Rozporuplný vývoj Číny

Podle Mezinárodního měnového fondu Čína předběhla USA a stala se největší ekonomikou na světě. Prvenství USA tak po 142 letech skončilo. Na ekonomický vývoj Číny se zaměřuje velice zajímavá nová kniha Matthewa Crabbeho Mýty kolem čínských čísel, která popisuje grandiózní vzestup čínské ekonomiky a její integraci do ekonomiky světové, ale je také kritická vůči některým uváděným statistikám. Všímá si též velikých vnitřních rozporů, které tento vývoj provázejí.

dollar

 

Hospodářský vzestup a ekonomické problémy

Enormní ekonomický růst v Číně za poslední dvě desetiletí je neoddiskutovatelný, stejně jako skutečnost, že se rychle zvyšuje podíl Číny na celosvětové výrobě mnoha druhů zboží. Rychlý růst je patrný v tempu urbanizace a futuristicky vyhlížejících městech, jež během krátké doby v Číně vyrostla. Za údaji o rychlém růstu se však skrývají problémy a nestabilita, s nimiž ekonomika musí zápolit. Ekonomický model založený na nízkých mzdách je navíc ve stále větší míře napadán zaměstnanci.

Klíčovým faktorem rapidního čínského růstu je nevídané množství investic. Podíl investic na národním důchodu je mnohem větší než v ostatních rozvojových ekonomikách a je více než dvojnásobný ve srovnání s průměrem bohatých zemí G7. Dosažení takto kolosální míry investic bylo umožněno vykořisťováním špatně placených dělníků a vysokou mírou úspor dělníků a rolníků, jež je charakteristická pro všechny rychle se industrializující asijské ekonomiky po roce 1945.

Podle Světové banky dosahoval růst investic v letech 2000 až 2013 v průměru 12,2% ročně, zatímco růst spotřeby jednotlivců jen 7,3%. Spotřeba tedy nerostla dostatečně rychle na to, aby dokázala absorbovat vše, co bylo vyrobeno, a ekonomika se proto musela spoléhat na export zboží. Z tohoto důvodu byla Čína silně zasažena krizí v roce 2008, neboť klesla poptávka v USA a Evropě. Čínská vláda roku 2008 představila ohromný záchranný balíček ve výši 570 bilionů dolarů, jenž však problém nerovnováhy mezi spotřebou a investicemi ještě více prohloubil.

Pouze 20% záchranného balíčku bylo určeno na sociální výdaje. Většina směřovala do dalších investic v sektorech, již tak trpících nadbytečnými kapacitami, jako ocelářství, výroba betonu, či budování nejrychleji rostoucího vysokorychlostního železničního systému na světě. Rozvoj infrastruktury a masivní příliv úvěrů uchránil čínskou ekonomiku před kolapsem v důsledku nízkého exportu, avšak vytvořil podmínky pro vypuknutí vlastní čínské ekonomické krize.

Zadlužování místních vlád a rozvoj černých trhů poskytujících nelegální půjčky ohrožoval ekonomiku jako bumerang. V reakci na naléhání vlády, aby řešily situaci půjčkami, nahromadily lokální vlády po krizi 2008 nevídané dluhy na uskutečňování velkých infrastrukturních projektů. Úvěry byly stejně snadno dostupné i státním podnikům. Levné půjčky firmám a místním vládám dále zvyšovaly přemíru investic, což vedlo k všeobecnému ohrožení ekonomiky.

Dalším zdrojem nestability je růst podzemního finančního sektoru či „šedého bankovnictví“, v němž ilegální věřitelé poskytují úvěr osobám a firmám, jež by se k němu jinak nedostaly. Tyto půjčky jsou poté roztříděny a přiřazeny do investičních balíčků, jež se podobají „toxickým“ zaručeným aktivům, která zažehla první fázi současné globální krize. Finanční skupina Credit Suisse popsala rostoucí černý trh s půjčkami jako „časovanou bombu“, která pro čínskou ekonomiku představuje dokonce větší hrozbu než rostoucí zadlužování místních vlád. Jsou zde známky toho, že ekonomika čelí velmi vážné nestabilitě.

Sám premiér Wen Jiabao v roce 2007 prohlásil na Lidovém kongresu, že ekonomika je „nestabilní, nevyrovnaná, nekoordinovaná a trvale neudržitelná“. Obava čínské vlády, že dosavadní rozsah investování není udržitelný, se odrazila ve 12. pětiletém plánu (2011–2015), v němž se volalo po razantní změně v tempu a struktuře ekonomického růstu. Plán nakonec zahrnoval zpomalení růstu a snížení investic ve prospěch spotřeby.

V posledních letech skutečně došlo ke zvýšení mezd, a to částečně i díky dělnickým bojům. Velký růst spotřeby však přináší vládnoucí třídě značné obtíže. Podíl exportu na celkovém ekonomickém výstupu klesl ze svého maxima, jež roku 2006 činilo 39,1% , na 26,1% v roce 2013, avšak model čínského růstu zůstává vysoce závislý na exportu do USA a Evropy.

Vojenské soupeření

Protože průměrná produktivita práce v Číně je mnohem nižší než ve vyspělých kapitalistických zemích a v dalších východoasijských ekonomikách, musí zde být nízké mzdy, aby čínská ekonomika zůstala konkurenceschopná. Některé čínské regiony, jako je Guangdong na jihovýchodě, jsou nyní považovány za nekonkurenceschopné. A protože čínský kapitál je stále integrovanější do globální ekonomiky, otázka konkurenceschopnosti představuje pro čínské vládce stále větší problém.

Tím, jak vzrůstá závislost Číny na globálním systému, nabývají na významu také geopolitické aspekty čínského růstu. Prvořadým dlouhodobým cílem Číny je zvyšování ekonomické síly, vojenské moci a diplomatického vlivu. Čína a Indie spolu podepsaly řadu dohod, včetně „strategického partnerství pro mír a prosperitu“ z roku 2005. Čína je však také úzce propojena s největším rivalem Indie, a to s Pákistánem, kterému dodává stíhací letadla, válečné lodě, vrtulníky, tanky, systémy včasného varování a různé druhy raket.

Čína neustále navyšuje své výdaje na armádu, jež se v posledním desetiletí zvyšovaly každoročně o 15%. Posun směrem k nejpokrokovějším technologiím v armádě se projevoval v rozvoji vyspělé satelitní komunikace,námořního systému kontroly, schopností vést kybernetickou válku a zhotovovat inteligentní rakety. Rozvoj vojenských sil, a obzvláště posilování námořnictva, koresponduje s rostoucími obchodními zájmy na světových trzích a se závislostí 90% čínského zahraničního obchodu na mořských trasách.

Obzvláště zranitelná je Čína v dovozu energetických surovin. V současnosti Čína dováží více než polovinu ropy, kterou spotřebovává, a do roku 2030 to podle amerických odhadů budou celé tři čtvrtiny. Rivalita mezi vládnoucími třídami jednotlivých národů nevyhnutelně vede k logice válečného soupeření a k nárůstu geopolitického napětí. Snižování dostupnosti zdrojů nutných pro uspokojení rostoucích lidských potřeb toto napětí dále zvyšuje, a tím také eskaluje nebezpečí vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Čínské úsilí o prolomení obklíčení ze strany USA a jeho spojenců tak vede ke strachu z čínského růstu a k novým pokusům o zkrocení Číny, která odpovídá dalším úsilím o posílení své geopolitické pozice. Celý region – od Severní a Jižní Koreje po východní a jižní čínská moře – patří k místům s nejvážnější hrozbou eskalace vojenského napětí.

Integrace Číny do světové ekonomiky

Čínskou politiku „Cesta do zámoří“(Zouququ) lze vystopovat od roku 1999. Primárně ji můžeme spojovat s úsilím o zajištění surovin z Afriky a Brazílie pro potřeby vzmáhající se ekonomiky. Toto úsilí je doprovázeno diplomacií, založené na posilování vlivu v těchto oblastech prostřednictvím realizací stavebních a inženýrských projektů doprovázených významnou finanční a politickou pomocí. V posledních letech však Čína zintenzivnila své aktivity také v Evropě. Roku 2010 představovaly přímé zahraniční investice Číny v Evropě 6,1 miliard eur, zatímco roku 2012 činily již 27 miliard eur, tedy čtyřnásobek.

Balkán a země střední a východní Evropy jsou chápány jako vstupní brána k hlavním kapitalistickým ekonomikám EU. Úpadek, způsobený krizí v letech 2007–2008, špatný stav infrastruktury, privatizace a škrty ve veřejných rozpočtech, vytvořily v těchto zemích nové investiční příležitosti. Rostoucí přítomnost čínských investic ve střední a východní Evropě a na Balkáně byla formálně stvrzena v Pekingu roku 2012 uzavřením dohody mezi čínským ministerstvem zahraničních věcí a většinou postkomunistických zemí na okraji Evropy.

Dohoda zahrnuje vytvoření speciální úvěrové linky o objemu 10 miliard dolarů a zřízení fondu investiční spolupráce ve snaze posílit vzájemný obchod. Dohoda je dále posílena řadou bilaterálních smluv mezi Čínou a jednotlivými zeměmi, jako např. smlouva o

ínsko-srbském partnerství uzavřená v roce 2009. Maďarský premiér Orbán, stojící v čele pravicové strany Fidezs, zdůrazňoval význam Východu a dokonce řekl, že „ačkoli maďarská loď pluje ve vodách Západu, žene ji východní vítr.“

Odměnou za tuto pomoc je přístup k hlavním ekonomikám západní Evropy, vytváření mezinárodního hodnotového řetězce a získávání přístupu k lukrativním trhům s infrastrukturními projekty. K nejdůležitějším cílům čínské zahraniční politiky v Evropě však patří budování nové „hedvábné stezky“, která má usnadnit export čínského zboží do Evropy. Koncovým bodem této stezky je řecký přístav Piraeus, který je nyní částečně vlastněn čínským státním gigantem COSCO, vyrábějícím lodě. Tento přístav je nyní hlavní vstupní branou do Evropy pro čínské zboží. Aby si Čína udržela svou konkurenceschopnost i navzdory zvyšujícím se vnitřním nákladům, musí nutně snižovat náklady na dopravu. Tím, že čínské zboží může plout skrze Suezský průplav rovnou do Řecka a poté být přepraveno vlakem přes středoevropské země přímo do srdce Evropy, se doba přepravy snížila ze zhruba 30 na 20 dní.

V listopadu 2013 podepsaly Čína, Srbsko a Maďarsko memorandum o porozumění pro budování maďarsko-srbské vysokorychlostní železnice, spojující Bělehrad a Budapešť, která dále usnadní přepravu čínského zboží z řeckých přístavů na evropské trhy. Stavba by měla začít v roce 2015. Financována bude úvěry od čínské Export-Import banky a vybuduje ji státem vlastněná Čínská železniční a mostní společnost. Tyto projekty ukazují nové ambice ze strany čínského státu. Přestože však čínských zahraničních investicí v Evropě rychle přibývá, stále tvoří jen malou část celkových investic. Rozhodně zde nejsme svědky nějakého čínského převratu.

Sociální napětí v čínské společnosti

Ohromný čínský růst vysvobodil miliony lidí z nejextrémnější formy chudoby, avšak divoká korupce, rostoucí polarizace bohatství, zabírání půdy a okázalá spotřeba těch, kteří se obohatili na úkor jiných, vede k obrovskému odporu a k výbuchům hněvu. Jsou zde ohromné rozpory mezi lidmi žijícími v městských a venkovských oblastech a rozdíly jsou také mezi lidmi, žijícími v pobřežních a vnitrozemních regionech.

Roku 2010 proběhla vlna stávek v podnicích vlastněných nadnárodními korporacemi v Jižní Číně, kde se dělníkům podařilo dosáhnout velkého zvýšení mezd. Roku 2011 docházelo k mnoha sociálním nepokojům, vedených především migranty. Guangdong, jižní srdce Číny, ve kterém se vyrábí třetina všeho zboží určeného na export, byl zaplaven mohutnými a násilnými protesty těchto dvojnásob vykořisťovaných dělníků. Bitvy se odehrávaly i na jiných místech, jako Zengcheng, kde vypukly třídenní nepokoje a pouliční bitky. Asi 10 000 lidí zaútočilo na policejní zařízení, přičemž protestující zapalovali a převraceli obrněná vozidla. Proti demonstrantům muselo být nasazeno 6000 policistů, aby dostali protesty pod kontrolu.

Ohromný ekonomický růst v posledních 30 letech byl tažen rychlou urbanizací a zdánlivě nevyčerpatelným zdrojem levné pracovní síly migrující z venkova do měst. Podle zprávy OECD z roku 2011 odešlo za tuto dobu z venkova do měst, ať již legálně či nelegálně, na 200 milionů lidí, kteří sem přišli za prací do továren, na staveniště a do restaurací. Výsledným efektem této migrace bylo vytvoření ohromného počtu lidí bez přístupu k základním sociálním službám a s minimálními právy ve městech, která sami pomáhali vybudovat.

V Číně funguje zhoubný systém zvaný Hukou, který přísně rozlišuje mezi městskými a venkovskými dělníky. A to nejen geograficky, ale také v přístupu k politickým právům, v nároku na zdravotní péči, na vzdělání, bydlení a sociální zabezpečení. To znamená, že dělníci z venkova bez trvalého pobytu zde mají stejný status jako ilegální imigranti a jsou podrobováni stejnému zneužívání a vykořisťování.

Čínský dělnický bulletin nedávno upozornil na to, že dělnické protesty v letech 2010 až 2013 byly především reakcí na snižování mezd a propouštění, způsobené omezováním výroby, zavíráním a přemísťováním továren nebo jejich slučováním. Částečně se jedná o důsledek toho, že Čína ztrácí konkurenční výhodu nízkých mzdových nákladů, přinejmenším v některých oblastech. Protože v letech 2010 až 2013 se mzdy továrních dělníků zvýšily o zhruba 50%, odvětví náročná na levnou pracovní sílu, jako textilní a obuvnická výroba či výroba hraček, se přemísťují do levnějších oblastí ve vnitrozemí či do menších a levnějších rozvojových zemí, jako je Bangladéš či Kambodža.

V letech 2011 až 2013 zaznamenal Čínský dělnický bulletin 1171 stávek a protestů napříč celou zemí. Většina z nich proběhla v průmyslovém srdci Guangdongu a mezi hlavní požadavky patřily kompenzace propuštěným dělníkům, vrácení mzdových nedoplatků a růst mezd. Došlo však i ke stávkám mimo továrny. Ve stejném období proběhlo 306 stávek a protestů zaměstnanců v dopravě, 69 stávek učitelů a série stávek nemocničních zaměstnanců v Guangzhou a jeho okolí, které přiměly místní samosprávu, aby zlepšila platy a pracovní podmínky. Podle Čínského dělnického bulletinu se již „dělníci nehodlají smiřovat s chudobou a extrémním vykořisťováním a stává se z nich aktivní, dynamická a jednotná vrstva lidí, schopná podniknout ráznou akci ke zlepšení své situace“.

Jak poznamenali Larry Elliott a Angela Monaghan pro noviny Guardian koncem roku 2014, Čína má zásadní význam pro fungování globální ekonomiky. Pokud by došlo k jejímu zpomalení, omezilo by to ekonomiky zemí, jež do Číny vyvážejí. To je třeba případ Německa, které do Číny prodává obráběcí stroje pro průmyslovou expanzi, a také Austrálie, která Číně poskytuje suroviny pro potřeby rozvíjejícího se průmyslu. Ceny zboží opouštějícího Čínu klesají, a pokud bude tento trend pokračovat, může to v Eurozóně přispět k deflaci se všemi riziky, která deflace přináší. Čínská ekonomika velkou měrou ovlivňuje globální vývoj, avšak současně je také pod silným tlakem sebevědomé čínské dělnické třídy.

Z anglického portálu socialistreview.org.uk přeložil Vítězslav Lamač
Vyšlo v Solidaritě č.100, březen – duben / 2015

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •