Mýtus osobního života v kapitalismu

V prvním ze dvoudílného pojednání kanadská socialistka Susan Rosenthalová doslova rozebírá liberální pojetí osobní volby a ukazuje, jak podstatně kapitalismus přetváří naše soukromé životy.

ilustrace Ladislava Gažiová

ilustrace Ladislava Gažiová

Jako děti jsme vítali každé narozeniny dychtiví stát se dospělými a moci si dělat, co chceme, a samostatně se rozhodovat. Když se jimi staneme, zjistíme ale, že svoboda dospělých je iluze. Naše dětské sny o vzrušujícím životě jsou nahrazeny nikdy nekončící prací a za nic nestojí. Cítíme, že jsme selhali. Co jen jsme udělali špatně? Odpovědí je, že nic. Vůbec nic jsme nedělali špatně. To jen kapitalismus takhle funguje.

Podobně jako obrovské kasino i kapitalismus mnoho slibuje, ale málo splní. Vždycky se najde pár bohatých, kteří podporují mýtus, že to samé může udělat každý. Jenže tuhle hru řídí třída kapitalistů. Čím usilovněji pracujeme, tím více jsou oni bohatí a my znechucení. Jako v každé nechutné hře musí kapitalismus připsat své ztráty poraženým, aby se sami nezorganizovali ke změně pravidel hry. Podpora fikce osobní volby nás pak směřuje k tomu vinit sami sebe.

Kapitalismus přivedl k dokonalosti umění vytvářet zdání, že věci nejsou takové, jak se ve skutečnosti jeví. Zdá se nám, že práce a život jsou dvě oddělené sféry: na jedné straně ekonomická sféra práce, v níž uspokojujeme svoje materiální potřeby, a na druhé straně sféra soukromá, zahrnující rodinu, přátele, lásku, zájmy a koníčky, v níž uspokojujeme své emocionální potřeby.

Domníváme se, že v každé sféře platí jiná pravidla. Sféra práce spadá pod kapitalistickou ekonomiku, zatímco osobní sféra jakoby kapitalismem ovlivňována nebyla, ale ovlivňovala ji spíš psychologie a dynamika mezilidských vztahů. Duální model vede k duálnímu řešení:  ekonomickou revolucí přetvářet práci a revolucí osobního života přetvářet mezilidské vztahy.

Ve skutečnost je tu ale jen jedna sféra, kapitalismus, s nímž máme co do činění jak společensky, tak jednotlivě – je to jedna sféra vyžadující jedno řešení. Liberální zdůrazňování, že máme možnost volby, zakrývá dopad kapitalismu jakožto sociálního systému a brání pracujícím sledovat společné třídní zájmy.

I v podmínkách feudálního zemědělského systému existovala jedna pracující třída. Život a práce jejích příslušníků se konaly na jednom místě. Kapitalismus fyzicky oddělil výrobu od rodiny a vytvořil prostor, kde se práce nekoná a který se nazývá „soukromý život“ nebo „volný čas“. Ve skutečnosti na něm nic volného není, protože životy pracujících jsou podřízeny požadavkům kapitalismu: připravit se na práci, dopravit se do práce a z práce, odpočívat po pracovním dni a vychovávat příští generaci pracujících.

Z reprodukce pracovní síly sice neplyne kapitalistovi zisk, ale bez reprodukce klesá produkce. To se postupně ukazovalo v průběhu průmyslové revoluce, kdy měl nepřetržitý provoz v továrnách za následek zvyšování úmrtnosti a pokles očekávané délky života továrních dělníků o 18 let. Proto bylo třeba udělat něco pro ochranu dodávky práce.

Pracující

Aby kapitalisté zajistili nepřetržitý přísun nových pracujících, museli by zakládat kojenecká a předškolní zařízení, stravovací zařízení a společné ubytovny. Ale z poskytování sociálních služeb neplyne žádný zisk a pracující nemají takový vliv, aby si je mohli vynutit.

Alternativou je udělat jednotlivce zodpovědnými za reprodukci. Byly přijaty zákony omezující způsobilost žen a dětí pracovat. Muži dostali „plat, který uživí rodinu“ a stali se ze zákona odpovědnými živit ženy a děti. Tak se muž stal hlavou rodiny. Rodiče se stali ze zákona zodpovědnými za své děti. Byly omezeny rozvody a mužská homosexualita byla postavena mimo zákon.

Církev podporovala stát zavrhováním cizoložství, rozvodů, mimomanželského sexu, mimomanželských dětí, antikoncepce, homosexuality, a naopak posvětila podřízenost žen mužům a dětí rodičům. A tak se stalo, že moderní rodina byla vytvořena zákazem alternativy. Rodina pracujících nemá jinou funkci než reprodukční – jednak každodenní reprodukci energie pracujících, jednak reprodukci nové generace pracujících. Když si odmyslíme romantické pozlátko manželství, jde v podstatě o smlouvu, že dva lidé souhlasí se vzájemnou péčí o sebe a o potomky, a to proto, že společnost to dělat nebude.

Za reprodukční funkce dříve poskytované obcí (v oblasti citové, sociální i materiální) jsou nyní odpovědni partneři v manželství. Pojem „romantické lásky“ vznikl, aby tento obrat podpořil. První romantická novela spatřila světlo světa v roce 1740 a Jane Austenová žánr popularizovala na počátku 19. stol. Dnes existuje k propagaci romantické lásky mnohamiliardový průmysl. Nicméně vysoký podíl rozvodů a rozpadlých vztahů ukazuje, že je téměř nemožné, aby určitá osoba vyhověla všem požadavkům jiné osoby.

Pro kapitalismus není ani zdaleka nutné, aby byl počet pracujících doplňován a reprodukován v rodinách. Toho lze docílit i jinak. Otroci mohou být k smrti udřeni a nahrazeni dalšími. Mnoho zemědělských, lesních a důlních společností provozuje tábory, kde je zajištěna péče o dělníky, když pracují daleko od svých rodin, Reprodukce práce vězňů je plně organizována státem. Přesto kapitalismus dává přednost rodině, neboť je to výhodné finančně i politicky. Finančně proto, že globální hodnota neplacené práce uskutečňované doma je odhadována na více než 7 trilionů liber ročně. Politicky proto, že rodina v kapitalismu slouží jako důležitá jednotka socializace.

Moderní rodina si ponechává svoje významné postavení na úkor pracujících žen. Tak jako kapitalismus podporoval rasismus, aby udržel Afričany v otroctví, podporuje sexismus, aby nemusel pomáhat při výchově dětí. Sexismus diktuje, že primární rolí ženy je rodit děti, a upírá pracujícím ženám právo určit, zda, kdy a za jakých podmínek budou děti mít. Nedostatek kontroly nad reprodukcí, nedostatečná mateřská dovolená, chybějící jistota práce po těhotenství a nižší mzdy, to všechno dohromady udržuje ženy v závislosti na mzdově lépe ohodnocených mužích.

Také muže váže na rodinu sexismus. „Povinnost vůči rodině“ přiměje muže zůstat v zaměstnání, které by jinak opustil. Od muže se očekává, že bude podporovat ženu a děti, a to dokonce i když od nich odejde a založí další rodinu. V severní Americe může otec skončit ve vězení pro neplacení výživného na děti. Podobně jako je žena svou rolí přinucena být v domácnosti, je muž zase nucen chodit do práce a vydělávat. Nedávná studie ukázala, že dvě třetiny amerických mužů by dalo přednost péči o děti sdílenou s partnerkou. Nicméně pouze 14% amerických mužů má možnost pobírat rodičovský příspěvek.

Upírat mužům placenou rodičovskou dovolenou je odcizuje svým dětem a nutí ženy přijmout břemeno péče o děti, a tím i nižší mzdu. Je to jen mýtus, že naší volbou je vést rodinný život; jsme v něm naopak uvězněni. Aby tomu tak bylo i nadále, trestá právní systém každého, kdo by chtěl uniknout ocelovému sevření rodiny. Rozvádějící se páry musí podle zákona projít nákladným a nechutným řízením. Pokud rodiče nedbají svých rodičovských povinností, mohou být legálně potrestáni. Mladiství, kteří utíkají z domova, jsou násilně vraceni svým rodinám, mohou být také umístěni do alternativní péče nebo drženi v nápravném zařízení. Gayové a lesby mohou být stále ještě obětí diskriminace, násilí a vražd.

Nedostatek sociálních služeb nutí k celoživotní závislosti na rodině. Od nemocných, od lidí, kteří utrpěli úraz, kteří jsou bez práce či zcela bez prostředků anebo mají jiné problémy, se očekává, že budou spoléhat na rodinu. Sociální podpora je záměrně nepřiměřená a sankční, takže na ni mohou spoléhat jen ti skutečně zoufalí. To má za následek, že většina z nás pečuje o děti a své rodiče po většinu svého života.

Romance

Aby byl nedostatek alternativy stravitelnější, tvrdí se, že romantika, manželství a rodina jsou nejlepší cestou, ba cestou jedinou, jak se dá žít. V dětství jsme se učili píseň: „Jan a Marie sedí na stromě. L.Í.B.A.J.Í. S.E. První přijde láska, pak přijde svatba, pak přijde dítě v kolébce.“ (V tomto pořadí.) (Píseň v anglosaských zemích zpívaná dětmi: John and Mary sitting in a tree. K.I.S.S.I.N.G. First comes love, then comes marriage, then comes baby in the baby carriage – poz. překl.)

Rodina, jejíž funkcí je reprodukce, může mít i jiné podoby: například rodiny, v nichž rodiče žijí odděleně, neúplné rodiny s jedním rodičem, rodiny gayů a leseb apod. Mohli bychom mít dojem, že manželství gayů a leseb ohrožují kapitalismus, ale není tomu tak. Republikán a miliardář Paul Singer nazývá manželství gayů a leseb „sčítancem sociální stability, rodinné stability a stability ve výchově dětí.“

Rodina reprodukuje třídní role a očekávání, tedy i genderové role. První otázkou u nově narozeného dítěte je otázka, zda je to kluk nebo holka. Podle odpovědi je pak dítě vychováváno, odvíjí se od ní očekávání, že by se mělo nějak chovat, a to po celý život. Protože ženy jsou především pečovatelkami, jsou dívky od dětství vedeny, aby byly laskavé, příjemné, trpělivé, oddané, něžné, pečující, chápající, altruistické, dbalé o zevnějšek, submisivní vůči mužům, cudné a věrné.

Protože od muže se očekává role živitele (a válečníka), jsou chlapci vedeni k disciplíně, síle, soutěživosti, ctižádostivosti, logičnosti, nezávislosti, bojovnosti, ochranitelství vůči ženám a k tomu, aby nebyli homosexuálové. Mužská role podporuje soutěživost a boj, ale zanechává muže nepřipravené pro důvěrné vztahy a partnerství. Genderovým rolím se nevyhnou ani gayové a lesby, kteří jsou s nimi také seznamováni a navzájem se nutí je přijmout.

Role

Mužské a ženské role jsou vzájemnými protiklady. Očekáváme, že muž má ochlupení po celém těle, kdežto žena je nucena si chloupky odstraňovat. Muž s velkým sexuálním apetitem je „borec“, zatímco jeho ženský protějšek je „děvka“. Doslova všechno v životě je genderově přiřazeno: barvy, které preferujeme, oblečení, které nosíme, dary, které dostáváme, koníčky, z nichž se těšíme, takže ženy odmítají jakoukoli část sebe sama, která je považována za mužskou, a muži naopak zase tu část sebe sama, která je pokládána za ženskou.

Omezení kladená genderovými rolemi nám znemožňují stát se plnohodnotnými lidskými bytostmi. Emocionálně citlivý chlapec je zahanbován nálepkami jako zženštilý, padavka, slaboch. Sebejistá, asertivní dívka je častována nálepkována jako panovačná, kráva, lesba, nebo drtička koulí. Když se vtěsnáme do těchto mrzačících genderových rolí, paradoxně očekáváme od partnera opačného pohlaví tytéž charakteristiky, kterých jsme se sami namáhavě zbavovali. To není zrovna návod na úspěch.

Nemožná genderová očekávání mívají za následek velká rozčarování. Žena je vychována, aby viděla muže jako vítěze a prince, který jí splní její sny. Když pochopí, že toho není schopen, dá najevo rozladění nebo vztah zhrzeně opouští. Se signálem, který k muži vyšle, se pak muž není schopen vyrovnat. Jak by mohl? Muž je vychován v očekávání vřelého, účastného partnera, který je vždy připraven na sex. Ve skutečnosti má žít s přepracovanou, vyčerpanou partnerkou, nezřídka vyvedenou z míry. Oba viní sebe sama a oba se obviňují navzájem. Přitom vinen není ani jeden..

Kapitál je z pracujících odsáván nejefektivněji, když si vykořisťování nevšímají, „hledí si svého“ a „makají jako šrouby“.

Od většiny třídy pracujících je vyžadována poslušnost, pochyby jsou zakázány a vzdor je trestán. Děti představují pro kapitalismus problém, protože děti jsou přirozeně zvídavé. Chtějí vědět „Proč?“ a nenechají se jen tak odradit. A když je odpověď neuspokojí, znovu se ptají „Proč?“ Chronická zvídavost každé nastupující generace je dar a příležitost znovu všechno promyslet. Nic není více rozvratné.

Aby děti přijaly nespravedlnost kapitalismu, musí být jejich zvídavý duch přetaven do submisivity. Tento proces začíná v rodině, je posílen ve škole a upevněn v práci. Když jsou dospělí konfrontováni s dětským „Proč?“, jsou mnozí z nich na rozpacích, polekaní a příliš zahanbení, než aby dokázali odpovědět. Frustrace dospělých prozrazuje dětem, že otázky jsou nepřijatelné. Věci jsou takové, jaké jsou … neboť…

Rodina2

 

Normalita

Jsou-li otázky nepřijatelné, vede nás to k závěru, že část nás samých je nepřijatelná. Potlačujeme-li celý život vlastní otázky, přijde nám přirozené potlačovat otázky dětí. Měly by dělat to, co říkáme, a ne „odmlouvat“. Je to přece „pro jejich dobro“.

Jako děti jsme se učili, že jsme „hodné“, když posloucháme, a „zlé“, když neposloucháme. Náklonnost a souhlas jsou podmíněny podřízením lidem, kteří nad námi mají moc. Chlapci a dívky dostávají tyto signály filtrem genderových očekávání. Od dívek se čeká, že budou klást potřeby jiných nad vlastní. Od chlapců zase, že budou „dělat, co je třeba“ až k riskování vlastního života, ať už pro zaměstnavatele či nadřízeného důstojníka.

Přeměna zvídavého dítěte v poslušný produkční a reprodukční stroj vyžaduje neustálé sebe zahanbování, které nutí zapřít kteroukoli část nás samých, jež by se mohla vzepřít: naši zvídavost, naši touhu být vyslyšen a oceněn i naši potřebu aktivně utvářet vlastní život a svět. Výsledkem je, že nejsme úplnými lidskými bytostmi. Jsme-li přesvědčeni, že část nás samých je bezcenná, stydíme se pak otevřít jeden druhému a naše vztahy zůstanou povrchní a zranitelné.

Nedáme-li najevo, kdo skutečně jsme, nemůžeme být milováni pro to, kým jsme. Pokusy získat si lásku pomocí vzhledu, úspěchů nebo skrze společenský status jsou odsouzeny k nezdaru, protože podmínečná láska je z principu nejistá. A nejistota ohledně našich hodnot a důvěrných vztahů nás ničí. Cítíme-li prázdnotu a osamělost, viníme sami sebe i ostatní. Protože viníme sami sebe, cítíme se zahanbeni, máme nízké sebevědomí, trpíme úzkostí a depresemi a nejsme schopni čelit problémům. Protože svádíme vinu jeden na druhého, připravujeme si jen další formu pekla na Zemi.

Druhá část, která bude následovat, odhalí systémové kořeny domácího násilí, které se skrývá pod liberálním moralismem ovládajícím osobní sféru. Susan Rosenthalová je lékařkou v důchodu, po celý život socialistkou původem z Kanady. Je publicistkou v ReMarx Publications www.remarxpub.com a většinu jejich prací lze nalézt na www.susanrosenthal.com

Originální text naleznete na webu Socialist review (zde)

Z angličtiny přeložila Blažena Švandová, editace Kateřina Kňapová

Vyšlo v Solidaritě č. 98-99, leden – únor 2015, druhá část vyjde v Solidaritě 101

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •