Jak vznikl Svátek práce: vystoupení za osmihodinový pracovní den v Chicagu

Před sto třiceti lety zahájili dělníci ve Spojených státech vlnu stávek za zkrácení pracovní doby na osm hodin denně. Jednalo se o dosud největší společnou akci amerických dělníků v celonárodním měřítku. Dnes zůstává z událostí prvních květnových dnů toho roku v paměti hlavně bombový atentát v Chicagu, který vedl ke zmanipulovanému procesu s místními radikály a posloužil jako záminka k nevídanému pronásledování zejména anarchistických, ale i socialistických sil. Jeho původce se nikdy nepodařilo vypátrat.

máj

V osmdesátých letech devatenáctého století měly za sebou Spojené státy dvacet let bouřlivého hospodářského vývoje. USA se během té doby staly průmyslovou velmocí, v níž se továrny o několika stovkách zaměstnanců postupně prosazovaly na úkor řemeslnických dílen a drobných podniků. Ruku v ruce s tím kráčelo prohlubování majetkových nerovností: horní jedno procento Američanů vlastnilo kolem poloviny celkového majetku v zemi (dnes Amerika do tohoto stavu opět dospěla a i Evropa se k němu rychle přibližuje), zatímco většina obyvatel ve městech jakž takž přežívala na úrovni životního minima v přeplněných bytech nesplňujících ani základní bezpečnostní a zdravotní požadavky. Ani naděje na společenský vzestup nebyla pro dělníka velká. Tím ovšem dostával americký sen trhliny.

Není divu, že vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli byly za takových podmínek konfliktní. Kromě nízkých platů, vysokých nájmů a nekvalitního bydlení se pracující běžně v práci setkávali s šikanou a šizením, např. vyplácením části mzdy v poukázkách, za něž bylo možné nakoupit pouze u zaměstnavatele, a to zboží nejen horší, ale i dražší než v okolních obchodech. Nezřídka sahali podnikatelé i k podvodům nebo přímému násilí. Stávky, najímání stávkokazů, útoky stávkujících na ně, zásahy najatých ochranek nebo i policie, která zpravidla též fungovala jako ochranka bohatších, to vše bylo od sedmdesátých let na denním pořádku. Státní instituce vystupovaly na straně zaměstnavatelů tím spíš, že tato doba byla zároveň dobou neobyčejné korupce, díky níž si držitelé pochybně nabytých majetků mohli omotávat úředníky i politiky kolem prstu.

Počátky organizování

Jednou z cest, jak se proti šéfům bránit, bylo pro dělníky zakládání odborů. Už to hodnotil podnikatel často jako projev vzpoury, pro který byli odboráři propouštěni a zařazováni na černou listinu, díky které neměli šanci sehnat v regionu novou práci. Přesto odbory v USA rostly a jejich členstvo sahalo v osmdesátých letech do statisíců až milionů. Jejich vliv nicméně brzdila silná rozdrobenost a rozdílné politické postoje: někteří členové a funkcionáři trvali na přísné apolitičnosti, jiní sázeli na volební podporu zavedených velkých stran (demokratů a republikánů), konečně další se zajímali o socialistické a jiné radikální teorie, které do Ameriky od šedesátých let pronikaly z Evropy. Většina odborových organizací navíc působila pouze na místní nebo regionální úrovni, celonárodní působnost měli především Rytíři práce (Knights of labor – založeni roku 1869) a Americká federace práce (AFL, vzniklá teprve roku 1881).

Socialistické hnutí se oproti odborovému rozvíjelo mnohem pomaleji (celkový počet jeho příznivců je možno odhadovat na několik desítek tisíc), a to hlavně mezi přistěhovalci evropského původu. Přenesení sídla Mezinárodní asociace pracujících („První Internacionály“) Karlem Marxem z Londýna do New Yorku v roce 1872 na tom změnila jen málo, tím spíš, že Internacionála již tehdy skomírala a byla rozpuštěna o čtyři roky později. Roztříštěnost socialistických organizací byla stejně silná jako u odborů, a spory o teorii a o žádoucí politický postup spolehlivě mařily jakýkoliv pokus o sjednocení. Tak tomu bylo se Socialistickou stranou práce (SLP), založenou roku 1877 spojením velké části socialistických skupin v celé zemi. Její jednota byla z velké části formální, jak se ukázalo při jednání o volebních spojenectvích, která stranu po počátečních úspěších celkem rychle rozhádala. V roce 1880 se navíc ukázalo, že vládnoucí vrstvy neváhají proti sílícímu ohrožení zdola sáhnout k hrubému manipulování voleb. Řada členů z toho vyvodila závěr, že nemá cenu působit v rámci zavedených institucí a že smysl má pouze radikální boj proti systému, nejlépe nelegálními prostředky.

Tak byla připravena půda pro anarchistické a anarchizující směry. Drobné skupiny se sice v Americe objevovaly již v sedmdesátých letech pod vlivem Bakuninovy „antiautoritářské“ Internacionály, teprve v roce 1883 však byla, částečně bývalými členy SLP, založena Mezinárodní asociace pracujícího lidu (IWPA). Její program byl značně neurčitý – zčásti patrně s cílem získat pro novou organizaci co nejvíc radikálů různých odstínů – a čerpal tu z Marxe, tu z Bakunina nebo i z teoretiků přirozeného práva osmnáctého století (žádný vliv na ni naopak neměli američtí anarchističtí myslitelé, kteří měli tehdy vliv pouze mezi intelektuály, mezi dělníky pak nulový). Sama ostatně prohlašovala, že „socialismus“, „komunismus“ a „anarchismus“ jsou pro ni jen různá vyjádření téhož. Historika Henryho Davida vedla tato mlhavost k závěru, že mluvit o „anarchistech” je v případě IWPA zavádějící, jelikož není zařaditelná do žádné kategorie. Na tom ovšem není mezi historiky shoda, neboť faktem zůstává, že IWPA zaprvé zavrhovala legální působení (v první řadě podíl na volbách), zadruhé odmítala myšlenku převzetí moci dělníky a nastolení přechodné formy moci, jak si ji představoval Marx: svobodná společnost bez státu měla být zavedena okamžitě – její podobu IWPA příliš neřešila.

Ani o tom, jak k ní dospět, IWPA moc neuvažovala. Cestu viděla především v tom, že dělníci odmítnou přijímat za své služby jakoukoliv odměnu stejně jako poskytovat odměnu za služby jiných, čímž se kapitalistický systém nevyhnutelně zhroutí. Mezitím doporučovala cestu revolučního násilí a sabotáží, přičemž nerozlišovala mezi násilím útočným a obranným, individuálním a kolektivním. Její tisk se vyznačoval tím, že čas od času poskytoval čtenářům podrobný návod na manipulaci s výbušninou nebo na sestavení bomby. Přitom ovšem IWPA zůstávala vždy jen u slov. V místech jejího největšího vlivu se teror zdola prakticky nevyskytoval, ačkoliv v jiných oblastech USA radikální agitací nezasažených se dělníci v konfliktech se zaměstnavatelem ke střelbě a dynamitu příležitostně uchylovali. Její představitelé zkrátka neměli na terorismus povahu a je příznačné, že začátkem května 1886 svou rétoriku značně mírnili. Jeden prostředek boje se pak v programu organizace neobjevoval: stávka.

Stejně jako většina socialistických a anarchistických organizací se IWPA těšila zájmu víceméně jen mezi dělníky původem z Evropy – u těch amerických se vztek a frustrace z nespravedlivých poměrů projevovala příklonem k odborům a občas k radikálním metodám, nikoliv však k radikálním myšlenkám. V případě IWPA se jednalo především o Němce, v menší míře i o Čechy. V Německu a Rakousku tehdy sociální demokracie procházela rozkolem mezi radikály a umírněnými – ti první pod dojmem z tvrdé perzekuce ze strany úřadů hlásali nekompromisní boj proti státu. Mnozí z nich museli před politickým pronásledováním uprchnout do Ameriky, kde se pak v práci setkávali se stejným vykořisťováním. Bojovný slovník IWPA je logicky oslovil. Většinu stoupenců našla IWPA ve dvou městech: v Chicagu, z něhož pocházela nejspíš polovina (snad 5000 osob) jejích členů, a v New Yorku, kde byly její skupiny třikrát méně početné. Z obyvatel Chicaga (tehdy 630 000) půlku tvořili přistěhovalci. Největší skupinu tu představovali Němci, město pak čítalo i pětatřicet až čtyřicet tisíc Čechů. Vedle německojazyčného a anglickojazyčného tisku tu IWPA vydávala i český týdeník „Budoucnost“, zatímco v New Yorku vycházel časopis „Proletář“.

Za osmihodinovou pracovní dobu

Američtí dělníci, ať domácí, nebo přistěhovalí, se nicméně mohli shodnout na ekonomických požadavcích. Vedle vyšších platů to bylo zejména snížení pracovní doby na osm hodin denně (od pondělí do soboty). Pro velkou většinu zaměstnanců platila tenkrát doba nejméně desetihodinová (v praxi často od pondělí do pátku delší výměnou za zkrácenou sobotní směnu), u některých nekvalifikovaných zaměstnání pak dokonce až patnáctihodinová. Už snížení počtu hodin v pracovním dni na deset si museli zaměstnanci postupně vybojovat. Další zkrácení nemělo za cíl jen poskytnout dělníkovi více času na osobní a společenský život či na veřejnou činnost: řada oborů, které dosud minula průmyslová revoluce, zažívala nyní mechanizaci, která výrazně šetřila pracovními silami a ohrožovala tak nejedno zaměstnání. Snížení pracovní doby mělo zaměstnance před takovým osudem uchránit.

Kolem roku 1884 procházel americký průmysl jistým oživením, které dělnictvu umožňovalo bojovnější postup než za předcházející krize. Situace tak přála rázným vystoupením. Vzhledem k roztříštěnosti odborů nebylo pravděpodobné, že se dělnictvo spojí pod jakýmikoliv jednotnými požadavky. Je proto pozoruhodné, že k tomu během dalších dvou let částečně došlo. Na začátku mohla snad stát náhoda: v roce 1884 hledala jedna menší odborová organizace (Federace organizovaných řemeslných a odborových svazů Spojených států a Kanady) cestu, jak zvrátit úbytek svého členstva (ve většině organizací šel tenkrát počet členů naopak nahoru). Řešení našla ve vyhlášení kampaně za celonárodní omezení pracovní doby na osm hodin denně nejpozději od 1. května 1886. Federace nebyla ochotna vložit do kampaně mnoho úsilí a i vedení Rytířů práce se k její nabídce na spolupráci vyslovilo vlažně. Nápad se však během roku 1885 ujal v mnoha místních organizacích, včetně myšlenky na stávku v případě, že jednání se zaměstnavateli po dobrém k ničemu nepovedou.

Kampaň postupně získala takovou popularitu, že k ní musela zaujmout postoj i IWPA. Ta vyslovila v srpnu 1885 nejprve odmítavé stanovisko: požadavek osmihodinové pracovní doby znamenal podle ní faktické uznání námezdně pracovního vztahu, o jehož zrušení musí přitom dělníci usilovat. Proto označili radikálové celou kampaň za ztrátu času a odvrácení pozornosti od hlavního cíle. Zatímco IWPA v New Yorku setrvala na této zásadě až do konce, její soudruzi v Chicagu již v říjnu téhož roku slevili ze svého purismu: kampaň za kratší pracovní dobu pro ně nyní byla přínosná z toho důvodu, že může vyostřit konflikt mezi dělnictvem a kapitálem, a tím přispět k revoluční situaci. Jejich větší vstřícnost byla dána tím, že prakticky od začátku pěstovali vztahy s chicagskými odboráři, skrze které se snažili na místní dělnictvo působit, a ve svých tiskových orgánech několikrát prohlásili (je otázka, nakolik upřímně), že odbory, pokud se hlásí k antikapitalismu (což většina nedělala), jsou jedním z prvků, z nichž vznikne budoucí svobodná společnost.

Odborářské národní centrály nadále považovaly stávku za nižší pracovní dobu za předčasnou a odmítaly se na její přípravě podílet. Hnutí se tak rozvíjelo téměř bez koordinace, někde trvalo na snížení pracovní doby při plném zachování mzdy, jinde souhlasilo se snížením obou současně, místy se spokojovalo s požadavkem na pracovní dobu devítihodinovou. Během března a dubna 1886 napětí stoupalo, stávky a fyzické střety (často za cíle s pracovní dobou nesouvisející) se množily, na 1. květen čekala země s rostoucím neklidem.

Májové dny

Vzhledem k tomu, že hnutí fakticky nemělo vedení, zůstalo omezeno na část velkých průmyslových center. Za takových podmínek je pozoruhodné, že dokázalo začátkem května uspořádat aspoň trochu jednotnou akci, jakýsi předstupeň generální stávky. Počet lidí, kteří se během května hnutí v celých USA účastnili, ať už formou stávky, demonstrace nebo kolektivního vystoupení s požadavky vůči zaměstnavateli, se odhaduje na 350 000, z toho snad 190 000 stávkujících. Údaje se ovšem u různých historiků liší. Velmi různé byly výsledky: někde zaměstnavatelé raději ustoupili, aby se vyhnuli stávce, mnohde obě strany rychle dohodly kompromis, na mnoha místech se ovšem rýsoval vleklý konflikt s nejistým výsledkem. K oblastem, kde bylo hnutí nejsilnější, patřilo i Chicago. Ze čtvrt milionu námezdně pracujících tu do stávky vstoupilo nejméně třicet tisíc (z toho za pracovní dobu dvě třetiny), pětadvacet tisíc se domohlo splnění svých požadavků i bez stávky, a možná šedesát tisíc se zúčastnilo některé z mnoha demonstrací, které v sobotu 1. května ve městě nekoordinovaně proběhly (i z toho je vidět, jak živelná celá akce byla). K vážným incidentům nedošlo: v den, jehož výročí se nyní každoročně připomíná, se nakonec nic dramatického nestalo.

Poklidně proběhla i neděle. Až v pondělí 3. května nabraly události spád. Příčinou byl pracovní spor, který se táhl již půl roku a s hnutím za osmihodinový pracovní den nijak nesouvisel, jmenovitě v McCormickově fabrice, kde majitel rozdal části dělníků výpověď za pokus o založení odborů, v reakci na stávku přerušil v únoru výrobu a v březnu najal jako náhradu za své zaměstnance kolem tisícovky stávkokazů, které pak před útoky stávkujících chránila policie a najatá ochranka. Potyčky byly už dva měsíce na pořadu dne a i když koncem dubna se situace zklidnila, byl to klid pouze zdánlivý.

Shodou okolností právě v blízkosti McCormickovy továrny pořádal toho odpoledne chicagský Ústřední svaz odborů shromáždění. Na šest tisíc lidí tu zrovna poslouchalo německý projev předáka IWPA Augusta Spiese (za zmínku stojí, že část posluchačů ho nejprve coby známého „socialistu“ odmítala nechat mluvit, než jim bylo sděleno, že ho jako řečníka oslovily odbory), když zvonění v McCormickově závodu ohlásilo konec směny. Kolem pěti stovek McCormickových pracovníků se ihned odtrhlo s cílem vyřídit si účty s domů se vracejícími stávkokazy. Dál už šel vývoj samospádem: povolání policejních posil, střelba do davu, jeden zabitý dělník, několik vážně zraněných. Téhož dne došlo k ještě vážnějšímu krveprolití v Milwaukee, dalším průmyslovém velkoměstě asi sto padesát kilometrů severně od Chicaga.

Bomba

4. květen byl poznamenán nepokoji a násilnostmi po celém městě. IWPA se na události rozhodla reagovat svoláním mítingu na Senovážném náměstí (Haymarket square). Toto náměstí bylo schopno pojmout až dvacet tisíc posluchačů. Skutečnost, že se jich navečer sešlo jen třináct stovek (podle jiných údajů tři tisíce) ukazuje, že svůj vliv mezi chicagskými dělníky IWPA značně přecenila. Shromáždění probíhalo celkem poklidně – ve srovnání se svými minulými výroky se řečníci IWPA vyjadřovali spíše mírně a opatrně. Asi po dvou hodinách, když už se pomalu chýlilo ke konci, narušil jeho průběh silný liják a počet přítomných se během okamžiku smrskl na čtvrtinu původního počtu. Právě v tu chvíli se na náměstí objevil zástup dvou stovek policistů, jejichž velitel vyzval shromáždění k rozchodu (nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že si rozehnáním demonstrace těsně před jejím ukončením hodlal šplhnout v nejvyšších kruzích). Než k tomu ovšem stačilo dojít, byla na policii vržena bomba, která naráz zabila jednoho strážníka – v následujících dnech podlehlo zraněním dalších šest. Několikanásobně vyšší byl počet dělnických obětí následujícího běsnění.

Kdo byl pachatelem atentátu, nebylo nikdy zjištěno. Často bylo vysloveno podezření, že se jednalo o policejní provokaci, a vzhledem k běžným policejním praktikám vůči „extrémistům“ nelze tuto teorii jen tak odbýt. Obtížněji se ovšem věří, že by policie v rámci takové provokace chladnokrevně obětovala půl tuctu lidí z vlastních řad. Další možností je vržení bomby neznámým dělníkem, který podlehl vyhroceným protipolicejním náladám ve městě – vzhledem k vykřičené brutalitě strážců zákona bylo takových jistě více. Otázkou u této verze je, zda mohlo tak kvalitní provedení být improvizovaným dílem amatéra. Konečně se třetím vysvětlením přišel Henry David, který svou studii o „případu Senovážného náměstí“ psal v roce 19361 a měl možnost hovořit s přímými účastníky událostí. V rámci IWPA patrně existovala radikálnější skupinka, která toužila po uvedení útočné rétoriky své organizace v praxi. H. David z různých náznaků vyvodil závěr, že tato blíže málo známá skupina mohla v květnových dnech plánovat sérii atentátů na podporu všeobecného lidového povstání, kterou na poslední chvíli odvolala poté, co si uvědomila, že takové povstání není na obzoru. Atentát na Haymarket square by pak byl činem člena skupiny, k němuž se změna plánu nedonesla včas. Svou teorii opírá o výpovědi pamětníků, mezi kterými i po padesáti letech kolovala pověst, že bombu hodil jeden z nich (jejich různé verze se ovšem navzájem vylučovaly). Buď jak buď, žádné z těchto vysvětlení nelze ani vyvrátit, ale ani prokázat.

Důvodem je fakt na první pohled překvapivý: policie autora atentátu nehledala. Veškeré své úsilí zaměřila na rozbití radikálních organizací bez ohledu na to, zda mohly či nemohly mít k událostem nějaký vztah. Nechvalnou úlohu sehrál zejména chorobně ctižádostivý vyšetřovatel Michael Schaack, který po ochromení revolučních skupin ve městě začal prostřednictvím agentů-provokatérů zakládat skupiny nové, než jeho nadřízení učinili tomuto jednání přítrž. Policejně vykonstruovaným aférám přesto ještě dlouho neodzvonilo: skupina chicagských podnikatelů, kteří se obávali možného oživení „anarchistického“ hnutí, se rozhodla zvýšit motivaci nepočetné a málo kompetentní městské policie vytvořením tajného peněžního fondu, který měl zaručit, že se bude boji proti „extrémismu“ věnovat jako své největší prioritě. Takto motivovaná šikanovala policie po několik let i zcela neškodné dělnické schůze a když podnikatelé usoudili, že další výdaje na tyto účely jsou jen vyhozené peníze, začala své aktivity ještě stupňovat, aby dokázala, že si své vedlejší příjmy stále zaslouží. Výsledkem ovšem bylo, že se celá věc v roce 1892 provalila.

Mezitím byl zahájen soud s osmi předáky IWPA. Jelikož žádného z nich nebylo možno podezřívat z přímého organizování bombového útoku nebo i jen z toho, že by o jeho přípravě věděl (navíc měli na hnutí ve skutečnosti poměrně malý vliv), bylo proti nim vzneseno obvinění z navádění ke zločinu. V rámci procesu plném manipulací bylo pět z obviněných odsouzeno k smrti a zbylí tři k patnáctiletému žaláři. Rozsudek byl vykonán v listopadu 1887. Ti, kteří nebyli popraveni, byli omilostněni v roce 1893.

Důsledky májové aféry

Zpráva o atentátu ihned obletěla Spojené státy a vyvolala vlnu protisocialistické (a zejména protianarchistické) hysterie. Byla to první z vln, které se pak v dějinách země pravidelně opakovaly. V tom směru sehrály chicagské události úlohu v stmelování vládnoucí třídy, která měla nyní jasný obraz nepřítele. Denní tisk podtrhával zejména cizí původ velké části radikálů a údajný rozpor jejich idejí s „americkými hodnotami“. Silně slyšet byly hlasy požadující omezení přistěhovalectví z Evropy, přísné lustrování nově příchozích imigrantů a rozšíření možnosti vyhoštění nežádoucích osob.

Dopady na dělnické hnutí nejsou tak jednoznačné. Činnost radikálů všeho druhu byla potlačena jen v prvních měsících po výbuchu. Co se odborů týče, i když část z nich se bezprostředně po 4. květnu distancovala nejen od atentátu, ale i od radikálů, brzy začalo převládat pohoršení nad zjevně nestandardním procesem (toto pohoršení ovšem nezůstalo omezeno na dělníky) a nad tím, že zaměstnavatelé se snaží atentát využít k boji proti odborovému hnutí jako takovému. V roce 1887 již brali chicagští dělníci popravené jako bojovníky za jejich vlastní věc, o čemž svědčí mnohatisícový průvod, který se zúčastnil jejich pohřbu. Již v tom roce ostatně zaznamenali socialisté v Chicagu i jinde nevídané volební úspěchy, než se po dvou letech opět rozdrobili vinou ideových sporů. Dělnictvo se v květnu 1886 poprvé účastnilo akce, která se neomezovala na pracovníky jednoho závodu, odvětví nebo města. I jemu tedy májové dny pomohly k uvědomění si společných zájmů. K sjednocení to nestačilo: na rozdíl od Evropy v USA nikdy nevznikla masová dělnická strana.

Květnová tragédie však měla ohlas i v Evropě, tím spíše, že právě z ní pocházelo nemálo jejích obětí. Když se o tři roky později rozhodli socialisté zahájit mezinárodní kampaň za osmihodinovou pracovní dobu, zvolili jako datum mezinárodní demonstrace 1. květen 1890. Akce překvapily v celé Evropě svou masovostí, mimo jiné i v Českých zemích, kde se dělnické hnutí teprve vzpamatovávalo z patnácti let perzekuce a rozštěpení na „umírněné“ a „radikály“. Že tu připomínka haymarketského masakru vyvolala ozvěnu, není divu, vzhledem k významu české komunity v Chicagu – mnoho dělníků mělo díky svým vystěhovalým příbuzným o událostech informace z první ruky (a není důvod pochybovat, že i nezanedbatelnou část chicagské německé komunity tvořili Němci z Rakouska, včetně českého pohraničí). Mnohatisícové organizované pochody ukázaly horním vrstvám, že s dělnictvem jako politickou silou je nutno počítat.

Pro velký úspěch se pro dělníky první máj stal každoročním neoficiálním svátkem, jehož slavení bylo vždy příležitostí k měření sil se zaměstnavateli, neboť toho dne si zaměstnanci svévolně brali hromadné volno k pořádání průvodů v ulicích. Zákonným volným dnem se první máj stal až po válce. Pouze ve Spojených státech, odkud podnět k slavení přišel, spadá dnes Svátek práce z rozhodnutí státu na 7. září, což je dodnes připomínkou neúspěchu snah tamního dělnického hnutí politicky se prosadit.


1 Henry David: The Haymarket affair, Farrar & Rinehart, inc., New York, 1936.

Sdílejte
  • 1
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
    1
    Share