Výzva jménem Podemos

Vznik takzvaných populistických stran jako odpověď na sílící diskreditaci politických elit je celoevropským jevem. Tyto strany vyrostly ve většině případů na pravici, ba krajní pravici. Není tomu tak ve Španělsku, kde se zdá, že hnutí Podemos („Dokážeme to“) existující sotva deset měsíců podkopává celé politické uspořádání, které vzniklo koncem 70. let dvacátého století po skončení Francovy diktatury.

Lídr Podemos Pablo Iglesias

Lídr Podemos Pablo Iglesias

Loni v květnu ohromilo Podemos politické komentátory tím, že v evropských volbách získalo 1,2 milionu hlasů a pět křesel v Evropském parlamentu. Ještě více překvapilo koncem listopadu, kdy se dostalo do čela předvolebních průzkumů a nechalo za sebou dvě strany ovládající po 30 let španělskou politiku, konzervativní Lidovou stranu (PP) a Socialistickou stranu (PSOE).1 V době, kdy je psán tento článek, se Podemos pyšní čtvrt milionem lidí registrovaných (neformálně) jako členové podílející se na rozhodovacích procesech. Jeho vedení dnes hovoří o vítězství v letošních všeobecných volbách. Jeho dopad je takový, že Antikapitalistická levice, součást Čtvrté internacionály, charakterizuje Podemos jako „prostředníka, kterým občané vyjadřují své rozhořčení, a jedinečnou příležitost ke zničení kořenů mizérie zděděné po diktatuře a čtyřiceti letech ofenzívy neoliberálního a oligarchického kapitalismu“.2 Tato nová strana si přitom v poměrně krátké době vybudovala vysoce centralizovanou strukturu a otevřeně charakterizuje svůj nový program jako „sociálně demokratický“. Záměrnou dvojznačností své politiky také začala přitahovat voliče nehlásící se k levici.3 Jsou tedy oprávněné naděje, které do Podemos původně vkládala levice jak ve Španělsku, tak mezinárodně?

Mimo náměstí

Klíčovým faktorem pro úspěch Podemos se stala korupce, značně rozšířená mezi politiky a s nimi spojenými podnikateli. Většina obvinění se týkala daňových podvodů nebo přijímání úplatků za stavební zakázky. Od listopadových voleb roku 2011 bylo z těchto činů obviněno 1 900 lidí a z nich odsouzeno 170, ovšem ve vězení se jich ocitlo jen málo.4 Pocit, že tento druh korupce je trvalý a všeobecně rozšířený, se spojuje s dopady krize a drastických úsporných opatření zaváděných oběma hlavními stranami. Zatímco roste nezaměstnanost (kolem 27 procent, mezi mladými lidmi přes 50 procent) a chudoba (pod hranicí chudoby žije 25 procent lidí), počet milionářů se za poslední léta ve skutečnosti zvýšil. Rozdělení bohatství ve Španělsku je dnes druhé nejnerovnější v Evropské unii.

Masový odpor nejen proti finanční přísnosti, ale celému politickému uspořádání propukl v květnu 2011, kdy hnutí 15-M („indignados“, rozhořčení) obsadilo veřejná náměstí.5 I když 15-M nedokázalo udržet počáteční úroveň mobilizace, zanechalo hlubokou stopu v kolektivním vědomí země. Miliony lidí dnes vnímají korupci jako bezprostřední příčinu krize a jsou přesvědčeny, že ústavní uspořádání přijaté roku 1978 zavedlo systém, který funguje za zády lidí a ve prospěch menšiny.

Úspěch Podemos je také spojován s rolí levice hlavního proudu. Za posledních 32 let byla PSOE u moci celých 21 let a už dávno ztratila veškerou věrohodnost jako strana změny v důsledku svých systematických útoků na vlastní dělnickou třídní základnu a servilního posluhování potřebám kapitálu. Případy korupce jsou běžnou věcí nejen uvnitř PSOE, ale také u některých vedoucích postav hlavních odborových organizací CCOO a UGT.6 Co je důležitější, odborům se vytýká, že mají svůj díl odpovědnosti za selhavší „režim 1978“ a nejsou schopny účinně reagovat na ofenzivu PP, ani pochopit novou situaci vytvořenou hnutím 15-M. Tento neduh postihuje také Sjednocenou levici (IU) vedenou Komunistickou stranou. Popularita IU získaná v důsledku krize systému dvou stran nyní v průzkumech prudce klesá ve prospěch Podemos. Hnutí 15-M možná opustilo náměstí, ale jeho organizační metoda založená na shromážděních nadále ovlivňuje následné mobilizace. Tak tomu bylo zejména v kampani proti výpovědím z bytu vedené sdružením Plataforma de Afectados por la Hipoteca (PAH), které účinně poukázalo na odpovědnost finančních institucí za strádání tisíců lidí a vytvořilo vysoce populární a radikální hnutí. Různé občanské iniciativy proti škrtům zvané Mareas (Přílivy) inspirované hnutím 15-M masivně mobilizovaly na obranu zdravotnictví a školství. Pak 22. března 2014 znenadání vpadl do Madridu milion lidí požadujících „chléb, práci a střechu nad hlavou“. Tyto „pochody za důstojnost“ byly organizovány menšími levicovými sdruženími a místními kolektivy – doklad, že duch 15-M je pořád velmi životaschopný.

Ovšem i přes radikalizační nálady vyvolávané takovými boji, z nichž některé skončily vítězstvím, sílí pocit, že samotné mobilizace nevedly ke skutečné změně a že je zapotřebí politická alternativa.

Od protestu do parlamentu

Za vznikem Podemos stála skupina mladých vysokoškolských učitelů, z nichž mnozí působili na katedrách politologie a filozofie prestižní madridské univerzity Complutense. Většina z nich se už angažovala v politice, někteří jako členové IU. Jejich argumentace:

Španělsko prochází krizí režimu vyvolanou především ztrátou konsensu a narušením tradičních politických identit; existují podmínky pro populistickou levici – která si nebude symbolicky budovat pozice v rámci režimu, ale usilovat o vytvoření jiné dichotomie – artikulující novou politickou vůli s většinovým posláním.7

Ovlivněna gramsciovskými argumenty o boji o hegemonii se tato skupina rozhodla promyšleně působit v masových médiích a tímto způsobem pozvedávat politickou uvědomělost. Její online program politických debat, La Tuerka, se stal mluvčím hnutí 15-M a každodenně referoval o tom, co se dělo na náměstích. Důležitější ale bylo, že posloužil jako startovací základna svému charismatickému moderátorovi Pablovi Iglesiasovi na cestě do celostátní televize. Iglesias, učitel politologie na Complutense, se rychle proslavil svými neúprosnými, ale didaktickými konfrontacemi s představiteli politického establishmentu v populárních zábavních pořadech. Jak říká sám Iglesias, pro většinu lidí jsou takové show „mnohem důležitější“ než jakákoli debata v parlamentu.8 Říká také, že

hnutí 15-M bylo příznakem, že tato země se mění, že se mění hlavní [formy] konsensu…příznakem krize režimu, která se může později projevit na mnoha místech…něčím, co funguje uvnitř sopky a najednou způsobí, že spousta lidí vidí v televizi chlapíka s vlasy v ohonu a poslouchá, co říká.9

Skutečnost, že Podemos bylo vidět v médiích, se stala „zvlášť mocným komunikačním nástrojem a symbolickým katalyzátorem pro vyjadřování postojů lidu v evropské volební kampani.“10 Podemos zahájilo činnost začátkem roku 2014 výzvou k vytvoření společné kandidátky pro volby do Evropského parlamentu „vedené lidmi vyjadřujícími nové způsoby, jak se stavět k politice a představujícími skutečné nebezpečí pro systém dvou stran…a pro ty, kdo se zmocnili naší demokracie“.11 Iglesias vyhlásil, že chce na podporu této kandidátky získat 50 000 podpisů. Ohromující bylo, že je získal v průběhu tří dnů. Projekt byl urychleně vybudován na celostátní úrovni vytvářením „kruhů“, což byli vlastně kříženci otevřeného shromáždění a lokální stranické organizace. Podemos se mohlo jevit jako něco podobného italskému Hnutí pěti hvězd Bepe Grilla, které mělo také bleskový úspěch a svoji vlastní variantu toho, čemu se často říká „antipolitika“, ale taková srovnání jsou povrchní a nevidí masovou levicovou základnu nové strany.

Populismus

V prvních měsících bylo Podemos hodně roztříštěné a různorodé jak z hlediska organizace, tak ideologie, ale Iglesias a jeho spolupracovníci měli jasnou představu o tom, co chtěli vybudovat. Jejich velmi specifická teoretická analýza se opírala o zkušenosti různých radikálních reformních hnutí Latinské Ameriky – ve Venezuele, Bolívii a zejména v Ekvádoru.12 V těchto procesech nešlo pouze o volební vítězství. Byly poháněny novými národně-lidovými většinami požadujícími hluboké politické změny a přístup k moci, což vyvolalo poziční válku o ovládnutí státu. V průběhu těchto procesů a v době, kdy se rozkládal tradiční řád, vytvořily spravedlností motivované zásahy úplně nové politické příležitosti, jež v tradiční levici vyvolaly skoro pokaždé šok a rozpaky.13

Nešlo přitom o pouhé kopírování latinskoamerických zkušeností, ale o „překládání, reformulování a plenění arzenálu pojmů a příkladů“.14 Tak jako Hugo Chávez „mluví Podemos o vítězství, srovnání se zemí, povalení systému…Podobně je poučením z bolívarovského procesu nejednoznačnost diskurzu Podemos, stejně senzační pro některé lidi jako popuzující pro jiné.“15

Vedoucí činitelé Podemos jsou ovlivněni zejména „postmarxistickým“ politickým teoretikem argentinského původu Ernesto Laclauem a jeho koncepcí populismu ve vztahu k Latinské Americe. Laclau podobně jako Iglesias a jeho nejbližší spolupracovníci vychází z reformistického čtení Antonia Gramsciho, jeho koncepce boje o hegemonii, která se stala populární v akademických a eurokomunistických kruzích v 70. letech.16

Laclauovo pojetí populismu je podle názoru vedení Podemos v souladu s děním kolem 15-M, když si lidé uvědomili, že údajně demokratické instituce odmítly řadu jejich společných požadavků, což vedlo ke konfliktu mezi „lidem“ a „mocí“. Podobně jako Laclau formulovali ideologové Podemos také požadavky hnutí nikoli jako „antisystémové“, ale jako záležitost „zdravého rozumu“, což znamená odklon od dynamiky mnoha sociálních hnutí působících ve Španělsku v posledním desetiletí, ale dobře to odpovídá jednomu z ústředních hesel 15-M: „Nejsme protisystémoví, systém je proti nám.“

V rámci tohoto schématu je „lid jako představa“ diametrálně protikladný „kastě“, což je termín definující ty, kteří obsadili mocenské instituce za zády občanstva, zaprodali lidovou suverenitu mezinárodním ekonomickým zájmům a sami z toho měli prospěch, ať zákonný, nebo nezákonný.17 Antagonismus lid-kasta nahrazuje „starý“ antagonismus proletariát-buržoazie a přitom úspěšně buduje „nové uvědomění“ tam, kde levice dosud selhávala. Tato nová předpokládaná identita navzájem spojuje „ty dole proti těm nahoře“. Tím se odmítá tradiční osa levice-pravice jako paralyzující a neschopná znovu oživit „ztracené třídní uvědomění“, ve svých důsledcích pak znemožňující vypracování nového transformačního projektu na levici. V tomto smyslu Iglesias argumentuje, co má dělat levice, aby zvítězila:

…musí přestat být náboženstvím a stát se nástrojem v rukou lidu. Musí se stát lidem…Líbí se nám naše hesla, symboly a hymny. Rádi se scházíme jako skupina. Myslíme si, že když dáme na plakát několik stranických iniciál, přinese nám to vítězství. Vůbec ne. Je to o hněvu a nadějích lidí. Jde o to oslovit lidi, kteří by nás jinak vnímali jako mimozemšťany, protože levice byla přece poražena.18

V konečné instanci je zásadní otázkou vůdcovství. Podle Laclaua:

Jakmile je vznesena řada nesplněných požadavků, musí tyto požadavky vykrystalizovat kolem osoby vůdce, [protože] čím víc je společnost institucionalizována, tím víc žijí lidé imanentně uvnitř neosobního aparátu. Ale…čím víc lidé zjišťují, jak jsou obnažovány jejich sociální kořeny, tím víc budou potřebovat nějakou formu vnější identifikace své každodenní zkušenosti, jejímž prostřednictvím [si budou moci] znovu vytvořit vědomí své vlastní identity.19

Podle Iglesiase právě selhání levice spolu s názorem, že mobilizace nevedla ke konkrétním vítězstvím, zanechalo lidi s „obnaženými sociálními kořeny“. Takové mobilizace jsou dnes chápány jako „záležitost minulé fáze politického procesu, za níž teď následuje převážně institucionální fáze.“20

Jak říká přední teoretik Podemos Íñigo Errejón:

V protikladu k argumentu tvrdícímu, že „neexistuje žádná zkratka“, obhajovanému „movementistickými“ proudy a krajní levicí, Podemos – zrozené „shora“ a nikoli „zdola“ – tvrdí, že čas voleb je také časem artikulování a budování politických identit.21

Takže věc nespočívá ve vedení ukovaném v bojích zdola, ale v ideologické rovině, v pečlivě vypracovávaném diskurzu odpovídajícím současnému stavu masového vědomí. V důsledku toho Iglesias a další vedoucí činitelé Podemos mají sklon ke kolísání, když jsou dotazováni na kontroverzní témata, jako je imigrace, znárodňování nebo právo na sebeurčení. Představa Podemos o „lidu“ vyvolává také spory v národnostních menšinách, v Katalánsku, Baskicku a Galicii, kde kvůli tomu nemá nová strana stejný vliv jako ve zbytku státu. Tyto nejasnosti odhalují rozpory v samotném jádru strany, jak se mnohem jasněji ukázalo v procesu jejího zakládání mezi 15. zářím a 15. listopadem (zřejmě 2014, pozn. překl.), kdy se v říjnu sešlo Občanské shromáždění.

Demokracie a vůdcovství

Po loňských květnových volbách do Evropského parlamentu vyvstala naléhavě nutnost zorganizovat vnitřní struktury strany. Od samého začátku bylo jasné, že Iglesias a jeho nejbližší spolupracovníci jsou v konfliktu s mnoha aktivisty působícími v kruzích. Tým, který měl připravit a zavést normy pro říjnové Občanské shromáždění, byl zvolen prostřednictvím internetu s jedinou základní podmínkou, že jej povede Iglesias a tato metoda sehrála hlavní úlohu při oslabování vlivu kruhů ve straně.

Ústřední roli při formování shromáždění sehrávala diskuse o třech dokumentech týkajících se etických, politických a organizačních principů. Byla přitom použita jiná metoda než před evropskými volbami, kdy se hluboce otevřeným a demokratickým způsobem kladoucím důraz na kruhy vypracovával program a sestavovaly kandidátní listiny. Nyní se debaty soustřeďovaly kolem týmů předkládajících dokumenty.

Rozdíly byly nejzřetelnější v debatě o organizačních principech, která se polarizovala kolem dvou odlišných koncepcí demokracie a vůdcovství. Iglesiasův dokument byl založen na centralistické koncepci, při níž by generální tajemník vybíral patnáctičlennou exekutivu, zatímco Rada občanů, politické vedení čítající 62 osob, by bylo voleno on-line všemi, kdo byli vedeni jako „členové“. Do Rady by se kandidovalo individuálně nebo prostřednictvím otevřených kandidátek, pro něž by se dalo hlasovat souhrnně nebo z nich jednotlivě vybírat. Rada by pak schvalovala exekutivu a interpretovala mandáty celostátního shromáždění, jež by se scházelo jednou za tři roky. Zatímco generální tajemník by mohl svolávat shromáždění na kterékoli úrovni a podle své vůle navrhovat nebo odvolávat členy exekutivy, členstvo by mohlo přijímat stejná opatření pouze tehdy, jestliže by s nimi vyslovilo souhlas 25 procent registrovaných, tj. v době psaní tohoto textu přes 60 000 lidí, nebo 30 procent kruhů.

Opozice vůči Iglesiasovu stanovisku vzešla ze skupiny Sumando Podemos („Společně to dokážeme“) podporované třemi z pěti poslanců Podemos v Evropském parlamentu, Antikapitalistickou levicí (IA) a mnoha aktivisty na místní úrovni. V jádru požadovala zorganizování strany na základě přímé participativní demokracie kořenící v lokalitách, sociálních hnutích a kruzích.22 Iglesias namísto toho poukazoval na množství lidí mimo kruhy, „kterým chceme dát nástroje a mechanismy umožňující, aby se stali součástí tohoto obrovského kolektivního procesu.“23

Errejón viděl věci takto:

Náš politický návrh říká, že se otevřelo hluboké a úzké okno příležitosti, které může být zase zavřeno, takže musíme vytvořit velmi demokratickou organizaci, která je v rukou členů, ale stejně tak…mimořádně účinný…volební válečný stroj…nemělo by smysl budovat [takový stroj]…bez toho, že bychom si dali organizační strukturu, která nám umožní dosáhnout náš politický cíl.24

Takže v sázce byla vlastně absolutní kontrola organizace zakládajícím jádrem, která by byla legitimizována on-line hlasováním, jehož výsledkem by byla masivní osobní podpora Iglesiase a jím podporovaných lidí, aby mohl stát – bez jakýchkoli překážek – v čele procesu, který by vyvrcholil ve všeobecných volbách plánovaných na podzim 2015.

Aby k tomu došlo, bylo nutno oslabit veškerou vážnou vnitřní opozici; z toho vyplýval zákaz zastávání vedoucích funkcí pro všechny, kdo patřili k jiným politickým organizacím. Toto opatření mířilo primárně proti IA, jež sehrála klíčovou roli při vzniku Podemos, kdy dodala množství signatářů zakládajícího manifestu a poskytla výchozí organizační základnu pro vytváření kruhů. V důsledku toho v nedávných volbách do Rady občanů nekandidoval žádný člen IA, dokonce ani její poslankyně v EP Teresa Rodríguez. Podobně lidé z Iglesiasova okolí prosadili, aby se strana nezúčastnila místních voleb v květnu 2015 se zdůvodněním, že strana je ještě pořád příliš dezorganizovaná na to, aby měla kontrolu nad svými kandidáty.

Jak se očekávalo, Iglesiasův tým v organizační debatě zvítězil, když pro jeho stanovisko hlasovalo přes 90 000 členů a pro návrhy Sumando Podemos 14 000 členů, takže kruhům zůstalo jen velmi málo možností, jak ovlivňovat vyšší úrovně strany. Za několik týdnů pak následovaly volby vedení, z nichž Sumando odstoupilo na protest proti neexistenci jakéhokoli konsensu. Iglesias jako generální tajemník a jeho 62 kandidátů pro Radu občanů dostali v průměru kolem 80 000 hlasů, zatímco kandidát na 63. místě dostal sotva 3 000 hlasů. Skutečnost, že ve volbách se o místo v Radě ucházely stovky kandidátů, mnozí z nich individuálně, znamenala, že jakékoli alternativní hlasování bylo naprosto roztříštěné.

Desítky tisíc příznivců strany Podemos v ulicích Madridu vyjádřily podporu vítězící Syrize v lednových řeckých volbách.

Desítky tisíc příznivců strany Podemos v ulicích Madridu vyjádřily podporu vítězící Syrize v lednových řeckých volbách.

Nový reformismus?

V době, kdy je psán tento text, je ještě třeba dopracovat většinu programu strany, ale vycházeje z prohlášení jejích vedoucích představitelů a kampaně před evropskými volbami lze očekávat, že bude zahrnovat skoncování s politickými privilegii (např. skoro automatickými přesuny z ministerských postů do správních rad), přísnou kontrolu příjmů poslanců, mechanismy umožňující lidovou kontrolu zvolených představitelů, prosazování sebeurčení národnostních menšin a přímou volbu hlavy státu (na rozdíl od současné dědičné monarchie). Podemos má v úmyslu zavádět taková opatření prostřednictvím ústavního procesu, který by odstranil „režim roku 1978“.

Od evropských voleb ovšem všechno napovídá tomu, že značná část původního radikalismu půjde k ledu. Ve svém projevu koncem října Iglesias zdůvodnil svůj obrat k pragmatismu odkazem na Lenina:

Opravdový Lenin revoluce je Lenin NEPu, který se ráno probouzí s hroznou bolestí hlavy a říká: všechno, co jsem dosud věděl, se ukázalo jako nesprávné a my teď musíme uplatňovat po celém venkově formy kapitalistického rozvoje, protože jinak neuvedeme do chodu ekonomiku.25

Tento posun je zřejmý v předběžném ekonomickém programu strany předloženém koncem listopadu. Jeho autory jsou dva přední sociálnědemokratičtí ekonomové Juan Torres López a Vicenç Navarro. Předkládá se v něm série „krátkodobých pragmatických návrhů“, jejichž cílem je „jednat realisticky (ale) bez toho, že bychom se vzdávali našich snů“. Jako vzor se teď namísto bolívarovské revoluce cituje skandinávská sociální demokracie. Tento posun se zdůvodňuje dobře známým argumentem, že nyní, když před stranou stojí úkoly vládnutí, musí být „zodpovědná“.

Program si klade za cíl provést řadu reforem, které by dostaly pod kontrolu nejhorší výstřelky neoliberalismu a přinesly podstatný prospěch obyvatelstvu. Zahrnuje progresivní zdanění, založení veřejnoprávní banky, odvolání tíživé reformy pracovního práva, kterou zavedla PP, 35-hodinový pracovní týden a zdanění prodejních i nákupních operací na burze. Financování těchto opatření má být zajištěno zejména potlačením rozbujelých daňových úniků a zavedením úrovně zdanění odpovídající průměru EU.26

Ve srovnání s programem pro evropské volby zmizely tyto požadavky: všeobecná základní mzda pro všechny občany (místo ní se zvýší státní podpora chudým lidem), znárodnění „strategických odvětví ekonomiky“, snížení věku odchodu do důchodu na 60 let (místo toho poklesne ze 67 na dřívějších 65 let) a ústřední bod květnových požadavků, zrušení státního dluhu Španělska. Místo toho bude dluh „znovu vyjednán“ z pozice obrany „národních zájmů“. Je jasné, že vůdci Podemos si myšlenku nového vyjednávání nechali napovědět od Syrizy (Řecké koalice radikální levice).27 Tak jako v případě Řecka se tím celek ekonomických reforem Podemos vkládá do rukou Evropské centrální banky. Podobně jako Syriza vylučuje Podemos rozchod s EU i eurem v případě, že bankéři zabrání jakémukoliv úniku z ochromující zadluženosti.

Pro případ, že by měl někdo pochybnosti o důsledcích takové strategie, program hovoří o „nákladech a obětech“, jež bude třeba snášet kvůli vládní politice posledních let a minulým rozhodnutím, jako bylo podepsání Maastrichtské smlouvy z roku 1991. Jakmile bude Podemos u moci, chce zahájit jednání se „sociálními aktéry“ včetně odborů a zaměstnavatelů v rámci procesu vypracování definitivního programu.

Mnoha lidem začíná Podemos připomínat PSOE ke konci 70. let. Sám Iglesias potvrzuje, že „kolem Podemos vládne pocit…jaký vyvolávala PSOE před volbami roku 1982“, kdy socialisté zvítězili s velkou převahou, což se všeobecně považuje za závěrečné dějství přechodu k demokracii. Podemos samo hovoří o budování v „prostoru mezi PSOE a IU“. Představa nových, bystrých a talentovaných příchozích vyvolává vzpomínky na rok 1982 stejně jako obrovské množství nadějí, že strana přinese skutečnou změnu. Budoucí předseda vlády, vůdce PSOE Felipe González mluvil například roku 1979 podobným způsobem jako dnes Podemos o potřebě, aby demokracie „byla pociťována a žita na radnicích, v továrnách, ve školách, nemocnicích, univerzitách, dílnách“ a nebyla už „abstraktním instrumentem používaným výlučně profesionálními politiky nebo těmi z nás, kdo mají povinnost angažovat se v politice v důsledku svých ideologických nebo morálních přesvědčení“.28

Srovnávání PSOE v 70. letech a dnešního Podemos má ovšem omezenou platnost. Už ke konci diktatury byla PSOE stranou s celostátní strukturou a dlouhou, byť pestrou minulostí. S masivní finanční podporou německé Sociálnědemokratické strany měla roku 1982 za cíl „modernizovat“ Španělsko a připravit jej ke vstupu do EU. Větší význam má jednak kontext krize, v níž Podemos musí působit, a co je důležité, také politická a sociální základna nové strany odrážející se v kruzích.

Kvadratura kruhu

Jestliže Podemos jednou zvítězí ve volbách, lidé pověření realizací jeho programu budou podle Iglesiasových slov „nejlepší“ odborníci, jací jsou k dispozici. Iglesias k tomu říká:

Nechceme vládu Podemos, ale vládu nejlepších. Veřejnou správu a nemocnice neuvádějí do chodu politikové, ale lidé, zejména ti, kteří jsou na to nejlépe připraveni. S nimi všemi chceme počítat tak, aby země měla rozumnou, slušnou vládu.29

O tom, jaký typ administrativy přináší tato představa, lze soudit podle toho, kdo byl v listopadu zvolen na Iglesiasově kandidátce do vedení Podemos. V protikladu k masové základně strany mají všichni univerzitní vzdělání a povětšinou jsou to samostatní profesionálové nebo pracují ve školství a výzkumu.30 Je mezi nimi jen málo aktivistů a skoro nikdo se zkušenostmi z dílny nebo odborů. Zdá se tedy, že vláda Podemos bude založena na svého druhu technokratické elitě, imunizované jednak ideologií a jednak přímou kontrolou voliči proti pokušení přizpůsobovat se nebo dokonce zradit, kterému neodolalo mnoho dřívějších rádoby reformátorů v parlamentních institucích po celém světě.31

V těchto souvislostech je třeba vidět Iglesiasův důraz na právní stát a vlastenectví jako rozhodující prvky pro nápravu důsledků krize a finanční přísnosti. Jak jsme viděli, Podemos má v úmyslu projednávat své ekonomické návrhy se zaměstnavateli i odbory. Jak bude dosaženo, aby bohatí platili vyšší daně, nebo aby je v některých případech vůbec platili, vysvětluje Iglesias takto:

Je normální, že si [velký byznys] přeje vítězství PP… ale když si sedneme a vysvětlíme jim, že jedním z klíčů k prosperitě je snižování nerovnosti a získání zdrojů pro provádění [politiky] expanze, velké firmy začnou chápat, že je snadnější podnikat v prosperující zemi než v zemi, která se potápí… Jsem přesvědčen, že to pochopí bez jakéhokoliv skandálu, [že] znovu zváží své stanovisko“.32

Na jiném místě Iglesias zdůrazňuje, že zvítězit ve volbách není totéž co ujmout se moci.33 Takže taková na pohled nevinná prohlášení lze chápat jako strategii Iglesiase a jeho nejbližších spolupracovníků, která má získat lidovou podporu fakticky na základě „zdravého rozumu“. Jestliže lidová vláda narazí na realitu kapitalistické třídy odmítající plnit svoji vlasteneckou povinnost, bude pak oprávněna – v očích svých voličů –, aby vyvlastnila jmění a majetky provinilců. V takovém přístupu jsou jasně slyšet náznaky levicových „populistických“ vlád Venezuely a Bolívie. Nejdřív je nutné získat moc a pak budou lidé zformováni („budování lidu“) do nového, byť pasivního „demokratického“ subjektu. Samozřejmě se může ukázat, že realita bude trochu tvrdošíjnější.

Když se popírá význam předělu levice-pravice v politice, je snadné přehlédnout nebo přinejmenším nebrat v úvahu, že to vše nějak souvisí s minulými prohrami reformistické levice. Místo toho se nacházíme v idealizovaném „postmarxistickém“ světě, kde se zdá, že instituce buržoazní demokracie na sebe vzaly nějakou autonomní funkci; „správní“ lidé a správné struktury dokáží vyčlenit tyto instituce z celku kapitalistického systému. Takže ve světonázoru Podemos, nebo aspoň jeho vedení třídní boj, státní násilí a buržoazní povaha demokratického státu buď neexistují, nebo mohou být překonány bez toho, že by byla zapotřebí revoluce zdola.

Ve své nejnovější knize Iglesias předkládá deformovaný pohled na marxistickou revoluční alternativu, kterou vykládá jako ekvivalent neúspěšných akcí malých ozbrojených skupin typu Frakce Rudé armády v Německu nebo ETA v Baskicku. V protikladu k tomu obhajuje podle něj jedinou cestu ke změně, rádoby gramsciovskou strategii reformy jako šachové partie. Marxisté, jako byl Lenin, údajně dávali přednost „dobytí státu“ místo jeho rozbití a nahrazení novým státem dělníků. Asi není náhodou, že ve svém shrnutí dějin Španělska dokáže hovořit o občanské válce bez jakékoli zmínky o dělnické revoluci roku 1936.34

Konečně je zde ten problém, že ani v případě vítězství ve volbách roku 2015 by Podemos pravděpodobně nezískalo dost hlasů na to, aby mohlo pracovat samostatně, a je těžké vidět, jak by se nová strana vyhnula alianci s PSOE, chce-li vytvořit, podle svých vlastních slov, „pokrokovou vládu“. Jedinou alternativní většinu by představovala koalice řeckého stylu mezi PP a PSOE35, což by určitě způsobilo, že by se PSOE vydala cestou řecké Pasok směrem k zapomnění. Na druhé straně pro Podemos by jakékoli paktování s „režimní“ stranou PSOE mohlo znamenat zánik.

Levice a Podemos

Když teď Iglesias a jeho příznivci pevně ovládli Podemos a strana rychle sklouzává do sociální demokracie, je vhodné si položit otázku, zdali se má revoluční levice v této aréně vůbec angažovat. Abychom ji zodpověděli, je třeba se dívat nejen na to, co Podemos představuje na formální úrovni, ale také zhodnotit jeho roli v souvislosti s posouváním třídního vědomí doleva po letech porážek dělnické třídy. Rychlá proměna Podemos od politického vyjádření demokratické bouře hnutí 15-M v novou formu reformistické strany pevně ovládané shora znamená, že je obtížné plně porozumět dynamice, která zde působí.

Definovat přesnou povahu aktivistické základny Podemos není tudíž jednoduchý úkol. Obrovský nárůst kolem úmyslně nejednoznačného politického programu vedl ke vzniku kruhů, kterých je teď přibližně tisíc a které se navzájem velmi liší svým složením dokonce i v jednotlivých částech téhož města.

I když je pravda, že hnutí 15-M bylo pro Podemos a jeho organizátory přímou inspirací a mnoho aktivistů 15-M se v něm angažovalo, nová strana není v žádném ohledu primárně zakotvena v tomto prostředí. Někteří bývalí aktivisté 15-M vznik Podemos zcela odmítali a považovali je za něco vnuceného shora. Podemos vyjádřilo ducha hnutí 15-M a současně v jádru obsahuje přímou kritiku jeho nadměrné váhavosti a neexistence jasných konkrétních cílů. Je pravda, že značnou část obrovské členské základny Podemos tvoří lidé, kteří se dosud politicky neangažovali. K nim lze přidat zklamané dřívější členy PSOE nebo IU a lidi, kteří byli aktivní v otřesech přechodu 70. let a pak znechuceni s aktivitou skončili. V tomto pestrém davu představuje organizovaná antikapitalistická levice velmi malou menšinu.

Posouvání Podemos doprava v předvolební době není v žádném případě zřejmé tisícům lidí, kteří se vrhli do tohoto projektu, protože věří v jasný rozchod se starým politickým režimem a většinou jsou přesvědčeni, že nově zvolené vedení Podemos má v úmyslu tento rozchod provést. Jak to vidí poslankyně EP Teresa Rodríguez: „Podemos se stalo nadějí mnoha lidí, nadějí vůbec ne nejasnou, ale zcela zřetelnou, [je tím,] co zbylo naší generaci, [o čem] budeme moci vyprávět svým vnoučatům jako o velkém činu, o neúspěchu nebo jako o zradě.“36

Takže jak se antikapitalistická levice postaví k masivním iluzím o Iglesiasovi a jeho straně, není vedlejší otázka. Vychytralé pranýřování reformismu není o nic užitečnější než sektářské pohrdání. Je třeba angažovat se pro naděje, které tolik lidí vkládá do Podemos, s praktickými návrhy na rozšiřování vlivu a aktivity strany. A především bude pokračovat boj o to, aby kruhy měly reálný vliv jak na politiku, tak na činnost volených představitelů. V tomto směru má ústřední význam volání po tom, aby souběžně s předvolební aktivitou pokračovaly mobilizace – které vedení strany chápe ve srovnání se záležitostmi voleb přinejlepším jako druhotné.

Bylo by také chybou podceňovat účinek vstupu Podemos do reprezentativních institucí. To by bylo silnou vzpruhou pro všechny, kdo chtějí skutečnou změnu. Ke Sjednocené levici a dalším menšinovým stranám, které v parlamentu víceméně osamoceně pranýřovaly zlořády neoliberalismu a korupce, se připojí mnohem větší skupina mladších a výřečných poslanců, z nichž aspoň někteří budou z PAH a jiných nových sociálních hnutí.

Pokud by byla utvořena vláda Podemos, mobilizace by byla stejně důležitá k vytváření tlaku na to, aby byly provedeny slíbené reformy. Podobně jestliže Podemos začne zrazovat naděje svých voličů, bude mít sebevědomá a aktivní základna zásadní význam pro vytváření tlaku zdola a v případě nejnepříznivějšího vývoje událostí pro schopnost získávat posluchačstvo v širokých vrstvách příznivců strany a zabraňovat tomu, aby upadlo do pasivity nebo přecházelo k pravici. Jestliže se takové zásahy provádějí s citem a přitom zcela jasně, může antikapitalistická levice reálně přispět k projektu a současně získat mnohem širší podporu, než jakou má dnes.

Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil

Vyšlo v Solidaritě leden – únor 98-99/15

Originál, který vyšel na webovém portálu International Socialism 145 (leden 2015), naleznete zde

 


1Přes třicet let získávaly tyto dvě strany dohromady kolem 80 procent hlasů, nejnovější průzkumy přisuzují PSOE a PP dohromady méně než 50 procent. Nejčerstvější údaje zveřejněné 24. listopadu 2014 dávají Podemos 28,3 procenta, PP 26,3 procenta a PSOE 20 procent.

2Izquierda Anticapitalista, 2014

3Třetina jejích potenciálních voličů předtím hlasovala pro PSOE a 17 procent pro PP – El País, 1.12.2014

4Público, 2.11.2014

5Durgan and Sans, 2011.

6Odborová organizace CCOO (Comisiones Obreras – Dělnické komise) byla v minulosti řízena Komunistickou stranou; UGT (Unión General de Trabajadores – Všeobecná dělnická unie) je sdružena s PSOE.

7Errejón, 2014b.

8Rivero, 2014; viz také Pastor, 2014.

9Pablo Iglesias (video), viz www.youtube.com/watch?v=JyF92rFFtgY

10Errejón, 2014b; Iglesias tvrdil, že vyjadřuje svými slovy to, co si lidé myslí a co je zapotřebí říct – Rivero, 2014, str. 98.

11Errejón, 2014b.

12Dva hlavní ideologové Podemos Íñigo Errejón a Juan Carlos Monedero pobývali v Latinské Americe; Errejón pracoval v Bolívii na své dizertaci o MAS (Hnutí za socialismus), Monedero působil ve Venezuele jako poradce Chávezovy vlády. Příklad toho, jak byla pro Iglesiase důležitým vzorem ekvádorská vláda, uvádí Rivero, 2014, str. 111.

13Errejón, 2014b.

14Errejón, 2014a.

15Pascual Serrano citovaný v práci Strobart, 2014.

16Nejjasněji je toto čtení formulováno v pracích Errejón, 2014a a Iglesias, 2014, str. 34-36, 48; kritiku této interpretace Gramsciho myšlení předkládá Harman, 2007.

17Termín „kasta“ zpopularizovali italští novináři Sergio Rizzo a Gian Antonio Stella popisující, jak byla politika v jejich zemi kolonizována podnikateli – Rivero, 2014, str. 148; Rizzo and Stella, 2007.

18Citováno v práci Stobart, 2014.

19Arellano Ortiz, 2012.

20Stobart, 2014.

21Errejón 2014b.

22O těchto debatách viz Villaverde, 2014 a Castillo, 2014.

23Rivero, 2014, str. 75.

24López de Miguel, 2014.

25Pablo Iglesias (video); www.youtube.com/watch?v=JyF92rFFtgY. Novou ekonomickou politiku (NEP) přijatou bolševiky začátkem roku 1921 Lenin výslovně prezentoval jako ústupek k usmíření rolnické většiny znovuoživením tržních mechanismů.

26Iglesias, 2014.

27Syriza je pro Iglesiase a jeho spolupracovníky důležitým orientačním bodem: její předseda Alexis Tsipras byl hlavním řečníkem na shromáždění, na němž se oznamovaly výsledky voleb vedení; napsal také úvod ke knize Iglesias, 2014.

28Citováno v Rivero, 2014, str. 51.

29Bayo and López se Miguel, 2014.

30Castro and Pais Beiro, 2014.

31Errejón: „Sami si vytváříme mechanismy zabraňující stejným chybám, což neznamená, že se nebudeme mýlit… To co můžeme dělat, je naplňovat [etický kód], který nám bude připomínat, kde jsme, a že nelze být současně na straně těch dole i těch nahoře“, López de Miguel, 2014.

32Bayo and López de Miguel, 2014.

33Iglesias, 2014, str. 171-176.

34Iglesias, 2014, str. 36-41, 95-97.

35.Podle listu El Pais se spojenectví tohoto druhu zvažovalo v obou stranách už roku 2012, viz Rivero, 2014, str. 24.

36Rodríguez, 2014.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •