Žádný socialismus bez osvobození žen

Uveřejňujeme překlad rozhovoru s Rhondou Koch, který vyšel na www.marx21.de. Rhonda Koch je redaktorkou časopisu theorie21, který je součástí zmiňovaného média, a členkou německé radikálně levicové strany
Die Linke.

Téma rovnocennosti žen dorazilo do mainstreamu. Rhonda Koch vysvětluje, proč by se aktivistky a aktivisté měli teoreticky zabývat útlakem žen a skoncovat s předsudkem, že tato otázka je pro Marxismus jenom vedlejší věcí.

ilustrace Alexey Klyuykov

ilustrace Alexey Klyuykov

Ženy mají dnes víc možností rozhodovat sami o svém životě než kdykoliv předtím. Mají zákonný nárok na stejný plat, zákony proti sexuálnímu obtěžování a speciální podporu v oblastech, ve kterých jsou ženy nadále nedostatečně zastoupeny nebo znevýhodněny. Mohou se stát právničkami, doktorkami nebo kancléřkami…

Sice se hlásá šťastná zpráva o tom, že jsou ženám všechny možnosti otevřeny, ale stále jim brání strukturální formy diskriminace brát tyto možnosti v potaz. Přes všechen pokrok pracuje stále většina žen za menší plat (než muži – pozn. red.), ještě stále mají ženy výrazně nižší důchod, pořád jsou sexuálně obtěžovány a brány jako sexuální objekty, neustále musí utíkat do ženských domovů a stále musí balancovat mezi prací a rodinou.

Ale mnohé, co bylo ještě před jednou, dvěma generacemi nepředstavitelné, je teď samozřejmostí. Myslím tím nárůst počtu studentek, rovnocennost v manželství a samostatné rozhodování o vlastním těle, ku příkladu používáním antikoncepčních prostředků.

To je pravda, ale především to jsou pořád ženy, které se starají o rodinu, děti a příbuzné. Reprodukční práce leží těžce na jejich bedrech. To, že se změnily nějaké zaprášené stereotypy, je dobře. Ale nové zobrazení žen není lepší. Dnešní žena má být super matka, super kariéristka a super sexy partnerka – a to vše v jednom. Tento vzor vytváří iluzi rovnocennosti šancí a vytváří na ženy tlak ve smyslu: kdo se snaží, může dosáhnout všeho. Navíc tím neodpadá reálný nátlak na rozhodování se pro tradiční ženská povolání. A nemění se ani situace žen v prekarizovaných pracovních podmínkách.

V novém vydání theorie21 bude i jeden článek o změnách v postavení žen. Jaké jsou tvé poznatky?

Samozřejmě se v posledním desetiletí leccos změnilo. V průměru je v pracovním poměru zapojeno skoro tolik žen co mužů. Podíl výdělečné činnosti žen tvoří v Německu 67 procent. Ale když se podíváme přesněji, existuje jasné genderové rozdělení mezi částečným a plným úvazkem. Ženy pracují mnohem častěji v prekarizovaných pracovních podmínkách. Následkem je vyšší riziko chudoby a horší zajištění. Nerovnosti ve výdělečném procesu se objevují při volbě zaměstnání, při nástupu do zaměstnání, během pracovní činnosti a při přechodu z výdělečné fáze do nevýdělečné.

Co pro tebe konkrétně znamenají nerovnosti?

Rozdíl v příjmu (mezi muži a ženami – pozn. red.) zůstává děsivý. Ještě stále tvoří rozdíl v platech v Německu 22 procent. Ale již před nástupem do pracovního života působí strukturální mechanismy diskriminace. Ženy musejí častěji než muži kvůli sociální nebo rodinné situaci přerušovat studium. Tradiční (genderové – pozn. red.) role ještě ke všemu napomáhají k výběru vzdělání a zaměstnání. Proto jsou ženy nuceny nejen volit špatně placená zaměstnání v sociálních oborech, ale často již dopředu vylučují možnost pracovat na klasických mužských postech. V pracovním životě dříve či později narážejí na tzv. „glas seiling“ („skleněný strop“ – pozn. red.),1 nebo musejí dělat mnohem víc pro kariérní vzestup. Průbojnost, síla vést a schopnost poradit si s velkým tlakem jsou vlastnosti, které jsou důležité pro kariérní postup, ale mají mužské konotace. Žena nejenže musí překonávat běžné překážky, ale ještě k tomu se musí prosazovat proti převládajícím tradičním rolím. Ještě stále se očekává, že ženy a muži následují rozdílný životní model. Ženy zažívají diskriminaci, jakmile se odchylují od společensky vžitého modelu správné ženy.

V čem to vězí?

Společenská produkce a reprodukce se vzájemně podmiňují. Reprodukce je elementární součástí produkce. V kapitalismu to znamená, že pracovní síla musí být jakožto zboží udržována a stále znovu utvářena skrze narození, výchovu, starost a zaopatření. Vládnoucí třída je závislá na nepřetržitém nahrazování a obnovování pracovních sil. Stát a kapitál sledují cíl zajistit co nejlevnější reprodukci. Přesunout reprodukční práci do rodiny je levným řešením. Výdaje a námahu na sebe berou jednotlivci, ne společnost. Tak by tomu nemuselo být.

Existuje dostatek bohatství, aby se ku příkladu péče o děti a starost o příbuzné zorganizovala společensky mnohem komplexněji, než je tomu teď. Ale to je proti zájmům kapitálu kapitalisté nechají ženy raději vykonávat reprodukční práce neplaceně, než aby poskytli zisky vzešlé z této činnosti veřejným službám. Uplatňují tedy snahu kapitálu ponechat tradiční rozdělení rolí. To, že nacházíme klasická „ženská povolání“ jako špatně placenou reprodukční činnost (péče o děti, práce ve zdravotnickém sektoru, péče o seniory), má svůj důvod. Tím se ženy buď připoutávají k plotně, nebo k domácím pracím ještě pracují v sektorech s nízkým platem či na poloviční úvazky. Je tak nejen postaráno o reprodukci, ale i o levnou pracovní sílu s přivlastněním nadhodnoty, kterou vytváří.

Argumentuješ z marxistické perspektivy. Ale někteří levicoví aktivisté a teoretici se také odkazují na Marxe a stále ještě prohlašují, že útlak žen je „vedlejším rozporem“, a proto míří s požadavkem rovnoprávnosti do prázdna.

Představa „vedlejšího rozporu“ je vážně hloupost a nemá vůbec nic společného s marxistickou tradicí tak, jak ji chápu já. Marx vycházel z toho, že ekonomické vykořisťování je příčinou různých forem útlaku. Současně útlak přispívá k tomu držet vykořisťovací systém na nohou. Utlačování žen existovalo již před kapitalismem. Ale stalo se nutným předpokladem pro fungování kapitalistické společnosti. Na toto téma se v novém vydání theorie21 chystáme podívat přesněji. Budeme odkazovat na klasické texty Marxe a Engelse, Augusta Bebela, Rosy Luxemburgové a Clary Zetkin. Budeme se vztahovat i k novějším přístupům teoretiček, jako jsou Lise Vogel, Silvia Federici, Frigga Haug nebo Gabriele Winker. Tyto tradice představíme, kriticky zhodnotíme a snad i rozvedeme.

V poslední době získává ženské hnutí znovu dynamiku. Proč právě teď?

Dnes se musí na utlačování žen hledět v kontextu neoliberalismu, a především v kontextu politiky škrtů. Všude se státy umořují úspornými opatřeními. S tím se potýkají jak Řecko nebo Španělsko, jež jsou nuceny v rámci této politiky škrtů zbídačit vlastní občany, tak i Německo, které z krize těží. Díky finanční a bankovní zadluženosti prosadily vlády drastická úsporná opatření. Především v reprodukční oblasti se šetří a bude šetřit: snížení státních výdajů vede k poklesu platů, privatizaci a vykořisťovací migrační politice. Všemi těmito opatřeními jsou nejvíce zasaženy ženy. Ku příkladu v oblasti péče pracuje 80 procent žen. Když se podíváme na protesty z posledních let přesněji, uvidíme jejich markantní vzestup v typicky ženských povoláních. Jedno, jestli v sociálních a vzdělávacích službách, v maloobchodní oblasti nebo ve zdravotnickém a pečovatelském sektoru, všude jsou většinou zaměstnány ženy. Úsporná politika tak, jak ji zažíváme, se sice dotýká nás všech, první jsou ale na řadě ženy v reprodukční oblasti.

Ženy se tedy prosazují silněji v bojích za práva zaměstnanců. Když tímto způsobem získají lepší platy, je pak konec s diskriminací?

To je velice důležitý bod. Boje za práva zaměstnanců a za osvobození žen spolu úzce souvisí. Nestačí znárodnit reprodukční práci a zaměstnance férově odměnit. Reprodukce musí být současně chápána jako celospolečenská odpovědnost nezávislá na pohlaví. Teprve pak budeme schopni zrušit předsudky odvíjející se od pohlaví. V tom je tzv. „Care-Debatte“(debata o péči – pozn. přek.), ve které jde o společenské rozdělení péče, velice nápomocná. Skrývá potenciál spojit genderová politická témata s konkrétní kritikou systému. Chceme se této debaty teoreticky chopit a dopracovat se způsobu, jak zpochybnit role pohlaví. Obzvláště zajímavé jsou zkušenosti z praxe protestů pečovatelského personálu z berlínské Charité2, které budou pro nastávající boje velice užitečné.

Zažíváme i mimo zaměstnání nárůst případů útlaku žen?

Neoliberální politika škrtů v sociální oblasti a opětovná privatizace reprodukční práce do rodiny musí být samozřejmě opřena ideologicky. Rodina se stává základem společnosti, a tím se znovu oživují tradiční vzory, aby se takové strategie obhájily. Tento „conservative rollback“ (zpátečnický návrat ke konzervatismu) bylo možno sledovat ve Španělsku ve formě požadavku na zákaz přerušení těhotenství. Naštěstí se právo na potrat úspěšně obhájilo. Celkově se zde jedná o útok na elementární úspěchy ženského hnutí, jako je právo na svobodné rozhodování a právo na přerušení těhotenství, ale také o nárůst sexismu. Média pilně pomáhají vykreslovat obrázek slabého ženského pohlaví. Také v Německu se toto konzervativní myšlení opět začíná ve zvýšeném množství vyskytovat. Můžeme zmínit tzv. hnutí pro-life3 s jeho neuvěřitelným zpátečnickým pohledem na rodinu a ženy. Zde musíme činit odpor.

V redakci jsi se rok podrobně zabývala otázkou osvobození žen. Proč je toto téma tak důležité?

Pro mě stojí tři body v popředí. Za prvé je utlačování žen základní problematikou, která se týká nás všech. Za druhé musíme začít začleňovat utlačování žen do naší společenské analýzy, ne ho umocňovat. K tomu poskytuje teorie sociální reprodukce, kterou v časopise rozebíráme, dobrý výchozí bod. A za třetí: Když Die Linke nebude bojovat teď a tady proti bezpráví, vykořisťování a diskriminaci žen, tak se nikdy nebude moci kapitalismus vyzvat na souboj. Proto souhlasím s Rosou Luxemburgovou, která řekla: „žádný socialismus bez osvobození žen.“ Velká část výdělečně činných lidí jsou ženy. Mnoho stávek v posledních letech formovaly ženy, jako třeba stávky kolegyň a kolegů z Gebäudereinigung, Kitapersonal nebo die Tarifbewegung im Einzelhandel.4

Současně dokládají desetitisíce žen pod heslem #Aufschrei (Výkřik – pozn. přek.), že přes hlubokosáhlé společenské změny je opravdová rovnoprávnost ještě v nedohlednu. Něco se děje v ženském hnutí a Die Linke zde musí intervenovat. Doufám, že novým vydáním theorie21 k tomu přispějeme.

Rozhovor vedla Christina Müller
Z němčiny přeložila Lenka Štěpánková
Originál „Keine Sozialismus ohne Frauenbefreiung“ je dostupný na ww.marx21.de

Vyšlo v Solidaritě 101, květen – červen / 2015

 


 

1Neviditelná, přesto nepřekročitelná bariéra, která brání menšinám a ženám stoupat do horních příček firemního žebříčku bez ohledu na jejich kvalifikaci a úspěchy.

2Nejstarší a nejprestižnější nemocnice v Německu, zároveň univerzitní nemocnice Humboldtovy univerzity i Svobodné univerzity Berlín.

3 Hnutí pro-life, hnutí za právo na život (right-to-life movement) či hnutí pro život (pro-life movement) jsou souhrnná označení pro stoupence a iniciativy na ochranu lidského života od početí po přirozenou smrt odmítající potrat nebo eutanázii.

4Tarifbewegung im Einzelhandel, Gebäudereinigung německé organizace a odbory, které se zaměřují především na utlačované zaměstnance v obchodu a službách, jako jsou uklízečky a prodavačky, Kitapersonal sdružení nabízející poradenství a pomáhající umisťovat děti do jeslí a školek.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •