České země terorizovány dámskými kalhotami, aneb ženská emancipace před první světovou.

Před sto pěti lety (březen 1911) rozrušila česká města stejně jako zbytek Evropy nečekaná novinka: ženské kalhoty. Reakce veřejnosti byla taková, že k zajištění bezpečnosti v ulicích bylo třeba mimořádného nasazení stovek policistů.

dress-timeline-191-to-1919

Začátkem roku 1911 bylo u nás o ženské otázce diskutováno celkem běžně. Při rostoucím pronikání žen na vysoké školy i na trh práce tomu těžko mohlo být jinak. Většina politických proudů (jiná věc, zda i společnosti jako takové) se k ženské rovnoprávnosti oficiálně stavěla v zásadě kladně a čas od času zavdávala ta či ona událost tisku podnět k úvahám nad omezeními, které zákon ženám v jejich osobním uplatnění kladl (v době, o kterou se tu jedná, také proběhlo zprávami několik soudních případů, v nichž porota, v níž směli podle zákona zasedat pouze muži, zprostila obvinění vraha nevěrné manželky, ačkoliv o vině nebyly žádné pochybnosti). Začátkem března poslanecká sněmovna právě hlasovala o novele spolkového zákona, která kromě částečného omezení úředního vměšování do spolkového života rušila zákaz ženského členství v politických spolcích.

Z politických stran v Rakousku-Uhersku zrovnoprávnění nejhlasitěji prosazovali sociální demokraté, kteří v parlamentu i v ulicích pravidelně vystupovali s požadavkem volebního práva pro ženy (od roku 1907 platilo v Rakousku všeobecné a rovné volební právo oproti předchozímu stavu, kdy pět z šesti poslanců volili nejbohatší voliči; volební právo však zůstávalo omezeno na muže). S blížícím se jarem připravovala sociální demokracie velké vystoupení svého ženského hnutí v Čechách (na Moravě a ve Slezsku měla strana samostatné organizace): na 19. březen (8. březen byl evropskými socialistickými stranami prohlášen mezinárodním dnem žen až v roce 1913) byly plánovány velké ženské demonstrace na podporu nejen „ženských“ záležitostí jako volebního práva, „ochrany mateřství a dětí“ a „rozšíření živnostenské ženské inspekce práce“, ale i „proti stále se vzmáhající drahotě životních potřeb, proti stálému zvyšování nepřímých daní“, za zkrácení pracovní doby, reformu shromažďovacího práva a další opatření ve prospěch všech bez rozdílu pohlaví. V těch dnech však náhle došlo k něčemu, čeho se nikdo z příznivců ani odpůrců ženské emancipace nenadál.

Vo co de?“

Ke konci prvního březnového týdne se Praha stala svědkem nevšední podívané. Národní listy o ní 8. března referovaly takto: „Jupe-culotte, dámské kalhoty nové mody, staly se událostí dne a motivem ku pouličním demonstracím. Podnikaví majitelé konfekcí vyložili do svých výkladních skříní modely a skříně jsou od rána do večera obléhány zvědavci obého pohlaví. A co řečí, úvah a posudků pronášeno! (…) Včera v podvečer objevila se jedna dáma na Příkopě v „juppe culotte“ a záhy byla obklopena zástupem zvědavců. Dáma brzo zmizela v jednom domě v Panské ulici. Za nedlouho potom zpozorovali zvědavci jinou dámu v kalhotech na Václavském náměstí, ale daleko nedošli. Byla obklopena tak velikým zástupem pokřikujícím a ječícím, že raději vklouzla do krámu. Ale zástup venku se nehýbal, naopak rostl, že celá jízdní dráha byla přeplněna. Konečně posláno pro fiakra, v němž průkopnice nové mody chvatně odjela. Za fiakrem hnal se zástup výrostků, hulákajících: „Hurá! Ať žíjí kalhoty!“ – Před 7. hod. večerní nastal na Václavském náměstí opět velký sběh zvědavců kolem dívky, která se odvážila v kalhotech na promenádu. Mnohý zvědavec dovolil si však tak silné výrazy, že to způsobilo veřejné pohoršení. (…) – Před 9. hod. več. byla jedna dáma na Václavském náměstí blíže Vodičkovy ulice zástupem mladíků přímo přepadena (ač měla jen úzkou sukni) a šaty byly s ní téměř strhány, což způsobilo velkou nevoli obecenstva. Dáma odkvapila do Štěpánské ulice, která musila býti policií uzavřena, aby zástup mladíků nemohl jíti za ní.“ Právo lidu o den dříve k téže události uvedlo, že „na náměstí mohlo být v kritické chvíli na 3000 lidí“.

Ženy, které na sebe takto soustředily pozornost, byly modelkami módních obchodů, které, jak bývalo tehdy praxí, propagovaly novou módu jejím nošením v ulicích. Poněkud obtížnější než obvykle měly jejich pracovní podmínky zůstat ještě několik dní: 10. března informovaly Národní listy své čtenáře, že v důsledku protikalhotových bouří patroluje centrem Prahy stovka policistů, kteří v ulicích konají hotové manévry. Řada incidentů skončila zatčením nejneodbytnějších výtržníků, kteří v některých případech kladli odpor i policii. Následné řízení vyneslo části z nich tresty jednoho až dvou dnů vězení. Typicky se jednalo o řemeslnické učně, někdy o žáky obchodních škol, byl však i případ, kdy byl pro obtěžování zadržen úředník.

Neklid ovšem ovládl i jiná česká města. Tak již 9. března psaly Národní listy: „Také v Č. Lípě objevila se již nová sukně, a to 7. t. m. k večeru. Vyvolala velký sběh dětí, k němuž připojili se později i starší obyvatelé, zvláště ženy, které jevily značné rozčílení, asi jako při prvém objevení se obrovských klobouků, jež dnes nosí samy“(obtěžování žen s neobvyklým módním doplňkem nebylo tehdy nic výjimečného, i když tentokrát dosáhlo nebývalých rozměrů).

11. března: „Od 9. t. m. opakují se také v Plzni nepokoje, vzniklé pro novou modu sukní. Téhož dne o polednách objevila se první jich nositelka, ale musela kvapně vrátiti se do závodu, jímž byla vyslána, následkem velkého shluku lidí, z nichž mnozí počínali si dosti výhrůžně.

14. března: „Minulé neděle před obědem objevila se na olomouckém korse známá herečka v kalhotové sukni. Za hlučného pískání a pokřikování musila před davem, který ji ohrožoval, uprchnouti.

Někde zasáhly úřady – tak 19. března sděloval katolický deník Čech, který, jak ještě uvidíme, reagoval na události přímo hystericky:1Ženské gatě byly zakázány v Mostě. Ježto ženské gatě vyvolávaly tam sběh lidu a povyk na ulicích, bylo zakázáno nositi je veřejně. Rozumné opatření, z něhož by si v Praze i mnohde jinde mohli vzíti příklad.

Někde, jako v Kolíně nebo v Liberci, se obecenstvo omezovalo na volání „Hanba!“ nebo „Fuj!“. V jiných částech rakousko–uherské monarchie docházelo k drastičtějším scénám.

12. března informovalo Právo lidu: „Ve Vídni prchla v Korutanské třídě před nerozvážným davem paní s dítětem a chotěm do obchodu, poněvadž dav žádal rozlíceně, aby ihned svlékla kalhotovou sukni.“ A bylo i hůř: „V Galači v Sedmihradsku strhl dav jedné z dam kalhotových „jupe culotte“ dokonce s těla. Ohrožená vyňala však revolver a vypálivši dvě rány do vzduchu, odehnala dotírající dav od sebe, a tak se jí podařilo prchnouti k automobilu, jímž odjela.

Nový jev se na druhou stranu mohl setkat s kladným přijetím i tam, kde bychom to nečekali. 13. března přinesly Národní listy zprávu z Moravy: „Kalhotové sukně objevily se již také ve Velkých Kunčicích p. r. ve čtvrtek. Dáma, mající je, byla z Nov. Jičína. Horský lid obdivoval nositelku moderních sukní a někteří smělejší dokonce poptávali se, kde takové sukně šijou a jestli by jich ženy nebyly prohlášeny za nevěřící a ďáblem posedlé, kdyby jim to koupili. I jinak zachoval se k nové modě a její nositelce úplně snášelivě.

Pod vlivem tisku se ovšem občas objevily reakce i tam, kde byly ženské kalhoty již nějakou dobu obvyklé. 17. března psaly opět Národní listy, že na lyžařském vrchu v Dolních Štěpánicích u Jilemnice se dáma, která tam jezdívala lyžovat pravidelně, poprvé pro své kalhoty stala předmětem pozornosti a vtipů z kostela se vracejících obyvatel – názorný příklad vlivu médií na veřejné mínění.

Tisk proti ulici (aspoň většinou)

V tisku se násilnosti nejen v českých, ale vůbec v evropských ulicích (kalhotová móda, vržená na trh pařížskými módními domy, se objevila v celé Evropě současně) setkávaly většinou s ostrým odsouzením. Fejeton liberálních Národních listů nešetřil 11. března pohoršením: „Z největších sídel civilisace: z Paříže, Berlína a Vídně posílaly se poplašné buletiny pouličních bojů proti zápasnicím slabého pohlaví pro novou myšlenku. V Madridu dokonce vyslali 500 ozbrojenců k ochraně napadených dam. Barbarství velkoměstské ulice, pobouření tak nepatrnou otázkou vkusu a krejčovské estetiky, objevilo se v trudnějším světle nežli za orgií sylvestrovské noci“ (tato pasáž má dnes ve světle hysterických reakcí na letošní sylvestrovské události v Kolíně nad Rýnem zvláštní půvab2). Další fejetonistova poznámka naznačuje, že obtěžování žen bylo v té době celkem banální záležitostí: „V okolí pražském jdete-li s hezkou dívkou, slyšíte často hnusné vtipy, pronesené pepickým tónem drzých výrostků nebo ohyzdných sešlých ženských. (…) Soptění takového paria proti okázalému oděvu, proti velkému klobouku a hedvábným spodničkám lze případně pochopiti, ale překvapuje, když pán v cylindru tupí na ulici dámu, jež si navlékla smělý, neobvyklý kostým.

Ne všichni ovšem násilí odsuzovali. Přinejmenším chápavě se k neslušným pouličním projevům stavěl 13. března katolický deník Čech: „Rozumnou policii mají v Drážďanech. Policie tamní, majíc na zřeteli, že u většiny obyvatelstva haremové kalhoty ženské3 budí opovržení, odpor a posměch, zakázala zpěvačce Bauerové, aby v tamním kabaretu vystupovala v této bláznivé modě. V Praze je policie jiného mínění, dle jejího rozumu „kdo se na kalhoty zaškaredí, pro urážku ženských kalhot v separači sedí.“ Pražská policie řídí se heslem: vše na ochranu výrobků židovských konfekcionářů. Odstraniti příčinu sběhu, kalhotové maškary, to jistě pražské policii nenapadlo. Také brněnská policie řídí se pražským vzorem. V neděli vyrukovaly tam dvě kalhotnice, vyslané židovským konfekcionářem, a brněnská policie uzavřela dokonce Velké náměstí, aby dvě námezdní ženštiny mohly provésti svoji svévoli. Takovýmto „bezpečnostním“ opatřením podrývá sama policie smysl pro pořádek a šíří názory anarchistické. Nemá přece býti dovoleno, aby kdokoliv, zejména najatá ženština, nevím jakého původu a povolání, popouzela a dráždila lid. Zde se nadržuje bezuzdnosti z míst, která jsou povolána a draze placena, aby nad pořádkem bděla. Za takových okolností je snaha vštěpovati davům smysl pro spořádanost naprosto marná. Ovocem toho jsou přeplněné kriminály. Policie sama pomáhá otupovati cit pro občanskou bezúhonnost, když každého mladíka, který se zasměje kalhotové maškaře, cpe do vězení. Takovéto jednání přinese smutné důsledky.“ U antisemitismem posedlého katolického plátku je pochopitelné, že pouliční kravály s nádechem pogromu ho jen tak nevyváděly z míry, pokud k nim sám nepřímo nevyzýval.4

K nové módě pocítilo již 8. března nutnost se vyjádřit i sociálně demokratické Právo lidu: „Nová ženská moda, vymyšlená v Paříži, zavdává ve všech evropských velkoměstech podněty k výtržnostem. Jak se objeví žena s kalhotovou sukní na ulici, sběhnou se davy a podnikají na ni pravé parforsní hony. (…) O ženě v kalhotách mohou být různé názory, ale rozumný člověk neví, proč by mělo jejich objevení se na ulici někoho strhovat k surovostem. Chodí přece po ulicích také mužové v sukních, tj. páteři v klerikách, a nikdo za nimi neběhá, neposmívá se jim a nepronásleduje je. Komu se kalhotové sukně nelíbí, ať se na ně nekouká, měli jsme tu ostatně již mody vskutku ohyzdné a špatné a pouliční obecenstvo je sneslo. Kdyby byl někdo na ulicích demonstroval proti ženám, které nosily ozdoby na kloboucích i toaletách z pobitých zpěvných ptáků a pro něž bylo i ozdobné ptactvo z celých krajů vyhubeno (…) – to by mělo smysl!“ Na tomto místě si můžeme porovnat přístup sociálních demokratů k životnímu prostředí včera a dnes.5 Zpět však ke článku: „Jsou lidé, kteří z různých důvodů kalhotové sukně bezvýjimečně zavrhují, jsou lidé, kteří pro ně uvádějí různé důvody, zejména že by nastal konec zvedání prachu a jiné důvody zdravotní. Ale jsou také lidé, kteří vidí sociální pozadí těchto pouličních výtržností proti kalhotovým sukním. Děvčata, která v nich vyšla na ulici v Paříží, ve Vídni, v Budapešti – a tvrdí se také, že i v Praze byl tento případ – nejsou žádné výstřední dámy, nýbrž otrokyně modního kapitálu, najaté k účelům reklamním. Každý velkoměstský modní závod zaměstnává takové ženy, obléká je do svých modních modelů a posílá je na dostihy, do divadel, na promenády, aby tu uváděly v život modní novinky a získávaly tak firmě zákazníky. Představte si, že takový majitel modního závodu poručí své „probiermamzell“, jak jim mezinárodně říkají, aby oblékla kalhotovou sukni a šla dobývat ulici nové modě. Poslechnout musí, nechce-li přijít o chléb. Oblékne tedy model kalhotové sukně, vyjde na hlavní promenádu a tady na ni několik dlažbošlapů poštve davy. Pronásledují ji nadávkami, posílají kluky, aby ji štípaly do nohou – velký se toho neodváží, protože by mohl propadnout trestu – a honí ji jako divokou zvěř, dokud se někde nezachrání. Toto odporné divadlo viděli jsme také v Praze včera a předevčírem. Slušní lidé v Praze jistě je odsuzují, tím více, jde-li skutečně o děvčata, která oblékla modní novinku z rozkazu svého zaměstnavatele. Což pak se Praha musí opičit po luze ostatních evropských velkoměst?

Čtyři dny poté, 12. března, přineslo Právo lidu na téma nového trendu fejeton. Nepodepsaná autorka v něm vyslovuje vřelý souhlas s nošením kalhot v práci, kde mohly výrazně usnadnit ženám činnost i uplatnění, ve sportu, na ulici, ba i na plesech. Vzápětí přichází s omezením, které odhaluje hranice tehdejšího feminismu nejen socialistického: „Jen na jednom místě ráda bych viděla volné roucho, zahalující celé tělo a přece napovídající a slibující… Neoblékejte ženu doma do kalhot; nechte jí župánek, nechte jí sukni! Nechte jí aspoň trochu ryze ženského půvabu, s jakým se točí, pohazuje sukněmi, rovná záhyby, sbírá je rukou, než usedne…“ Další její výhrada už je podstatnější, totiž „že letošní móda nehoruje pro kalhoty jako pro symbol rovnoprávnosti ženy s mužem, nechce kalhoty pro ženy mužatky, ale prostě jen vede do nejzazších konsekvencí vývojovou čáru úzkých sukní.“ Tak reagovali sociální demokraté před stoletím. Jak by se asi k podobné „aféře“ uměli vyjádřit levicoví politici naší doby? Lidem volajícím po „mladé“ či „moderní“ levici mohou tyto citáty posloužit jako příklad toho, že být „moderní“ může občas znamenat prostě se vrátit o sto let zpátky.

Zpět k „vážným věcem“

Zhruba dva týdny po začátku nepokojů se situace v ulicích uklidnila, což může znamenat, že veřejnost si na traumatizující novinku buď začala zvykat, nebo že obchodníci s módou se pod dojmem z reakce na jejich odvážný počin rozhodli s další propagací nového zboží trochu počkat. Každopádně kolem 20. března postupně řídnou zprávy na to téma v denním tisku. Pouze 24. března přineslo Právo lidu krátký článek nadepsaný Vítězství kalhotové sukně v Kladně:Některé manželky profesorů a inženýrů nosí už kalhotové sukně značnou dobu. Vůbec ani poprvé však nenastal kolem žádné průkopnice sběh lidí, lidé všimli si nové věci a schvalovali. Kalhotová sukně ujme se i u dělnických dívek.

Pozornost Práva lidu se tou dobou již opět upírala k dlouho připravované manifestaci žen. V den jejího konání, v neděli 19. března, přineslo na titulní stránce k tématu dlouhý úvodník: „Proletářská žena má na politické právo nárok, poněvadž pracuje. Ona však současně politického práva potřebuje, poněvadž její práce v dnešní kapitalistické společnosti stejně jako práce dělníka muže jest potlačována a jen cesta politické moci může ji z toho útisku stejně jako muže vysvoboditi. Ano, práce ženy jest dnes ještě potlačenější a ještě více vykořisťovaná než práce mužů! Podnikatel pravidelně počítá s tím, že žena se dovede uskrovňovati ve svých potřebách. U vdané dělnice vychází z názoru, že tato nepotřebuje se starati o rodinu, její výdělek že jest jen přídavkem k výdělku muže. Proto i za stejnou práci platí se ženám menší mzdy než mužům. Ženy pak až dosud nedovedly se trvale semknouti v odborové organisace tak silné, aby si jiné jednání zaměstnavatelů vynutily. Velká část jich nemůže býti ani tak stále zaměstnána – těhotenství, malé dítky, někdy sám sňatek nutí je k přechodnému vystoupení z práce a také z odborové organisace. Poněvadž už z těchto přirozených důvodů pracující ženy mohou se méně bránit proti kapitalistickému útlaku pomocí pouze odborové organisace, jsou tím nutnější zákonodárná opatření na jejich ochranu. Na tvoření zákonů má však vliv ten, kdo má vliv na volby, kdo zná politické hlasovací právo.

Zmínka o „přirozených důvodech“ odhaluje, co všechno se ještě v představách o mužských a ženských rolích muselo změnit – vždyť Právo lidu sice v témže úvodníku konstatovalo, „že žena musí dnes pracovati stejně jako muž, a to nejen soukromou práci v domácnosti, nýbrž i společensky nutnou práci ve výrobě,“ v nerovném rozdělení domácích prací však zřejmě nevidělo žádný problém. Co ovšem dobře chápalo, bylo, že zájmy obou pohlaví nemají jít proti sobě: na jednu stranu volalo po dalším zapojování žen do světa práce, na druhou stranu žádalo navýšení mužovy mzdy natolik, aby ženy nebyly v zájmu udržení domácnosti nad vodou nuceny přijímat práci za jakýkoliv plat, což se i na jejich příjmech mělo kladně odrazit. V ekonomických příčinách viděli socialisté i socialistky hlavní zdroj útlaku: „Pro ženu z vyšších kruhů jest hlasovací právo příjemnou okrasou a předností. Pro ženu dělnickou má bezprostřední hospodářský význam. Pro osvobozovací hnutí dělnictva jako třídy, mužů i žen, jest však nezbytnou nutností, jest důležitou zbraní třídního boje, významným stupněm na cestě ideálu socialistické společnosti.“ Pojem „intersekcionalismu“, i kdyby se s ním setkali, by u nich sotva narazil na velké porozumění.

Manifestace byla úspěšná a účast překonala očekávání pořadatelů. Není známo, zda se na ní objevily i účastnice v kalhotách. Spíše se zdá, že celá „kalhotová aféra“ ovlivnila ženské socialistické hnutí stejně málo, jako manifestaci toho dne, jako by sociálně demokratické ženy souhlasily s fejetonistkou Práva lidu, že nová móda nemá s jejich emancipací nic společného. Kalhotové sukně (a po nich skutečné kalhoty) se ovšem časem přesto prosadily a za první republiky byly již samozřejmostí. Díky tomu mohou dnes pravnoučata těch, kteří v roce 1911 pořádali na ženy v kalhotách hony v ulicích, velmi podobným způsobem vystupovat na údajnou obranu evropských žen před jejich domnělým ohrožením „nepřizpůsobivými“ přistěhovalci.

Martin Churaň
Vyšlo v Solidaritě 106 / 2016


1 Již 9. března psal největší deník katolického tábora v Čechách: „Nová moda budí zde takové pohoršení a rozrušení, že nastává nutnost policejně ji zakázati. Není ostatně ani zákonem dovoleno, aby takto byl oblek měněn. Z ohledu na veřejnou bezpečnost třeba takovým ženským provokacím učiniti přítrž.

2 Deník Čech charakterizoval 1. ledna 1911 vídeňský Sylvestr jako „tanec na ulici, házení rachejtlí, narážení cylindru, líbání dam, násilné rozdělování dam od jejich mužského průvodu, přibírání zvířat, bučení a řvaní, rvačky, umělé tlačenice, maškarní rozpustilost.“ V Berlíně sedělo po 1. lednu ve vazbě přes sto třicet zatčených násilníků.

3 I sociálně demokratické Právo lidu nazvalo kalhotovou sukni „tureckými kalhotami“. Nabízí se otázka: spatřovali Češi roku 1911 v dámských kalhotech vliv Islámu?

4 Viz týž deník 10. března o českých Budějovicích: „Páni kluci už několik dní zdržují se hvízdotu a hulákání, šetříce ústa a plíce, kdyby přece nějaká dáma se odvážila kalhoty obléknouti, aby byli řádně připraveni…

5 Uveďme při té příležitosti zprávu, kterou Právo lidu přineslo o tři týdny později, 27. března, z Duchcovska: „Zmínili jsme před časem, že uhlobaroni Rudol a Baldant koupili vesnici Zabružany, kterou téměř úplně zničili, aby mohli využitkovati obrovské ložisko uhlí nejlepší jakosti, pod bývalou vsí se nacházející.“ Po popisu zničených historických památek zpráva závěrem dodává: „Z bývalé krásné stinné vesnice zbývá nyní jen hostinec „U tří lip“ a skupení asi 60 domků. Vše to také co nejdříve padne za oběť uhlobaronské ziskulačnosti. (…) Okolí celé ovšem skýtá truchlivý obraz zpustošení a člení se zcela dobře v celé rozervané kouřící okolí duchcovské.“ Sociální demokracie měla před sto lety mnohem silnější pozice než dnes mezi severočeskými horníky. Přesto, nebo spíš právě proto, necítila potřebu jít na ruku jejich zaměstnavatelům.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •