O čem vypovídají a k čemu povedou pařížské útoky?

Události, ke kterým došlo v minulém týdnu v Paříži, je samozřejmě potřeba odsoudit jakožto akty nesmyslného a brutálního násilí. Také skutečnost, že jsme byli svědky snahy o popření práva na svobodu vyjadřování, je velice důležitá. Je ovšem zároveň potřeba podívat se na celou věc v kontextu a pokusit se porozumět příčinám, které k těmto událostem mohly vést, protože jenom tak se můžeme vyvarovat další eskalaci násilí.

Svoboda projevu, svoboda šířit nenávist?

Charlie Hebdo byl možná kdysi týdeníkem radikálně levicovým, zaměřeným proti mocným všeho druhu, církvi, imperialismu, extrémní pravici. Někteří jej dokonce označovali za mluvčího generace „osmašedesátníků“, radikálního studentského hnutí ze šedesátých let. Navzdory tomu, že některé z těchto pozitivních prvků zůstaly zachovány (například ostrá kritika krajně pravicové strany Front National), pravdou zůstává, že se v posledních letech propadl do bahna laciného rasismu a islamofobie, což by při hodnocení událostí nemělo být opominuto.

Na obranu dotyčných karikatur bývá často uváděno, že navazují na nejlepší tradice francouzského sekularismu, sahající do minulosti k Francouzské revoluci a ještě dále k osvícenským filosofům, a že stejným způsobem cílil časopis i na další náboženství, zejména pak katolickou církev. Ano, kritizovat náboženství či ideologie, které se snaží bránit kritickému myšlení, propagují útlak žen, homosexuálů a dalších skupin, ať už se jedná o křesťanství, islám, nebo cokoliv jiného, je nepochybně legitimní a správné.

Jsou tu ovšem dva problematické momenty. Zaprvé, racionální kritika z pozice sekularismu je jedna věc; agresivní antiklerikalismus, přerůstající u některých částí francouzské levice až v iracionální nenávist vůči náboženství v jakékoliv podobě, je něco jiného. Zadruhé, a to je ještě podstatnější, velmi důležitou roli hraje způsob, jakým je kritika prováděna, a také kontext, ve kterém se odehrává, a tady právě spočívá jádro problému.

Pokud je předmětem kritiky a posměchu katolická církev, instituce, která se po stovky let těšila naprosto výsadnímu postavení na evropském kontinentě, která s výjimkou několika let během francouzské revoluce nebyla ve Francii nikdy perzekvována a která si i dnes, navzdory přísně sekulárnímu charakteru francouzského státu, uchovává značný vliv, je to záležitost v zásadě neproblematická – jedná se totiž ve své podstatě o útok na určitou formu moci a její představitele, nikoliv běžné věřící.

Něco zcela jiného je ovšem útočit na islám způsobem, který posiluje negativní stereotypy o muslimech a tím i všeobecný trend islamofobie. Muslimové jsou ve Francii menšinou, mnoho z nich se nachází v nejnižších společenských vrstvách, je na ně pohlíženo skrz prsty a mnoho Francouzů se příliš netají tím, že by je nejraději poslali zpět tam, odkud přišli, navzdory tomu, že většina z nich je ve skutečnosti francouzskými občany. Útočit takovým způsobem na slabšího ve snaze zavděčit se většině je rasismus nejhrubšího zrna a je to veskrze odsouzeníhodné, i když se to schovává za liberální hesla o svobodě slova a sekulárních hodnotách.

Argument, že „kritizovali také církev“ zkrátka nefunguje a nikdy fungovat nebude, protože se nejedná o analogickou situaci. Podobný princip vidíme u sexismu: když obrátíme znaménko, výsledek není stejný, protože tu není kontext po léta trvajícího systematického útlaku.

A že je ten útlak reálný, o tom bohužel není pochyb. Otevřená diskriminace je samozřejmě zákonem zakázaná, ale všeobecný tlak na to, aby se muslimská komunita znovu a znovu veřejně distancovala od každé podobné události jenom proto, že se pachatelé odvolávají na islám, je dostatečně výmluvný.

A co přijde teď?

V prvních hodinách a dnech převládaly výzvy ke klidu, k národní jednotě a k apelu na to, aby se reakce nezvrhla v nenávist vůči muslimské komunitě jako takové. Na tom se shodli všichni významní politici, dokonce ani Marine Le Pen, předsedkyně krajně pravicové Front National, si netroufla otevřeně vyzývat k odporu vůči muslimům nebo imigrantům; mluvila „pouze“ o válce s radikálními islamisty a navrhovala znovu zavést trest smrti.

Tyto reakce jsou u mnohých pravděpodobně vedeny ani ne tak antirasistickým přesvědčením jako spíše politickým realismem: Francie má největší muslimskou menšinu v Evropě a případné vyhrocení vztahů by v zemi způsobilo obrovské problémy. Přesto už však k prvním násilnostem došlo, k pátečnímu poledni bylo zaznamenáno celkem 13 incidentů, od nápisů „smrt Arabům“ nasprejovaných na zdi mešit po amatérské bomby, které naštěstí nikomu neublížily.

Není ovšem pochyb o tom, že je jen otázkou času, kdy se prvotní šok rozplyne a začnou přicházet změny. Krajní pravice začne získávat další příznivce, a to nejen v samotné Francii, ale napříč Evropou; bude se odvolávat na to, že „my jsme vám to říkali“. Bude dále postupovat trend radikalizace středního proudu, kdy mnohé výroky, které by v minulosti byly nepřípustné, zaznívají dnes i z úst tzv. umírněných politiků. Francouzská vláda se ocitne pod obrovským tlakem na přijetí ještě přísnějších protiteroristických zákonů. Většinová společnost bude zase o něco víc nedůvěřivá vůči svým muslimským spoluobčanům. Muslimové žijící v Evropě se budou cítit zase o něco méně bezpečně.

Je přirozené, že po takto šokující události máme potřebu si pokládat otázky. Pokládejme si ale ty správné otázky. Ptejme se, jakou roli sehrála sociální situace mladých lidí v ghettech na pařížských předměstích, kteří mají oprávněně pocit, že jsou mnohdy ve své rodné zemi občany druhé kategorie. Ptejme se, jakou roli sehrály intervence západních zemí na Blízkém východě a konkrétně v případě Francie také v bývalých koloniích v severní Africe, kde jsou pro mnohé vzpomínky na krvavé války za nezávislost stále živé. Ptejme se, jak je možné, že selhala protiteroristická opatření, na která jsou navzdory hospodářské krizi vynakládány obrovské peníze a v jejichž jménu získávají od událostí 11. září 2001 státní orgány stále více pravomocí na úkor osobní svobody občanů. (Minimálně dva ze tří hlavních aktérů útoků z minulého týdne byli v hledáčku americké FBI i francouzských tajných služeb a byli v minulosti vězněni za zločiny související s aktivitou radikálních džihádistických skupin.) Ptejme se, co se děje špatně v zemi, kde čtvrtina voličů podporuje krajně pravicovou stranu, jejímž jediným programem je nastolování klimatu vzájemného nepřátelství mezi občany.

Neptejme se ale na to, zda představují muslimští obyvatelé hrozbu pro Evropu. Neptejme se na to, zda ji představují syrští uprchlíci. Nechtějme po muslimech vysvětlení toho, čeho se dopouštějí extremisté jejich jménem, tak jako to udělala Česká televize.

Takové otázky nejenže nejsou relevantní v tom smyslu, že nám nepomohou porozumět jádru problému, ale přispívají také ke všeobecnému klimatu nedůvěry nebo dokonce přímo nenávisti, které zcela jistě patří mezi hlavní příčiny radikalizace mladých muslimů.

Ano, mezi muslimy žijícími v Evropě je nepochybně jisté procento extremistů. Své extremisty má každá společnost nebo skupina, je to celkem přirozený jev, který o skupině jako celku mnoho nevypovídá, a není v moci nikoho jej zcela eliminovat. Je ovšem potřeba si přiznat, že jsou faktory, které pozici extremistů posilují, a šíření iracionální nenávisti vůči muslimům je jedním z nich. Čím více vzájemné nevraživosti tu bude, tím větší je riziko dalších útoků, které opět eskalují ve zhoršení vztahů, a ocitneme se v bludném kruhu, směřujícímu ke stále horším tragédiím.

Z tohoto pohledu nezbývá tedy než odsoudit společně s pomatenci v kuklách a s kalašnikovy také ty, kteří pro ně vytvářejí úrodnou půdu šířením nenávisti, ať už je to pomocí otevřených výzev k perzekuci muslimů, urážlivých karikatur nebo jen subtilních náznaků, že jsou muslimové z titulu své víry za podobná neštěstí spoluodpovědní. Přes všechny podstatné rozdíly mají totiž něco společného: snahu rozdělovat společnost a zasévat mezi nás nedůvěru.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •