Odbory: Začátek konce levné práce?

Největší odborová centrála v zemi, Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS), vyhlásila na podzim kampaň #KonecLevnePrace. Do řad jejích členských svazů vstoupilo letos přes 11 tisíc členů. Jaké výzvy je čekají a jak mohou odbory uspět?

Stávkující dělníci brněnského závodu IG Watteeuw. Zdroj: Kovák

Odbory od dob hnutí proti Nečasově vládě před několika lety nepochybně proměnily vizuál a mediální vystupování. Svou nepopiratelnou roli v tom hraje styl jejich předsedy Josefa Středuly. Jde však jen o mediální obraz, nebo se něco mění také v samotných odborech? Druhé možnosti by mohl nasvědčovat sled událostí letošního podzimu a začátku zimy.

Horký konec roku

S blížícím se vyjednáváním o finální podobě státního rozpočtu a blížící se přípravou firem na nový rok přišly odbory v polovině září s kampaní #KonecLevnePrace. Její zahájení se odehrálo na tzv. manifestačním mítinku, který vyvolal pobouření mezi zástupci zaměstnavatelů i pravicovými politiky. Vladimír Dlouhý, prezident Hospodářské komory, se rozhodně ohrazoval proti nátlakovým akcím odborů a ekonomický expert ODS Jan Skopeček varoval před útěkem investorů jinam, pokud by se splnil základní požadavek ČMKOS, tj. průměrný růst mezd o 5%.1

Mediální odezva na start kampaně byla více než silná a na rozdíl od předchozích akcí odborů se i v mainstreamu objevily články, které dávaly této kampani za pravdu. Dokonce komentátor Hospodářských novin David Klimeš nazval předsedu ČMKOS Josefa Středulu zachráncem českých odborů a nemohl si zahájení kampaně #KonecLevnePrace vynachválit: „Místy mítink připomínal předvolební sjezd sebevědomé levicové strany, nikoliv sraz odborářů. Středula tak míchá pro odbory koktejl z úderných sloganů, jako jsou ‘konec levné práce’, ‘proti novodobému otrokářství’ nebo ‘třetinovou sádru pro živnostníky’, a z uhlazeného projevu politika v perfektně padnoucím saku, který má vždy po ruce makroekonomická čísla svých ekonomů. Pomalu si tak plní sen, aby vstup do odborů byl víc sexy než do politické strany.“2

Jako by mediální rozruch jen symbolicky předznamenal to, co mělo přijít vzápětí. Na podporu kolektivního vyjednávání byla 21. září 2015 vyhlášena stávková pohotovost v České rafinérské, a.s. Odboráři požadovali navýšení platů a benefitů o 2000 Kč. A v úterý 29. září byla vyhlášena stávka v brněnské továrně IG Watteeuw. Jejím důvodem byl dlouhodobý tlak vedení firmy na zaměstnance, kteří museli v rámci tzv. flexiboxu odpracovat za tento rok celkem 17 tisíc převážně víkendových hodin, což jim značně narušilo rodinný život ve prospěch potřeb firmy IGW. Odboráři rovněž žádali navýšení mezd o 2,5 % s účinností od 1. dubna 2016.

Zaměstnavatel zareagoval tvrdě. Funkcionářům odborů naznačil, že by měli opustit podnik, pohrozil okamžitým zrušením veškerých benefitů a také převedením padesáti tisíc výrobních hodin společnosti IGW z Brna jinam, což by vedlo k propuštění až třiceti brněnských zaměstnanců. Zároveň pracující ve zkušební době, kteří se zúčastnili stávky, dostali okamžitou výpověď. Ani takový tlak však stávkující nezlomil. Po devíti dnech skončil jejich protest vítězstvím, opětovným zaměstnáním všech propuštěných stávkujících zaměstnanců, navýšením mezd o 2 % a omezením flexiboxu. Ukončení stávky sice nebylo přijato úplně bez výhrad, nicméně takto dlouhá a úspěšná stávková akce nemá za dlouhou dobu v ČR obdoby.

Ve druhé polovině listopadu svolal Odborový svaz pracovníků zdravotní a sociální péče (OSPZSP) krizový mítink. Na něm se za účasti ministra financí Andreje Babiše (ANO 2011), premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) a ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka (ČSSD) jednalo o neudržitelném podfinancování nemocničního personálu. Předsedkyně OSPZSP Dagmar Žitníková uvedla, že české a moravské nemocnice dnes ohrožuje akutní nedostatek sester, lékařů a dalšího zdravotnického personálu (…) problémy se projevují už i tím, že některé nemocnice zavírají kvůli nedostatku personálu celá oddělení. Nedobře působí i rozdíl v odměňování personálu v krajských akciových nemocnicích a ve veřejných nemocnicích.3 Všeobecné navýšení mzdových prostředků a zároveň srovnání a růst mezd v akciových a veřejných nemocnicích byly logickým požadavkem odborů. Andrej Babiš však odmítl jakékoli další navýšení prostředků s odůvodněním, že se ve zdravotnictví plýtvá. Přitom Česká republika je se svými 7,5 % HDP, které náš zdravotní systém spotřebovává, naprostou raritou v evropském srovnání. Okolní státy a staré země EU dávají na chod svých zdravotních systémů mnohem více.4 U nás je tak nízké procento možné zejména díky oběti, kterou pracující ve zdravotnictví přinášejí. To platí nejen pro ošetřující sestry, bratry a pomocný personál, ale i pro mnohé lékaře a lékařky.

Jen o pár dnů dříve, než se konal krizový mítink zdravotnických odborů, vyhlásil Odborový svaz ECHO stávkovou pohotovost v továrně Barum Continental. Na konci listopadu 2015 se o svá práva přihlásili také řidiči linkových autobusů. Stávkovou pohotovost vyhlásili řidiči z Odborového svazu dopravy (OSD) 23. listopadu kvůli nízkým mzdám v odvětví. „Řidič stráví na pracovišti i více než 300 hodin měsíčně při 72 až 85 korunách hrubého na hodinu. Více peněz dostávají i brigádníci v supermarketu, když vykládají ovoce do regálů. Počet přesčasových hodin, které řidiči slouží mimo jiné i proto, že je šoférů na trhu nedostatek, může s sebou nést zvýšené riziko nehod,“5 řekl předseda OSD Luboš Pomajbík. Celý problém platových poměrů řidičů spočívá v tom, že firmy, které soutěží o veřejnou zakázku dopravní obslužnosti pro jednotlivé kraje, si musí konkurovat nabízenou cenou. Vedení krajů totiž často ve výběrových řízeních upřednostňuje celkovou cenu před dalšími požadavky, které může podle současného znění Zákona o veřejných zakázkách každá zakázka obsahovat. Situaci by mohla vyřešit garantovaná důstojná mzda pro řidiče. Nejedná se přitom o přemrštěné požadavky. Třeba řidiči autobusů v Jablonci nad Nisou nyní berou podle předsedy místní Základní odborové organizace BusLine Jiřího Kuchynky 72 korun na hodinu.6 Měsíčně sice vydělají kolem 22 tisíc až 23 tisíc korun hrubého, ale to jen za cenu desítek hodin přesčasů. Mzdy řidičů jsou ve většině dopravních podniků v Česku nižší než průměrná mzda. Například v Královéhradeckém kraji si řidiči bez přesčasů a různých příplatků v průměru vydělají kolem 12 500 korun měsíčně.

Nyní si může každý, kdo se setká s mrzutým a neochotným řidičem, položit otázku, zda by on či ona sám/a měl/a energii chovat se vstřícně s takovým množstvím přesčasů a podobně nízkou mzdou. Stávková pohotovost v dopravě v době psaní tohoto článku stále trvá.

Mýtus drahé práce a otrocké podmínky

Výše uvedené třídní konflikty ale nejsou nahodilé a souvisí s dlouhodobým problémem: levnou prací. Právě ona byla jedním ze dvou pilířů hospodářské transformace. Podle jejích tvůrců měly na počátku 90. let vysoce podhodnocený vývoz a levná pracovní síla vytvořit v České republice přechodnou transformační výhodu. Tím měla být zaručena konkurenceschopnost a následně rychlý růst české ekonomiky a rychlé přiblížení naší životní úrovně nejvyspělejším zemím Evropské unie. Tento předpoklad se ale proměnil v permanentní politiku nízkých mezd, která trvá až dosud. Zejména poslední vláda Petra Nečase (ODS) a Miroslava Kalouska (TOP 09) spolu s nutností škrtů také opakovala, že české náklady práce jsou příliš vysoké. Nejnovější analýza ČMKOS však ukazuje, jak vypadají náklady práce v České republice ve srovnání se zbytkem Evropy: V roce 2014 dosáhla výše hodinových hrubých mezd v České republice 29 % úrovně Rakouska a 28 % úrovně Německa. Zatímco ve zmíněném Německu je hodinový náklad na jednoho pracovníka na odpracovanou hodinu 31,4 €, průměr EU 28 je 24,6 €, zatímco v ČR je to 9,4 €. Jinak řečeno, za průměrnou mzdu jednoho rakouského nebo německého zaměstnance si mohou firmy z těchto zemí za hranicemi najmout dělníky tři, a ještě jim zbude. Za posledních deset let se tedy české mzdy přiblížily mzdám našich sousedů pouze o zhruba 7 procentních bodů!7 Studie ČMKOS uzavírá, že pokud by růst mezd takto pokračoval, dosáhli bychom stejné mzdové úrovně za sto let. Přitom je třeba mít na paměti, že Německo je až na osmém místě ve výši mezd v Evropě. To znamená, že propast mezi mzdami v ČR a západní Evropou je ještě mnohem vyšší. Transformační „strategie“ tedy byla jednoznačně výhodná pro kapitál, nikoli pro pracující.

Toto strukturní nastavení mzdové politiky v hospodářství má i další aspekt. Je jím nedůstojné a často až otrocké zacházení se zaměstnanci. Proč mohou zaměstnavatelé takto jednat? Prvním faktorem je samozřejmě výše příjmu a množství naspořených prostředků, kterými dokáže člověk disponovat. Ačkoli se v nedávném průzkumu uvádí, že průměrná rodina by přežila z úspor tři a půl měsíce,8 nesmíme zapomínat, že do tohoto čísla spadají i vysokopříjmové skupiny s dostatečnými úsporami a dalším majetkem. Druhým faktorem jsou pak ochranné mechanismy, které se lidem nabízejí. S útoky na sociální stát jich stále ubývá. Naposledy tento trend potvrdila i vláda, když upustila od návrhu na znovuzavedení hrazení nemocenské od prvního dne nemoci. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová (ČSSD) k tomu dodala: „My bychom byli pro, ale jsme v tom sami. Podnikatelům jsem řekla, ať se nebojí, že to tato vláda nemůže bez jejich souhlasu protlačit.“ Podnikatelé se tedy bát nemusí.

Třetím faktorem je pak oslabování kontrolních mechanismů a nedostatečná odborová organizovanost. Marek Čaněk z Multikulturního centra Praha o svých zkušenostech s chováním firem vůči zaměstnancům říká: „Na vrcholu je firma, která zadává, je uživatelem pracovní síly. Pak je několik úrovní subdodavatelů a na konci to nemusí být nutně jen zahraniční, ale i čeští pracovníci. Setkáváme se v řadě případů s nevyplácením mezd, je velmi těžké se domoci nápravy a uživatel pracovní síly na vrcholku odmítá, že by byl odpovědný za situaci dole v subdodavatelském řetězci.“9 Otrockou práci, neplacení povinného pojištění a dalších odvodů jen za poslední dobu využívaly například Tesco Stores na pražském Smíchově, kam jim pracovníky dodala zprostředkovatelská Agentura VoPa, firma Vodňanské kuře (člen skupiny Agrofert ministra financí Babiše) nebo Lesy ČR. Porušení zákona v souvislosti se zaměstnáváním lidí bez smlouvy bylo podle poslední zprávy Státního úřadu inspekce práce v roce 2014 odhaleno ve 2072 případech. Více než polovinu tvořili občané ČR. Šlo většinou o to, že jim zaměstnavatel nedal písemnou smlouvu (975 případů), nařizoval překračování pracovní doby (334 případů) a špatně je odměňoval (457 případů). Řada zaměstnavatelů také nenahlásila své zaměstnance úřadům práce, a mohla tak čerpat neoprávněnou výhodu neplacením povinných odvodů (609 případů).10

Uvedená čísla jsou jen ilustračním vzorkem, protože SÚIP není schopen každý rok zkontrolovat všechna pracoviště. Přesto nám tato čísla ukazují, kde nejčastěji dochází k porušování zákoníku práce a kde by byli organizovaní pracující potřeba. Není náhodou, že nejvíce načerno zaměstnaných „domácích“ je v Moravskoslezském kraji trpícím vysokou nezaměstnaností, a tudíž nízkou mírou odporu proti špatnému zacházení.11

Uprchlíci, vítejte

Z výše uvedené zprávy také vyplývá, že lidí s českou státní příslušností je mezi nelegálně zaměstnanými dvakrát tolik než cizinců. To oslabuje argument mnohých xenofobů, že uprchlíci budou negativně působit na trh práce: nejvíce jsou na něm pořád biti domácí zaměstnanci. A argumentů je více. Martin Kahanec ze Středoevropského institutu pro výzkum práce ve své studii12 tvrdí, že migranti se nepodílejí na zvyšování nezaměstnanosti, na snižování mezd, ani nezneužívají sociální dávky. Své tvrzení opírá o několik srovnávacích studií. Na straně jedné, říká Kahanec, vidíme celou řadu represivních opatření: staré členské státy zavedly ochranné kvóty proti nově přistoupivším státům, USA postavily na hranicích s Mexikem zeď a Austrálie posílá uprchlíky do táborů na Papui Nové Guineji. Nic z toho ale nefunguje. Naopak dokazuje, že migranti dobře doplňují trh práce.

Samozřejmě vždy záleží na dalším společenském kontextu, jak by měla taková integrace probíhat. Na začátku listopadu 2015 vstoupila v účinnost Úmluva o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni. Ta garantuje cizincům s legálním pobytem na území ČR právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo do nich vstupovat. To bylo možné i dosud, ale s tímto explicitním posílením práv cizinců se pro odbory otevírá nová možnost, jak rozšířit své řady. Bude to pro ně samozřejmě znamenat vyšší nároky na jazykovou vybavenost, na druhou stranu by mohly získat nové členy, kteří by obohatili praxi odborových svazů např. o zkušenosti s odborovou organizovaností ve svých původních zemích. Navíc tváří v tvář vlně xenofobie by se odbory mohly stát pevnější společenskou základnou boje proti předsudkům.

ČMKOS se ústy svého předsedy Josefa Středuly vyjádřila dvakrát k otázce uprchlíků. Nejprve Středula odsoudil xenofobii a vyjádřil nutnost pomáhat lidem ze Sýrie, Eritreje či odjinud. Poté zdůraznil, že by zaměstnavatelé v ČR neměli ani na okamžik uvažovat o tom, že budou zneužívat migrační krizi k tlaku na snížení mezd. Ať už byl tento postoj inspirován čímkoli, je třeba ho ocenit a bude s velkou pravděpodobností uvnitř ČMKOS spíše menšinový. Zatímco v Německu se vedení mohutného odborového svazu IG Mettal obléklo na svém zasedání do triček „Refugees welcome“ (Uprchlíci, vítejte), bude v českých odborech potřeba dlouhodobá práce na spojení těch představitelů a členů odborů, kteří jsou připraveni se postavit i proti rasismu a xenofobii, a nikoliv jen za mzdové nárůsty pro „naše“.

Za lepší svět

Migrační krize totiž představuje příklad, jak aktuální krize systému doléhá na společnost a nevyhýbá se ani jinak čistě odborářským otázkám. Odbory žijí v současnosti a jejich boj za práva pracujících nezná geografické ani etnické hranice. Mohou a musí tedy měnit naši společnost.

Zaprvé se můžeme zbavit zastaralé a nefunkční migrační politiky, postavené na represích a zavřených hranicích. Zadruhé můžeme posílit sociální stát a jeho instituce tak, aby odpovídal potřebám 21. století a instituce byly přístupné všem, kteří je potřebují. S tím souvisí i dostatečně vysoká úroveň mezd, čas na odpočinek a další vzdělávání, tedy oblasti, které jsou naprosto neoddělitelně spojeny s hnutím pracujících – s odbory.

Tato vize ale klade na odbory další nároky: stát se politickým aktérem v mnohem širším slova smyslu. Kromě aktivního útoku na strategii „levné práce“ se musí pustit do výchovy nové generace aktivních odborářů, jejichž aktivita nebude končit za branami podniků, ale bude viditelná v širší společnosti. Právě angažmá v dalších celospolečenských tématech může odborům přinést nové spojence (a samozřejmě i nové nepřátele). Dobrodružná cesta za rovností v odměňování, bojem proti rasismu, klimatickou spravedlností a vždy a všude důstojnou mzdou je tím, co čeká odbory, pokud mají hrát významnou společenskou roli. Z odborů se musí znovu stát živé hnutí.

Jan Májíček
Vyšlo v Solidaritě č. 104, listopad – prosinec / 2015


4 Podle dat Českého statistického úřadu to bylo v roce 2012 8,7 mld pro průměr v EU, Slovensko 8,1 mld, Maďarsko 8 mld a Německo 11,3 mld (https://www.czso.cz/documents/10180/20554903/26000515k5.pdf/e5840dea-70a9-43fd-b2ac-5d642b9207f1?version=1.1)

9 http://ekonomika.idnes.cz/v-cesku-pribyva-nelegalnich-otrokaru-dwj-/ekonomika.aspx?c=A151205_171015_ekonomika_san

11 Tamtéž, str. 124

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •