Volný obchod jako nástroj sociálního rozvoje?

Tento článek se týká prosazování mezinárodních dohod TTIP a TPP, které mají vytvořit zónu volného trhu mezi evropskou a americkou ekonomikou. Ekonomka Ilona Švihlíková se zamýšlí nad argumenty o prospěšnosti volného trhu a vyvrací řadu mýtů, šířených pravicovými ekonomy a politiky.

Trojský kůň TTIP u petičního stanu proti TTIP na náměstí Republiky

Trojský kůň TTIP na nám. Republiky v Praze při sbírání podpisů pod celoevropskou petici proti TTIP

 

Spolu s otevřením debaty o tzv. Transatlantickém partnerství o obchodu a in-vesticích mezi USA a EU se znovu objevují různé zmatené názory o blahodárném půso-bení volného obchodu. Po-miňme pro účely tohoto článku fakta, že mezi hlavní nebezpečí TTIP obecně patří doložka investor – stát (tj. ISDS), resp. to, že dohoda je samozřejmě na první pohled zaměřena ekono-micky, ale ve skutečnosti jde především o vrcholnou geo-politiku. Simultánní vy-jednávání o dohodě TPP, tedy Transpacifické dohodě o part-nerství, ukazují, které země musejí zůstat mimo a které naopak USA považuje za hodné včlenit do svého pásma vlivu.

Pozitivní účinky volného obchodu?

Jak je to ale s pozitivními účinky volného obchodu? Za volný obchod a proti merkantilistické hospodářské doktríně bojoval už Adam Smith (konec 18. století). Jeho dílo dokonal David Ricardo s teorií komparativní výhody (19. století). Teorie komparativní výhody je dodnes úhelným kamenem výuky teorií mezinárodního obchodu a koneckonců i argumentace Světové obchodní organizace pro volný obchod. Ale již v 19. století se našli tací ekonomové, kteří tvrdili, že volný obchod je vlastně hra pro vítěze a že zaostalé (zpožděné) země musejí mít nástroje, jak svou ekonomiku chránit. V tomto případě hovoříme o rozdrobeném Německu 19. století a Friedrichu Listovi.

Nemusíme ale tak hluboko do historie. Kritika teorie komparativních výhod, podle níž se každá země může zapojit do mezinárodního obchodu a každá z toho bude mít přínos, se rozvíjí stále.

Samotný zjednodušený model je samozřejmě relativně snadné napadnout (absentující dopravní náklady, různé velikosti zemí atd.). Kriticky se k teorii komparativních výhod stavějí i rozvojové země, které správně podotýkají, že se už nikdo neptá, „kde se daná komparativní výhoda vzala“, ani jak silný efekt setrvačnosti ji provází. Pokud je tedy struktura ekonomiky nějaké země dána kolonizací, její šance vymanit se z asymetrického zapojení do mezinárodní dělby práce je malá a komparativní výhoda jí to rozhodně neulehčuje.1

Koneckonců i u modelu komparativní výhody se student učí, že otevření ekonomiky způsobuje šok. Mění se cenové poměry zboží a restrukturalizují se odvětví. Podle modelu se očekává, že lidé budou běžně a jaksi snadno přecházet od pěstování brambor na výrobu železa, přičemž se neřeší ani jejich kvalifikace, a už vůbec ne to, že jedno odvětví může být náročné na práci (např. takový textil), zatímco jiné pracovně úsporné. V teorii je to jednodušší, mzdy se sníží na takovou úroveň, že nezaměstnanost prostě nebude a hotovo. V realitě toto nefunguje, jak by zaměstnanci evropského textilního průmyslu mohli vyprávět. Neoklasický ekonom by jim řekl, že svá pracovní místa musí opustit, neb komparativní výhoda (doprovázená např. i mzdovou politikou či kurzem, a tedy konkurenceschopností) se přesunula jinam. Oni se mají rekvalifikovat, třeba na chirurgy. Kdyby tyto úvahy nebyly k pláči, byly by k smíchu, neboť právě klasická ekonomie „šoupe“ lidmi jako kusy nábytku, aniž by se příliš zajímala o širší socio-ekonomické, nebo dokonce environmentální dopady, např. dovozu růží z Kolumbie a Keni.

I když se studenti učí o dopadech volného obchodu, přesto nenajdeme zmínky o tvorbě nových pracovních míst. Tvořit nová pracovní místa není úkolem volného obchodu. Volný obchod je nástroj efektivity a specializace. Podotkněme, že specializace může vést k vyšší efektivitě, ale má i své stinné stránky. Struktura ekonomiky je dána tlakem vnějšku a může mít neudržitelnou povahu (např. u rozvojových zemí fixace na pěstování monokultur, vytvořená kolonizačními procesy). Mezi časté politicko-strategické argumenty patří závislost na dovozu (energetika, potraviny a další), která může být chápána jako zranitelnost země a tím i jako něco nepřijatelného. V rámci volného obchodu tu vedle sebe stojí země, jež se nacházejí v různých fázích svého vývoje. Řada z nich je ve fázi dohánění a používá i klasické nástroje závodu ke dnu – daňový dumping, zákaz odborů, tlak na co nejnižší mzdy atd.

Absence společných světových minimálních standardů pak závod ke dnu nejen ulehčuje, ale vlastně z něj dělá normu běžného ekonomického, byť z delšího období sebedestruktivního chování.

Dopady volného obchodu

Obhajoby volného obchodu se v krizové situaci roku 2008 musel ujmout sám tehdejší šéf WTO, Pascal Lamy, který ve svém známém projevu zdůraznil právě to, že úkolem volného obchodu není (a nikdy nebylo) suplovat sociální politiku státu.2 Od volného obchodu nelze očekávat, že vyřeší problémy impotence státu a kombinace neochoty a neschopnosti vybírat daně a provádět redistribuci (mimo jiné).

Petice proti TTIP v berlínské centrále

Petice proti TTIP z celé Evropy shromažďované v berlínské centrále

Vraťme se ještě k volnému obchodu. Volný obchod může vést (nikoliv ovšem automaticky) k růstu HDP. Jenže to mohou bubliny také. Je čím dál tím důležitější sledovat nejen růst ukazatele (který je deformován mnoha způsoby, např. započítáváním tzv. černé ekonomiky, včetně prostituce a obchodu s drogami), ale především to, jak je tento nárůst HDP rozložen v ekonomice. Může se stát, že HDP roste, ale profituje z toho jen úzká skupina nejbohatších, jako je tomu typicky ve Spojených státech. Dokonce nejnovější studie FEDu otevřeně uvádí, že nárůst příjmů v „pokrizovém“ období vedl k propadu nízkopříjmových skupin, stagnaci středněpříjmových a jediný, kdo si výrazně polepšil, je ono jedno procento nejbohatších. Podobně i efekty z volného obchodu, dostaví-li se na mikroúrovni, se do spodních pater vůbec nemusejí dostat.

Struktura ekonomik USA a EU

Vrátíme-li se k dohodě TTIP, najdeme již nyní – kdy přesné znění smlouvy není známo – řadu studií, které se často předhánějí v tom, jak úžasný efekt přinese uvolnění překážek obchodu. Dominantně půjde přitom o překážky netarifní, neboť jak USA, tak EU jsou členy WTO a jejich vzájemné celní zatížení bude relativně nízké, i když odlišné dle sektorů. Pokud jde o přínosy, je vhodnější, když spolu obchodují země komplementární povahy (země, které se ekonomicky vzájemně doplňují, pozn. red.), přičemž je ovšem potřeba ošetřit, aby asymetrie nebyla příliš velká (USA-Mexiko), nebo aby byla ošetřena a zpoždění slabšího aktéra bylo zohledněno. To však smlouva NAFTA z první poloviny 90. let, která slouží jako určitý model pro TTIP, neudělala. Jak EU, tak USA mají relativně podobnou strukturu ekonomiky. USA jsou sice enormně orientovány na vojensko-průmyslový komplex a jsou hlavním vývozcem zbraní, kdežto hlavní páteří evropských ekonomik (obecně) je automobilový průmysl a navazující odvětví, avšak Spojené státy mají také enormně velký finanční sektor, který se podobá naddimenzovanému „finančnímu průmyslu“ Velké Británie. Navzdory zmíněným odlišnostem zde převažují spíše strukturální podobnosti, takže je možno říci, že obě dvě ekonomiky mají spíše rivalitní charakter.

Podíváme-li se pro změnu na mikroúroveň, na fúze, které jsou založeny na propojování podobných firem (rivalů), zjistíme, že jsou doprovázeny nárůstem efektivity, ale také propouštěním, protože se začnou aplikovat úspory z rozsahu. 90. léta byla obdobím masivních fúzí, a to nejen ve finančnictví. Řada z nich nevyšla, neboť velké kolosy sice mohou slibovat rekordní úspory nákladů, ale zase je dosti obtížné je vůbec uřídit. Tam, kde se prosadily i v delším časovém horizontu, došlo k propouštění a k pokračující koncentraci na světovém trhu, který se silně oligopolizuje.

Z tohoto pohledu by mnohem větší ekonomický význam dávala spolupráce mezi EU a Ruskem (navrhovaná již v roce 2010), protože tyto ekonomiky jsou komplementární. Vzájemná spolupráce by dávala větší šanci na rozvoj pro oba dva celky, nemluvě o geopolitické stabilitě, která je v tomto prostoru tak žádoucí.

Jak se bránit globálním silám?

Stále ovšem platí, že návrhy velkých blokových geopolitických dohod, jako TTIP či TPP, nejen posilují neoliberální směřování, ale také vliv nadnárodních sil. Přitom se stále větší část globální ekonomiky podobá domu se silnou střechou, tak silnou, že zadupává dům i s jeho základy. Právě lokální základy, tedy rozvoj místního společenství, jsou jednou z možností obrany proti těmto globálním silám. Jsou postaveny na jiných hodnotových, sociálních a ekonomických základech. Místo nereálných slibů o vzniku „statisíců“ nových pracovních míst (s inspirací u Amazonu?) by se naše politické elity měli spíše soustředit na podporu lokálních struktur, včetně podpory družstevnictví a zaměstnanecké participace. Právě tyto struktury jsou na rozdíl od nadnárodních uskupení navázány na dané místo, a tím také odolnější vůči krizi.

Ilona Švihlíková
Vyšlo v podzimní Solidaritě č. 93-95 


1 Komplexní kritický pohled na teorii komparativních výhod a podmínky, za kterých funguje, nabízí Naďa Johannisová, ve sborníku ze semináře Otevřený prostor s tématem Fair Trade, free trade, nebo jinak? (rok 2010).

2 Stále se jedná o velmi mírnou kritiku, koneckonců od šéfa WTO bychom to asi jinak ani nečekali. „Otevření se obchodu vede k větší efektivitě, podporuje inovace a vytváří větší bohatství. Ale to neznamená, že otevření se obchodu je dobré pro každého člověka, každou zemi, kdykoliv… Ale WTO tu není od toho, aby řešila příjmovou nerovnost uvnitř zemí. (dále v textu uvádí příklad ztráty 4 milionů pracovních míst v průmyslu ve Spojených státech za poslední desetiletí). http://www.wto.org/english/news_e/sppl_e/sppl105_e.htm

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •