Vznik První Internacionály

V září minulého roku tomu bylo sto padesát let, co byla v Londýně založena Mezinárodní asociace pracujících, známější dnes pod názvem „První Internacionála“. Světlo světa tak spatřila do té doby nejvýznamnější politická organizace lidí na nejnižším stupni společenského žebříčku, živících se prací vlastních rukou.

Delegáti na zakládajícím sjezdu první Internacionály v St Martin's hall v Londýně

Delegáti na zakládajícím sjezdu první Internacionály v St Martin’s hall v Londýně

Dělnické sdružování nebylo v polovině devatenáctého století ničím neznámým: zejména tovaryšstva (spolky zaměstnanců tradičních řemesel) sahala svými dějinami často až do šestnáctého století. V průmyslové Anglii od druhé čtvrtiny devatenáctého století působily i moderní odbory (v ostatních zemích do šedesátých let zakázané), kromě toho byla po celé Evropě zakládána dělnická družstva, záložny atd. Většina těchto spíše málo početných organizací působila pouze na místní (v nejlepším případě regionální) úrovni, hájila zájmy jednoho oboru bez jakékoliv solidarity s jinými a sdružovala převážně kvalifikované dělníky, kteří tvořili jen malou část manuálně pracujících a na nekvalifikované dělníky shlíželi často s pohrdáním. Zpravidla se také věnovala jen hospodářským potřebám svých členů, zatímco politika obvykle stála stranou jejich pozornosti (Anglie byla částečnou výjimkou).

Do politiky bylo dělnictvo vtahováno jen málokdy, a vždy pouze krátkodobě, naposled za revoluce roku 1848/49. Jen výjimečně vystupovalo samostatně, mnohem častěji se přidávalo na podporu radikálních demokratů, pocházejících převážně z maloměstských vrstev. Po porážce revoluce se politický prostor pro dělníky nadlouho uzavřel a většina z nich mohla veřejný život poznávat hlavně ve vzdělávacích spolcích, které pro ně zakládaly, samozřejmě podle svých vlastních představ, vyšší vrstvy. Ve Francii se od roku 1860 snažila začlenit dělníky do společnosti i vláda prostřednictvím institucí, které je měly podporovat, a fakticky zároveň kontrolovat.

Mezi dělníky narůstala nespokojenost s tímto stavem věcí, spolu s pochopením, že přes okázalé vycházení vstříc z horních pater zůstávají – a také i zůstat mají – občany druhé kategorie. Dělničtí aktivisté proto usilovali o dělnické organizace na autoritách nezávislé: v Německu se vydali cestou politických spolků, ve Francii družstevního hnutí, v Anglii (už dříve) hnutí odborářského. Mezi francouzskými a britskými dělníky nabývala pevnější obrysy i myšlenka založit mezinárodní dělnickou organizaci. S touto myšlenkou si dříve pohrávaly i francouzské vládní kruhy, a je možné, že právě to aktivisty nevědomky inspirovalo: mezi prvními představiteli francouzského dělnického hnutí bylo mnoho zklamaných bývalých stoupenců spolupráce s vládou.

Založení s nejasnými cíli

Když se 28. září 1864 v Londýně kolem padesáti delegátů sešlo k založení Mezinárodní asociace pracujících, nic nenasvěčovalo, že by se právě odehrával historický okamžik. Bezprostředním důvodem svolání sjezdu bylo odsouzení mezinárodní pasivity tváří v tvář potlačení polského protiruského povstání (převážně šlechtického) o rok dříve, a tomu také byla věnována část programu onoho dne. I co se složení delegátů týče, tvořili sice dělníci většinu, nemalou část však představovali různí radikální demokraté, bývalí revolucionáři osmačtyřicátého roku, romantičtí vlastenci nesvobodných národů či liberální filantropové – často stálice všech událostí tohoto druhu.

Formulování cílů Asociace a příprava stanov a základních dokumentů byla ovšem už v režii dělníků a jejich spojenců. Tady začal prosazovat své představy Karl Marx, žijící už patnáct let v Londýně jako politický emigrant. Marx, který doposud vždy pozvání na podobné akce odmítal, nyní přijal, jak psal Engelsovi, z toho důvodu, že tentokrát podle jeho názoru stály za celým záměrem skutečné dělnické síly. Zahajovacímu sjezdu byl přítomen pouze jako host, uplatňovat se začal až při následném budování organizace (což později vedlo jeho odpůrce k výroku, že „podobně jako kukačka snesl pan Marx vejce do cizího hnízda“). Od něho mimo jiné pochází věta v základním prohlášení Internacionály, že „osvobození pracujících musí být dílem pracujících samotných“. Od své činnosti si sliboval větší vliv svých názorů na politickou činnost dělníků. Toho skutečně dosáhl, nicméně ani v dobách, kdy stál fakticky v čele Internacionály, nikdy nebyla „marxistickou“ organizací, a jeho teorie zůstávaly i mezi členy málo známé.

Jaké má být poslání Internacionály, na tom nebyla mezi jejími zakladately shoda. Na jedné straně měli britští odboráři představu pouhé mezinárodní koordinace namířené proti stávkokazectví, která by omezovala možnosti britských zaměstnavatelů obracet se na zahraniční pracovníky či dodavatele v případě mzdových bojů s vlastními zaměstnanci doma. Úvahy o boji proti kapitalismu a jeho nahrazení odlišným systémem jim naopak byly víceméně cizí. Na druhé straně se socialisté na kontinentu úvahami o nejlepší cestě k překonání kapitalismu čile zaobírali. Tento rozpor přesto organizaci neochromoval: vzhledem k malému počtu členů nevyvíjela dostatek praktické činnosti, v níž by se rozdílnost východisek mohla projevit.

Friedrich Engels a Karl Marx

Friedrich Engels a Karl Marx

Nenápadné začátky, pozdní rozmach

První tři roky Internacionály byly totiž více než skromné. Její členstvo ve Francii, Německu, Belgii a Švýcarsku sahalo nanejvýš do stovek (v Anglii byly členy Internacionály celé odborové organizace, jejich členství však bylo až na volbu delegátů na sjezdy celkem symbolická záležitost). Většinou to byli členové už existujících dělnických spolků, tovaryšstev, odborů a dalších organizací, jejichž představitelé se na založení Internacionály nezřídka podíleli. Téměř vždy to byli kvalifikovaní dělníci s poměrně silnou pozicí vůči zaměstnavateli, někdy i pracovníci oborů, které již za dělnické označit nelze (příkladem může být pařížská Odborová komora uměleckých kreslířů, jejímž členem byl i budoucí autor písně „Internacionála“ Eugène Pottier), a nechyběly ani případy, kdy místní organizaci založil filantropický lékař či dobře situovaný křesťanský reformátor. Takové hnutí nemohlo v terénu kromě propagandy vykonat mnoho. O to víc se na sjezdech řešily teoretické spory.

Program Internacionály, jak jej formulovaly její první sjezdy, v podstatě odpovídal názorům francouzských socialistů. Kapitalismus měl být překonán zakládáním výrobních družstev, ve Francii tehdy velmi populárních, vztahy mezi družstvy neměla určovat volná konkurence, nýbrž výměna zboží a služeb pouze na základě jejich hodnoty (práce vynaložené na jejich vytvoření) a bez nároku na zisk, peníze měly být zrušeny, zrušen měl být i stát – vše se mělo řešit na místní úrovni. To vše čistě pokojnou cestou, příkladem, který měl vést všechny k napodobování, až by kapitalistické firmy byly postupně vytlačeny z trhu. Odmítána byla účast ve volbách a v politickém životě vůbec, ale i stávka nebo jakákoliv jiná konfrontace se systémem.

Bruselský sjezd z roku 1868 byl proto obratem o sto osmdesát stupňů. V tomto roce Marxovi stoupenci prosadili vstřícnější postoj k politickému boji, ale i požadavek zestátnění dolů, kamenolomů, lesů, přístavů, dopravních prostředků a dalších infrastruktur významných pro celou společnost, k velkému rozhořčení těch, kteří ve znárodňování viděli smíření se s existencí státu a převzetí jeho utlačovatelské role. Další sjezd o rok později uznal stávku jako jeden z hlavních nástrojů dělnického úsilí o zlepšení vlastního postavení. Teorie tu v podstatě jen doháněla realitu: v té době bylo už jasné, že družstevnictví není na cestě, aby v nejbližší době ovládlo pole (naráželo na ekonomické těžkosti a na nutnost přizpůsobovat se trhu), a naopak stávky nabývaly po Evropě takových rozměrů, že ignorovat je by znamenalo odsoudit se k bezvýznamnosti.

Masové stávky se totiž množily, a to i mezi dělníky z méně kvalifikovaných profesí (horníci, hutníci, textilní dělníci atd.) tradičně do té doby málo organizovaných. Příznivá hospodářská konjunktura i přetrvávající vlastní nuzné poměry jim dávaly motivaci ke vzpouře. Internacionála, která byla vývojem překvapena, se přesto snažila hnutí morálně, případně i finančně podpořit, zároveň usilovala o vyvolávání solidárních akcí u dalších pracovníků ve stejném oboru. Úspěchy měla jen relativní, dosah její agitace se však zmnohonásobil, a zejména v případě úspěšné stávky často následoval hromadný vstup do Internacionály, jejíž členstvo tak brzy stouplo na několik desítek tisíc (i když v mnoha případech zůstalo členství spíše papírové), a to i v zemích, do kterých dosud nepronikla, zejména v Itálii a ve Španělsku, nepatrně i v Rakousku-Uhersku (místní organizace vznikla i v tehdy maďarské Bratislavě) – nikoliv ovšem v Českých zemích. Díky tomu všemu si Internacionála vysloužila i zděšení a nenávistnou pozornost tisku, spojenou s různými konspiračními teoriemi, a samozřejmě s typickou otázkou „kdo to platí“.

Rozkol a konec

Ve skutečnosti byla Internacionála křehčí, než se zdálo. Po francouzsko-německé válce roku 1870 se část francouzských internacionalistů přidala k Pařížské komuně a po jejím vojenském potlačení za to většina zaplatila vyhnanstvím nebo životem. Následná represe Internacionálu ve Francii zcela zlikvidovala. To ovšem nevysvětluje její pozdější úpadek ve zbytku Evropy, kde po šoku z Komuny vlády rovněž zostřily perzekuci, nezabránily však dalšímu rozvoji Internacionály ještě po dva roky: co ji zničilo, nebylo pronásledování, ale nové vnitřní spory.

V roce 1868 vstoupil do Internacionály ruský revolucionář a anarchista Bakunin, toho času v exilu ve Švýcarsku. Stejně jako dříve Marx i on tak učinil s cílem uplatnit skrze Internacionálu své politické názory: program úplné revoluce a okamžitého zrušení všech forem ovládání, zejména soukromého vlastnictví a státu. Dostal se tak do sporu s Marxovou představou dočasného státu dělníků, který zanikne teprve po úplné přeměně společnosti. Zároveň vystoupil Bakunin po roce 1870 i proti „autoritářskému“ vedení samotné Internacionály, s požadavkem zrušení představenstva v Londýně a převedení všech pravomocí národním organizacím (ty ve skutečnosti rozhodovaly o praktické politice už dávno: Marx i představenstvo z Londýna sotva ovlivňovali něco víc, než teoretická stanoviska). Na svou stranu se mu podařilo získat většinu jižní Evropy a části Belgie a Švýcarska. Ačkoliv na sjezdu roku 1871 se většina delegátů přiklonila k Marxovi, organizace věrné Bakuninovi se výsledku nechtěly podřídit. Bylo jasné, že jednotná Internacionála skončila, a tak na posledním sjezdu v roce 1872 prosadil Marx přesunutí sídla představenstva z Londýna do New Yorku, což se rovnalo faktickému zrušení organizace (i když oficiálně k němu došlo až roku 1876). Bakuninova „antiautoritářská“ Internacionála přetrvala o několik let déle, i ona však začala rychle skomírat, zvlášť po odchodu svého zakladatele (který ji opustil roku 1874 a zemřel o dva roky později) a velké hospodářské krizi (1873), která načas v mnoha zemích podlomila celé dělnické hnutí. Na konci sedmdesátých let patřila i ona minulosti.

Bakunin

Bakunin

Mohlo to vůbec dopadnout jinak? Dělnické hnutí se skládalo z několika různých, až protichůdných proudů. V Internacionále na několik let dokázaly najít společnou řeč. Nemohlo to trvat věčně. Naopak právě tehdy se za sporů pod jednou střechou vyhranily základní směry, které měly být dalších sto let určující: sociální reformismus, revoluční komunismus a anarchismus. Přesto byl význam Internacionály zásadní. Poprvé v dějinách se objevila vlivná dělnická organizace vedená samotnými dělníky, sledující zájem všech dělníků bez ohledu na profesi, vzdělání či národnost a usilující o rozsáhlou změnu společenského systému. I přes své krátké trvání změnila obzory tisíců lidí a zkušenosti, které v ní nasbírali, mnoho z nich využilo v další činnosti v pozdějších politických hnutích, třebas někdy po desetileté přestávce.

Proto by také byla chyba vysvětlovat pád Internacionály omyly či malými schopnostmi těch, kteří stáli v jejím čele. Vzpomeňme, že zčásti tíž lidé, jejichž znalost a chápání společnosti byly někdy problematické, stáli i u jejího založení. Masová hnutí vypukávala většinou nezávisle na nich, a internacionalisté museli opravovat své názory tváří v tvář skutečnosti. Jedině tak mohli sami hnutí něco přinést, rozšířit mu obzor a nabídnout jeho účastníkům i jiný cíl, než jen vybojovat si malé zvýšení platů. U hnutí zdola těžko může být vývoj jiný – to je nakonec asi hlavní ponaučení, které si z dějin Internacionály v našich zcela změněných podmínkách můžeme vzít.

Autor je historik

Sdílejte
  • 1
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
    1
    Share