společností i bank jsou o jednání informováni velmi podrobně a jediný, kdo o vyjednávání nic neví, jsou občané a jejich zástupci v národních parlamentech i v parlamentu evropském.
První únik, který odhalil v roce 2013 zadání vyjednavačům, potvrdil nejhorší obavy. Pozice EU takřka kopírují zadání pro TISA a MAI a jejich hlavním cílem je zajistit velkým firmám postavení, které by je postavilo na úroveň národních parlamentů a zcela by je vyňalo z národní jurisdikce.
Další úniky, které odhalily návrhy některých kapitol, jasně ukázaly, že EU se zcela vzdává principu předběžné opatrnosti a další rozhodování o nebezpečných látkách a potravinách předává do rukou nevolených orgánů. Jejich rozhodování by mělo být založeno na tzv. vědeckých analýzách, které ovšem nebudou nikým dalším kontrolovány a jejichž nezávislost nebude moci být zpochybněna. Připomeňme si, že společnost Monsanto disponovala i vědeckými studiemi o neškodnosti Agent Orange, který vyráběla pro armádu USA…
Optimismus není na místě
Historii vyjednávání dohod o prosazení výhod pro nadnárodní společnosti by nevymysleli ani velcí konspirátoři. Skutečnost totiž většinou fantazii dalece předstihne. Bohužel současný stav vyjednávání mnoho nadějí na změnu tohoto trendu nedává. Situace došla tak daleko, že Evropská komise zakázala Evropskou občanskou iniciativu (evropské referendum), která by mohla rozhodnout o zastavení vyjednávání. Moc, kterou velký kapitál získal díky obrovským dotacím v průběhu finanční krize, spolu s frustrací a rezignací občanů postižených krizí vytváří to pravé prostředí pro redukci demokracie.
Tlaky na snižování vlivu občanů na rozhodování, přesun spravedlnosti na netransparentní orgány a omezování lidských práv, to vše jsou snahy politicko-ekonomického establishmentu posilovat svou moc, jež stále hůře zvládá chaos, který sama působí. Zatím se ovšem nezdá, že by tu byla dostatečně organizovaná lidová pro-demokratická síla, která by se tomu dokázala postavit. Alespoň taková, jakou bylo alterglobalizační hnutí let devadesátých. Pokud se něco takového nepodaří vytvořit co nejdříve, spějeme nejspíše k neofeudálnímu uspořádání či ke kolapsu.
Tomáš Tožička
Vyšlo v Solidaritě 100 / březen – duben 2015
