Oceňovaný český prozaik, básník a scenárista Marek Šindelka vydal novou knihu povídek Mapa Anny. Kniha sklízí v českém mediálním prostředí vavříny za svou svěží formu i lehkonohý obsah. To, co se zdánlivě jeví jako precizní zachycení aktuálních komunikačních, vztahových i společenských problémů, však nakonec působí mnohem více jako jejich symptom. Kritická recenze se obecněji zamýšlí nad vztahem mezi stylem a (světo)názorovým podložím díla.
Zůstanete sami! vzkazuje nám Marek Šindelka přes postavy své poslední knihy Mapa Anny, navzdory tomu, že titul jeho předchozí knihy prosil o pravý opak (Zůstaňte s námi). Mapa Anny, vcelku po právu v širokém mediálním konsenzu chválená za přesvědčivé vystižení osaměle individualistického ducha doby, však dosahuje svého účinku spíše jaksi navzdory, nebo snad lépe řečeno nevědomky. Podobně jako autor skrze své postavy, i „zeitgeist“ skrze svého autora promlouvá zcela nemilosrdně a s neskrývaným cynismem. Šindelkova efektní stylistická metoda (nejlépe snad postižitelná coby lyrická scenáristická drobnokresba s polevou ironizovaného patosu/patetické ironie) slouží možná samotnému autorovi k tomu, aby sebe sama z doby vyňal. Zdánlivý odstup se však při bližším pohledu hroutí a dojem, že by autor naopak vědomě a naplno splýval se svým subjektem, se nedostavuje. Mapa Anny je kniha pro svou dobu příznačná, je to svého druhu dokument. Dokument skrývané infantility a naprosté nedostatečnosti toho, čím se hromadně společensky uspokojujeme coby typizovaným uměním.
Obecná teorie relativizace
Ludvík Vaculík kdysi ve své Sekyře bravurně vystihl neduhy obecného, škatulkovitě existencálního romanopisectví v krátkém vtipu: „Jsem v rozpoložení, které by postava z moderní novely řešila světově: dal bych si nějaký drink, někam bych telefonoval, vzal bych si taxi a někam jel, třeba domů, kde bych třeba hodil do kufru pár věcí a nějakým nočním expresem cestoval na jih či na sever.“ Z tohoto hlediska patří Šindelkovy nejnovější povídky skutečně ke „světovému“ proudu moderní literatury. Jeho postavy, nezřídka definovány jednoduchým, všeobecným rysem, se ocitají v prostoru šablonovité dějové geometrie, kde je v podstatě jedno, zda volí jih či sever, do té doby, dokud tak činí rytmicky ve správné části věty. Odstavce se hemží výrazy jako „všichni ti“ a „všechna ta“, generalizuje se na dřeň možného, ženy přináleží k obecnému kmenu ženství, svět je Světem, smrt slovem a láska, jak je ctěným zvykem, se vyjadřuje mezi řádky. Autorovým specifikem budiž, že sex není nikdy sexem, i když po něm zůstávají šrámy: slovo „milování “ lépe souzní s cudným světem postav, jež jsou většinově vláčeny svými těly coby problémem.
Abychom však nepropadli stejnému neduhu, pojďme se knize věnovat s větší konkrétností. I přes povahu hybridu mezi roztříštěnou novelou a povídkovou sbírkou, dějově i postavami provázanou, Mapa Anny rámcově drží pohromadě, na ploše 126 stran vytváří významový, motivický i formální celek, který se dobře čte a snadno interpretuje. Vstřícnost vůči čtenáři nelze vnímat jako chybu, byť se jí v knize rozhodně nešetří. Svižná obraznost, rychlé představení děje, zjednodušené konstrukce, to všechno umožňuje autorovi především rychle přejít do akce, dostat se k pointě, ať už je jí myšlenka, významová paralela či „pouhý“ obraz. V tomto smyslu odráží Šindelkova kniha skutečně to lepší z portrétované doby: instantní messages odvrhují slupky, do kterých bylo třeba dříve sdělení balit a nabízí je k rychlému soudu. Stačí mentální dvojklik a čtenář je u jádra věci. Je na jeho posouzení, zda autor má či nemá co říct, text se nad ním nepovyšuje, význam se neutápí jako knedlík v kryptické omáčce odkazů.
Umění po roce 1900
Bohužel, autorův repertoár se i na tak malé ploše vyčerpává téměř okamžitě. Stačí pár stránek a první vzorce nám začínají být zřejmé. Všichni (opravdu všichni) muži v knize jsou křehcí, mají problémy se sebevyjádřením, jsou uzavření do sebe, nerozumí svým tělům, upínají se k lásce jako ke spáse a sex je pro ně většinou zdrojem smutných pocitů – tato okázalá inverze černobílého macho muže je však úplně stejně jednorozměrná. Ženské postavy své mužské protějšky – opět bez výjimky – převyšují, skrytě, byť většinou nechtěně, je ovládají, vykazují vyšší míru „existenciální“ svobody a uvědomělosti, ale o to jsou chladnější a odcizenější. Genderová zjednodušenost dosahuje místy až groteskních kvalit („Většina žen má ráda zrcadla“… „Ti křehcí muži…kteří ve volném čase opatrně posilují, opatrně na sobě pěstují svalovou hmotu, do nejmenších detailů uvažují, jak nakládat s chemikáliemi, z kterých jsou složení“… „Zpěvák, který zpíval o smrti a utrpení, což se dospívajícím dívkám líbilo“… „Muži tvého věku byli pořád ještě dětmi a velmi rychle tě omrzeli jejich dětinské manýry, trucování, jejich nesmělost a neobratnost“… atd.), aniž by však jako vtip byla myšlená.
To se naneštěstí záhy ukazuje jako nejvýraznější rys textu vůbec. Absolutní absence smyslu pro humor se krutě bije s parodickým stylem psaní – parodickým ve smyslu právě nadsazování, až karikování obecně známých rysů libovolných fenoménů. Tak se všechny anarchistky (zajímavé, anarchistu by člověk v knize pohledal, anarchistky jsou v několika povídkách) musejí předhánět v extravaganci, z rozmaru mezi sebou líbat a hloupě recitovat omšelé texty, všichni úspěšní mužové jen prázdně a hltavě konzumují (ženy, byty, televizní rozhovory, večírky) a veškeré „avantgardní“ umění (jež zřejmě velmi leží autorovi v žaludku) vypadá jako „avantgardní kina, v kterých se na plátně rozkládá v reálném čase zdechlina psa“ nebo „konceptuální umění, kde se vystavuje tělocvičná žíněnka, drátek, klacík a krabice mléka a výstava se jmenuje Nekonečno, nebo snad Nesmrtelnost“ nebo koncerty, na kterých vystupují „rapeři“ (znásilňovači? čeho?), hrající s „avantgardní“ (opět) kapelou TESCO (sic!), kteří jsou „vegani, abstinenti, vyznavači sadomasochismu a vůbec mají ujasněnou celou řadu hodnot“. Autor svou až tatínkovsky upjatou pozici nezvládá zakrýt dostatečnou vtipností, protože i na tu mu chybí byť jen základní znalost subjektu, kterému se vysmívá. Bohužel, opět tak dokazuje jediné: konkrétní podoba jakéhokoliv jevu je mu ukradená, dokud je možno vystihnout ho dobře čitelnou větou.
Tělo jako důkaz?
Totéž se týká charakteristik věkových, geografických, pracovních, názorových – ať už Šindelka mluví o Alpách, o socialistech, o cestě vlakem, o sexuálním pnutí studentů či unavených, opotřebovaných manželů, vždy vrší klišé na klišé, jen znovu a možná o něco lépe napsaná, než jak jsme je už mnohokrát četli. Uniknout tomuto únavnému ostřelování znaky bez obsahu se daří jen v těch chvílích, kdy si autor vypomůže propracovaným obrazem (scenáristická průprava se nezapře, což není myšleno jako výtka). Tak třeba scéna, kdy se dvě neurčité (jak jinak) postavy neurčitě míjejí na neurčité dovolené kdesi ve Francii, získává mnohem subtilnější, citovější rozměr skrze velmi pečlivě popsanou hádku otce s dítětem, odehrávající se souběžně pod oknem. Hádku, které postavy nerozumějí, a tak ji vnímají čistě zvukově. V podobných pasážích, kdy Šindelka odkládá povinnou problematizaci těla (která, nerad bych byl štiplavý, však už snad ani neodráží nic specificky dobového – natolik je většinou „mimo“ veškerou logiku děje a charakteristik postav, že v ní těžko nespatřovat autoterapii) a vybarvuje černobílý komix řídkého děje smyslovými plochami, tehdy dává jeho sdělení nejvíce smyslu. Lacinou verzi observační metody realistů, posedlých anatomickou vědou, nechává za sebou a nachází jakýsi soucit pro své postavy i jejich svět. Soucit možná neoprávněný, ale alespoň nějak naplňující tento svět životem.
Tyto záblesky čisté popisné radosti jsou však natolik vzácné, že sotva pozdvihují celek nad jeho vlastní laťku. Ta je kromě vágnosti obsahové i formální snižována především výprodejovou efektností point, ať už při ukončování samotných povídek či odstavců, nebo při splétání jednotlivých dějových linií dohromady. To ve své návodnosti předčí snad i „devadesátkové“ povídkové filmy, včele s nabubřelými midkulty Alejandra Gonzáleze Iñárritu. A Šindelka nikdy neupomene tyto body ještě podtrhnout, a tak, když v jedné části povídky zoufalá postava mladého chlapce zvoní u domu, kam se nemůže dostat, a v jiné části povídky jede kolem jaksi spřízněná postava, dozvíme se doslova, že si „všiml přes sklo kluka, který marně zvonil na zvonek“, jakkoliv netušíme, jak se při zběžném pohledu liší člověk, který prostě zvoní na zvonek, od toho, který na něj zvoní „marně“. Prostě je důležité, aby nám paralela došla naprosto jasně a všem – a hotovo. Stejným způsobem si postavy předávají své povahové rysy, synové po matkách dědí strach a nízký tlak, všechno se opakuje, propojuje a navzájem osvětluje, byť jsou to vždy sdělení skrytá za detail, neboť ideje Šindelka nechává vesměs na nás.
(Pseudo)existencialismus je (pseudo)humanismus
Přesto však z textu právě ideově mnohé vystupuje. Jeho obecnost totiž není výsledkem stylistické neumětelskosti (Šindelka je, až na nadmíru patosu a klišé, velmi zručný stylista) nebo autorské nezralosti. Naopak, zastupuje tu hlubší přesvědčení o „osamělosti všech jevů“ tváří v tvář chladnému, absurdnímu vesmíru. I proto jsem v souvislosti s citátem z Ludvíka Vaculíka výše použil slova „existencialismus“: to, co on výsměšně nazývá „světovostí moderních novel“, je opakovaně rozpoznatelné v jistém – neoficiálním, řekněme, v současné české próze však velmi rozšířeném – směru, který nazývám prostě „gymplácký existencialismus“. Tento žánr, jenž formálně staví především na pastiši kánonu povinné světové četby, je fundamentálně napojený na zjednodušenou kombinaci pubertálních emocionálních prožitků a výtahu ze základů (především existencialistické) filosofie a psychologie. Je pro něj typická jistá osudovost, která už však přešla za hranici otevřeně bolestínského vzývání vlastních pocitů a maskuje se coby cynický nadhled nad tímtéž. Dozvídáme se většinou, že vše se děje v jistém bezčasí, určovaném především přítomností smrti (naštěstí natolik vzdálené, že připomíná jen pohřeb babičky, který jsme absolvovali, když nám bylo šest), sexu, který musí být dostatečně trapný a smutný, aby konvenoval s dalším rysem, a to je tragická povaha lásky, která opět souvisí s následujícím, a to jest – tradá – samotný vrchol mytologie – nemožnost adekvátní komunikace. Podobnost s pocity známými z dospívání čistě náhodná.
Samozřejmě, podobná ironická definice nevystihuje knihu, přece jen alespoň řemeslně solidní, beze zbytku. Abychom byli poctiví, občas Šindelka z oparu bezčasí, které se za současnost jen vydává (pomocí slov jako „facebook“ nebo „mobil“ či pomocí obrazu před nedávnem velmi módního krystalu, který zdobí i obálku knihy samé), vystoupí a skutečně tne do živého. Jeho velmi vtipná definice porevoluční doby, kdy „v devadesátém prvním“ lidé „rozjitření privatizací“ shazují bezdomovce a pošťáky přes zábradlí Nuselského mostu a nastražují žiletky na dětských hřištích a injekční stříkačky na sedadla, vědomě pracuje s klišé a obecně užívaným humorem a mírou zjednodušení a komplexně vystihuje cosi o dnešku i době tehdejší. Takových míst je víc, stejně jako těch, kdy ve vstřícném, stylisticky uhlazeném premiantovi převáží intelektuál, který nebojí pobavit sama sebe třeba scénou, ve které si postava v horách vzpomene na známého estetika, jenž se pozvracel při pohledu na Alpskou scenérii. Tyto scény mají vše, co Mapě Anny jinak tolik chybí: vtip, erudici, nadhled, smysluplné dobové i myšlenkové ukotvení, výborně využitou formální zkratku a nesamoúčelnou stylistickou finesu.
Smutné však není to, že kniha tyto kvality postrádá – to se stává. Smutné je, že kniha je mnohdy míjí tak těsně. Šindelkova sbírka totiž není „hitem“ (na poměry české literatury) úplně náhodou – je vcelku dobře napsaná, má jakýsi záměr, vlastní styl… K tomu, aby se jeho další kniha opět nestala jen dobovým projevem, ale naopak dobovou reflexí, by ale bylo nutné, aby se autor proti všemu tomu „dnešku“ nestavěl jen na efekt, ale čelil mu skutečně, doopravdy, i s vědomím toho, že si tak pravděpodobně podtrhne nohy pod vlastním bezpečným světonázorem a na něm stavěnou formou a bude muset začít znovu. V tom však skutečně nezůstává sám. Odzoomovat, titulky: vítejte v Česku, 2015, v jediné zemi, která se úspěšně transformovala přes Konec historie do existenciálního bezčasí.
Jan Smutný
Vyšlo v Solidaritě leden-únor 88-89/2015