Problematika změn klimatu je jedním z hlavních aspektů kapitalistického selhávání. Kapitalismus jakožto systém, který za účelem zisku bezostyšně likviduje životní prostředí bez ohledu na budoucnost lidstva, připomíná auto řítící se ze skály. Takového příkladu použila ve svém článku exkluzivně pro Solidaritu Magdalena Heuwieser, aktivistka původem z Rakouska, jež se aktivně angažuje v hnutí proti financializaci přírody a je členkou alterglobalizačního hnutí Attac. Poselství je jasné. Klimatické problémy nelze úspěšně vyřešit v rámci současného globálního kapitalismu.
ilustrace Filip Messiereur
Je to stejné, jako bychom seděli v autě, které se plnou rychlostí řítí ze skály. Místo brzdění šlapeme na plyn – v naději, že se snad před naším zřícením postaví nějaký most, nebo že auto začne létat. Nebo snad, když pevně zavřeme oči, ona propast přestane existovat.
Víra v lidskou schopnost zacházet skrze technická řešení se světovým klimatem nadále tak drasticky jako doposud je opravdu neslýchaná. Do nebezpečného výzkumu geoinženýrství proudí miliardy, zatímco metody těžby břidlicového plynu nebo zachycování CO2 slibují úskalí ještě o nějakou dobu odložit, oddálit moment vyčerpání fosilních zdrojů na hranu únosnosti a přelstít přirozené hranice. Jak vlády, mezinárodní instituce, koncerny, tak i některé zelené strany a organizace za ochranu přírody živí naděje, že bude v budoucnu možné oddělit hospodářský růst od spotřeby zdrojů a vzniku skleníkových plynů. Jednou se strategie jmenuje „Green Economy“ nebo „zelený růst“, jindy jde o „bio ekonomii“.
Změna klimatu je realitou
Příklad s útesem trochu pokulhává. Ve skutečnosti naše auto již nyní poráží ve své nezodpovědné rychlosti nespočet lidí, zvířat a rostlin. Změna klimatu je citelná – především v zemích globálního Jihu, ve kterých silněji než u nás přibyla četnost výkyvů počasí, hurikánů a sucha.
Budeme-li řídit (naše pomyslné auto) jako doposud, směřujeme k průměrnému nárůstu teploty o čtyři až šest stupňů Celsia do konce století, jak předpokládá IPCC (Mezivládní panel pro změny klimatu). Nehledě na to, co by se mohlo stát při dosažení tzv. „Tipping Points“ (bodů zvratu), ku příkladu skrze tání permafrostu (věčně zmrzlé půdy) nebo změnou mořských proudů. Abychom se tomu vyhnuli, museli bychom snížit emise skleníkových plynů do roku 2050 v industrializovaných zemích o nejméně 85 % a v rozvojových zemích o přibližně 50 %. Jedině tak se může oteplování planety omezit na dva stupně Celsia. [1] Pro některé ostrovní státy to však stále znamená jejich zánik, a tak právem volají po dosažení 1,5 stupně.
Rozpor mezi vládami a hospodářskými zájmy centra, periferie a nově industrializovaných zemí je ústředním tématem v aktuální klimatické politice – koneckonců se jedná především o nové rozdělení světa podle emisních povolenek. Je možné, aby se země globálního Jihu „vyvíjely“ stejně jako Západ a dosáhly stejné míry blahobytu a konzumu? Odepřít jim tuto možnost z důvodu ochrany klimatu by se rovnalo souhlasu s jejich plánovanou chudobou. V podstatě by šlo o kolonialismus v zeleném kabátě, který by sloužil k udržení statusu bohatých zemí v hospodářské soutěži. Přesto i v zemích globálního Jihu existuje opozice vůči západní cestě rozvoje, jež vychází ku příkladu z lokálních nebo menších rolnických hnutí.
Klimatická politika ve slepé uličce
V prosinci 2015 se bude v Paříži konat 21. mezinárodní konference o klimatu OSN: COP 21. Již 21 let se téměř všechny státy světa setkávají za účelem hledání patřičné odpovědi na změny klimatu. Během těchto 21 let se emise nesnížily, ale naopak vzrostly o 60 %. Bylo to 21 let ve znamení neoliberální politiky, rozšíření světového „volného“ trhu, industrializace mnoha zemí, zrychlené konkurence a finančního kapitalismu. Po dobu těchto 21 let rostla spotřeba masa, nucená automobilová a letecká doprava a privatizace a využívání přírodních zdrojů.
Těchto oblastí se však jednání o klimatu sotva dotkla. Od začátku bylo rozhodnuto, že obchod a hospodářské zájmy nesmí být narušeny [2]. A zatímco Světová obchodní organizace (WTO) vzkvétala a závazné dohody umožňovaly postihovat státy za porušování obchodních pravidel, veškerá rozhodnutí ohledně klimatu zůstala na dobrovolné bázi. Jedinou závaznou dohodou (avšak nevymahatelnou) o snížení emisí skleníkových plynů pro některé průmyslové země byl Kjótský protokol. Ten zde zcela v souladu s neoliberálním uvažováním vytvořil pro obchodování s emisemi CO2 trh, který nejenže nevedl ke snižování emisí, ale naopak způsobil mnoho nových problémů.
Po velkém neúspěchu konference COP 15 v Kodani v roce 2009 představuje nyní Paříž naléhavý pokus přeci jen zrealizovat a uzavřít závaznou dohodu. Ale již nyní je patrné, že se bude jednat o směs nevymahatelných národních emisních cílů, což zdaleka nevystačí k tomu, aby se dosáhlo snížení oteplování na požadované 1,5 nebo 2 stupně Celsia. Ani EU v tomto nejde příkladem. COP 21 je stejně jako v předešlých ročnících spolufinancována ropnými společnostmi, jejichž zájmy doposud úspěšně hájila. Kromě toho se očekává, že na financování adaptačních opatření v těch zemích, které nejvíce trpí změnami klimatu, ale které za ně nesou nejmenší vinu, bude poskytnuto znepokojivě málo peněz.
Když to nezvládne politika, zvládne to trh?
Neúspěch dosavadní klimatické politiky způsobuje u mnohých ztrátu víry ve vyjednávání, proto zaměřují veškerou naději na soukromý sektor. Koneckonců právě soukromý sektor má peníze na realizaci rychlých změn. Stačí ho jen přesvědčit, aby investoval do „zelené“ namísto „špinavé“ hospodářské činnosti. A hle, mezitím může člověk konzumovat jogurty bez emisí, jezdit elektromobily, a dokonce létat klimaticky neutrálně. Většina lidí si myslí, že pokud bychom konzumovali více ekologicky, ukázali bychom globálnímu oteplování, zač je toho loket. Ale má to hned několik velkých úskalí. Za prvé, strategie, jež cílí na trh a individuální konzum, je příliš pomalá vzhledem k naléhavosti situace. Za druhé, dává moc převážně těm, kteří nadále považují za hlavní cíl zisk a nikoliv ochranu životního prostředí. Za třetí, vylučuje většinu obyvatelstva, která si jednoduše nemůže „zelenou“ spotřebu dovolit, tudíž je vysoce nedemokratická. A za čtvrté, při bližším zkoumaní zjistíme, že zřídkakdy funguje.
Proklamované přerušení vazby mezi hospodářským růstem a využívání zdrojů je klam. Takzvaný rebound-efekt (tzv. indukce spotřeby – jev, kdy díky zvýšení energetické efektivity dochází paradoxně k vyšší spotřebě energie. Pro příklad – pokud dojde k zefektivnění vytápěcího systému v budově o 20 %, neznamená to, že rovněž klesne o 20 % spotřeba energie na vytápění. – pozn. red.) popisuje přímý vztah mezi efektivitou a zvýšením poptávky.
Existence klimaticky neutrálních produktů není ničím jiným než moderní marketingovou lží. Může být pravdou, že nepatrná část zisku společností je investována do offsets (tzv. kompenzačních mechanismů), a pak je např. v deštném pralese chráněno o několik dalších stromů navíc nebo se rozdistribuují sporáky šetrné k životnímu prostředí. Ale přesto dojde ke spotřebě zdrojů na výrobu produktu a vzniku emisí – možná ještě rozsáhleji, protože čisté svědomí konzumenta ještě více umocní jeho spotřebu. Mimo to nesčetné příklady ukazují, že tyto projekty často nefungují, emise téměř nesnižují a vedou k lokálním sociálním a ekologickým problémům [3].
Zavedení takových mechanismů pro hospodaření, jako jsou kompenzace biodiverzity nebo trh s emisemi, vede k tomu, že se pravidla na ochranu přírody a pevné limity pro znečištění nadále neřeší a obcházejí se. Stručně řečeno: ochrana životního prostředí a klimatu založená na trhu znamená, že se bohatí mohou vykoupit od ničení přírody a zároveň mají přístup ke zdrojům, které jsou stále omezenější, zatímco chudí lidé jsou stále více vytlačováni na okraji společnosti. Opak klimatické spravedlnosti.
„Paris and beyond“
Mnoho hlasů proti klimatické krizi, jež se mobilizuje jak na celonárodních, tak na mezinárodní úrovni, požaduje: Na základě protestů spojených s COP 21 ustanovit ústředním tématem boj proti falešným řešením a zájmům korporací. Je nezbytné veřejně odhalit, že současná klimatická politika zabředla do slepé uličky a jediná skutečně relevantní rozhodnutí jsou bohužel přijímána na jiných místech, např. při jednáních o TTIP, WTO a energetické nebo zemědělské politice. Abychom mohli nadále trvat na politice demokratického rozhodování, je zapotřebí nezbytných diskuzí a masivního společenského tlaku: proti falešným řešením a pro vymahatelné limity poškozování životního prostředí. Je na čase otevřít oči a strhnout volant jiným směrem.
Magdalena Heuwieser
Vyšlo v Solidaritě 103, září – říjen / 2015
Z němčiny přeložila Lenka Štěpánková
[1] IPCC (2007): 4th Assessment Report: http://wwipcc.ch/publications_and_data/ publications_ipcc_fourth_ assessment_report_wg3_report_ mitigation_of_climate_ change.htm
[2] Naomi Klein (2015): Die Entscheidung – Kapitalismus Klima
[3] Heuwieser (2015): Grüner Kolonialismus in Honduras. Land Grabbing im Namen des Klimaschutzes und die Verteidi- gung der Territorien. Wien: Promedia-Verlag