Návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga proměnila Prahu v neskutečně pokleslý politický cirkus. Papalášská vítací propaganda se střetla s pozérským „pravdoláskařstvím“ protibetských vlajkonošů, přičemž se jaksi zapomnělo na to hlavní – kritickou diskuzi o pravé tváři čínského režimu, českými antikomunisty stále označovaného za „komunistický“.
Obě strany pseudokonfliktu dokázaly přesvědčit o lecčems, jen ne o dostatečné orientaci v tématu, v němž se tak vehementně angažují. Je tedy nutné uvést věci na pravou míru.
Netřeba dlouze debatovat o tom, že způsob přijetí Ťin-pchinga byl mimořádně nevkusný, v něčem až bizarní – viz Evropská třída plná rudých čínských vlajek a demonstrace zfanatizovaných čínských obyvatel na podporu prezidenta své velmoci. Nelze celou šaškárnu omlouvat tím, že na západě to dělají stejně, někdy ještě obludněji (jízda s Alžbětou II. ve zlatém kočáře).
Stejně tak není možné hledat nejrůznější záminky čínský režim omlouvat s ohledem na jeho kvantitativní ekonomické úspěchy, sem tam přinášející prospěch nejen korporacím, ale i běžným Číňanům. Ano, míra chudoby se v Číně za poslední léta skutečně výrazně snížila, ale současně také razantně stoupla nerovnost příjmů. Čínský kapitalismus stále zůstává kapitalismem se vším všudy, navíc sociálně i ekologicky mnohem škodlivějším než evropské tržní ekonomiky, které si na rozdíl od něj mohou dovolit i jistou míru svobody slova a shromažďování, o pracovněprávních výdobytcích nemluvě.
Že nám ho dávají za příklad pravicoví ekonomové typu Vladimíra Dlouhého je celkem pochopitelné, ovšem znepokojivé je, když se ho pokouší v pozitivním světle líčit Ilona Švihlíková.
Proto je velmi smutný obrázek českých politiků hlásících se k levici, pro něž je Čína z různých, především čistě obchodních nebo „ostalgicko-soudružských“ důvodů, předmětem nekritického obdivu. Zemanovci, betonářská část ČSSD v čele s Mládkem, Filipovi post-normalizační komunisté a další reprezentanti konzervativní „levice“ si v kauze česko-čínské spolupráce výtečně notují s klausovskou částí pravice a se zástupci domácího i zahraničního byznysu. Náhodné? S ohledem i na další politické postoje této „levice“ nikoliv. Kéž by jejich voliči věděli alespoň to, že čínské investice náš socioekonomický systém opravdu nespasí.
Proti této skupině cynických pragmatiků se postavily davy lidí, třímajících v rukách tibetské vlajky. Do jejich čela se, jak už to na protibetských akcích bývá, dostaly známé firmy Bursík, Kalousek, Schwarzenberg a Štětina. Bylo by zbytečné se tázat, kolikrát tito svědomití bojovníci za práva Tibetu podpořili akce na podporu Palestiny. Právě jejich účast je jedním z důvodů, proč akce za Tibet označit za pokrytecký kýč.
Je ovšem zajímavé, že čínský režim vadí zrovna předákům TOP 09. Vždyť čínský kapitalismus v praxi jakoby z programu TOP 09 vypadl! Nebo snad Kalouskovi vadí, že Číňané v posledních letech provedli vůči pracujícím řadu ústupků typu zavedení minimální mzdy? Nu, spíše se ptejme, jak by Kalousek jednal, kdyby na Hradě neseděl jím nenáviděný konkurent Zeman.
Problém však není jen v těchto lidech. Nezapomínejme, že vedle těchto všeho schopných „lidskoprávníků“ se postavili i levicově orientovaní demonstranti, kteří to s lidskými právy myslí vážně. Jsou však v zajetí omylu, že symbol tibetské vlajky je čímsi pokrokovým.
Není. Jak může být symbolem svobody vlajka země, která za doby své tzv. nezávislosti fungovala jako krutá zaostalá teokracie středověké úrovně? Jak může být za symbol svobody a demokracie pokládána již tato vlajka samotná, když jí pro tibetské panství navrhl vyslanec fašizujícího Japonska?
Leckdo by nad tím mávl rukou a namítl by, že hlavní je přece svoboda Tibetu. Jaká ale svoboda? Územní samostatnost Tibetu nežádá ani sám dalajláma. Nebylo by na místě se spíše zasazovat o svobodu a demokracii Číny jako takové?
Vedle tibetských vlajek se objevily i transparenty s podobiznami Havla a dalajlámy. Havel coby ukázkový politický kýč byl analyzován již nesčetněkrát, ovšem osobnost dalajlámy často bývá některými levičáky idealizována vzhledem k tomu, že se označuje za marxistu. Obraz sympatického levičáka poněkud hatí nikým nezpochybněný fakt, že dalajláma patřil mezi tučně placené agenty CIA, tedy organizace konající vždy v zásadním rozporu s jakýmikoli levicovými ideály.
Sečteno a podtrženo, tibetská vlajka i dalajlámovy podobizny jsou naprosto hloupá a scestná forma kritiky čínského režimu. Ten sám si však důraznou formu kritiky pouze zaslouží. Je proto veliká chyba, že levice (zvláště ta hlásící se k marxismu) nedokázala uspořádat manifestaci poukazující na hluboce asociální stránky ekonomické velmoci, která nemá se socialismem (natožpak s komunismem) nic společného.
Poznámka na okraj: Objevily se hlasy, že donedávna kraválističtí protiimigrantští aktivisté v průběhu návštěvy čínské delegace záhadně zmlkli. Není tomu tak. Proti Číně se vyjádřila samotná legenda české nazi politiky Miroslav Sládek, podle něhož jsou Číňané „čistokrevní rasisté“. Nu což, když může Bursík Číně vyčítat komunismus…
Vladimír Tupáček
Vyšlo v Solidaritě 106/2016
