Zhruba od letošního června zaplavují média šokující zprávy o novém Islámském státu (ISIL), jenž se zmocnil rozsáhlých oblastí severozápadního Iráku a do jehož rukou padá další a další území. Bojovníci islámského státu provádějí krvavé etnické čistky, při nichž vyvražďují a vyhánějí civilní obyvatelstvo a masově popravují zajatce a své odpůrce. Vojáci irácké armády dezertují a vzdávají se bez boje, zatímco Turecko a okolní státy jsou zaplavovány statisíci uprchlíků. Proti ISILu zasahují USA spolu s okolními arabskými zeměmi. Navzdory masivnímu bombardování se však nezdá, že by jeho expanze měla skončit. Na pomoc přicházejí vojáci a bojovníci z dalších a dalších zemí a řešení konfliktu je zatím v nedohlednu. Podívejme se tedy podrobněji na to, co se v tomto regionu děje.

Vývoj v Iráku

Islámský stát je sektářský režim, který na dobytých územích zavádí striktně pojaté islámské právo. Opírá se především o sunnitské Araby a vyhání a vyvražďuje šíitské obyvatelstvo, křesťany, jezídy, Kurdy, Armény aj. [1].

Zajímavé však je, že sektářství v Iráku nemá téměř žádnou tradici. Většinu obyvatel tvoří Arabové, kteří tvoří až 80 % populace. Nejpočetnější menšinou jsou Kurdové, po nich následují Asyřané a Turkméni. Muslimů šíitského vyznání je v Iráku většina, tvoří více než 60 % obyvatel. Režim Saddáma Husajna se opíral především o menšinové sunnity, ale udržoval relativně dobré vztahy i s většinovými šíity. Ve většině velkých iráckých měst žijí sunnité a šíité různých národností pospolu a jsou mezi nimi zcela běžné manželské svazky. Nenávist a sektářské útoky mezi jednotlivými skupinami začínají narůstat teprve od začátku americké okupace [1].

Roku 2003 se Bushova administrativa rozhodla napadnout Irák, aby posílila svůj vliv na Blízkém východě a zajistila si přístup k bohatým ropným polím. V důsledku druhé války v Iráku zemřelo na dva miliony lidí, byla zničena ekonomika, infrastruktura a mnoho lidí přišlo o své domovy [2].

Okupační vláda se záhy zmocnila ropného průmyslu, začala privatizovat všechny státní podniky a otevřela celou ekonomiku, včetně bankovního sektoru a veřejné dopravy, zahraničním investorům. Byla zavedena rovná daň, v klíčových ekonomických odvětvích byly přísně zakázány stávky a bylo omezeno právo na stávku. Na to započala vláda s tvrdými škrty v sociálních výdajích [2].

Tato politika brzy vyvolala velikou nespokojenost a vedla k prvním protestům. Reakce okupantů byla nemilosrdná. V dubnu 2004 američtí vojáci začali střílet do pokojných demonstrací u západního města Fallúdža. Smrt demonstrantů vyvolala veliké pobouření a rok po válce se v celé zemi rozhořely masivní protesty proti okupační vládě, jež přerostly v otevřené a mnoho let trvající povstání [2].

V šíitských oblastech se desítky tisíc lidí připojily k Mehdího armádě, což byly milice vytvořené protiokupačním klerikem Muktada al-Sadrem. V sunnitských oblastech se odpor soustředil hlavně kolem zdejších islamistických organizací. Šíité i sunnité protestovali proti vládě bok po boku [2].

Okupační vláda nemohla dlouhodobě čelit jednotnému odporu, a proto se pokoušela naklonit si na svou stranu hlavní představitele šíitů. USA začaly štědře podporovat tradiční šíitské a kurdské strany, a také exilové politiky, kteří se vrátili do Bagdádu pod ochranou amerických tanků [2].

Zcela zásadní byla spolupráce s nejvyšším šíitským duchovním vůdcem ajatolláhem Alím Sistáním. Alí Sistání sídlí ve svatém městě Nadžafu a za okupantské vlády se zde mohl naplno rozvinout jeho kult spojený s pravidelnými poutěmi a rituály, doprovázenými lukrativním obchodem. Alí Sistání má mezi šíity ohromnou autoritu a právě on zásadním způsobem přispěl k tomu, aby většina šíitů uznala novou vládu a účastnila se voleb roku 2005. K účasti na volbách přiměl dokonce i radikální Mahdího armádu, s velkou podporou v chudinských oblastech, navzdory tomu, že volby principiálně odmítala [2].

Regiony se sunnitskou většinou volby bojkotovaly, ale šíitské a kurdské regiony se jich ve velké míře účastnily. A tak došlo k tomu, že byl irácký stát opanován výhradně šíitskými stranami, mezi nimiž dominovali šíitští sektáři. Okupanti dosáhli toho, že v letech 2005 a 2006 probíhaly protivládní boje již jen v sunnitských oblastech [2].

Nepřátelství mezi sunnity a šíity začíná narůstat především po bombových útocích na jednu z nejvýznamnějších šíitských svatyní na světě, al-Askarí ve městě Samarra (Samaří) v letech 2006 a 2007, jež vyvolaly mezi šíity veliký hněv [1]. Tohoto incidentu využili šíitští sektářští duchovní s mocnou pozicí ve státním aparátu, kteří z něj kolektivně obviňovali sunnitské obyvatelstvo. V reakci na to začalo vznikat šíitské hnutí namířené proti sunnitům, jehož významnou část tvořili příznivci Mahdího armády. Brzy se počaly formovat gangy, které spustily vražednou kampaň proti sunnitům. Ozbrojenci začali vyvražďovat a vyhánět sunnitské obyvatelstvo z Bagdádu. Rozsáhlým krvavým čistkám padlo za oběť mnoho tisíc lidí a ti, co čistkám unikli, zde žili v neustálém strachu a nejistotě [3].

Tato politika vedla k velké nespokojenosti v sunnitských oblastech, která byla dále posílena tím, že na potlačování zdejších protestů bylo nasazováno vojsko tvořené výhradně šíitskými vojáky. Většina sunnitského obyvatelstva začala upadat do hořké apatie, což v povstaleckém hnutí vedlo k příklonu k silám, hlásícím se k al-Káidě [2].

Bojovníci al-Káidy byli zprvu mezi aktivisty vítáni. Navzdory malému počtu dokázali tito bojovníci spustit efektivní útoky proti okupantům. Avšak jejich nevybíravé sebevražedné útoky, bombové útoky, sektářské násilí proti šíitům (označovaným za odpadlíky) a drsný výklad šaríi vedl ke sporům s většinou hnutí odporu [2].

Rozkolu v sunnitském hnutí odporu dokázali využít okupanti. Americká armáda začala platit a vyzbrojovat organizaci „Synové Iráku“, kterou vytvořili kmenoví šejkové v sunnitských oblastech, jejíž bojovníci téměř zničili organizaci al-Káidy a celé povstalecké hnutí. USA slíbili Synům Iráku účast na vládě a v bezpečnostních silách, nicméně po stažení amerických vojsk roku 2011 vláda Núrího Málikího porušila dohodu a sunnity do vlády nevpustila [2].

Mezi sunnitským obyvatelstvem převládal pocit frustrace a zrady. Zprvu se zdálo, že se irácké vládě podařilo situaci stabilizovat, avšak rostoucí sociální nerovnosti, útlak a arogance vlády vedla k dalším protestům v sunnitských oblastech. V prosinci 2013 propukají protivládní protesty ve městech Ramádí a Fallúdža. Pokojných protestních demonstrací se účastnily tisíce demonstrantů a podporu jim ve svém stanovisku vyjádřilo dokonce i poměrně sektářské šíitské hnutí, Mahdího armáda. Tyto protesty si získaly ohlas i v šíitských oblastech a byl zde potenciál k překonání náboženského sváru a k vytvoření jednotného hnutí odporu napříč Irákem. Všechno však dopadlo úplně jinak, neboť právě v tomto okamžiku přichází na scénu organizace Islámský stát [2].

Vývoj v Sýrii

Zhruba 90 % syrského obyvatelstva tvoří Arabové a 9 % obyvatel Kurdové. 74 % obyvatel se hlásí k sunnitskému vyznání, zatímco zhruba 18 % představují šíité. Žije zde i křesťanská a židovská komunita [4].

Během arabského jara roku 2011 vypukly v Sýrii rozsáhlé protesty proti režimu diktátora Bašára al-Asada. Režim proti demonstrantům nasadil armádu, což napětí ještě zvýšilo. Brutalita režimu vedla k tomu, že se proti němu začala formovat ozbrojená opozice, do níž se hlásili noví a noví dobrovolníci, včetně mnoha vojáků, kteří odmítli proti vzbouřencům bojovat. Sýrie zabředla do nesmírně krvavé občanské války, jež se brzy stala největší humanitární katastrofou 21. století [5].

Konflikt připravil o život více než 150 tisíc lidí, z nichž více než třetinu tvořili civilisté, a miliony lidí přišly o své domovy. Obě strany se dopouštěly válečných zvěrstev včetně nasazení bojových plynů [5].

Na straně rebelů bojovala široká koalice protivládních hnutí a organizací a na územích kontrolovaných vzbouřenci vznikaly dokonce revoluční rady, výbory a místní samosprávy [5].

Jak se však konflikt vyostřoval, začaly se mezi vzbouřenci prosazovat stále radikálnější islamistická hnutí, jež počala bojovat mezi sebou. A jednou z frakcí protiasadovské fronty byla právě džihádistická organizace Islámský stát. Islámský stát bojoval nejen proti Asadově režimu, ale tvrdě potíral také konkurenční síly v rámci protivládní koalice. Na území pod svou kontrolou likvidoval revoluční rady a výbory a nemilosrdně vyvražďoval revolucionáře a aktivisty. V úspěšném tažení ISILu tak můžeme vidět vítězství kontrarevoluce, jež zlikvidovala veškeré výdobytky syrského protivládního povstání [5].

Ustanovení a expanze Islámského státu

Islámskému státu se podařilo získat východní část Sýrie a ke konci roku 2013 začal pronikat i do západoirácké sunnitské provincie Anbár [6].

Když ve městech Ramádí a Fallúdža vypuklo protivládní povstání, irácká vláda premiéra Núrího Málikího na demonstranty brutálně zaútočila a rozehnala protestní tábor. Tehdy se však do střetů na straně demonstrantů zapojili bojovníci Islámského státu, kterým se podařilo porazit vládní ozbrojené síly a přejít do protiofenzívy. V třísettisícovém městě Fallúdža, jež leží asi 60 km od Bagdádu, vyhlásili bojovníci ISILu islámský emirát. Podobně bojovníci ovládli i město Ramádí a část provincie Anbár [6].

Vláda se radikály pokusila porazit, ale ti se dokázali po několik měsíců bránit a v červnu pak přešli do protiofenzívy. Dobře organizovaní bojovníci zaútočili na druhé největší irácké město Mosul a úplně ho ovládli. Poté padlo do jejich rukou i město Bajdží (s největší ropnou rafinerií v zemi), Tikrít, Bákubá a dostali se až k předměstí Bagdádu [6].

Bojovníci ISILu prosluli výbornou organizací. Zmocnili se mnoha bank, rafinérií a získali si mnoho bohatých sponzorů, čímž si zajistili dostatek finančních prostředků. Systematicky pronásledují a veřejně popravují své odpůrce. Profesionálně využívají propagandu včetně sociálních sítí, kde zastrašují své odpůrce uveřejňováním masových poprav a současně vyzývají muslimy k zapojení se do džihádu a budování nového islámského chalífátu [6].

Dokonalá organizace, fanatická víra a bojové zkušenosti činí džihádisty téměř neporazitelnými. Vojáci irácké armády se hromadně vzdávají a k bojovníkům ISILu se přidávají noví dobrovolníci z mnoha zemí – především z Afghánistánu, Pákistánu, Palestiny aj. (země, kde lidé nejvíce trpí útlakem ze strany západních mocností). Al-Káida, které bojovníci vypověděli poslušnost, se od ISILu distancovala [6].

Džihádisté z celého světa, kteří ještě nedávno považovali odtržení ISILu od al-Káidy za nelegitimní, se k Islámskému státu nyní hlásí a slibují mu poslušnost. Díky svým úspěchům a pokračující expanzi získává ISIL na síle a v očích mnoha muslimů představuje organizaci, která osvobozuje muslimský svět z nadvlády západních mocností [6].

Nepřátelé islámského státu

Svou brutalitou a agresivitou si ISIL vytváří mnoho nepřátel. Na místo nespolehlivých vládních vojáků se začínají formovat dobrovolnické šíitské a zejména kurdské milice. Během občanské války v Sýrii ovládli Kurdové oblasti v severní Sýrii a v severním Iráku, v nichž tvoří většinu, a na rozdíl od vládních vojáků se dokázali džihádistům vzepřít. Boj o přežití vzkřísil u Kurdů starý sen o vytvoření vlastního státu a za tímto cílem se do obranných milicí hrne mnoho kurdských dobrovolníků [6].

S ISILem se střetla také turecká armáda. Avšak Turecko má především strach z volání Kurdů po nezávislosti (Kurdové žijí na území Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu), a nechává proto kurdské bojovníky vykrvácet navzdory jejich naléhavým prosbám o podporu. V době, kdy Kurdové hájili město Kobani před ISILem, a představovali tak v podstatě jedinou sílu, která se džihádistům postavila na odpor, turecká armáda bombardovala kurdské povstalce na svém území [6].

Brutalita Islámského státu šokovala celý svět. Obrázky masových vražd a poprav, zprávy o mučení, prodeji zajatých žen aj. vyvolaly tlak veřejného mínění, aby se proti Islámskému státu zakročilo. Do konfliktu se záhy začaly zapojovat okolní státy a světové mocnosti [6].

Na pomoc obklíčenému Bagdádu vyslal Írán speciálně vycvičené komando a Rusko začalo irácké armádě dodávat bojové letouny. USA ve spolupráci se Saúdskou Arábií a dalšími arabskými zeměmi zahájily bombardování území ovládané ISILem a začaly dodávat zbraně a materiál kurdským a šíitským bojovníkům [6].

Spirála násilí

Avšak situace není tak černobílá, jak by se mohlo zdát. Brutální vraždění iráckých šíitských zajatců vyprovokovalo obdobné násilnosti proti sunnitským Arabům v oblastech, kde mají šíité většinu.

Podle reportu Amnesty International z října 2014 dochází v šíitských oblastech ke krvavým útokům proti sunnitským muslimům ze strany šíitských milic a iráckého státu. Dochází k únosům, zabíjení, odvetám a masakrům, i když v médiích se o tom mluví jen málo. Z měst jako Samarra a Bákubá, kde jsou sunnité v menšině, prosakují dokonce zprávy o orgánech visících ze sloupů veřejného osvětlení a masakrech v mešitách. Bagdád byl již etnicky téměř „vyčištěn“ a ti, co zůstali, jsou vydáni na milost a nemilost [7].

Human Rights Watch zdokumentoval 255 případů, kdy irácké bezpečnostní síly a jejich spojenci popravovali sunnitské vězně, a skutečný počet bude nepochybně mnohem větší. Po strašlivých masakrech vykonaných bojovníky ISILu na šíitech v červnu byly stovky zadržených sunnitů zabity jako odveta. Mnoho z těchto vězňů bylo přitom zadrženo policií během pokojných protestů na počátku iráckého jara [7].

Koalice nepřátel

Je tedy zřejmé, že konflikt na Blízkém a Středním východě stále eskaluje a přerůstá v krvavé etnické čistky, v nichž si ve své brutalitě jedna strana nezadá s druhou. Nová válka v Iráku vedla k vytvoření prazvláštní koalice zemí, jež byly dosud úhlavními nepřáteli a které mají velmi rozdílné zájmy. Bok po boku tu bojuje USA, Irán, Rusko, Saúdská Arábie, Turecko aj. [6].

Turecko investovalo velké prostředky do autonomního kurdského regionu v Iráku a vybudovalo ropovod, který měl spojit lukrativní ropná pole v provincii Kirkúk se středozemím. Tato pole nyní padla do rukou ISILu. Do Turecka se také valí statisíce uprchlíků, což jej tlačí, aby proti ISILu zasáhlo. Na druhou stranu se však zdráhá podpořit bojující Kurdy [6].

Irán stojí proti ISILu, neboť dlouhodobě podporuje Asadův režim v Sýrii v boji proti povstalcům a navíc si chce získat vliv na irácké šíity. Rovněž Rusko má relativně dobré vztahy s Asadovým režimem i s Íránem a nástup ISILu vede ke značnému mocenskému posunu. USA se zoufale snaží zachránit svůj vliv na Blízkém a Středním východě, kvůli kterému vedla před lety válku proti Saddámu Husajnovi [6].

Pak jsou tu zájmy zahraničních investorů. Čínské, americké, evropské, ruské, korejské a turecké firmy vložily miliardy dolarů do investičních projektů iráckého ropného průmyslu, kterého se nyní zmocňuje Islámský stát. Velmoci se proto snaží získat své investice zpět [2].

Má situace řešení?

Přestože velmoci jednají v souladu s veřejným míněním a vojenské intervence vysvětlují humanitárními důvody, skutečné zájmy jsou velmi odlišné. Jako socialisté bychom měli odmítnout snahu chránit zájmy investorů v ropném průmyslu, stejně jako snahy velmocí posilovat v regionu své strategické zájmy. Na jedné straně je nutné zastavit Islámský stát, který uchvacuje stále nová území, kde zavádí středověké zákony a provádí krvavé čistky. Ale zároveň je třeba vidět, že celý konflikt vznikl především v důsledku americké okupace a politiky rozděl a panuj, jež se okupantům vymkla z rukou.

Je nutné bránit kurdské a šíitské oblasti před zabijáky z Islámského státu. Jenže z pohledu mnoha Iráčanů na území ovládaném ISILem jsou to naopak letecké útoky a šíitské milice, před kterými je nutné se bránit, a válka za Islámský stát je chápána především jako boj proti americké okupaci [6].

Mezi státy bojujícími proti ISILu je tolik rozporů, že případný úspěch v boji povede nejspíše jen k dalším mocenským třenicím a konfliktům mezi jednotlivými vítěznými mocnostmi. Nelze si proto jen vybrat stranu a podporovat boj proti ISILu až do jeho úplné porážky. Konečným cílem musí být ukončení bratrovražedných bojů.

Slabým místem sektářských válečných režimů, jako je ISIL, je nezbytnost válečných úspěchů. Aby ISIL dokázal oslovovat nové bojovníky, udržovat nadšení, bojovou morálku a víru v úspěch, musí neustále demonstrovat svou sílu a válečné úspěchy. ISIL tak musí podnikat nové a nové útoky, čímž si vytváří stále více nepřátel. Je proto pravděpodobné, že tak jako většina výbojných režimů před ním, i Islámský stát přecení své síly a rozpoutá válku, již nebude schopen vyhrát.

Na první pohled se zdá, že ISIL je pevným monolitem, ale pokud se podaří zastavit jeho expanzi, tak to nepochybně povede k nespokojenosti, rozepřím a mocenským bojům uvnitř jeho vedení, což může celou tuto organizaci ochromit či vést k jejímu rozpadu. Do čela se pak mohou dostat umírněnější síly, jež budou ochotny uzavřít příměří a provést reformy, nebo se proti ochromenému režimu vzbouří porobený lid. Problém je však v tom, že s takovýmto cílem se mocnosti nesmíří a obrana před útoky ISILu se v případě úspěchu záhy změní na dobyvačnou válku.

Velmoci si stejně jako my přejí porážku ISILu, avšak naše a jejich cíle jsou naprosto odlišné. Je důležité ukazovat na konkrétní případy, jež tento rozpor prozrazují. Můžeme upozorňovat na liknavý přístup velmocí ke Kurdům, požadovat uznání Kurdské strany pracujících bojující proti ISILu, odmítat bombardování území ovládaného syrskými povstalci, již nemají s ISILem nic společného, a mluvit také o čistkách, které páchá druhá strana. Dříve či později budeme navíc potřebovat protiválečné hnutí, abychom zabránili zbytečnému prodlužování konfliktu. V opačném případě by se také boj proti ISILu mohl stát roznětkou k ještě větším konfliktům mezi jednotlivými velmocemi.

Zdroje

[1] https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/iz.html

[2] http://socialistreview.org.uk/393/iraq-torn-apart-imperialism

[3] http://musingsoniraq.blogspot.cz/2009/11/blog-post.html

[4] https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sy.html

[5] http://socialistreview.org.uk/380/syria-vultures-circle

[6] http://www.aljazeera.com/category/organisation/isil

[7] http://socialistreview.org.uk/396/iraq-and-syria-war-without-end

Vyšlo v Solidaritě č.96/97