Vyšla Solidarita č. 103

Vyšla Solidarita č. 103

obalka 103Nové číslo Solidarity k dostání!

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

podzimní číslo Solidarity je konečně na světě. Minulé vydání jsme věnovali převážně tématu uprchlické krize a rasismu. Vzhledem k tomu, že se stále jedná a ještě dlouho jednat bude o jedno z nejdůležitějších témat jak v domácích, tak mezinárodních souvislostech, zabýváme se jím nadále. Nedávný incident z pražského Hlavního nádraží, při kterém skupina fotbalových fanoušků Sparty napadla a poničila stánek dobrovolníků, již uprchlíkům pomáhají, ukazuje, že spíše než imigrantů bychom se měli obávat zhoubných zárodků fašismu a s ním spojeného násilí, jež klíčí uvnitř naší české, potažmo evropské „kultury“. Nejen levice, ale každý, kdo ctí základní demokratické principy, má povinnost stavět se proti těmto projevům agresivity dříve, než bude pozdě a demagogové typu Konvička, Okamura či Bartoš využijí této nenávisti pro získání vlastního podílu na politické moci. Příležitostí k tomu je celá řada: od účastí na demonstracích, přes solidární akce na pomoc uprchlíkům, až k debatám a vyvracováním islamofobních a rasistických bludů.

Abychom ukázali další možnosti angažování se ve věci uprchlické krize, přinášíme Vám hloubkovou sondu Tomáše Uhnáka do jedné pracovní směny iniciativy Hlavák v podobě rozhovoru se třemi dobrovolnicemi, jež na Hlavním nádraží v Praze uprchlíkům pomáhají. Příběhy konkrétních lidí, které zde vyvstávají, boří obecně sdílený mýtus o bezejmenné mase ekonomických migrantů mužského pohlaví proudících do Evropy rozvrátit „naše kulturní zvyklosti“, který jako poplašnou zprávu šíří jak většina médií, tak politiků. Dozvíte se mimo jiné o otřesných podmínkách, které v některých českých detenčních zařízeních panují, i o mechanismu, kdy jsou za pobyt v těchto zařízeních uprchlíkům zabavovány finanční obnosy ve výši až několik desítek tisíc korun. Členové Socialistické Solidarity se rovněž v pomoci uprchlíkům na Hlavním nádraží angažují.

Tématem, kterému jsme věnovali současné číslo především, je klimatická změna. Děje se tak ku příležitosti konání mezinárodní konference o změnách klimatu COP 21 v Paříži a s ní spojených protestů po celé Evropě. Zatímco se však světoví politici poplácávají po ramenou a přijímají bezzubé deklarace, aktivisté z nejrůznějších progresivních politických organizací a směrů trvají na zásadní změně přístupu. Posledních 21 let, ve kterých se tato konference pravidelně opakovala, bylo spíše úlitbou veřejnosti, než hledáním opravdového řešení. Klimatické změny zapříčiněné kapitalistickým způsobem výroby dávají antikapitalistům skutečné eso do rukávu – pokud je záchrana Země možná pouze změnou hospodářského a sociálního systému jako takového, svržení kapitalismu je k záchraně všech obyvatel naší planety nevyhnutelné. Elity i pracující celého světa jsou zdánlivě na stejné lodi. Přesto dopadnou důsledky změn klimatu nejprve na ty nejchudší. Pracující nemají žádné materiální prostředky, jak se globálnímu oteplování a změnám klimatu bránit, avšak disponují nejsilnější zbraní – možností vytvořit nové alterglobalizační hnutí schopné masové kolektivní akce zdola. Pokud chceme přežít, tak či tak nám nezbude nic jiného.

Toto číslo vychází krátce po předčasných volbách do tureckého parlamentu. Ty dopadly pro tamější levici hůře, než bychom si přáli. Drtivě zvítězila autoritářská strana prezidenta Erdogana AKP. Prokurdská levicová HDP (viz Solidarita 102 – rozhovor s Ademem Muratem Ylmamem) přišla oproti minulým volbám o 21 mandátů (získala 59 z 550 křesel). S ohledem na protikurdskou kampaň programově šířenou vládní AKP v čele s Erdoganem, při níž je využíváno státního terorismus vůči levici a prokurdským aktivistům, je však i tento výsledek velice dobrý.

Ve vztahu k Turecku se nyní opět projevuje pokrytecký přístup našich i evropských elit. EU se dohodla na částce dosahující tří miliard euro, kterou poskytne Erdoganovi na „omezení migrační vlny“. Pro režim, jenž neváhá vojensky útočit na obyvatele vlastního státu, to znamená přísun obrovských prostředků na další posilování represivního státního aparátu. Zde, stejně jako na Ukrajině, porušování lidských práv nevadí. Je zavrženíhodné, že tento plán nejenže evropská sociální demokracie schvaluje, ona ho dokonce pomáhá vytvářet. Pokračuje tak v krátkozraké politice, která se vymstila při útoku na Irák. Tehdy vojenskou akci podporovala i hvězda sociálních demokratů Tony Blair. Ten nedávno přiznal, že došlo k chybám a útok na Irák pomohl ke vzniku Islámského státu. Tony Blair by měl být za lži a manipulace pohnán před soud, stejně jako další političtí představitelé tzv. Koalice ochotných včele s tehdejším prezidentem USA G. W. Bushem.

Evropští a čeští politici znovu dokazují, že jejich kroky jsou kombinací mocenských zájmů a naprosté neschopnosti. Zájmy obyčejných lidí jsou jim vzdáleny. Dokud se ale nezbavíme představitelů těchto „zastánců lidských práv jen když se jim to hodí“, budeme doplácet na jejich kroky. Místo represe by měly být prostředky věnovány na rozvoj sociálního státu, do zdravotnictví, školství a tvorby pracovních míst. Potom bude v Evropě i jinde dost prostoru pro důstojný život pro všechny.

Obohacující četbu Vám přeje

Dominik Forman
(šéfredaktor)
a Jan Májíček
(redaktor)