Jsme si rovni? Genderová rovnost po česku

Irena Smetáčková, jež se dlouhodobě zabývá genderovým zatížením vzdělávání, zpracovala pro Solidaritu analýzu o principech společenské rovnosti s důrazem na rovnost mezi muži a ženami. Analýzu doplnila příklady z českého prostředí.

2000px-Igualtat_de_sexes.svgRovnost je klíčovým principem, díky kterému společnost funguje lépe. Argumenty pro rovnost jsou dva – jeden můžeme označit za humanistický, druhý za hospodářský. V rámci prvního se zdůrazňuje, že snaha o rovnost je nejvyšší formou respektu k lidskosti a k potenciálu, který je v každém z nás obsažen a má právo být realizován (v pojetí humanistické psychologie člověk dosáhne pocitu životní smysluplnosti jedině tehdy, když bude mít příležitost realizovat svůj potenciál). V demokratickém uspořádání je proto rovnost považována za základní hodnotu. Naopak přesvědčení, že někteří lidé jsou a priori hodnotnější než jiní, nutně vede k nerovnostem, které jsou tolerovány či dokonce vyžadovány v jiných formách společenského uspořádání.

Druhý argument pro rovnost se týká ekonomického fungování. Pro společnost je hospodářsky výhodné, když dává všem jedincům příležitost rozvinout své nadání a svými schopnostmi se pak podílet na rozvoji společnosti. Ekonomická výhodnost rovnosti se však týká nejen progresu, ale také pouhého sociálního smíru a individuální životní spokojenosti. Nerovnosti budí na individuální i strukturální úrovni různé formy vzdoru, které společnost musí eliminovat, což ji stojí značné úsilí a finance. Jak přesvědčivě ukázali na empirických analýzách zemí s různou mírou rovnosti R. Wilkinson a K. Pickett ve své knize „The spirit level“ (2009), rovnost přináší mnohem více pozitiv než negativ.

Co je rovnost?

Otázkou však je, co přesně rovnost znamená a mezi kým má existovat. Rovnost je poměrně složitý koncept. Již J. Coleman (1990), R. Dworkin (1981) nebo J. E. Roemer (1996) ukázali pluralitu jednotlivých pojetí rovnosti a úskalí jejich politického prosazování. Využijme koncepci prvního jmenovaného, který se zabýval především rovností ve vzdělávacím systému. Jeho členění na rovnost v přístupu, v průběhu a ve výsledcích je dodnes funkční, a to napříč všemi společenskými sférami.

Rovností v přístupu se míní neomezování dostupnosti určité oblasti, např. vzdělávání, trhu práce, zdravotní péče či politické reprezentace. Je-li dosaženo rovnosti, znamená to, že neexistují žádné formální překážky, které by bránily určité skupině osob ucházet se o vstup do dané oblasti. Tím to však nekončí. Skutečná rovnost totiž zahrnuje nejen zákonné právo udělat určitou volbu, ale také reálné uskutečňování takových voleb. Pokud je systematicky určitá skupina lidí nedělá, je to obvykle z důvodu nějaké strukturální bariéry (byť ne nutně zákonné), nebo z důvodu stereotypních představ a očekávání, podle kterých představitelé této skupiny nejsou pro danou aktivitu vhodní.

Druhým typem je rovnost v průběhu, která se týká podmínek, za nichž lidé fungují v určité oblasti – tedy toho, zda mají k dispozici stejné pomůcky, jsou rozvíjeni stejným druhem stimulace, jsou hodnoceni podle stejných kritérií atd. I zde může vzniknout rozpor mezi formální zárukou rovnosti podmínek a jejich reálnou podobou, do které opět mohou zasahovat stereotypní představy a očekávání. Dobrý příklad nám poskytne školství – všechny děti v koedukovaných třídách jsou vedeny stejnými vyučujícími, mají stejné učebnice a dostávají stejné písemky. Ale pokud některá skupina dětí (např. romského původu) má podle učitelských představ jiné dispozice než ostatní žáci ve třídě, bude se to do využívání „stejných“ podmínek nutně promítat a takové děti pak nebudou ve skutečnosti čerpat stejné zdroje jako ostatní.

Třetí typ rovnosti se vztahuje k výsledkům. Pokud jsou schopnosti mezi různé skupiny lidí distribuovány přibližně rovnoměrně (tj. nemůžeme říci, že určitá skupina by vykazovala od přírody nižší schopnosti), pak by při naplnění dvou předcházejících stupňů rovnosti mělo být dosaženo i rovnosti ve výsledcích. Na výstupu v určité oblasti by měly různé skupiny osob vykazovat v průměru podobné charakteristiky. V tomto smyslu pak například vysoká míra nezaměstnanosti v určitých krajích ČR nebo nižší mzda žen oproti mužům jsou případy jasných nerovností a měly by tak být systematicky řešeny.

Druhá otázka týkající se vymezení rovnosti se vztahuje k tomu, mezi kým by rovnost měla být prosazována. Tradičně je pozornost věnována čtyřem druhům nerovnosti: mezi různými etnickými a rasovými skupinami, mezi lidmi různého sociokulturního původu, mezi zdravými a handicapovanými, mezi ženami a muži. Všechny čtyři druhy nerovnosti jsou nebezpečné a z výše uvedených důvodů je nezbytné snažit se je odstraňovat. Případ od případu se ovšem liší to, který konkrétní typ rovnosti by měl být prosazován (rovnost v přístupu, v průběhu či ve výsledcích). V dalším textu se zaměříme na rovnost mezi muži a ženami.

Gender – ženy a muži

Historicky dominovaly názory, že ženy jsou vůči mužům v mnoha ohledech méněcenné. Například se mělo za to, že ženy jsou oproti mužům vždy fyzicky slabší, mají menší inteligenci, mají nízkou vůli a nedokáží regulovat svoje emoce. Nerovnost pak byla považována za přirozený důsledek těchto daností, který je pro ženy pozitivní, protože by si samy bez pomoci mužů nedokázaly poradit. Tvrdilo se, že podřízenost mužům skýtá ženám ochranu. Příkladem takového paternalistického přístupu byla argumentace proti nástupu žen na vysoké školy ve 2. polovině 19. století: zákaz studia je ku prospěchu žen, protože jejich menší a méně funkční mozek by neunesl takovou zátěž a studující ženy by pak trpěly zdravotními neduhy, včetně neplodnosti.

Druhá polovina 20. století ale přinesla řadu důkazů o tom, že mezi ženami a muži panuje více shod než rozdílů. Některé odlišnosti dané biologickým pohlavím samozřejmě existují, ale jejich dosah do nesouvisejících životních oblastí (např. vliv na inteligenci) je velmi omezený. Kulturně-antropologické výzkumy ukázaly, jak pestré jsou životní styly žen a mužů v různých společnostech, a sociologické výzkumy prokázaly totéž i pro různé sociální vrstvy v jedné společnosti. Představa, že pohlaví je tím, co zcela determinuje naše životy, již nedokázala obstát ve světle důkazů o vysoké heterogenitě různých žen a různých mužů.

V 70. letech 20. století se již nedalo dělat nic jiného, než začít teoreticky promýšlet rostoucí řadu výzkumných nálezů, které ukazovaly klíčovou roli kulturních a sociálních faktorů pro naše bytí ženami a muži. Vedle pojmu „pohlaví“ tak byl zaveden pojem „gender“. Zatímco pohlaví odkazuje k těm charakteristikám, které jsou vázány na reprodukční funkce žen a mužů, gender se týká kulturně utvářené femininity a maskulinity. Na formování našeho genderu se podílí různé společenské mechanismy, které mají praktickou a symbolickou povahu. Pro lepší porozumění můžeme využít teorii M. Kimmela (2000), podle níž se genderový řád skládá ze tří vzájemně se posilujících rovin:

– První úroveň tvoří sociální struktury a instituce, kterým se jedinci musí přizpůsobovat. Příkladem takových institucí jsou školy, média či náboženství. Tyto instituce stojí na představách o tom, jaké uspořádání společnosti a vztahů mezi lidmi je správné a „přirozené“, a tyto představy (resp. genderové stereotypy) skrze svůj vliv legitimizují.

– Druhou úroveň společenského řádu tvoří mezilidské interakce a vztahy. Průběh komunikace závisí vždy na tom, s kým komunikujeme (zda s mužem či se ženou) a jak se před tímto člověkem chceme projevovat (jak chceme performovat svoji maskulinitu či femininitu, abychom získali pozitivní zpětnou vazbu). Na základě toho se rozhodujeme o tématech a způsobu komunikace.

– Třetí úroveň tvoří osobní identita, jejíž součástí je vědomí sebe sama jako muže či ženy. Vlastní identitu prožíváme jako něco „přirozeného“, co je nám dáno, co se netvoří, tudíž máme tendenci snižovat podíl kulturních faktorů na jejím vzniku. Příkladem je ryze individuální a „přirozené“ prožívání vlastního těla, které ale přitom cvičením a úpravami měníme podle kulturních vzorů v těla více femininní nebo více maskulinní.

V důsledku provázanosti všech tří rovin je genderový řád velmi stabilní. Každý z nás je socializován v rámci interakcí s druhými a v kontextu širších sociálních institucí, které reprodukují genderová očekávání. Ta se nám díky své všudypřítomnosti a biologickému esencialismu (tj. odkazování na biologický původ rozdílů mezi ženami a muži) jeví jako zcela samozřejmá. Uvědomit si je a vzepřít se jim je tudíž velmi těžké.

Aktuální genderové nerovnosti

V průběhu 20. století se vzájemné postavení žen a mužů v mnohém změnilo k lepšímu. Ženy získaly nová zákonem garantovaná práva, což vedlo ke zvýšení jejich postavení ve společnosti. To souviselo s rozvolněním genderových stereotypů, tj. ve společnosti sdílených představ o tom, jací jsou a jací mají být muži, a o tom, jaké jsou a jaké mají být ženy. Neznamená to ovšem, že by již bylo v plné míře dosaženo genderové rovnosti. V České republice máme ještě co zlepšovat. I statistické indexy genderové rovnosti ukazují, že jsme na tom v porovnání s dalšími evropskými zeměmi podprůměrně. Například institut EIGE spočítal průměrný index rovnosti v zemích EU na 54 bodů (ze 100) a Česká republika dosáhla pouze 44 bodů. Kterým problémům bychom měli věnovat pozornost?

Do očí bijící je dlouhodobý rozdíl v průměrných platech žen a mužů. V 1. pololetí tohoto roku byla průměrná mzda žen 22 430 Kč a průměrná mzda mužů 29 290 Kč. Průměrná mzda žen je tedy o 23 % nižší. I při pohledu do jednotlivých segmentů hospodářství „gender pay gap“ přetrvává nebo – pokud bereme v potaz jen osoby v rozhodovacích pozicích nebo osoby s vysokoškolským vzděláním – dokonce narůstá: Čím významnější pozice, tím větší rozdíl ve finančním ohodnocení žen a mužů.

Rozdíl ve mzdách se následně promítá do starobních důchodů. V loňském roce byl důchod žen v průměru 9 951 Kč a mužů 12 149 Kč. Ženy tedy v průměru pobírají o 18 % nižší starobní důchod než muži. Velmi nízká životní úroveň žen-důchodkyň je jedním z projevů tzv. feminizace chudoby. To znamená, že chudoba v naší společnosti nepostihuje rovnoměrně ženy a muže, ale dopadá výrazně více právě na ženy. Jejich prostřednictvím pak zasahuje také děti, které v případě rozpadu rodin častěji zůstávají žít s matkami.

Genderové nerovnosti ale mají své negativní dopady také na muže. V důsledku stereotypních představ o tom, že „správný“ muž je siláckým a racionálním hrdinou, se mnoho mužů snaží o rizikový životní styl. Zásady zdravé životosprávy a zdravotní prevence, stejně jako projevování emocí a budování intimních vztahů s blízkými jsou řadou mužů pokládány za příliš zženštilé. Souhrnnými následky pak jsou větší zdravotní problémy, kratší délka dožití, vyšší sebevražednost, plošší vztahy s rodinou, pocit ztráty smyslu života po odchodu ze zaměstnání atd.

Významným strukturálním problémem je silná genderová segregace veřejného prostoru a trhu práce. Určité životní domény a jim blízká povolání jsou asociovány s ženami, jiné oblasti a specializace zase s muži. Tak například technická povolání jsou vnímána jako vhodná pro muže, zatímco povolání pečující o druhé (učitelství, ošetřovatelství) jako vhodná pro ženy. Oporou těchto představ jsou výhradně genderové stereotypy, podle nichž se všechny ženy vyznačují vyšší starostlivostí a afektivitou a všichni muži vyšší racionalitou a logickým myšlením. Psychologické výzkumy ale takové rozdíly vůbec nepotvrzují (Hyde 2005).

Segregace trhu práce ovlivňuje finanční ohodnocení na jedné straně (dominantně feminizovaná povolání mají nižší mzdy) a osobní a rodinný život na straně druhé (nižší mzdy brání mužům podléhajícím představě živitele rodiny do takového povolání vstoupit a dále brání mužům partnerek vykonávajících tento typ povolání v tom, aby se více zapojili do péče o rodinu na úkor zaměstnání). Narušení genderové segregace vyžaduje, aby se systémová opatření (např. změna výpočtu důchodu, zavedení daňových úlev pro organizace s rovnými platy nebo prosazení povinné otcovské dovolené) kombinovala s veřejnou diskusí a osvětovými kampaněmi. Základem všeho jsou genderové stereotypy v našich hlavách. Pokud se jich dokážeme zbavit, pak uvidíme rovnost a cestu k ní jako důkaz vyspělosti naší společnosti.

Irena Smetáčková

Autorka působí na katedře psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, dlouhodobě se zabývá genderovým zatížením vzdělávání.

Vyšlo v Solidaritě 101, květen – červen / 2015

 


 

Literatura

Coleman, J. S. (1990) Equality and Achievement in Education. Boulder: Westview press

Dworkin, R. (1981) What is Equality? Philos Public, 10: 185–24

Hyde, J. S. (2005) The Gender Similarities Hypothesis. American psychologist, 60 (6): 581

Kimmel, M. (2000) The Gendered Society. Oxford – New York: Oxford University Press

Roemer, J.E. (1996) Theories of Distributive Justice. Cambridge, MA: Harvard University

Press

Gender Equality Index – Country Profiles (2013) Roma: EIGE. Dostupné z: http://eige.europa.eu/sites/default/files/Gender-Equality-Index-Country-Profiles.pdf

Zaostřeno na ženy a muže (2014) Praha: Český statistický úřad

Wilkinson, R. G., & Pickett, K. (2009) The Spirit Level. New York: Bloomsbury Press

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •