Kronštadtské povstání

Před pětadevadesáti lety vystoupili námořníci, vojáci a dělníci v námořní pevnosti Kronštadt proti čerstvě vzniklé sovětské vládě. Svou vzpouru uskutečnili ve jménu socialismu. Výklad těchto událostí po několik desetiletí vyvolával na revoluční levici vášnivé spory a v některých sektářských kruzích budí emoce dodnes. Po rozpadu Sovětského svazu přinesly odtajněné archivy mnoho nových informací, které však, místo aby udělaly ve věci jasno, spíše pohled na ni ještě více komplikují.

Kron1

Začátek roku 1921 se nesl ve znamení konce tříleté občanské války. Odpůrci bolševiků, ať už konkurenční socialistické strany nebo vyslovení nepřátelé revoluce roku 1917, se přesouvali do exilu a západní země stahovaly z Ruska své intervenční jednotky. RKP/b („Ruská komunistická strana/bolševici“) ovšem netřímala otěže tak pevně, jak se zdálo: různé společenské skupiny (zejména rolníci), které podporovaly komunisty pouze jako menší zlo, nyní přecházely do otevřeného nepřátelství a nespokojenost začali nyní projevovat i dělníci. Odpor mířil zejména proti hospodářské politice „válečného komunismu“, ale i proti autoritativnímu vládnutí strany, jehož smysl nebyl po skončení války již patrný.

Diskuse o změně kurzu probíhaly i v komunistické straně v rámci příprav na desátý sjezd, plánovaný na březen. Vůči stoupencům Trockého, který neviděl důvod něco zásadně měnit, se vymezovali jednak „demokratičtí centralisté“, kteří požadovali větší vliv členů na politiku strany, jednak „dělnická opozice“, která se stavěla proti absolutní podřízenosti hospodářského a politického života celostátnímu vedení. Mezi těmito póly se pohyboval Lenin, který připouštěl uvolnění kontroly nad hospodářstvím, nikoliv však nad politikou. Brzy se ukázalo, že mnozí stoupenci socialismu se s žádným z těchto programů nechtějí spokojit.

24. února začaly v Petrohradě propukávat stávky na protest proti malým přídělům jídla a topiva, v reakci na represi hnutí se protestní vlna rychle rozšířila na celé město. Mezi hlavní požadavky stávkujících patřil spravedlivější přídělový systém, volný pohyb osob v okruhu padesáti kilometrů a obnova „svobodných trhů“, tedy právo pro obyvatele měst opatřovat si na venkově výměnou za jiné zboží potraviny, které nebyly doma k sehnání (dosud tak činili ilegálně a museli se obávat, že cestou zpátky narazí na hlídku, která jim pracně sehnané, často za vlastní šaty či nábytek směněné jídlo zabaví). Zaznívaly ovšem i požadavky politické, mířící proti mocenskému monopolu komunistické strany. Do hnutí se zapojovali i anarchisté a nelegální socialistické strany – zejména menševici a eseři (socialisté-revolucionáři), i když míra jejich vlivu není jasná. Politické požadavky byly nejednotné (zpravidla se držely hesla „všechnu moc sovětům“, objevovalo se však i volání, byť okrajové, po svolání Ústavodárného shromáždění, tedy parlamentu) a politická opozice byla držena v šachu vlnou zatýkání. Rozsáhlé stávky probíhaly i v Moskvě, kam bylo roku 1918 z Petrohradu přesunuto hlavní město. Hlavní dějství se však mělo odehrát jinde.

Sláva a pýcha revoluce“ před bouří

Pevnost Kronštadt na ostrově Kotlin ve Finském zálivu (čtyřicet kilometrů severozápadně od Petrohradu) byla centrem pobaltské vojenské flotily, byť její část byla tou dobou v samotném Petrohradě. Kronštadtští námořníci v minulosti častokrát projevili své zaujetí pro revoluci, poprvé – neúspěšně – v roce 1905 a poté několikrát v průběhu roku 1917 – v den Říjnové revoluce vedli útok na Zimní palác. I v občanské válce se mnozí z nich uplatnili na frontách v různých částech Ruska. Vysoká prestiž, jaké se v novém režimu těšili, dala jejich politickému vystoupení patřičnou váhu.

I v Kronštadtě doutnala nespokojenost již delší dobu. Mezi příčinami byly obtížné podmínky služby, nekompetentnost velení a jeho odříznutost od mužstva a obecně pocit, že místo demokratizace společnosti přinesla revoluce byrokratické řízení bobtnajícím politickým aparátem. Špatně prožívali námořníci i sovětskou politiku vůči venkovu, z něhož se tradičně povětšinou rekrutovali. O násilných rekvizicích obilí, po nichž kolikrát nezůstávalo rolníkům ani osivo na příští rok, bývali nejednou informováni dopisy od vlastních rodin a na ně také mířila většina oficiálních stížností, které zasílali vládním úřadům.

Tyto stížnosti jsou zajímavé i z jiného důvodu: ruský historik, který zkoumal místní původ stěžovatelů, zjistil, že námořníci patrně pocházeli převážně ze severozápadního Ruska, tedy z oblastí ležících poměrně nejblíže Kronštadtu a Petrohradu. Nepotvrzuje se tedy často tradovaný údaj, podle něhož tvořili jádro povstalců „zaostalí“ sedláci z Ukrajiny. Tentýž historik zkoumal i složení posádek lodí „Sevastopol“ a „Petropavlovsk“, jež kronštadtské povstání zahájily. Podle údajů ruského námořního archivu ze zhruba dvou tisíc námořníků těchto dvou korábů téměř 80 % sloužilo nejpozději od roku 1916, 20 % dokonce od roku 1913. Jen necelých 7 % přibylo do posádky roku 1918 nebo později. Tvrzení, že v důsledku odchodů na bojiště občanské války byli staří kronštadtští revolucionáři nahrazeni novými lidmi bez vztahu i pochopení pro revoluci se tedy rovněž nezakládá na skutečnosti. Proti komunistické vládě vystoupili z velké části titíž lidé, kteří jí roku 1917 dopomohli k moci.1

Všechnu moc sovětům, ne stranám“

Zprávy o únorových událostech v Petrohradě vyvolaly v Kronštadtě rozruch. 26. února se část námořníků usnesla na vyslání delegace za účelem získání informací o dění. Pod dojmem získaných zpráv se námořníci „Petropavlovsku“ 28. února rozhodli iniciovat rezoluci, která výslovně žádala konec mocenského monopolu komunistů. Na prvním místě mezi požadavky stálo uspořádání nových voleb do sovětů (místních rad) s odůvodněním, že stávající již nevyjadřují vůli dělníků, rolníků a vojáků (tyto tři skupiny měly právo sověty volit), dále pak zajištění tajnosti voleb, možnost pro všechny (tehdy ilegální) socialistické strany a anarchisty účastnit se volební kampaně, propuštění socialisticky a anarchisticky orientovaných politických vězňů a přezkoumání všech ostatních případů represí, zrušení „politických úřadů“ a jejich nahrazení volenými místními komisemi. Následovaly požadavky hospodářské povahy, především zavedení rovného přídělu potravin pro všechny, zrušení „akčních“ (v podstatě protistávkových) jednotek v továrnách a právo rolníků a řemeslníků volně disponovat svou prací, půdou a dobytkem pod podmínkou, že nebudou využívat placenou námezdní práci.

Nazítří, 1. března, bylo svoláno shromáždění všech námořníků, vojáků a přístavních dělníků, přítomno mohlo být dvanáct až šestnáct tisíc osob. Účastnili se i tři vysocí komunističtí funkcionáři, mezi nimi i předseda Všeruského sjezdu sovětů Kalinin, formálně nejvyšší činitel Ruska. Jejich vystupování rozhodně ke zklidnění již tak velmi podrážděných námořníků nepřispělo a rezoluce posádky „Petropavlovsku“ byla přijata téměř jednohlasně (místní členové komunistické strany se na schůzi neprojevovali). Skutečné vyhrocení postojů však nastalo až další den.

2. března zvolily všechny posádky a oddíly delegáty do konference, která měla rozhodnout o nových volbách do kronštadtského sovětu. Jednání třísetčlenné konference se podobně jako předešlého dne účastnili i komunistický předseda tamějšího sovětu Vasiljev a politický komisař pobaltské flotily Kuzmin. Výpady zejména druhého z nich nakonec podnítily popuzené delegáty k jejich zatčení, což ovšem znamenalo přímou konfrontaci s vládou. Nedosti na tom: během dalšího jednání přiběhl do sálu kdosi se zprávou, že se k budově blíží vojenské jednotky, zřejmě s cílem zatknout všechny přítomné. V nastalé panice byl narychlo zvolen pětičlenný „prozatímní revoluční výbor“, načež se konference kvapně rozešla. Poplach patrně způsobil dvousethlavý oddíl „kursantů“, tj. příslušníků komunistických ozbrojených jednotek, kteří vzhledem k nepříznivé situaci ostrov právě opouštěli. Tuto verzi událostí nicméně komplikuje telegram, který již předchozí noci rozeslal okolním vojenským tvrzím anarchista Jakovenko: vznik „prozatímního revolučního výboru“ (jehož členem se pak sám stal) v něm oznamoval dobrých dvanáct hodin před výše popsanými zvraty.2 Vývoj tedy nemusel být tak spontánní a improvizovaný, jak se dlouho mělo za to. Ať tak či onak, vytvoření „revolučního výboru“ se v podstatě rovnalo proklamování úmyslu vládu svrhnout.

Prozatímní revoluční výbor byl o dva dny později rozšířen na patnáct členů. Sovětská tajná policie během vyšetřování po potlačení povstání zjistila u několika z nich jejich stranickou příslušnost. Předseda výboru Petričenko patřil podle závěrečné zprávy z 5. dubna k levým eserům (socialistům-revolucionářům; během občanské války ovšem několikrát změnil tábor). Na základě informací z různých zdrojů se zdá, že výbor čítal krom toho nejméně další dva esery, tři menševiky a jednoho národního socialistu (ne všechny údaje jsou ovšem nutně spolehlivé). Nejméně tři členové se kromě toho hlásili k anarchismu. Jak ale uvádí autor zprávy o výsledku vyšetřování, většina účastníků povstání svou stranickou angažovanost skrývala (nebo alespoň upozaďovala) vzhledem k odporu mas nejen ke komunistické straně, ale i k stranictví vůbec.3 Otevřeněji vystupovali zpočátku místní anarchisté, kteří však (aspoň dle svědectví přítomných komunistů) navzdory svému místnímu dlouhodobému vlivu neměli na velkém shromáždění z 1. března se svými hesly a návrhy rezolucí velký úspěch.4 Kolem poloviny členů tvořili námořníci, tři byli dělníci, dále byli zastoupeni např. zdravotník, telefonista, učitel.

Revoluční výbor se rychle pustil do díla. K jeho prvním opatřením patřilo preventivní zatčení komunistických funkcionářů. Do čela všech vojenských a námořních oddílů byly voleny „revoluční trojky“, čímž život na ostrově nabýval podobu samosprávy zdola. Na druhou stranu byli ve svých funkcích coby „specialisté“ ponecháni bývalí carští důstojníci přijatí za občanské války do Rudé armády. V tom se povstalci drželi politiky svého úhlavního nepřítele Trockého – ostatně, volitelnost důstojníků nebo nahrazení armády milicemi se v rezoluci z 28. února mezi požadavky vůbec neobjevily.

Co se postupu vůči vládě týče, zavrhli povstalci možnost ofenzivy na Petrohrad, pravděpodobně v očekávání, že svým příkladem strhnou Rusko k nové revoluci. Tento jejich odhad nevyšel už proto, že vláda postavila většinu cest pod ostrý dozor a jen málo poslů rozeslaných za účelem šíření kronštadtských provolání uniklo zatčení. Námořníci odmítli i návrh důstojníků podniknout útok na bunkry ve Finském zálivu a opatřit si tak akutně nedostatkové potraviny a střelivo. Ještě povážlivější bylo, že ignorovali i jejich rady ohledně opatření na obranu ostrova.

ilustrace Alexey Klyuykov

ilustrace Alexey Klyuykov

Sovětská vláda a Kronštadt

Na začátku roku 1921 řešila sovětská vláda hned několik ozbrojených povstání. Byl to zejména odboj rolníků na západní Sibiři a v Tambovské oblasti, zatímco na Ukrajině anarchista Machno usiloval o naplnění svého programu na státě nezávislých, volně spojených komun. Vystoupení kronštadtovců však bylo těžší ranou z důvodů jak symbolických, tak i strategických: v případě pádu pevnosti byla cesta do Petrohradu, srdce ruského dělnictva, otevřená a nebylo tajemstvím, že emigrace ve svých plánech s Kronštadtem počítala. Není tedy divu, že komunistické vedení od samého začátku přisuzovalo vypuknutí povstání komplotu bělogvardějců (stoupenců carismu), a to nejen ve své propagandě, ale, jak ukazují sovětské archivy, přinejmenším první týden i v interních jednáních.

Důvody k podezřením nechyběly. Neušlo pozornosti, že již v půlce února přinesl francouzský tisk zprávu o vzpouře Kronštadtu, jejíž líčení se nápadně podobalo tomu, co o čtrnáct dní později skutečně nastalo (v tomto případě se jednalo spíše o jednu z tehdy běžných novinářských kachen – skuteční konspirátoři by sotva dali takovou zprávu do oběhu) a dodnes vyvolává otazníky memorandum objevené v archivech ruské emigrace v 60. letech, sepsané snad v lednu nebo únoru 1921, jehož autor podrobně rozebíral jak se v blízké budoucnosti postavit k povstání námořníků, aniž bychom byli schopni říct, zda se jednalo o plány ve stadiu příprav, nebo jen o úvahy spojené se zbožným přáním. Proti plánování povstání hovoří jeho vypuknutí v nejnevhodnější dobu, v době, kdy zamrzlá mořská hladina umožňovala útok pozemních jednotek proti ostrovu, nemluvě o velmi omezených zásobách potravin ve skladištích. Dodnes nicméně nejsme schopni tuto možnost zcela vyloučit a nové sovětské dokumenty nevnesly do záležitosti žádně světlo.

Pro vládu bylo kriticky důležité, aby povstání nezískalo ve zbytku Ruska podporu. Toho dosáhla nejen odříznutím komunikací ostrova s pevninou, ale hlavně tím, že již 1. března splnila požadavky stávkujících petrohradských dělníků ohledně potravinových přídělů a zavedení volného trhu se zemědělskými produkty, což byla zároveň i hospodářská část kronštadtské rezoluce. Strana tím pouze přistoupila na to, co Lenin prosazoval již nějakou dobu. Politickou část naopak byla odhodlána nesplnit za žádnou cenu. Opatření měla kýžený účinek. Ještě prvních deset březnových dní byla řada petrohradských fabrik ve stávce a továrna „Arzenál“ dokonce 7. března přijala usnesení na podporu námořníků z Kronštadtu (zvolenou delegaci, v níž byli zastoupeni po jednom eserovi, menševikovi a anarchistovi, však ihned zatkla policie), celkově se ale nálada v bývalém hlavním městě nesla ve znamení zklidnění.

Hrocení

Sovětské vedení od začátku zamýšlelo skoncovat s povstáním vojenskou silou. V cestě mu však stály vážné překážky. I když technická převaha byla na jeho straně, útok na ostrov nebyl lehkou záležitostí hlavně vzhledem k neochotě vojáků. Někteří projevovali kladný postoj k povstalcům, zejména petrohradští námořníci, které proto vláda během několika dnů postupně odvelela k Černému moři. Jiní zkrátka neměli chuť k útoku, ať už proto, že nechtěli bojovat s bývalými druhy ve zbrani, že byli unaveni válčením, nebo jen proto, že útok po exponovaném ledovém povrchu by je vystavil vražedné palbě kronštadtských děl. 561. pluk byl problematický ještě z jiného důvodu: v případě nasazení by stanul proti kronštadtskému 560. pluku. Jak blízkost čísel napovídá, oba se rekrutovaly ze stejné oblasti, konkrétně z černomořské Kubáně, a bylo těžké je přimět ke vzájemnému boji. Jeden oddíl také během první zteče skutečně zběhl na stranu kronštadtovců. Na druhou stranu během krize několik stovek mužů, povětšinou vojáků a dělníků, přeběhlo z ostrova k Rudé armádě. Ani tam tedy nebyly postoje k povstání jednotné a mnoho lidí bylo vedeno touhou hlavně se do ničeho nezaplést.

První březnový týden byl časem oboustranných příprav ke střetu a sbírání informací. V reakci na zatýkání komunistů vláda přikročila k zatčení rodin námořníků coby rukojmích; 5. března se rozhodla přejít do akce a Kronštadtu odeslala ultimátum, v němž vyzývala vzbouřence ke složení zbraní do čtyřiadvaceti hodin. Kupodivu druhý den udělala krok zpět, když povstalcům nabídla ustavení smírčího výboru k urovnání sporů. Co ji k tomuto ústupku vedlo, není jasné. Že mohla vzít v potaz nabídku petrohradských anarchistů na zprostředkování, je jen spekulací. Tak jako tak, kronštadtský revoluční výbor nabídku fakticky odmítl. Sedmého začalo ostřelování ostrova.

Všechny mosty již byly spáleny. Na ostrově začali místní řadoví komunisté hromadně oznamovat vystoupení ze strany: během několika dnů místní organizaci opustily dvě pětiny z jejích cca dvou tisíc členů, většinou ti, kteří vstoupili v rámci náborových kampaní v letech 1919-20, někdy i starší. Úvodník vyšlý 8. března ve „Zprávách kronštadtského prozatimního revolučního výboru“ ukazoval, že deklarovaným cílem již nebylo nic menšího než „třetí revoluce“. Po odstranění despotické monarchie v únoru 1917 a starých vládnoucích tříd v listopadu téhož roku měl nyní přijít na řadu centralizovaný stát, který komunisté podle kronštadtovců pouze posílili nastolením hrabivé „komisarokracie“ a policejního teroru. Řečeno jejich slovy, „dělníci a rolníci kráčí nezadržitelně vpřed, nechávajíce za sebou jak Ústavodárné shromáždění a jeho buržoazní systém, tak i diktaturu komunistické strany i s její tajnou policií a státním kapitalismem (gosudarstvennym kapitalizmom).“5 Zde je na místě podotknout, že dopisy námořníků příbuzným zachycené cenzurou naznačují poněkud pestřejší názorovou škálu a že ani znovusvolání Ústavodárného shromáždění nebylo v Kronštadtě bez stoupenců.6

ilustrace Alexey Klyuykov

ilustrace Alexey Klyuykov

Rozuzlení

V noci 8. března zahájila Rudá armáda první útok na Kronštadt. Výsledkem byl debakl, obranná dělostřelba zanechala na ledě stovky, ne–li tisíce mrtvých. Potvrdily se i obavy ohledně spolehlivosti vlastních jednotek, které se často zdráhaly postupovat vpřed. Další dny byly vyplněny povoláváním loajálních útvarů z celého Ruska. Času nebylo mnoho: s blížícím se jarem nadcházelo tání ledů, pozemní útok by tak brzy byl již nemožný. I povstalcům se však čas rychle krátil: ve skladištích docházely potraviny. Za daných okolností mohla pomoc přijít z jediné strany: od zahraničí emigrace, jejíž část ovšem sledovala zcela jiné cíle, než k jakým se veřejně hlásil revoluční výbor. Z jejích archivů je patrné, že emigrantské kruhy přijaly zprávy o dění na Baltu s nadšením a v celé Evropě včetně Prahy7 řešily, jak sehnat a dopravit mouku do Kronštadtu. Většina těchto dokumentů naznačuje, že neexistoval žádný předem připravený plán, a chybějí i stopy po reálných kontaktech se vzbouřenci s jedinou výjimkou vůdce pravých eserů Černova, který oslovil revoluční výbor prostřednictvím Červeného kříže, byl však zdvořile odmítnut. Existuje svědectví, podle něhož ze všech stran tísněný výbor hodlal přeci jen spolupráci navázat, až to nálada na ostrově dovolí, nelze to však spolehlivě potvrdit. V půlce března byla v každém případě proti ostrovu zahájena druhá ofenziva.

Třídenní boje skončily 18. března vítězstvím Rudé armády. Několik tisíc námořníků včetně většiny revolučního výboru uprchlo po ledu do blízkého Finska (kde vůdcové navázali spolupráci s bělogvardějci, někteří patrně zdráhavě a pod tlakem finských úřadů, předseda Petričenko však možná dobrovolně8). Ztráty byly těžké na obou stranách, mnoho zajatců bylo vojenskými soudy odsouzeno k smrti, jiní byli posláni do koncentračního tábora na Soloveckých ostrovech. Represe postihly jen menší část povstalců a většina se roku 1923 dočkala amnestie v souladu s interpretací komunistické strany, podle níž byla naprostá většina námořníků bez svého vědomí svedena bělogvardějskými konspirátory. Tou dobou (a patrně již před nařízením konečné ofenzivy) vláda již věděla, že její počáteční domněnky o roli důstojníků a emigrantů v rozpoutání povstání byly nepodložené, a také Agranovova zpráva z 5. dubna dospěla k závěru, že se jednalo o spontánní hnutí zdola. O to důrazněji se režim držel svého původního obviňování ze spiknutí, jež zůstalo jeho oficiálním výkladem událostí po celý zbytek jeho existence.

Po Kronštadtu

8. března, kdy byl podniknut první útok na pevnost, byl také zahájen desátý sjezd Ruské komunistické strany/bolševiků (RKP/b), kde se očekávala konfrontace názorů na další směřování režimu. Co naopak žádné spory nevyvolalo, byl postoj ke kronštadtskému povstání. Za kontrarevoluční ho označili jak Lenin (od kterého si vzbouřenci na rozdíl od Trockého slibovali určité pochopení), tak i kritici autoritářského vládnutí z řad „dělnické opozice“. Ta sice požadovala demokratizaci a decentralizaci politického života, v žádném případě však nebyla ochotna připustit konec mocenského monopolu komunistické strany.

Přes všechny okázalé odsudky si mnozí plně uvědomovali, do jaké míry byly události v Kronštadtu, dle Leninových slov, „zábleskem, jenž lépe než cokoliv jiného ukázal skutečnost,“ a jak nezbytná je zásadní změna kurzu. V duchu návrhů, které Lenin prosazoval již před povstáním, tak sjezd schválil tzv. „novou ekonomickou politiku“ (NEP), která se vracela od „válečného komunismu“ k (přísně regulovanému) volnému trhu. Toto částečné obnovení kapitalistických poměrů stálo komunisty velké sebezapření a bylo jimi připouštěno pouze jako dočasný ústupek v zájmu odvracení krachu celého jejich projektu. Zašli dokonce dál, než chtěli kronštadtovci, kteří k požadavku ekonomické svobody pro rolníky a řemeslníky připojili výhradu, že nesmějí využívat placenou námezdní sílu. V Leninově uvažování byly takové představy nostalgickou „maloměšťáckou“ touhou po návratu do idylické doby před průmyslovou revolucí právě ve chvíli, kdy vzhledem k neúspěchu revoluce v západní Evropě bylo naléhavě nutné hospodářsky dohnat nepřátelský rozvinutější svět.

Zatímco v hospodářské oblasti vyšla komunistická strana vstříc alespoň části těch, kteří proti ní v Kronštadtu vystoupili, jejich politické požadavky naopak právě z toho důvodu zavrhla. Leninova logika byla taková, že „nová ekonomická politika“ povede ve městech, a zejména na venkově ke vzniku nových (na venkově i k dalšímu rozvoji starých) kapitalistických elit, které by v systému upřednostňujícím místní autonomii na úkor centrálního státu časem převzaly moc a jakýkoliv přechod k socialismu by spolehlivě znemožnily (a viděli jsme, proč přesto pokládal dočasnou úlohu těchto elit za nezastupitelnou). „Nová ekonomická politika“ a decentralizovaná dělnická demokracie se v jeho pojetí vylučovaly. To byl hlavní důvod, proč na sjezdu úspěšně prosazoval zákaz stranických frakcí, což výrazně omezilo (i když zatím ne zcela) volnost diskuze ve straně a usnadnilo Stalinovo získání absolutní moci o několik let později. Kronštadt Lenina v tomto odhodlání jen utvrdil a mohl nanejvýš jen přispět k tomu, že jeho návrh ochotně odhlasovali i znejistělí opoziční delegáti, tím spíš, že opozice byla špatně organizovaná a její návrhy často nedomyšlené. Politická svoboda byla odložena na příhodnější dobu.

S odstupem času víme, co následovalo. Ani v tu chvíli ještě nemusel být vývoj nevyhnutelný, nepochybné ovšem je, že při takovém soustředění moci do rukou úzkého okruhu bez jakýchkoliv protivah je pravděpodobnost, že se revoluce zvrhne ve svůj opak, vyšší než ta, že se tak nestane. Při vší nejednoznačnosti kronštadtského povstání a jeho možných důsledků lze říci, že námořníci proklínající „státní kapitalismus“ to pochopili.

K tématu je v češtině k dispozici kniha amerického historika Paula Averiche: Kronštadt 1921, Praha, 2002. Tato výborná studie nicméně vyšla původně r. 1970, kdy nebylo možné využít sovětské archivy. Velkou edici těchto dříve tajných dokumentů (ale nejen jich) vydal kolektiv pod vedením V.P. Kozlova: Kronštadtskaja tragedija, Moskva, 1999, ve dvou dílech, celkem přes 1200 str. Kniha Segeje Semjanova Kronštadtskij mjatěž [Kronštadtská vzpoura], Moskva, 2003, přináší další zajímavé údaje, je však problematická svým pravicově nacionalistickým a antisemitským zaměřením.

Martin Churaň


1 Viz Sergej Semanov: Kronštadtskij mjatěž, Moskva, 2003, str. 76 a 80-82. Semanov uvádí, že tyto informace objevil již v 70. letech, kdy však byly v SSSR nepublikovatelné.

2 Viz V.P. Kozlov a kol., Kronštadtskaja tragedija 1921 goda, Moskva, 1999 (edice dokumentů), dokument č. 62 (díl 1., str. 122).

3 Viz Agranovovu tajnou zprávu z 5. dubna in Kronštatdskaja tragedija, dokument č. 618 (díl 2., str. 37).

4 Kronštadtskaja tragedija, dokumenty č. 84 (díl 1., str. 145) a 88 (str. 152). K heslům, jež se nesetkala s příznivou odezvou, mělo patřit „Budiž prokleto učení Karla Marxe“ a „Budiž proklety sověty“.

5 Kronštadtskaja tragedija, dokument č. 250 (díl 1., str. 309).

6 Viz dopisy námořníka tatarského původu Vali–Achmeta Achmetzjanova in Kronštadtskaja tragedija, dokumenty č. 172 a 173 (díl 1., str. 244-45).

7 V Praze řešili 8. března emigranti možnost provést celou operaci prostřednictvím Legiobanky, založené ze Sibiře se navrátivšími československými legionáři. Viz Kronštadtskaja tragedija, dokument č. 254 (díl 1., str. 311), s půvabným dotazem: „Dokázali byste sehnat ten milión?“

8 Viz Kronštadtskaja tragedija, dokument č. 828 (díl 2., zejména str. 302–303).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •