Z dějin třídních bojů: Vzpoura na křižníku Potěmkin (14. června 1905)

Mluvit o dějinách třídních bojů se s přihlédnutím ke známé formulaci z Manifestu Komunistické strany zdá nadbytečné. Nejsou dějiny bez třídních bojů. Není však nadbytečné uvádět příklady, na kterých se toto zjištění může poměřovat. Boj pokračuje a příklady táhnou!

potemkin_03

Křižník Potěmkin

Před sto deseti lety vypověděla posádka vlajkové lodi ruského vojenského námořnictva poslušnost svému velení a přešla na stranu právě probíhající revoluce. Stejně jako v pozemním vojsku, i mezi námořníky doutnala rozladěnost ze špatných životních podmínek a šikany ze strany důstojníků, stejně jako z neuspokojivých společenských poměrů. Oproti vojsku se ovšem námořnictvo vyznačovalo vyšším podílem lidí (téměř třetinou) pocházejících z městského, zejména dělnického prostředí (vzhledem k tomu, že služba z velké části spočívala v obsluze strojů), kteří tak měli osobní vazby na centra revolučních událostí. Na „Potěmkinu“, nejnovějším a nejprestižnějším plavidlu černomořské flotily, bylo kolem padesáti příslušníků osmisetičlenné posádky členy některé z ruských revolučních stran. Podnět ke vzpouře dalo shnilé maso podané 14. června k jídlu posádce. Když velitel nejen odmítl vyslyšet protesty námořníků, ale osobně zastřelil mluvčího jejich delegace, přešlo mužstvo do otevřeného povstání nejen proti kapitánovi (který na své chování doplatil životem), ale i proti vládě. Se vztyčenou rudou vlajkou zamířila loď do jihoukrajinské Oděsy, kde už několik dní probíhaly masové stávky a boje v ulicích proti armádě. Byla uvítána pětitisícovým davem a zástupci místních revolucionářů byli pozváni na palubu k projednání dalšího postupu. Jak se však ukázalo, strany byly (stejně jako při vypuknutí revoluce před půl rokem) ve vleku událostí a nebyly schopny situace využít. V přístavu se zatím (zřejmě i pod vlivem alkoholu) shromáždění zvrhlo v rabování, kterého využilo vojsko k neobyčejně krvavému zásahu. Výsledkem bylo několik tisíc mrtvých a potlačení hnutí: jeho sílu námořníci přecenili, stejně jako náladu na jiných lodích, které přes projevy solidarity zůstaly nakonec věrné admiralitě. Posádce tak nezbylo než uplout do Rumunska, kde jí byl vládou poskytnut azyl. I když zůstala vzpoura křižníku ojedinělá, přispěla k ustrašenosti vlády a k její ochotě k ústupkům, zatímco revolucionáře poprvé přivedla k myšlence agitovat mezi vojáky.

Martin Churáň

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •