Perspektivy Syrizy

Vítězství Syrizy v lednových volbách spustilo mediální i skutečnou, politicko-ekonomickou bouři. O Syrize se v českých mediích říká, že to je radikální, extrémní levice. O Alexi Tsiprasovi, jejím lídrovi, se zas říká, že je ultralevičák, bývalý komunista, radikál atd. Pozornost na sebe strhává i řecký ministr 25financí Yanis Varoufakis, který je označován za marxistického ekonoma a „zlobivé dítě“ eurozóny. Za mediálními nálepkami se ale skrývá skutečná výzva, kterou musí každá radikální levice promýšlet: problém vládnutí a vztah sociálních hnutí a jejich případné politické reprezentace.

Syriza (1)

Ilustrace Alexey Klyuykov

Ekonomický program SYRIZY je v českých mediích vesměs vysmíván jako nerealistický: strana před volbami naslibovala hory doly a teď spláče nad výdělkem. Nejčastěji jsou Syrize vytýkána opatření, která mají zvrátit škrty, jenž byly realizovány za posledních pět let. Ty zahrnují také navrácení minimální mzdy zpět na úroveň 750 euro měsíčně. Kostas Pittas je tajemníkem odborového svazu na jednom z řeckých ministerstev a popisuje situaci na svém pracovišti: „Mnoha lidem tu škrtli 35% mzdy a někdy i víc. Já sám jsem jako inženýr ztratil 48% mzdy.“

Jiný příklad vysmívaných opatření bychom mohli najít v požadavku na zdravotní péči zdarma pro nezaměstnané, bezdomovce a nízkopříjmové občany, stejně jako na potravinovou pomoc pro tyto skupiny obyvatel. To, že v zemi EU v 21. století žijí lidé, kteří takovouto pomoc potřebují v masovém měřítku, ale kritici Syrizy nedomýšlejí nebo záměrně zamlčují. Vědí totiž, že si nemohou pomoci oblíbenou ideologickou fintou a mluvit o plýtvání minulých vlád. Ty se důsledně držely škrtacího programu Trojky.

Nedávná zpráva Evropské komise připustila, že počet těch, kteří trpí zásadním nedostatkem základních prostředků, se mezi lety 2008 až 2013 zdvojnásobil na každého pátého občana. Financial Times tento týden připustily (a to věru nejsou žádné levicové, natož socialistické noviny), že „na to, aby mohlo Řecko obsluhovat svůj dluh, by muselo přejít na polootrokářskou ekonomiku.“1

Politický kartel otřesen

Úsporná opatření neznamenala jen útok na životní úroveň a důstojnost obyčejných Řeků. Paradoxně znamenala také útok na dosavadní klientelistickou strukturu, na které zakládaly svůj úspěch strany bývalé vládní koalice – PASOK (řecká sociální demokracie) a Nová demokracie (řecká ODS). Díky škrtům přišly tyto strany o své tradiční podporovatele, protože už nemohly rozdávat místa ve státní správě a jiných státem spravovaných institucích. A jiné pouto, než toto korupční, je k oněm stranám nevázalo.

Obzvlášť tvrdě dopadla tato realita na PASOK, jehož podpora se z téměř 40% před krizí v roce 2009 propadla na něco kolem 4% za současného stavu. Naopak SYRIZA vyskočila z 3% na dnešních více jak 36%. Nová demokracie je na tom o něco lépe, protože nemá i přes řadu štěpení a frakčních sporů na pravici žádného relevantního konkurenta. Proto dokázala v posledních volbách držet i přes katastrofální politiku jejího předsedy a bývalého premiéra Samarase krok se Syrizou. Nicméně nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že propad preferencí pro největší pravicovou stranu pokračuje a Syriza se nyní těší voličské podpoře okolo 45%.2

Na druhé straně znamenal kartel dvou hlavních stran, které společně uváděly v život drakonická opatření Trojky, vzestup krajní pravice, zejména v podobě neonacistického Zlatého úsvitu, který rovněž slibuje radikální rozchod se starými elitami. Jeho předseda Nikolaos Michaloliakos, bývalý mluvčí a dalších pět bývalých poslanců za tuto neonacistickou stranu jsou nyní v cele předběžného zadržení. Domácí vězení soud nařídil dalším třem poslancům Zlatého úsvitu. I přes obvinění ze zločinného spiknutí se těmto neonacistům podařilo v lednových volbách uspět a získat 17 poslaneckých křesel. Soud zatím trvá na obvinění, které by mohlo znamenat až dvacetileté vězení pro obviněné. Ačkoliv zásahy policie proti Zlatému úsvitu oslabují jeho akceschopnost, sociální kořeny neonacismu jsou stále životaschopné a hrozba nadále trvá.

Nebyly to ale útoky vlády, které zažehly nevídanou sociální dynamiku. Právě naopak. Dynamika, která nakonec vynesla Syrizu k moci, začala nejpozději v prosinci 2008, kdy zásahová policie zastřelila při jednom z protestů středoškoláka Alexandorese Grigolopulose. Spolu s první vlnou škrtů se řecká společnost postavila na odpor a proběhlo 32 generálních stávek, stovky menších stávek, okupace náměstí, nepočítaně studentských protestů. Podpora Syrizy i dalších stran radikální a antikapitalistické levice začala stoupat.

Bez spojenců v parlamentu?

Očekávání vkládaná do vlády Syrizy jsou velká. A to nejen na domácí, ale také na mezinárodní scéně. Nejprve je třeba si uvědomit, co vlastně vláda Syrizy v tomto okamžiku znamená. Je to především odpověď na bezprostřední touhu skoncovat se škrty. To je alfa a omega kroků, které Alexis Tsipras a jeho strana budou podnikat. Tímto se také řídilo první (a pro mnoho stoupenců radikální levice nepříjemné) překvapení: koalice se stranou Nezávislí Řekové (ANEL).

ANEL je odštěpenou částí Nové demokracie. Jejich představitelé jsou napojeni na několik řeckých oligarchů, loďařský průmysl a armádu. Možná právě proto získal jediný jejich zástupce ve vládě post ministra obrany. Se Syrizou však tuto stranu spojuje zásadní odpor proti úsporným opatřením a memorandům, která byla v posledních letech podepsána. A to je priorita, které musí jít vše stranou.

To však neznamená, že se Syriza vzdá celého svého volebního programu ve prospěch udržení koalice. Stále např. připravuje návrh zákona, podle kterého by se dítě imigrantů bez ohledu na právní status rodičů stalo automaticky řeckým občanem. To ANEL zásadně odmítá. Nicméně v řeckém politickém systému jsou časté různé odštěpky skupiny poslanců, kteří hlasují spíše podle svého než stranického názoru. Syriza je dominantní silou (nezapomínejme, že jen o kousek nezískala nadpoloviční většinu poslanců), takže může svou vahou přitahovat k jednorázovému spojenectví tu jedny, tu druhé.

Pro mnohé komentátory a pozorovatele je záhadou Komunistická strana Řecka (KKE). Ta se samozřejmě také staví proti opatřením Trojky, nicméně dlouhodobě odmítá podíl na vládnutí, nebo i jen vyjádření podpory vládě Syrizy. Tu nazývá druhým PASOKem a opakuje, že jediné, co můžeme od Tsiprase a spol. čekat, je zrada. Toto stanovisko je pravdivé v tom, že Syriza je vystavena extrémním tlakům na přizpůsobování se a jak bylo popsáno jinde (viz. Solidarita č. 91/92), občas těmto tlakům podléhá. Na druhou stranu je vysloveně hloupým sektářstvím nepodpořit Syrizu v boji proti Trojce a neoliberálním institucím EU. Vedení KKE tím dostává svou stranu do nepříjemné pozice, která je ale historicky podmíněná dlouhodobým izolacionismem této strany od sociálních hnutí. Tento vztah je paradoxní, protože členové KKE jsou důležitými a často velmi aktivními organizátory v odborech a jiných organizacích stojících za masovými protesty.3

Právě vítězství Syrizy ale donutilo některé představitele KKE k veřejnému prohlášení, že budou podporovat konkrétní zákony, které budou ve prospěch řeckých pracujících. S výše zmíněnou tradicí různého hlasování napříč stranami tak může nakonec Syriza jednat, jako kdyby měla levicovou většinu, jakkoli se na to nemůže spoléhat vždy a všude.

Shora a zdola

V první fázi změn tak může Syriza začít zavádět sérii reforem, které uleví zbídačeným masám řecké populace a dovolí jim se znovu trochu nadechnout. Jak už bylo mnohokrát uvedeno, zejména opětovné navýšení minimální mzdy, rozsáhlý program restrukturalizace a posílení státní správy a vytvoření několika set tisíc pracovních míst ve veřejném a státním sektoru by dokázalo, že radikálně levicová politika je možná a může přinést bezprostřední pozitivní dopady.

Tento levicový reformismus známe z mnoha příkladů z minulosti a atmosféra, která jej doprovází, není také nic nového. Vzpomeňme si, jaké emoce a naděje provázely první zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem. O to větší zklamání byla poté realita Obamovy politiky.

Byl to ale jiný americký prezident (F. D. Roosevelt), který dovedl zavést program sociálních reforem a státních zakázek – Nový úděl (New deal). Ten obsahoval řadu progresivní legislativy, např. tzv. Wagner Act, který dal pracujícím právo na kolektivní vyjednávání. Dělnické hnutí pak tohoto zákona využívalo a posílilo svou pozici při organizování okupačních stávek, čímž donutilo velké automobilky k oficiálnímu uznání odborových organizací.

V Řecku může dojít k podobnému vývoji. Syriza symbolicky otevřela svou náruč protestům tím, že nechala odstranit zátaras před řeckým parlamentem. Hnutí z ulic pak může poskytnou nejen podporu „své“ vládě, ale zároveň dbát na další rozvoj antikapitalistického programu a vytvářet alternativní hospodářské a politické organizace. Tento vztah je vždycky problematický, jak ukazují nedávné zkušenosti z Venezuely, kde byli představitelé sociálních hnutí, částečně z požadavku po kvalitních a zkušených lídrech a částečně z logiky fungování systému, vtahováni do státního aparátu. Tím se samozřejmě mění jejich postavení a dochází k pronikání určitého tlaku na přizpůsobení se a uklidňování samotného hnutí.

Právě proto jsou důležité nezávislé organizace antikapitalistů. Jednou z nich je volební aliance Antarsyia (Povstání), která má svou oporu zejména mezi mladými aktivisty na univerzitách a v odborech. Její součástí je také sesterská organizace Socialistické Solidarity, řecká Socialistická dělnická strana (SEK). Antrasyia se se svým výsledkem okolo 0,6% nemůže nijak srovnávat se Syrizou. Klíčovou roli ale hraje v organizování sociálních hnutí, ať už jde o protesty pracujících nebo o boj proti rasismu a fašistické hrozbě. Hnutí zdola je pro revoluční socialisty vždy na prvním místě a právě jeho existence, růst a posilování může zajistit vítězství nad neoliberalismem v EU a inspirovat k podobnému vývoji i jinde. Na podzim možná podobnou cestu nastoupí Španělsko.

Jan Májíček
Vyšlo v Solidaritě 98-99/2015

1http://www.ft.com/intl/cms/s/0/8a4c3f54-a55a-11e4-bf11-00144feab7de.html#axzz3RqR8BSB5

2http://greece.greekreporter.com/2015/02/14/syriza-leads-by-a-wide-margin-versus-new-democracy-in-marc-poll/

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •