Blízká setkání s vlastním druhem – záznam jedné pracovní směny pomoci uprchlíkům na Hlavním nádraží v Praze

V září tohoto roku vznikla dobrovolnická iniciativa, jejímž cílem je pomáhat uprchlíkům, kteří přijíždějí na pražské Hlavní nádraží po propuštění z českých detenčních zařízení. Iniciativa Hlavák pomohla v nouzi již stovkám uprchlíků dostat se dále na Západ, kam většina z nich míří. Abych sám lépe porozuměl situaci ohledně tzv. uprchlické krize, tak jsem se rozhodl, že se setkám s dobrovolníky přímo v terénu – na Hlavním nádraží. Jedna ze silných motivací byla ta, že jsem chtěl osobně zažít setkání s uprchlíky, zjistit jejich příběh a důvody odchodu z jejich domoviny. Druhá motivace byla potkat se s dobrovolníky iniciativy a zjistit, jaké jsou jejich důvody pro pomoc lidem, které neznají, jaké jsou jejich názory na současný mainstreamový diskurz a také s čím se v rámci svých služeb potýkají.

Tomáš: Můžu se zeptat, odkud jste a co studujete?

Martina: Ano, já jsem z Prahy a studuji sociální pedagogiku.

Tomáš: A ten důvod, proč jsi tady? A pokolikáté již?

Martina: Já sem chodím asi týden. Důvod je ten, že jak se zvedla vlna odporu vůči uprchlíkům, tak jsem vůbec nevnímala, že se něco děje, ale tím, jak se mi najednou na facebooku zobrazovaly fakt nechutné věci, jsem se o toto téma začala více zajímat. Původně jsem chtěla jet pomáhat do Maďarska, potom se ten problém přesunul především do Srbska, ale neměla jsem pas, a pak mi někdo poslal link, že to jde i na Hlaváku.

Tomáš: Potkala jsi v rámci své služby nějaké migranty, nebo lépe řečeno lidi, kteří opustili své domovy?

Martina: Ano, hned první den tady byli Palestinec, Syřan, pár Afghánců, Libyjec, …

Tomáš: Umí někdo z vás mluvit arabsky?

Natálie: Zrovna jak tady sedíme, tak ne, ale účastní se i lidé, kteří arabsky mluví. Občas jsou přímo z různých arabských komunit žijících v Praze. Například nám pomáhaly dva kluci, kteří jsou přímo ze Sýrie. Jsou to vlastně také uprchlíci, kteří utekli před válkou a žijí tady už třetí rok. To je takový zajímavý případ. Jinak je tady víc pomocníků, kteří ovládají ty jazyky.

Martina: Vždy je na telefonu někdo, kdo umí arabsky.

Natálie: Když jsme zjistili, že tady nepotkáváme jenom Syřany, tak jsme se snažili sehnat lidi, kteří ovládají další jazyky, aby se dalo případně domluvit i s Afgánci nebo s Kurdy a Peršany.

Tomáš: Jak dlouho trvá tato iniciativa pomoci uprchlíkům? Kdo a proč to začal?

Natálie: Úplně poprvé sem někdo přišel odpoledne 3. září, to byl, myslím, čtvrtek a od pondělí jsme začali fungovat v pravidelném režimu, každý den tu někdo je, střídáme se po směnách. Rozjela to Monika Horáková, která se vlastně inspirovala aktivitou Davida Macka (KDU – ČSL), který když slyšel, že česká detenční zařízení propouští syrské rodiny, tak vyrazil na nádraží pomoci vybavit je nějakými základními potravinami na cestu. Monika se rozhodla něco podobného udělat v Praze. Vlastně to začalo jako taková ad hoc kamarádská akce. Byla založena událost na facebooku a různí známí se k tomu také začali připojovat.

Tomáš: Nyní má tato iniciativa poměrně jasnou organizační strukturu, na celý týden je víceméně jasné, kdo bude mít kdy službu od brzkého rána až do půlnoci…

Natálie: První služba se teď změnila. Ze začátku byla po čtyřech hodinách. Od čtyř od rána do osmi byla první služba. Teď jsme to posunuli až na půl pátou, protože jsme zjistili, že se tady většinou nic klíčového tak brzo ráno nekoná. Ale snažíme se nějak operativně reagovat na situace, např. jeden z vlaků do Německa odjíždí v půl páté, takže ve chvíli, kdy jsme tady před několika dny měli skupinu Afghánců, které jsme potkali večer, tak si vyloženě řekli o pomoc při nástupu do vlaku. Jinak jsme tady vždy po čtyřech hodinách až do půlnoci, nádraží po půlnoci zavírá a vlaky už tady nestaví. Snažíme se udržovat pravidelný systém, ale jinak nemáme nějakou pevnou organizační strukturu. Trochu si zakládáme na tom, aby byla naše iniciativa nějakým způsobem decentralizovaná, takže máme mezi sebou lidi, již mají na starosti jistou agendu v rámci zajišťování provozních záležitostí nebo jednání se správci prostoru nádraží a s magistrátem. Vše běží na dobrovolné bázi. Jsme skupina dobrovolníků, kteří sem chodí konat službu.

Tomáš: Ví o vás vedení Českých drah, popřípadě Hlavního nádraží? Máte s nimi nějakou dohodu, že zde můžete provozovat tuto službu pomoci? Jak je to s kontrolami místní ochranky, došlo již k nějakým konfliktům?

Natálie: Prostor nádraží nepatří Českým drahám, ale soukromé společnosti Grande Stacioni a my jsme s nimi v kontaktu od prvních dnů, kdy tady pomáháme. Samozřejmě v prvních chvílích, když to tady začínalo, tak to bylo trochu napínavé, protože jsme tehdy skutečně moc nevěděli jak na to. Od té doby však naše iniciativa získala určitý společenský ohlas. Měli jsme tu takový krizový okamžik, byla zrovna sobota, takže lidé měli čas a zároveň se nevědělo, kolik uprchlíků zde projíždí, a pomáhalo tady více jak dvacet lidí. Lidé nám do toho přinesli hodně věcí, které se měli uprchlíkům rozdávat. Tehdy nás dispečink těchto prostor viděl na průmyslové kameře, a protože nevěděli úplně, co se děje, tak přišli a moc se jim nelíbilo, že zde působíme. Díky tomu, že jsme byli od začátku spojeni s Červeným křížem, který má institucionální zázemí a už před námi vyjednával o zřízení „help pointu“, tak se nám podařilo vyjednat naše setrvání. Nyní jsme přímo napojeni na management společnosti Grande Stacioni, který naši aktivitu vítá, a většina zaměstnanců ochranky se k nám také staví spíše přátelsky.

Tomáš: Jak probíhá setkání s migranty, nebo lépe řečeno – na koho vlastně čekáte? Oslovujete někoho aktivně, nebo čekáte, až se k vám uprchlíci přihlásí? A jak vlastně poznáte migranta nebo člověka v nouzi?

Natálie: My se snažíme chodit zejména v průběhu dne na nástupiště a sledujeme, kdo vystupuje z vlaků, které jsou pro nás klíčové. Z naší zkušenosti vyplynulo, že většinou potkáváme lidi propuštěné z českých detenčních zařízení, především ze Zastávky u Brna nebo z Vyšních Lhot. Ti lidé se různě liší, nejde úplně podat nějaký návod jak poznat uprchlíka. Často se ale dají poznat podle míry nejistoty, se kterou se tady pohybují, spousta z nich vystoupí z vlaku, je tady na nádraží poprvé a neví kam jít. To je už takové znamení, že by mohli potřebovat naši pomoc. Dalším znakem je to, jaká mají ti lidé zavazadla a jak jsou oblečeni. Poměrně často mají třeba jen jeden batůžek a několik igelitových tašek. Jinak se snažíme tady sedět na nějakém viditelném místě nebo procházet prostor nádraží, aby nás lidé, které sami nerozpoznáme, mohli oslovit, což se děje poměrně často.

Tomáš: Všichni máte na sobě zavěšené cedulky, na kterých je anglicky napsané slovo „charity“ a pod ním je arabský nápis. Co na něm stojí?

Natálie: V arabštině je tam výraz, který také označuje charitu.

Tomáš: Dokážete pojmenovat nějaký rozdíl v konceptu charity na Západě a na Blízkém východě? Lze porovnat charitu židokřesťanskou a muslimskou? S tím souvisí i to, jak jste uprchlíky přijímáni?

Natálie: Označení „charita“ jsme vymýšleli trochu za pochodu. Samozřejmě by se dala naše činnost uchopit trochu jiným slovem i v západních jazycích, ale přišlo nám, že to je nejvíce internacionální výraz a že ti lidé budou alespoň rámcově vědět, o co jde, když nás uvidí. Jinak se domnívám, že alespoň v některých muslimských zemích podobné instituce také existují, koneckonců islám se hodně zakládá na pomoci potřebným, almužna je jedním z jeho pilířů. A v zemích, jako je například Sýrie nebo Írán, jsou organizace pomáhající potřebným poměrně známé.

Tomáš: Když se setkáte s uprchlíky, dokážete říct, zda se jedná o ekonomické migranty, nebo o válečné migranty, kteří si chtějí zachránit holý život, například ze Sýrie? Lze to vůbec takto dělit?

Natálie: Ta hranice je hrozně těžce uchopitelná. Když si vezmu obecně ekonomickou migraci, tak to je strašlivě široký pojem. Ekonomický migrant může být třeba Slovák, který přijde do Prahy kvůli tomu, že ve svém regionu nenašel práci, a zároveň to může být někdo, kdo utíká z území, kde je hladomor. Já se snažím tomuto dělení zcela vyhýbat, protože mám pocit, že to je mediální rétorické klišé, které v dnešní době nikam nevede. Snažíme se být co nejvíce ohleduplní vůči lidem, které tady potkáváme, a oni nám nejsou vždy ochotni sdělovat své zážitky a důvody, proč odešli ze svých domovin. Jistým vodítkem jsou země, ze kterých uprchlíci přicházejí, u Syřanů nebo Iráčanů a Afghánců bude ten důvod odchodu poměrně jednoznačný. Tou hlavní motivací je záchrana života nebo touha žít někde, kde je mír. U Íránců, které jsme potkali, to nebude přímo útěk před válkou, ale před režimem. Měli jsme tady i pár lidí z Afriky, např. ze Somálska nebo z Mali, tam bude důvodem asi opět válka, u Ghany bych předpokládala spíše ekonomickou migraci, stejně jako u lidí z Bangladéše. Ale jak říkám, každý člověk má svůj příběh a nevím, zda má smysl ty lidi dělit na ekonomické migranty a válečné uprchlíky.

Anežka: Já bych jen doplnila, že my tady v zásadě nerozlišujeme, kdo je kdo. Když je to někdo, kdo utíká, tak se mu snažíme pomoct. Můžeme se sice domnívat, že v Německu, kam většina uprchlíků chce, bohužel např. lidé z Ghany apod. nedostanou vízum, ale přejeme jim, aby se dostali za lepším životem, o kterém sní a za kterým jdou.

Tomáš: Podle toho, co říkáte, a vycházeje z vašich zkušeností, tak jim pomáháte dostat se někam dál? Praha, potažmo Čechy pro ně nejsou cílová stanice?

Natálie: Zatím jsme nepotkali nikoho, kdo by chtěl v České republice zůstat. Potkali jsme lidi, kteří říkali, že uvažovali o zažádání o azyl, ale po zkušenostech z českých detenčních zařízení, kdy s nimi nebylo zacházeno zrovna přátelsky, si to rozmysleli. Drtivá většina lidí, se kterými jsme se tady setkali, skutečně chce odejít někam dál. Tím důvodem je poměrně často i to, že tam už někoho z rodiny mají, ať už v Německu nebo v jiných západních zemích, třeba ve Francii nebo v Nizozemsku. Je pochopitelné, že chtějí být ve stejné zemi jako jejich rodinní příslušníci. Dalším důvodem je zřejmě otázka nějakého uplatnění. Protože tady se vyskytuje jednak jazyková bariéra a pro Araba je asi skutečně obtížné se naučit česky, kdežto ostatní světové jazyky, třeba němčinu nebo francouzštinu, někteří z nich již na nějaké úrovni ovládají. Další věcí bude bezpochyby i to, že uprchlíci poměrně často, a zejména Syřani, se nerozhodují o svém odchodu do Evropy, aniž by si cokoliv o Evropě zjišťovali. Jelikož česká migrační politika patří k jedné z nejpřísnějších v EU, není jednoduché tady dostat ani lepší statusy pobytu, ani není jednoduché se tady potom aklimatizovat a vykonávat své původní povolání, nebo jakékoliv slušné povolání. Rozhodují se spíše podle toho, kde se budou moct nějak uplatnit a kde se jim bude žít dobře.

Anežka: Problém je také v tom, že v detenčních zařízeních dostanou pokutu za nelegální pohyb po území ČR. Ve chvíli, kdy jsou zadluženi vůči státu, ani nemohou o azyl žádat.

Natálie: Je to takový začarovaný kruh. Ti lidé se do toho dostanou, aniž by věděli, že páchají nějaký přestupek. Pak se s tím těžko něco dělá.

Tomáš: A další potíž s aklimatizací může být například to, že diplomovaným specialistům nejsou uznány diplomy…

Natálie: Vím o jednom syrském zubaři, který tady žije již delší dobu, ale nemohl provozovat své povolání, protože mu nebyl nostrifikován diplom, chtěl si otevřít soukromou ordinaci a měl problém získat živnostenský list. Takže rok byl úplně bez práce, teď už údajně pracuje, ale nikoliv jako lékař, ale jako asistent. Tento příběh nám vyprávěl jeden z kolegů, který se tady také účastní dobrovolnických aktivit a který je ze syrské rodiny. Když o tom vyprávěl, tak si velice stěžoval na to, že jsme strašně byrokratická země. A takových problémů zde vzniká strašně moc.

Tomáš: Jakou máte představu o tom, jak dlouho tu vydržíte? Jste schopni to personálně i psychicky utáhnout?

Natálie: Ta situace je strašně nevyzpytatelná.

Anežka: Mění se to ze dne na den.

Natálie: Přesně, hodně bude záležet i na měnící se mezinárodní situaci, jak bude naloženo s rozhodnutím o kvótách, jak se tomu přizpůsobí ta která země, jakou politiku vůči uprchlíkům budou prosazovat Maďarsko, Chorvatsko a asi i Srbsko, kde skutečně počty lidí, kteří se tam dostali, se už pohybují v desítkách tisíc. My bychom tady samozřejmě chtěli být tak dlouho, dokud to bude potřeba. Parametry naší činnosti budou asi hodně vyplývat z toho, jak moc se nám podaří udržet nějaké personální zázemí, a jelikož se blíží poměrně nepříznivé období co se týče počasí, tak bude asi dost záležet i na tom, jak moc se nám podaří vyjednat nějaké technické zázemí tady na nádraží. Jednání o tom, že bychom tady mohli mít časem pevné stanoviště, již probíhají. Mnoho věcí by nám to usnadnilo.

Anežka: V současné době máme i kontakty v Drážďanech, zrovna včera jsme tam byli s jednou další dobrovolnicí. Měli jsme tam audienci u uprchlické rady. Takže se vydáváme i tímto směrem, abychom věděli, kam ty lidi posíláme, co tam s nimi bude, navštívili jsme i tamější uprchlická zařízení. Chceme vědět, na co je připravit, chceme mít možnost jim poskytnout jakýsi základní balíček informací a mít i kontakt na někoho, kdo je třeba může v Německu vyzvednout, nebo na někoho, koho mohou kontaktovat, když se dostanou do uprchlického tábora, kdo jim je schopen např. přinést teplé oblečení. Dnes se zrovna řešilo, že se jedné dobrovolnici ozvali lidé, které jsme posílali od Německa, s tím, že se dostali do uprchlického tábora v Drážďanech a že je to tam mnohem lepší než v českých uprchlických táborech. O čemž jsme se přesvědčili i včera.

Tomáš: V čem je rozdíl mezi českými a Německými uprchlickými či detenčními zařízeními?

Anežka: Nám tedy nebyl umožněn přístup do toho německého tábora, ale první věc, které si člověk i tak všimne, je ta, že tam nejsou žiletkové ploty jako u nás. V Čechách je navíc spoutávají, a tak nám často říkávají, že to není uprchlický tábor, ale vězení. Lidé, s nimiž se setkáme, popisují, že byli uvězněni. V Německu je umístí do tábora a potřebují zjistit identitu. Potom probíhá azylové řízení. Ale mám takový pocit, že už po pár dnech, až se zjistí identita, už mohou volně vycházet, jen nesmí jít dál než asi 30 km od místa detenčního zařízení. Děti si mohou venku hrát, mají dostatek jídla.

Tomáš: Každý uprchlík má podle OSN a závazků ČR právo na potraviny v dostatečném množství a dostatečné nutriční hodnotě. To je jeden ze základů. Jak to funguje doopravdy?

Natálie: Uprchlická zařízení se mezi sebou hodně liší. Pro nás jsou klíčová Zastávka u Brna, Vyšní Lhoty a Bělá. Největší problém způsobuje zařízení ve Lhotách, které je koncipováno jako zařízení s přísnějším režimem pro problémové nebo potenciálně problémové žadatele o azyl nebo uprchlíky. Z našich informací skutečně vyplývá, že je tam takový vězeňský režim. Dostávají se k nám stížnosti ohledně podmínek. V Bělé je podle našich informací situace hodně vzdálená ideálu, lidé si stěžují na kvalitu jídla a třeba na to, že se k nim nedostávají dary, jež jim vozí různé charitativní a jiné organizace. Zároveň je tam shromážděno více lidí, než by odpovídalo kapacitě zařízení, takže dochází k různým nepříjemným incidentům, že si třeba jídlo nebo jiné věci kradou. O něco lepší je situace v Zastávce u Brna. Lidé, kteří přicházeli odtamtud, si úplně nestěžovali na podmínky, říkali, že jim to přišlo v pořádku. Stěžovali si ale na omezení svobody pohybu a přísunu informací. Kapacitně je objekt rovněž přetížen.

Tomáš: Vyskytují se při vašich službách nějaké konflikty, ať již ze strany uprchlíků, nebo Čechů?

Anežka: Já se spíš bojím těch „slušných Čechů“ než uprchlíků. Často mi nahánějí větší strach.

Martina: Dochází zde ke slovnímu napadání ze strany xenofobních Čechů.

Anežka: Říkají, ať nám zabijí rodinu, podřežou nás, ať nás znásilní, okradou.

Martina: To mi žádný uprchlík ještě neřekl.

Anežka: Zrovna včera se stalo kolegům, že tu byli nějací fotbaloví fanoušci – občas se stává, že tady projdou, když jedou na nějaký zápas. Vždycky nám nadávají, že jsme „vlastizrádci“, „píči“, „muslimské děvky“ atd. Ale včera prý začali dokonce i kopat do věcí, rozkopali tady tašky s jídlem atd.

Natálie: Kvůli tomu jsme se přesunuli sem, pod kamery. Řešili jsme to s ochrankou, která sem dorazila, tady na nás vidí a mohou zakročit.

Tomáš: Natálie, ty jsi vlastně původem z Polska?

Natálie: Narodila jsem se v Polsku.

Tomáš: Od kolika let žiješ v Čechách?

Natálie: Od svých 18 let.

Tomáš: A vy ostatní jste se narodili v Čechách?

Anežka: Ano…mám nějaké židovské předky, ale nejsem schopna to říci přesně. Jsem z Prahy.

Tomáš: Každopádně česká identita je poněkud mýtus, že bychom tu existovali jen tak úplně sami pro sebe…

Natálie: Já mám pocit, že Češi svou historickou zkušenost s multikulturalitou v podstatě vytěsnili. Například národnostní složení za první republiky – to byl multikulturní stát. Současně znám strašně moc potomků sudetských Němců, kteří tady žili, byli to lidé z německou identitou, žili tady odjakživa a jejich potomci tady zůstali. Akorát samozřejmě po druhé světové válce bylo pro řadu z nich těžké se k této identitě přiznávat a kultivovat ji, byť to byli lidé, kteří rozhodně nebyli nijak spojeni s nacistickým režimem, ba naopak proti fašismu a nacismu bojovali. Rovněž zde žije mnoho lidí, kteří mají předky někde na Zakarpatské Rusi, kde to národnostně bylo vždycky velice zajímavé, hodně smíšené. Takže bych řekla, že česká národnostní jednota je také trošičku mýtus. Ostatně jako všude ve střední Evropě. Já to tak vnímám. Mám pocit, že Slováci tohle prožívají velice podobně a Poláci taktéž. V těchto zemích směřovalo historicky národnostní složení k multikulturalitě než k nějaké etnické a kulturní monolitnosti.

Tomáš: Kromě toho, že tady asistujete, překvapilo mne, když si říkala, že máte celkem velkou síť lidí, kteří jsou ochotni ubytovat uprchlíky. Kolik jich je a jak to funguje?

Martina: Já nemám úplně přehled o počtu, protože jsme se rozhodli, že nabídky bude shromažďovat pouze jedna naše kolegyně, a vzhledem k tomu, že jsou tam citlivé osobní údaje, už je nepředáváme dál. Máme jednu otevřenou skupinu na facebooku, kde se může přihlásit kdokoli, a řekla bych, že není den, kdy by někdo nenabídl ubytování. Jsou to velice různí lidé. Z těch, které přímo znám, že už někoho ubytovávali, nebo se přihlásili, že by je rádi ubytovali, jsou to poměrně často Pražáci, kteří jsou často sami už někde angažovaní. Lidé, kteří nám píšou, jsou většinou generačně úplně jinde než dobrovolníci tady. Často se jedná o rodiny, píší nám i lidé mimo Prahu, z malých měst, a nabízejí nějaký prostor. Často mi je líto, když jim musíme odpovídat, že potřebujeme nejčastěji ubytování na jednu noc, na pár hodin, protože lidé nabízejí ubytování pro uprchlíky klidně i na několik měsíců.

Tomáš: Takže většina uprchlíků chce Českou republiku opustit co nejdříve?

Natálie: Někdy je to až extrém, jak rychle chtějí do Německa. Občas tu někoho potkáme těsně před půlnocí a je hrozně těžké mu vysvětlit, že do Německa dnes už nic nepojede, a že je nesmysl se tam zkoušet dostat českým taxíkem, což jsem řešila před pár dny. Mnoho z nich chce mít v ruce jízdenku do Německa co nejdříve.

Anežka: Je to ale spojené s tím, že po zkušenostech z detenčních zařízení i přes to, že jim přijdeme moc milí a snažíme se je přesvědčovat, že jsme tady pro ně, aby se nás nebáli. Oni si však nejsou jistí, i když se chováme hezky, že nám můžou věřit. Jedni Kurdové nám říkali: „czech people are good, but czech police isn’t good.“ Oni např. více věří kolegyni, co s nimi mluví arabsky a je starší než my. Mají jiné vnímání žen, což mi říkala jedna známá, jež žila v Alžírsku – ve chvíli, kdy je žena matkou, mají k ní vetší respekt, a jakmile je trochu starší, kolem padesáti, ten respekt je rovněž mnohem vyšší.

Natálie: Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit respekt vůči starším ženám. Zažila jsem situace, kde až kolegyni, která měla miminko v šátku, se podařilo navázat kontakt s jednou rodinou, která se s nikým jiným nechtěla bavit. To, že jsme tady byli s dětmi, posilovalo zjevně naši důvěryhodnost. Potom samozřejmě pokud s námi jsou mluvčí, zejména rodilí mluvčí, je to také, mám pocit, hrozně velká výhoda.

Ale jinak bývají lidé hodně nedůvěřiví vzhledem ke zkušenostem, které zde zažili. Často se moc neorientují ve svém statusu, který mají po tom, co je propustí. Dokumenty, které dostanou, jsou v češtině, takže oni vlastně nevědí, co tam všechno je. Bojí se, že je zas seberou, že je zas budou zdržovat. A když vidí nás, tak si mohou myslet, že jsme nějakým způsobem propojeni s cizineckou policií a že jim budeme dělat obstrukce.

Martina: Je zajímavé, že dokumenty z detenčních zařízení, které jsou třeba i podepsané, nejsou v češtině.

Anežka: Já myslím, že jen zřídkakdy mají možnost překladu a že by měli mít nárok na překlad do vlastního jazyka. Oni vůbec nevědí, co s tím – pokud tam mají pokutu, nemůžu žádat o azyl. A často mluví špatně anglicky, takže s tím mají problémy.

Natálie: To je bohužel z mých zkušeností obecně problém i u ostatních úřadů, které se zabývají migranty – když jsem chodívala na cizineckou policii nebo na odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, což jsou instituce, které řeší řádné žádosti o pobyt, tak se úřednice u přepážek s každým zásadně baví česky. Občas jsou klienti prozíraví, tak si s sebou vezmou někoho, kdo jim dokáže překládat. Ale často nikoho nemají, skutečně se nedokážou domluvit a drtivá většina formulářů je navíc pouze v českém jazyce. Mně se stalo, když jsem řešila nějaké své záležitosti právě na odboru migrační a azylové politiky, že za mnou přišel nějaký pán z Nigérie, abych mu přeložila formulář. Snažila jsem se mu to přeložit a za chvíli za mnou přišel další, když viděl, že to překládám tomu jinému pánovi. Je to obrovský problém.

Tomáš: Naše úřady neposkytují nějaký základní překlad?

Natálie: Často ne. Nejsem si jistá, nakolik u těch jednání v detenčních zařízeních, ale existuje interpretace zákona, že úředním jazykem je čeština, popřípadě může jím být i slovenština nebo jazyk nějaké národnostní menšiny. Takže komunikace musí probíhat česky. To, že nejsou k dispozici žádní tlumočníci, je samozřejmě velký problém. Aby si každý sám sháněl tlumočníka bez záruky, že to bude člověk, který mu to dokáže přeložit správně, je podle mě poměrně nehorázné. Opět jsme u toho, že na první pohled Česká republika skutečně nemusí působit na tyto lidi jako nějaká vůči cizincům přátelská země. Jeden Palestinec se se mnou krátce bavil a říkal, že ve zdejší muslimské komunitě je mnoho lidí, kteří přišli z jiných zemí, a že vesměs zkušenosti, které si sdělují, jsou hrozně špatné. Mají pocit, že jak v těch uprchlických zařízeních, tak třeba na cizinecké policii se s nimi jedná nepříjemným, agresivním způsobem, cítí všude jakýsi nádech rasistické atmosféry.

Anežka: Ti lidé, kteří se zde ocitají, často vůbec nevědí, že musí jet přes Česko, a pak je to hrozně překvapí, že je vytáhnou z vlaku, ačkoliv oni chtějí pokračovat do Německa. To je prostě začarovaný kruh, absurdno. Oni jedou do Německa, zde je zastaví, vyženou z  vlaku, dají do detenčního zařízení, kde ani nechtějí být, tam jim zabaví všechny cennosti a ještě si za každý den účtují peníze.

Tomáš: Takže uprchlíci v detenčních zařízeních ještě platí za pobyt?

Anežka: V podstatě platí za to, že tady nechtějí být.

Natálie: A platí často způsobem, že jim jsou ve chvíli, kdy tam přijedou, zabaveny peníze a ten pobyt je tak nějak vypočítaný z rezerv, které měli u sebe. Kolikrát jsou propuštěni bez peněz i přes to, že s sebou měli větší finanční obnos. Je jim to odečteno jako poplatek za pobyt v táboře. Nikdo jim nic nevysvětluje, takže mají velmi často pocit, že byli úplně obyčejně okradeni. Jeden Afghánec, kterému jsme tady pomáhali, říkal, že mu ty peníze, které s sebou měl, což bylo nějakých čtyři sta eur, jednoduše vyndali z kapsy a vzali.

Anežka: Jeden Syřan, co tu byl minulý týden, taky říkal, že když přijel do Evropy, měl 750 euro, a oni je propouštějí se čtyřmi stovkami. Čtyři stovky jim dají na vlak…

Tomáš: Takže v táborech jim dají nějaký obnos…

Anežka: Ano, ale pouze čtyři stovky.

Tomáš: Čtyři sta eur?

Anežka: Ne, českých korun. Takže se za ně dostanou např. z Ostravy do Prahy. A mají příkaz opustit zemi do pěti, deseti dnů, měsíce, každý to má jinak. Většinou si je tam nechávají třeba i tři měsíce. Často se setkáváme s lidmi, kteří jsou v táboře zavřeni tři měsíce. To je hned pětadvacet tisíc za pobyt. To bývají jejich poslední úspory.

Natálie: Navíc částka za pobyt v táboře je stejná pro každou osobou. Pokud je tam rodina s dětmi, za každého platí, včetně dětí, stejnou částku.

Co se týče otázky dětí, existuje obrovský rozdíl mezi jednotlivými zařízeními. Z mých informací vyplývá, že v Zastávce u Brna je to více v pohodě, že tam chodí i sociální pracovníci pomáhat s dětmi, je tam dokonce něco na způsob školy, kde mají děti nějak uspořádaný den. V Bělé údajně tohle úplně chybí. Přijde mi šílený, že to v podstatě záleží jenom na štěstí dané rodiny nebo člověka, kam se zrovna dostane. Může se dostat do zařízení, kde je to relativně v pořádku, nebo se může dostat do Bělé, kde jsou podmínky úplně hrozné. Jak vím, tak i s umisťováním lidí ve Vyšních Lhotách to není úplně tak, že by se tam skutečně dostávali pouze problémoví lidé. Často to bývá tak, že jde o dospělé muže, kteří se tak nějak nezdají.

Anežka: Oni je i přesouvají ze zařízení do zařízení. Byl zde jeden Syřan, ten říkal, že byl nejprve v Bělé, pak ve Vyšních Lhotách, pak zase v Bělé. Což pro ně působí rovněž zmatečně.

Natálie: Rovněž je problém, že se rozdělují kolikrát rodiny, které utíkají spolu. A potom je velmi problematický systém propouštění z uprchlických táborů, i když je rodina spolu, tak např. pustí manžela dřív než manželku. Vlastně nevím, nakolik je v tom nějaký systém, nakolik je to naopak důsledek kapacitních důvodů, nebo prostě jen není ochota to dělat systematickým způsobem. Ale děje se to a samozřejmě se to potom velice těžce řeší. Potkáváme zde lidi, kteří mají příkaz opustit Českou republiku, ale zároveň čekají na někoho, kdo ještě pobývá v nějakém detenčním zařízení, a vůbec nevědí, kdy ten člověk bude propuštěn, přesto, že to je rodinný příslušník.

Anežka: Občas volají nám – „hele, nepřijel náhodou brácha?“ My se to snažíme tady nějakým způsobem procházet, hledat, aby nám nikdo neproklouzl, ale setkáváme se i s lidmi, kteří tady třeba dva dny spali v parku, než je někdo oslovil, jelikož nebyli nalezeni dřív. To je jedna z hlavních věcí, o kterou bychom se měli snažit – aby ty rodiny zůstávaly pohromadě, nebo aby se nějakým způsobem znovu shledali. Můj názor je ten, že ve chvíli kdy prchám před válkou ze své země, to jediné, co mi zůstane, je moje rodina, moji blízcí. Většinou je umisťování uprchlíků počítačově generované – když někdo přijede, tak se zadají do počítače jeho údaje a vygeneruje se, že půjde např. do Frankfurtu, přestože má bratra např. v Mnichově. To je úplně hrozné.

Natálie: Zejména u lidí, kteří třeba nemají kompletní doklady a byli nějak rozděleni v průběhu cesty, což se může běžně stát, když jste v nějakých trochu prekérních podmínkách, bývá problém. Vím od kamarádky, která jeden víkend pomáhala v Maďarsku v Rözske, že tam byl tábor, který byl skutečně jenom přechodný, a lidé byli odváženi autobusy dál, ale některé z nich odvezli do detenčních zařízení v Maďarsku a některé na rakouské hranice. Kamarádka to popisovala tak, že kolikrát se nastupování do autobusů konalo úplně chaotickým způsobem, prostě přijel autobus a kdo byl zrovna po ruce, tak tam nastoupil, a kdo nechtěl jet, byl tam nahnán. Tímto způsobem se rozdělilo mnoho rodin. Ti lidé vůbec nic nevěděli. Nevěděli ani, kam jejich rodinní příslušníci odjeli. Jestli odjeli do nějakého uprchlického tábora v Maďarsku, nebo dál do zahraničí. Vůbec nic.

Mám pocit, že je to velký humanitární problém, který nám možná ještě ani nedochází, ale ty rodiny se budou hledat hrozně dlouho a to slučování i s ohledem na to, jak funguje tato migrační agenda, nebude snadné.

Tomáš: Máte tady připravené pro uprchlíky nějaké jídlo?

Natálie: Ano, máme řádné zásoby, ale lidé většinou jídlo nechtějí. Ti, co jezdí z táborů, tam dostanou jídlo na cestu. Ti, co tady přespávají, si pak něco vezmou.

Anežka: Ale oni jsou taky hodně skromní. My jim stále něco nabízíme a oni jsou vděční za každé vlídné slovo. Skoro jim to musíme nutit.

Natálie: Mně se zase přihodilo, že mi ukazovali celý pytel jídla, co si vzali z tábora. Říkali vyloženě něco na způsob: „Jídlo nám na cestu dali, ale nedali nám peníze na jízdenku.“

Anežka: Také sem chodí lidé, co přinesou tašku jídla pro uprchlíky. To je hezké.

Martina: Jednou přišel malý chlapeček s tatínkem. Tatínek mu říká – a co jsi přinesl? A on přinesl šedesát korun ze svojí kasičky a ještě plyšáka pro nějaké dítě z tábora. Já jsem brečela. To bylo super.

Tomáš: Český chlapec?

Anežka: Ano, tatínek tady nechal celou tašku věcí, teplé oblečení, dal nám tisíc korun na lístky a chlapeček přinesl šedesát korun ze své kasičky. Nebo holky říkaly, že jim jeden bezdomovec nabízel peníze pro uprchlíky. Říkali, že si to ani nechtěli vzít.. Často se setkáváme s lidmi, kteří přispívají i z toho mála, co mají.

Tomáš: Víte, jaké profese mají ti lidé, které jste potkali?

Natálie: Tak různě. Ti, u kterých vím o nějakých profesích – úplně první den tady byla obrovská rodina ze Sýrie, kde otec byl řidič. Pak tady byli nějací lidé, kteří říkali, že jsou vysokoškoláci, že dělali ve státní správě. Byl tady Íránec, který byl novinář. Je to různé.

Anežka: Student práv tu také byl.

Martina: Pak jeden, co dělal v reklamce.

Anežka: Z toho studenta práv byla Martina úplně nadšená, říkala: „To bych o něm vůbec neřekla, vypadá prostě jako hipster největší…“ Už se nám taky stalo, že si vůbec nejsme u někoho jistí a říkáme si: „je to bezďák, hipster nebo uprchlík?“ (smích). „Bezďák“ samozřejmě bez negativní konotace.

Rozhovor vedl Tomáš Uhnák
Vyšlo v Solidaritě 103 – září / říjen 2015