Svědectví a zkušenosti z uprchlických táborů – interview s Laylou Bartheldi

Layla Bartheldi je studentkou religionistiky a literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od začátku uprchlické krize se aktivně zapojuje do dobrovolnických prací přímo na hraničních přechodech zemí Balkánu, kde jsou situace nejvyhrocenější. Je rovněž spoluzakladatelkou Studentského hnutí za solidaritu, jež se snaží předávat nabyté zkušenosti a vyvracet nebezpečné lži a mýty o uprchlících, které se šíří mediálním prostorem a vytvářejí pocity strachu a nenávisti. Abychom k těmto snahám rovněž přispěli, přinášíme s Laylou obsáhlý rozhovor.

layla-bartheldi

Layla Bartheldi

Chtěl bych se zeptat, co tě motivovalo k tomu vyjet za uprchlíky na srbsko-chorvatskou hranici?

Koncem loňského léta se začaly šířit informace o tom, jak se situace na Balkáně vyhrocuje a zdálo se, že jsou tam potřeba lidé. Začala jsem tedy zjišťovat, jak se dá na místo dostat a v té době už fungovala poměrně funkční síť lidí, kteří cítili podobné nutkání se na místo vydat, která vznikla na sociálních sítích. Lidi, kteří se před tím často nikdy neviděli, naložili oblečení a další věci, které by mohly být potřeba, a jelo se.

To bylo mimo nějakou iniciativu, prostě jen skrz Facebook? Dobrovolníci sehnali auto a vyrazili?

Přesně tak, obvolala jsem pár lidí, sehnalo se auto a bylo to. Jeli s námi dva lidé, kteří už na místě byli, ostatní vyráželi poprvé. Cestou jsme narazili na několik dalších skupin, které tam mířily, v té chvíli už to byla celkem masová věc. Nejprve jsme přijeli na chorvatský přechod Beli Manasir, kde byla situace podchycená místními dobrovolnickými organizacemi, tak jsme pokračovali do Tovarniku, kde stál improvizovaný kemp už asi týden.

Když člověk přijede do takového kempu, co tam uvidí? Jaké jsou první dojmy?

V den, co jsme přijeli, začali tábor vyklízet, takže byl ve všem hrozný zmatek, lidé byli odváženi vlaky a autobusy a většinou netušili kam. Obecně byl leitmotivem prvního výjezdu naprostý chaos, nikdo neměl moc informací a všechno se pořád měnilo. Lidé neměli kde spát, každý den byli někam přemisťováni, aniž by měl někdo informace o tom, kam je povezou. Úplně na začátku chodili desetikilometrové vzdálenosti pěšky, až časem se nasadily autobusy. Do toho bylo takové to pozdně letní počasí, takže v noci hrozná zima a přes den hrozné vedro. V noci byl problém zajistit teplé oblečení, ve kterém se pak lidé ráno pekli a neměli ho moc jak přepravovat, a přes den zase chyběla voda.

říjen 2015, bývalý hraniční přechod Berkasovo-Bapska (Srsko-Chorvatsko), kudy směřoval proud uprchlíků poté, co Maďarsko uzavřelo svoje hranice. Zde stánek českých dobrovolníků,         poskytujících čaj a oblečení. Autor fotografií Štěpán Lohr

říjen 2015, bývalý hraniční přechod Berkasovo-Bapska (Srsko-Chorvatsko), kudy směřoval proud uprchlíků poté, co Maďarsko uzavřelo svoje hranice. Zde stánek českých dobrovolníků, poskytujících čaj a oblečení.  Autor fotografií Štěpán Lohr

Jak zjistí člověk, který tam přijede pomáhat, co má vlastně dělat? Je tam vůbec koho se zeptat, jak se postupuje?

Fungují tam místní dobrovolnické organizace, které domácí situaci rozumí lépe, ale v té počáteční fázi zmatku nikdo moc nevěděl, co je dobré dělat. Taky těch lidí není nekonečně a často byli unaveni z přívalu nových dobrovolníků, kteří se pořád dokola ptali na ty samé věci. Fungují tam také ustálené neziskové organizace, ale k těm mám celkem silnou nedůvěru. Částečně rozumím tomu, že je asi jiné dělat to jako profesi, ale někteří pracovníci např. Červeného kříže se chovali šíleně, měli svoji pracovní dobu a svoje podmínky a nic ostatního je nezajímalo.

To jsou placení zaměstnanci?

Ano, měli tam vyhřívaný stan, ve kterém seděli na kafíčku a kritizovali dobrovolníky, že se pohybují přímo mezi uprchlíky, že je to jen na naše vlastní riziko. My jsme většinou pobíhali mezi lidmi a zjišťovali, co potřebují, občas se objevil někdo s jídlem, vodou nebo dekami. Byly tam určité snahy o centralizovanou organizaci, ale reálně to spíš nefungovalo.

Vždycky se reagovalo na nějaký konkrétní podnět…?

Ano, přišel třeba nějaký uprchlík, že se mu ztratila rodina, tak jsme pomáhali hledat, nebo byl potřeba někde tlumočník, lékař a tak. Nedal se v tom udělat systém, reagovalo se na to, co se zrovna v té chvíli děje, celý týden probíhal nějak takhle.

V Tovarniku jste tedy strávili týden?

Tovarnik se zavřel v den, co jsme přijeli. Lidé byli přemístěni někam jinam a tak to potom pokračovalo i nadále. Skupina, se kterou jsem na místo přijela, se musela vrátit zpátky, takže jsem tam zůstala sama a vždycky se svezla dál s někým, kdo měl zrovna místo v autě. Na místě fungovali jakoby nějací koordinátoři, ale bylo to taky celkem šílené. V podstatě každý, kdo nosil reflexní vestu a napsal si na ni lihovkou, že je koordinátor, tak pak zkoušel něco koordinovat. Neustále chyběly informace, každý den se hledalo, kde se zrovna začali lidi hromadit. V některých momentech to bylo naprosto šílené, říkali jsme tomu z legrace „lov na uprchlíky“.

Z množství lidí na útěku se vytvořil dav, který se tlačil na celníky. Naštěstí vše neskončilo násilím, situaci celníci zvládli

Z množství lidí na útěku se vytvořil dav, který se tlačil na celníky. Naštěstí vše neskončilo násilím, situaci celníci zvládli

Takže představa, že tam jsou statisíce lidí…

statisíce ne, ale tisíce se nahromadily vždy, když se někde uzavřel hraniční přechod. Celé situaci moc nepomáhalo ani to, jaké vztahy panují mezi Srbskem a Chorvatskem, odmítají spolu komunikovat, takže se vše ještě zdržovalo a komplikovalo.

Komunikovali jste s policií? Jakou roli tam hrála?

Spíš ne, několikrát jsme to zkoušeli, když jsme se snažili zjistit, kam lidi odvážejí, ale k ničemu to většinou nebylo. Nechtěli chápat, že uprchlíci by měli vědět, co se s nimi děje, ale chovali se k nim spíš jako k loutkám než jako k lidem. Ti tedy byli kromě materiálního nedostatku úplně dezorientovaní. Když jsme jim občas ukazovali mapy, dost se divili, v jaké zemi to jsou, často o ní ani před tím neslyšeli a taky žili v přesvědčení, že jsou na své cestě mnohem dál.

Ti lidé chtěli do Německa, nebo někam jinam na Západ?

To hrozně závisí na konkrétních případech, spousta z nich už má někde část rodiny, tak jdou za nimi, ale ve většině případů je to západní Evropa nebo Skandinávie. Zkoušela jsem se ptát, zda nepřemýšlí nad tím zůstat na Balkáně, ale je to spíš hloupý dotaz. Podle statistik z roku 2014 je Srbsko mezi pěti zeměmi, ze kterých se lidé nejčastěji pokoušeli žádat o azyl v Evropské unii, je tam vysoká nezaměstnanost a tak. Navíc lidé se snaží hledat pocit bezpečí a ze země, o které nikdy před tím neslyšeli, ho zrovna neměli. Netušili, jaké podmínky by tam byly pro jejich děti a podobně.

I muži cestovali se svými potomky

I muži cestovali se svými potomky

Jaké je složení těch lidí? U nás známe fráze typu, že sem chodí jenom mladí muži a žádné rodiny s dětmi, žádné ženy…

To je totální nesmysl. Mladých mužů je tam o něco víc, ale má to několik různých důvodů. Například cesta na gumovém člunu přes moře je velice nebezpečná a mladý muž má větší šanci, že se mu podaří doplavat na břeh, než malé dítě nebo sta člověk. Vyrážejí tedy často sami a doufají, že až v Evropě dostanou azyl, bude za nimi rodina moci přijet bezpečnější cestou.

Jak dlouhou trasu musejí absolvovat na člunu, když zvolí balkánskou cestu?

Asi hodinu a půl, z Turecka na první ostrov.

To musejí pádlovat? Jak vypadá plavidlo, na kterém cestu absolvují?

Z toho, co mi vyprávěli, je ve velké části případů převaděči naloží na relativně slušnou loď, ale pak je vysadí na prvním ostrově a jsou nuceni přestoupit na gumovou bárku, ve které je naloženo minimálně dvakrát tolik lidí, než by mělo být, a krátce po tom, co vyplují od břehu, převaděč někomu vrazí kormidlo, skočí do vody a nechá je vlastnímu osudu. Dost často je ještě na pevnině někam zavřou a nechtějí je pustit, dokud nezaplatí více peněz, než je už tak absurdní domluvená částka, je to brutální mafie.

Kudy přesně vede balkánská cesta?

Nejčastější trasa byla z Turecka na řecké ostrovy, typicky na Lesbos, odtamtud před Řecko do Makedonie a pak dál do Srbska, Chorvatska, Maďarska nebo Slovinska a pak dál podle toho, kam se člověk snažil mířit. Hodně se to potom měnilo podle zavírajících se hranic.

Přesto se nedá celá cesta absolvovat po pevnině?

Ne, mezi Tureckem a Řeckem je hranice, na které stojí ostře střežený plot, který si tam Řecko stavělo, zatímco kritizovalo Maďarsko za ten jejich žiletkový.

Mezi uprchlíky nejsou pouze "mladí muži s chytrými telefony", ale i ženy a děti

Mezi uprchlíky nejsou pouze “mladí muži s chytrými telefony”, ale i ženy a děti

I přes to, že se musí v rámci balkánské cesty plout na člunu, je bezpečnější než ty ostatní…?

Je to o něco bezpečnější než cesta ze severní Afriky do Itálie, kde je vzdálenost, kterou je nutné urazit po moři, delší. I proto je možné potkat více rodin na Balkáně než ve zmiňované Itálii. Velká část lidí ze Sýrie se nesebere a nevyrazí hned do Evropy. Většinou se dostanou do Turecka, kde se pokoušejí žít, ale není to snadné, protože nemůžou legálně pracovat, když je chytí při práci, budou deportováni, děti nemají možnost chodit do školy. Vzhledem k tomu, že jsou některé rodiny s dětmi na cestě už třeba tři a více let, potkávala jsem děti, kterým bylo devět, deset a byly negramotné, protože nikdy neměly možnost chodit do školy. Navíc se Turci k Syřanům často chovají asi jako většina rasistických Čechů k Romům. A tak někteří z nich pokračují dál a zkouší štěstí v Evropě, ale z celkového počtu uprchlíků na Blízkém východě je to pořád nepatrný zlomek.

Potkávala jsi spíše rodiny s dětmi, nebo samotné jedince?

Mužů je statisticky většina, ale zahrnuje to i muže, kteří jdou se svými rodinami. Ta cesta je obecně hrozně drahá, takže většina potřebných chudých lidí se na ni nedostane. Často se proto třeba půlka vesnice v Afgnistánu složí na jednu cestu lodí nějakému chlapci a ten má potom posílat peníze domů. Také jsou to někdy mladí muži, kteří nechtějí bojovat, protože taky proč by to dělali. Někdy to bývají pacifisti, někdy zkrátka nebyla strana, za kterou by bojovat šlo, situace třeba v Sýrii je tak nepřehledná a spousta lidí ani nevidí skupinu, ke které by se bylo možné přidat a za kterou by dávalo minimální smysl položit život.

V ČR často dominuje poměrně primitivní národovecké klišé, že by tito mladí muži měli bojovat za svou zemi. Ta situace ovšem takto nestojí…

Já bych chtěla vidět ty národovce, jak by bojovali, kdyby na to přišlo. Taky si neuvědomují, že válka není něco, za co by si lidi mohli sami. Do nelehké situace se může dostat kdokoliv a jsem zvědavá, jakou pomoc můžeme očekávat za náš přístup my, pokud se v budoucnosti něco stane.

Celá ta situace je hrozně složitá a neexistují jednoduché závěry a řešení, které by se z ní daly vyvozovat, a kdo to dělá, tak je akorát tak populista. Samozřejmě, že existují lidé, kteří nejsou v naprosté nouzi a uprchlickou situaci se pokusili využít, aby si polepšili, ale vykutálenost je obecná vlastnost lidí a neváže se pouze k jakékoliv rasové nebo náboženské skupině.

Mezi uprchlíky nejsou pouze "mladí muži s chytrými telefony", ale i ženy a děti

Mezi uprchlíky nejsou pouze “mladí muži s chytrými telefony”, ale i ženy a děti

Jaké ještě existují cesty do Evropy?

Jak jsem již zmiňovala, existuje trasa mezi Afrikou a Itálií. Také nyní, když je Makedonie uzavřená, pašeráci zavedli novou trasu mezi Tureckem a Itálií, což je šílené, protože je to dálka a zvyšuje se tak počet lidí, kteří v moři zemřou. Hledají se také nové cesty z Řecka přes Albánii nebo Bulharsko. Nevím, jakému množství lidí se tudy podaří dostat, setkávala jsem se pouze s těmi, kteří byli chyceni a brutálně zbiti buď policií, nebo pošahanými národoveckými oddíly a vráceni do Řecka.

Teď, když jsou hranice zavřené, je všechno jiné, ale když byl Balkán ještě prostupný, lidé na cestě spolu byli často spojeni díky svým tolik kritizovaným a pro ně tolik nezbytným chytrým telefonům, pomocí kterých si sdělovali informace o různých trasách, tipech nebo obtížích. Takovou informací bylo třeba i „hlavně nechodit přes ČR“. Mnoha lidem se totiž stalo, že tudy pouze projížděli, byli lapeni a strčeni do detenčních zařízení, kde je nechali úplně nesmyslně zavřené třeba i několik měsíců…

…a ještě je obrali o peníze…

Přesně tak, každý den museli platit 250 Kč za to, že byli ve vězení proti své vůli, a nakonec byli stejně propuštěni.

Toto je důvod, proč tu žádní uprchlíci nejsou? Vědí už předem, že se mají České republice vyhnout?

Jeden z důvodů, sledují to a mají informace o tom, jak to u nás vypadá. Samozřejmě jsem si vědomá toho, že spektrum lidí, se kterými jsem hovořila, bylo omezeno jazykovou bariérou, byla jsem tedy v kontaktu s lidmi, kteří ovládali angličtinu, což jsou typicky lidé, kteří studovali a mají větší přehled o evropském kontextu a událostech.

Na to jsem se právě chtěl zeptat, na problematiku komunikace s uprchlíky. Pochopitelně se asi mluví anglicky jenom s těmi, kteří to umějí…?

Záleželo, zda si chce člověk popovídat, nebo jenom něco praktického oznámit. Jelikož bohužel zatím neovládám arabštinu ani jiný z jazyků, kterým uprchlíci hovořili, snažila jsem se vždycky vypátrat někoho, kdo mluvil anglicky a mohl tlumočit své skupině, nebo někdy stačily ruce a nohy.

Po Balkáně se pohybovali i dobrovolníci původem z Blízkého východu, ti s komunikací velice pomáhali, ale vzhledem k tomu, že lidé na útěku pocházeli z nejrůznějších oblastí a hovořili nejrůznějšími dialekty, nikdy nebylo možné domluvit se se všemi. Policie se o komunikaci povětšinou ani nesnažila, mluvili na lidi buď anglicky nebo někdy dokonce srbsky nebo chorvatsky a pak si stěžovali, že je neposlouchají.

I v nepříznivé situaci si někteří lidé zachovali dobrou náladu

I v nepříznivé situaci si někteří lidé zachovali dobrou náladu

Co se dělo po té, co ses vrátila s těmito zkušenostmi domů?

Spolu s dalšími lidmi, kteří se také vrátili z Balkánu, jsme začali řešit, jakým způsobem by bylo možné v pomoci efektivně pokračovat. Nenacházeli jsme způsoby jak pomoci uprchlíkům u nás, když tu žádní nebyli a o těch několik, kteří k nám přicházeli, se postaraly jiné zavedené organizace…

To obstarávala iniciativa Hlavák…

Tak. Po několika diskuzích jsme došli k tomu, že obrovským problémem u nás jsou rasistické a xenofobní nálady, které nás děsily. Navíc po osobním setkání s lidmi na útěku mě všechny nesmyslné nenávistné komentáře nejenom ještě více štvaly, ale nějakým zvláštním způsobem jsem měla pocit, jakoby se mě najednou osobně týkaly. Člověk si najednou víc bere, co dokáží „slušní Češi“ říkat o lidech, aniž by tušili, co všechno mají za sebou. Rozhodli jsme se tedy zaměřit na tlumení té nálady, která zde ohledně uprchlíků panuje, pokusit se naplňovat informační vakuum a dostávat do veřejného prostoru faktické informace a naše zážitky. Založili jsme tedy platformu Studentské hnutí za solidaritu, pomocí které se toto snažíme realizovat.

Když by se srovnal pohled zarytých xenofobů a národovců, řekněme pohled odtržený od skutečnosti, ale poměrně přítomný na sociálních sítích, se zkušeností, kterou jsi zažila, kde se to nejvíce liší? Mýtus, že přicházejí samí mladí muži, jsme již probrali, ale takových vylhaných nesmyslů je tam víc, od konspirací typu, že se jedná o řízenou invazi nějaké islámské armády, což šíří mimo jiné i Zeman, až po to, že když těm lidem poskytneš pomoc ve formě potravin, tak ji vyhodí, dělají nepořádek atd. Kde se berou nějaké opěrné body v realitě pro tyto představy?

Že je to řízená invaze, je taková hrozná k…tina, že asi nemá smysl hledat protiargumenty, prostě je to hloupost. Zásadním klíčem je asi mít na paměti, že jsou to lidé a lidé jsou různí. V každém společenství jsou lidé, kteří jsou nevděční a sobečtí, ale obecně musím říct, že mi asi za celý život nepoděkovalo tolik lidí jako za několik málo týdnů strávených na Balkáně. Až mi to bylo hloupé, měla jsem pocit, že to, co jim dáváme, není ani trochu úměrné míře jejich vděku a když se občas stalo, že měli něčeho minimální přebytek, snažili se nás taky podarovat. Pochopitelně tam byli i vybíraví lidé, například jedna paní si ode mě nevzala bundu, protože se jí nehodila k botám, což mě trochu naštvalo, ale svým způsobem ji chápu, taky bych asi nechtěla chodit jako strašák. Především jsou to lidé a vnímat je kvůli jejich momentální situaci jako někoho, kdo musí byt vděčný za každý nesmyl, jim upírá důstojné lidství. I uprchlík si chce občas dát baštu, která mu chutná, a obléknout si něco, co mu nebude malé.

Veřejné mínění je také dost formováno informacemi z médií. Napadá mě jeden příklad. Jednu noc se na dva tisíce lidí zaseklo na hraničním přechodu Šid, prostor mezi hranicemi je malý, všichni se tísnili na krátké silnici, z jedné strany byl hřbitov a z druhé strany pole, u kterého nebylo stoprocentně jisté, zda v jeho okolí nejsou ještě nějaké miny z války. Lidem bylo hloupé se pohybovat po hřbitově, ale když pak byla zima, asi tři nebo čtyři lidé si lehli na náhrobní desky, které byly ještě pořád vyhřáté od sluníčka. Okamžitě tam naběhli fotografové a byl z toho titulek, že se „uprchlíci válí po hrobech“.

Co se týče toho nepořádku, ten tam samozřejmě byl. Strávila jsem nějaký čas na Blízkém východě, tak nebudu tvrdit, že tam není krapet větší nepořádek než tady v tom smyslu, že když lidi něco dojedí a není koš, tak to prostě hodí na zem. Ale nepřijde mi to jako zas tak obrovská kulturní odlišnost, aby se nedalo říct „hele, házej to do koše,“ a ten člověk to nepochopil. Bylo to ale dáno i podmínkami, žádné odpadkové koše ani popelnice na místě nebyly, lidé se mě i několikrát ptali, kam mají něco vyhodit, a já jim musela říct, že na zem, protože nebyla jiná možnost. Taky třeba na noc dostali velké těžké deky a druhý den museli jít zase ve vedru dál pěšky a neměli je jak nést, nebo je se stanem nepustili do autobusu, tak to zkrátka nechali na místě. Taky někdy policie budila lidi během noci, ať okamžitě nastoupí do vlaků nebo autobusů, a tak lidé spěchali a neměli čas se balit. Bylo mi samozřejmě ze všech těch zbytečně vyhozených věcí smutno, ale myslím, že o moc líp se to v té situaci dělat nedalo.

Situace se vyhrotila vzhledem k množství lidí na útěku

Situace se vyhrotila vzhledem k množství lidí na útěku

Problém je v představě, že se jedná o úplně zbídačené lidi na dně, kteří by měli být vděční za každou kůrku, aby přežili do druhého dne…

To jo, je to nesmysl. Ti lidé utíkají z války, ne z 18. století.

Pojďme se ještě pobavit o konkrétních aktivitách vaší iniciativy. Vadilo vám, jak se k tomu stavějí lidé, kteří o tom v podstatě nic nevědí. Jaký typ aktivit jste začali dělat?

Začali jsme pořádat debaty, jezdili jsme do škol, hlavně na střední, občas na základní do vyšších ročiníků.

Začali jste tudíž dělat osvětu?

Ano, ale celé to vznikalo na koleni, přicházelo se s tisíci nápady, které se zavrhly, většina z nás navíc s ničím takovým neměla zkušenosti. Shodli jsme se na tom, že by to měla být vzdělávací organizace. Někdo z nás sice vystupoval na demonstraci, jednu jsme organizovali, ale pak jsme se dostali k tomu, že když se chce člověk realizovat politicky, tak má jiné možnosti. Chtěli jsme to udělat jinak, být platforma, kde by aktivita šla dvěma směry, jednak poskytovat informace veřejnosti, jednak být místem, kam studenti, které to zajímá a mají nápady, můžou přijít a realizovat se.

Jací lidé se angažují ve vašich aktivitách? Hlavně studenti?

Studenti, skoro všichni jsme studenti, Já se trochu bála, že skončíme jako klasický spolek z filozofické fakulty, ale jsou tam lidé, kteří jsou z různých fakult, přinášejí jiné pohledy, což samozřejmě vede k tomu, že se v mnohém neshodneme, stále se hádáme a je to hrozné, ale to je v pořádku. Politicky jsme složeni od liberálů až po radikální levicové aktivisty.

Jak probíhají debaty? Přijdete do nějaké vyučovací hodiny…?

Shánění škol probíhá různě, občas nás někdo osloví, občas rozesíláme maily, máme letáky a debata může proběhnout v rámci nějaké hodiny, většinou se jedná o dvě spojené hodiny, které se vyčlení z běžného vyučování, nebo se uspořádá po vyučování dobrovolně. V hodině to některé studenty nezajímá, někteří to nechtějí slyšet, ale i tak si to poslechnou. Po vyučování vznikají většinou zajímavější diskuse, neboť tam jsou jen ti, které to zajímá. Děláme to tak, že se necelou hodinu přednáší a pak se třičtvrtě hodiny diskutuje, aby i studenti k tomu mohli něco říct, aby se mohli ptát a tak. Raději chodím do jednotlivých tříd, studenti se mezi sebou znají a nestydí se tolik před sebou mluvit.

Území nikoho mezi Srbskem a Chorvatskem, působiště českých dobrovolníků

Území nikoho mezi Srbskem a Chorvatskem, působiště českých dobrovolníků

Chtěl jsem se ještě zeptat na zkušenosti z Idomeni?

Idomeni je vesnička se železniční stanicí na hranicích Řecka a Makedonie. Na jaře se tam zavřely hranice, tak se tam začali hromadit lidi, v okolí nádraží úplně živelně vyrostlo stanové městečko, kde bylo až patnáct tisíc lidí. Tento stav trval několik měsíců.

Makedonská hranice se uzavírala postupně. Nejprve se pouštěli jenom Íráčani, Syřané a Afghánci, kteří se tam začali hromadit už tři měsíce zpátky, hodně dlouho se tam hromadili lidé jiných národností ze severní Afriky a potom se to uzavřelo těsně před tím, než jsme tam přijeli my. Bavila jsem se s nějakým klukem, který byl z Damašku, byl Syřan, ale nakonec se rozhodlo, že Damašek je bezepčný, takže ho také nepustili.

Jaký byl důvod, proč tam bylo potřeba jet ve větší míře pomáhat?

Bylo tam spousta lidí, tak tam bylo potřeba spousta práce, do českých médií se to dostalo v okamžiku, kdy tam začalo pršet a ti lidé se tam brodili v bahně. Nikdo za to nebyl zodpovědný, nebyla nad tím žádná kontrola.

Tábor vznikl samovolně.

Ano, samovolně.

Byl tam však ponechán, nebyl nijak rozehnán.

Teď už byl tábor zrušen. V Idomeni se nahromadilo nejvíce lidí, ale bylo to jen jedno místo, my jsme vařili jídlo v nějaké vesnici mimo Idomeni a pak se to rozváželo, ale nejen do Idomeni, byla tam různá místa, která se objížděla, také tam lidé kempovali po lesích. Idomeni bylo nejviditelnější centrum přímo na hranici. Působilo to na psychiku lidí – zdánlivě stačilo pár kroků k překročení hranice. Lidí tam bylo patnáct tisíc, takže se šířily různé fámy. Když se na jedné straně tábora prohlásilo, že se zítra v jedenáct otevírá hranice, tak na druhé se lidé začali balit a šli na ni. Bylo strašně složité těm lidem vysvětlovat, že se ta hranice neotevře.

Situace se neustále mění, informovat lidi je strašně složité a ve chvíli, kdy se je podaří informovat, tak už je to zase všechno jinak. Oni vůbec nevědí, co se s nimi děje a to nemá dobrý dopad na psychiku. To mně tam osobně přišlo asi nejproblematičtější, protože nějaké jídlo a bydlení tam bylo podchycené. Stálo to na dobrovolnících, kteří pokud by tam nepomáhali, tak by to byla katastrofa. Nějaké jídlo se tam dostalo, stany byly ty nejlevnější tesco stany, takže když pršelo, tak nebyly k ničemu, a když zase svítilo sluníčko, tak to také nebylo příjemné. Každý den tam přijeli dobrovolníci s jídlem, člověk se musel postavit do fronty, čeká, pak dostane jeden usmolený kelímek nějakého jídla, které jsme se zrovna ten den rozhodli uvařit. Ti lidé nemají moc nad svým životem, stojí ve frontě, stále musí o něco prosit. Čím déle tam jsou, tím jsou na tom psychicky lépe, někteří říkali, „kdybychom tak věděli, že tu budeme měsíc, tak bychom tu udělali spoustu věcí.“

Myslí si, že budou brzy pokračovat v cestě?

Že třeba půjdou zítra, pozítří, teď tam čekají a nemají tam žádnou činnost. Co se týče volnočasových aktivit, ty jsou zaměřené na děti. To je občas hrozná legrace s dobrovolníkama, je tam mnoho lidí s mesiášským komplexem, kteří tam přijeli zachránit svět. Nějaká organizace např. sehnala skákací hrad, to pak vypadalo tak, že tam skákalo padesát dětí, dalších padesát jim skákalo na hlavě a dvě stě jich venku brečelo, že chtějí také. Takže to potom raději složili a odvezli pryč. Nebo tam byly nějaké hrozně aktivní Němky, které měly plný kufr trumpetek. Přišly na okraj kempu, rozdaly trumpetky a odjely. My jsme tam potom poslouchali troubení, a když to někdo dítěti sebral, začalo brečet. Spousta aktivit je kontraproduktivních. Někdy stačilo dát dětem míč a ony si celý den kopaly. To bylo dobré. Měli jsme tam nonstop stánek s čajem, lidé tam chodili na čaj, na který ani neměli chuť, jen aby něco dělali, třeba i ve čtyři ráno. Ptala jsem se jich, proč nespí, a oni, „my měsíc nic neděláme, my nemůžeme ani spát.“ Sama na sobě jsem cítila, že po nějakém horším týdnu, co jsem tam byla, už začínám být naštvaná. Říkala jsem si, jak je možné, že to takhle funguje, kdo to dopustil, že ti lidé jsou tam v těchto podmínkách. Přitom jsem byla v pozici, kdy jsem se mohla každou chvíli zvednout a odjet domů. Ale oni tam prostě budou čekat hrozně dlouho. Bojím se toho, že se v nich mohou díky tomu stupňovat pocity nenávisti vůči Evropě.

Když byly hranice více průchozí, tak tam zůstávalo strašně moc nepořádku, ale tady bylo úplně čisto, protože oni byli hrozně vděční za to, že můžou něco dělat. Rozdělili si směny, půčovali si vesty a uklízeli tam. Např. nějaký univerzitní profesor byl úplně šťastný, že může sbírat odpadky, protože má co dělat. Jakmile se něco stavělo, okamžitě přiběhli, že nám pomůžou, když jsme rozdávali jídlo, tak jsme to většinou jenom přivezli a pak jsme na to ani nesáhli, protože oni chtěli pracovat.

Jaké mají tito lidé vyhlídky? Co je čeká kromě čekání?

Hranice se neotevřou, to je úplně jasné. Nastoupili tam převaděči, kteří si našli různé cesty skrze Evropu, takže to většinou končilo tak, že se v noci najednou někde objevila skupina totálně pobitých kluků, protože je převaděči odvezli někam do lesa do Srbska, kde je chytila policie. Převaděči to tam samozřejmě znají, takže zmizí. Policie je potom zbila a vrátila je zpátky do Idomeni. Existují nějaké převaděčské cesty, ale lidi, kteří prošli, jsem nepotkala, já jsem potkala jen ty, které vrátili vždy v hrozném stavu, protože je mlátili atd. Potom existují způsoby, jak se odtamtud dostat legálně. Musíš se zaregistrovat a můžeš se dostat do nějakého programu, např. když máš někde část rodiny, můžou vás sloučit, nebo se můžeš přihlásit do relokačního programu, což znamená, že tě umístí do nějaké evropské země, která přijme kvóty. Potkala jsem jednu Syřanku, která si dělala v Damašku doktorát z politologie a vysvětlovala, že ten program jí přijde naprosto šílený. Říkala „představ si, úmístí tě třeba do ČR, není tam rozvinutá ekonomika, nic nám tam nenabídnou a ještě nás tam budou nenávidět, to já radši zůstanu v Řecku, není tady rozvinutá ekonomika, nic nám tady nenabídnou, ale lidé jsou zde přátelští.“ Jim se do těch programů moc nechce, protože vůbec nerespektují jejich preference. Rodina také není vždy zárukou. Spřátelila jsem se s jedním klukem, který měl matku v Nizozemí, jež tam měla trvalý pobyt. Létala za ním do Athén, aby se viděli, protože jeho za ní nepustí, i když je to jeho matka. V té době, kdy jsme tam byli, se tyto žádosti podávaly přes Skype, což bylo směšné. Oficiální skypová linka byla schopna denně vyřídit třicet lidí, přestože jich tam bylo dvanáct tisíc, to by trvalo rok a půl, než by je všechny odbavili. Navíc to nefungovalo. Mluvila jsem s několika lidmi, kteří se tam snažili dovolat, ale nefungovalo to. Jedni se tam jednou dovolali, ale bylo jim řečeno, ať si zapnou webkameru, kterou neměli, takže jim znovu nezavolali. Lidé denodenně volali na Skype, nebyla tam žádná kancelář, kam by se dalo zajít a zažádat si o zařazení do nějakého z programů. Většinou pořádně ani neznají možnosti. Legálně se odtamtad dostat je velice obtížné.

Rozhovor vedl Dominik Forman
Vyšlo v Solidaritě č. 107 / 2016

Autor fotografií Štěpán Lohr.
Fotografie byly pořízeny na bývalém hraničním přechodu Berkasovo-Bapska (Srsko-Chorvatsko) v říjnu 2015, kudy směřoval proud uprchlíků poté, co Maďarsko uzavřelo svoje hranice.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •