Interview s Ateliérem bez vedoucího

Vzdělávání na českých uměleckých školách podléhá jasnému programu mistrovského ateliéru, tedy přímé interakci mezi mistrem a žákem. Takový vztah je mnohdy autoritářský a předem generující pozice svých absolventů. „Ateliér bez vedoucího“ je uskupení studentů a absolventů umění a teorie umění, kteří se pokoušejí generovat vlastní program a přinášet do současného systému odlišnou fungující možnost umělecké edukace. (ABV)

ABV

“fronta na grant”, Bratislava 2016

DF: Kdy vznikl Ateliér bez vedoucího?

Wojzeck: Většinou se říká, že před rokem, ale to už se říká nějakou dobu.

Barbora: Předehrou k prvnímu setkání byly schůze feministického kroužku, který se poté rozrostl do Ateliéru bez vedoucího.

DF:Jak vůbec vznikla ta myšlenka, že se založí Ateliér bez vedoucího?

Barbora: Nebyl nikdo, kdo by přišel a řekl, že se začneme scházet, ale potřeba setkávat se mimo ateliér byla přirozená. Místo, kde by diskuse byla vedená někým jiným než pedagogy a alfa studenty, kdy ostatní nemají možnost projevu. Z vlastní zkušenosti vím, že existují ateliéry, kde jsou debaty hierarchicky rozdělené tak, že starší studenti určují témata diskuze.

Jiří: Nějakou roli ale sehrála i stáž v Šalounově ateliéru u Ruth Noack, kde jsme se bavili o fungování obdobné iniciativy na Vídeňské akademii – tzv. Freiklasse. A tam někde bylo zasazeno semínko, které o rok a půl později vyklíčilo.

Wojzeck: A taky se na Artyčoku objevil rozhovor s berlínskou Freiklasse.

Barbora: To jsme ale neznali, myslím, že ten rozhovor jsme zaregistrovali až před několika měsíci.

Lucie: Já myslím, že to bylo zhruba před rokem, když jsme měli velkou schůzku, kam přišlo kolem dvaceti lidí, potom jsme se zredukovali na sedm členů a teď jsme se zase rozrostli na patnáct.

Eva: Jak se lidé vlastně dozvídali o té první schůzce?

Barbora: Pokoušeli jsme se ji distribuovat verbálně.

Jiří: Bylo na ní hodně lidí proto, že přišel celý ročník teoretiků, kteří už potom nepřišli nikdy.

DF: A vy tedy každý potom ještě studujete ve svém ateliéru?

Wojzeck: Já už nestuduju.

Jiří: Jsou tady i někteří bez ateliéru. A je důležité říct, že i z jiných škol.

DF: Tedy, vaše iniciativa vznikla na UMPRUM (Vysoká škola umělecko-průmyslová – pozn. red.) a teď se šíří do dalších uměleckých škol?

Jiří: Schůzky se ze začátku odehrávali na UMPRUM, ale byl tam také přítomen jeden student z AVU (Akademie výtvarných umění – pozn. red.).

Marie: I z FaVU (Fakulta výtvarných umění VUT v Brně – pozn. red.).

Jiří: Od začátku bylo myšleno, že iniciativa bude přístupná všem školám.

DF: Ale předpokládám, že když někdo studuje v klasickém ateliéru s vedoucím, nemusí se odhlásit kvůli tomu, že začne navštěvovat ABV?

Wojzeck: Je důležité říct, že ABV není oficiálním ateliérem. Není to forma, která by byla oficiálně ukotvena na úrovni školy.

Jiří: Což znamená, že nejsme institucializovaní.

Marie: Ale využíváme prostory vysokých škol, takže by se teoreticky dalo říct, že jsme neoficiálně včleněni ve struktuře školy. Pokoušíme se být jednou z možností.

Jiří: Myslím si, že nejsme včlenění, jen využíváme prostorů, které škola nabízí.

7

platonská akademie s ABV, Athény 2016

DF: Kdo se může stát členem? Může přijít např. někdo, kdo nestuduje žádnou vysokou uměleckou školu? Musí, nebo nemusí být umělec či účastník uměleckého provozu?

Wojzeck: Taková situace ještě nenastala, zatím na ni čekáme.

Lucie: Spíš je to nastavené tak, že může přijít asi úplně kdokoliv. Na začátku byli v ateliéru jenom studenti a teď jsou mezi námi i nějací absolventi. Pokud by nastala situace, že přijde někdo, koho nikdo z nás nezná, nepovažovali bychom to za problém, spíš naopak.

Jiří: Ještě poznámka k tomu, kdo by měl být členem. Je otázka, jestli by to pro lidi z ulice mohlo být nějakým způsobem přitažlivé. V naší činnosti je totiž podstatný aspekt institucionální kritiky. To, že se pohybujeme na školách, je důležité. V ABV se pohybují lidé, kteří nějak reflektují to, co se dělá na školách přímo. A pro lidi, kteří jsou mimo tento kontext, to může být nezajímavé.

David: Takhle se to přirozeně selektuje. Tím, že je to na škole, lidi k sobě skrze své zájmy mají blíž, což je přirozené.

DF: Takže je to vlastně forma studentského spolku…

Wojzeck: Asi jo, ale sami bychom to tak neřekli.

DF:…jehož cílem je paralelní vzdělávání v rámci studia?

Matěj: Myslím, že je důležité, že si neříkáme, že jsme spolek, protože jsme de facto jsme někde mezi ateliérem a spolkem. Chtěli bychom se stát součástí oficiální struktury a byli bychom rádi, kdyby ABV fungoval vedle oficiálních ateliérů. Je to jiná možnost se nějak vzdělávat. Nejde o to, že bychom to stanovisko neřešili, ale jde o to, že se opravdu pohybujeme někde uprostřed pojmu ateliér a spolek.

DF: Takže jde o reflexi současného stavu vzdělávání na jednotlivých uměleckých institucích. Chápu to tak, že když máte na univerzitě spolky, které se věnují vzdělávání studentů, jsou dobrovolné a lidé se tam scházejí za účelem vzdělávání, tak to přímo nijak neohrožuje hierarchickou struktury školy. Kdežto vy se Ateliérem bez vedoucího snažíte poukázat na určitou problematiku vedení, ukazujete zárodek jiné možnosti…

Jiří: Což je zajímavá otázka, proč spolky na uměleckých vysokých školách de facto neexistují. Přemýšlím nad tím, jestli je to z toho důvodu, že jsou ty školy malé, a nebo proto, že jsou studenti takoví individualisti, protože jsou to umělci. Když už vznikne nějaký kolektiv, tak je to umělecká skupina. My se ale pokoušíme vytvářet agendu, která nemusí přímo souviset s uměním jako takovým.

DF: A co vám tedy nejvíc vadí na současném stavu?

Lucie: To asi každý zodpoví podle vlastní zkušenosti. Já osobně jsem měla problém například chodit na stáže, protože to bylo považováno jako zrada, že nectím jednoho pedagoga. I kvůli tomu jsem chtěla zkusit ještě jiný model. Hierarchie vznikají a je to bráno jako nějaká samozřejmost. Nikdo se nebaví o tom, že může existovat ještě jiný model než ten, že máš mistra jako vedoucího a že vědění zprostředkovává z centra jeden člověk.

DF: A jak se tedy konkrétně vaše činnost projevuje? Scházíte se? Konzultujete vlastní tvorbu?

Barbora: První idea byla taková, že budeme suplovat běžnou výuku, budeme se scházet a konzultovat svoje věci. Úplně přirozeně se z toho ale stala odlišná forma vzdělání, postavená na výuce skrze participaci na konkrétních projektech.

Lucie: Je super, že přirozeně nastal posun od konzultací prací jednotlivců směrem k jiným formám. Ukazuje to jasně naši potřebu – studentů umění – něčeho jiného než jen individuálních konzultací.

DF: A o jaké projekty se konkrétně jedná?

Barbora: Minulý rok jsme zvali hosty, kteří sami reflektují různé modely a distribuce vzdělání. Například Marianna Maruyama z Dutch Institutu, která pracuje s formami přijímání/distribuce informací. Zároveň pro nás připravila přednášku a workshop. Potom jsme pozvali Marinu Gržinić, která se věnovala provázanosti vzdělání a neoliberálního systému.

Marie: Potom taky studenty z Lipska.

Lucie: Mám pocit, že je důležité zmínit, že je hodně lidí, kteří nás začínají označovat za ateliér bez pedagoga.

Barbora: Nebo bez hlavy.

Lucie: Mám pocit, že to není správné, protože jsme ateliér bez vedoucího a napadáme roli vedoucího, nikoli pedagoga jako takového. Nebráníme se vyučujícím. Lidi, které jsme zvali, jsme považovali za pedagogy, za někoho, kdo nám může něco předat.

DF: Když si vezmeme klasickou vysokoškolskou výuku, kde pedagog předává vědění studentům, jedná se především o formy typu seminářů a přednášek, kdežto tady se bavíme o nějakém jiném typu akademického vzdělávání a ještě vlastně o konkrétní poloze ateliérové výuky, protože i na vysokých uměleckých školách jsou mimo to rovněž přednášky a semináře vedené klasickým způsobem. To je důležité zdůraznit.

Jiří: Ve vysokoškolském uměleckém vzdělávání přicházejí do hry takové věci jako loajalita studentů, osobní vztahy nebo to, jak je kdo citlivý. Na normálních školách se takhle neučí. Na jiných univerzitách jde o klasické předávání vědění, kdežto na uměleckých školách jde mnohem víc o dialog. Na AVU je pak v rámci tohoto dialogu větší problém než na UMPRUM, protože ten vztah mezi vedoucím ateliéru a studentem je méně rovnocenný.

David: Ten vztah je méně profesionální. Je to opravdu mezilidská komunikace.

Wojzeck: Umělecké školství je vlastně taková záhada. Lidé se totiž už neučí sochat, malovat nebo něco, co je všeobecně srozumitelné jako produkce umění, a zároveň přetrvává model z dob, kdy opravdu šlo o předávání schopností. Takže jde možná o nějakou reakci vyvolanou posunem v tomhle…

Barbora: Jde taky možná o to, že ateliéry jsou pořád pojmenované po svém médiu, což je pro většinu z nás dost nepotřebné. Médium není přece ta osa, na kterém stavíš své dílo.

DF: Na AVU je to dokonce tak, že je ateliér pojmenován po svém vedoucím, takže to stojí ještě na osobní rovině.

Jiří: No ano, to pojmenování není vyloženě jako ateliér, ale jako např. Škola Michaela Rittsteina. Na AVU se to dělí ještě podle mistrovského modelu.

Lucie: Přijde mi důležité, že kritiku centrálního vzdělávání nevedeme tak, že bychom ji chtěli co nejvíce individualizovat. Tuhle taktiku volí různé školy a odpovídá spíše neoliberálnímu myšlení: každý student si volí program, kurzy, v podstatě trénink podle své vlastní potřeby. Určitě je tedy důležité, že si v Ateliéru bez vedoucího program vybíráme kolektivně.

DF: Máte nějakou představu, jakým způsobem by se takový problém dal řešit? Jde o to, že toto je dobrý zárodek, ale existují takové věci také někde jinde? Existují nějaké příklady ze zahraničí, jestli to lze dělat nějak jinak?

Barbora: Mám pocit, že ve většině příkladů se jedná o problém systému soukromého financování škol. U státních univerzit je tato problematika mnohem komplikovanější už tím, jakým způsobem je provázané studium a aplikovaný výzkum. Například UMPRUM spolupracuje s konkrétními firmami. Na základě toho je pak generován její program. Na druhé straně jde o to, že musí přijímat určité množství studentů, aby měla co nejvíc peněz. Chybí tam ale zpětná vazba, jak s takovým množstvím studentů pracovat. Pořád se balancuje mezi programovými metodami školy a jejím financováním. Je ale těžké tyhle pozice napadat, protože v ten moment se začne rozpadat financování a je na každé škole, jakým způsobem to podchytí. Myslím, že můžu mluvit jen za UMPRUM, kde je studium (např. designu) provázané s firmami, což je explicitnější příklad, než třeba AVU.

DF: Když bychom to vzali obecně, např. v horizontu desítek let, může se současný stav na uměleckých vysokých školách nějak proměnit? Nebo existuje nějaký nepřekročitelný limit, který je zapříčiněný současnou institucionalizací?

Matěj: Je důležité si uvědomit, že některá uspořádání jako např. akademický senát nejsou daná a že se řídí nějakým modelem zastupitelské demokracie, který je jedním z mnoha možných způsobů.

Jiří: Akorát teď mluvíš o struktuře školy jako takové a ne o tom, jak by se dalo učit umění.

Matěj: To učení probíhá na bázi metod. Narážíme na proměnlivost, v kterou věříme. Vlastně si nejde říct, že dojdeme ke změně, která bude daná. Tahle proměnitelnost je pro nás důležitá. Nechci se dostat k otázce, jestli to může fungovat líp, protože určitě může.

Barbora: Já si opravdu myslím, že samoorganizující se skupiny nemají možnost změnit něco institucionálně. Teď bych zmínila RUV (registr uměleckých výkonů – pozn. red.). Struktury nezměníš, dokud v nich budou lidé, kteří nějak myslí, jenže ti lidé tam budou, protože mají nějaký výkaz v RUVu. Takže na akademii udržují např. druhého asistenta pedagoga, protože přináší možná až milionové částky škole. Takoví lidé vytváří obsah výuky, ale jsou tam na základě finančního kapitálu, který přináší škole, a to prostě zdola změnit nejde.

DF: Takový způsob financování asi probíhá na většině škol, ne? To je ten systém.

Lucie: Ale je možné o tom vyvolat alespoň nějakou diskuzi. Já mám pocit, že na UMPRUM byl RUV přijat a já jsem o tom žádnou diskuzi nezaznamenala.

DF: A to je na uměleckých školách nějak nově přijaté?

Barbora: Poměrně ano. Je zajímavé, že vedení univerzit tvrdí, že je program ve zkušební době, ale už v téhle zkušební fázi generuje peníze, takže se můžeme dočkat toho, že tato zkušební fáze může trvat i deset let.

Jiří: Tady v Praze jsou školy jako AVU, UMPRUM či AMU, které k tomuto sytému měly námitky. Ale v situaci, kdy tyto tradiční instituce byly proti tomu, tak z ní vlastně enormně začaly těžit menší školy v regionech, které začaly využívat tenhle nástroj k financováním. A teď ty prestižní školy v Praze naskakují do rozjetého vlaku.

Lucie: Nejhorší je, že o tom studenti moc nerozhodovali. Myslím, že dopad to může mít v krajním důsledku i na to, jak jsou hodnoceni, srovnáváni. Pro ateliér je výhodné, aby měli jeho studenti co nejvíc výstav. Jsou tlačeni k vyšší produktivitě vystavování.

Jiří: Souhlasím, že to tak může být, ale možná je to příliš zobecňující.

4

přednáška Georgiose Papadopoulose v prostoru Kassandras, Athény 2016

DF: Co plánujete dál?

Jiří: Bylo by fajn, kdyby ABV přežil vlastní členy. I kdybychom se všichni vyměnili, odešli ze školy a už se o to dál nezajímali, tak by měl zůstat někdo, kdo to převezme a posune třeba někam dál.

DF: Myslíte, že by se ABV měl dál šířit? Že by měly vznikat buňky na dalších školách?

Wojzeck: To by bylo asi organizačně náročné.

Jiří: Prasklo by to jako pop-corn.

DF: Chcete se rozšiřovat?

Barbora: Myslím, že cílem není rozšiřovat se. Závisí to na individuální zodpovědnosti každého. Naším cílem je reflektovat více instituci jako takovou, než oslovovat lidi.

DF: Pokud by si teď padesát lidí řeklo, že by rádo vstoupilo do ABV, řekli byste, ne to už je moc, nebo byste udělaly talentovky?

Wojzeck: To by bylo blbé. Zatím jsme to nemuseli řešit. Rozhodně se zatím formuje docela ovladatelný počet.

Lucie: Tím, jak je organizace tekutá, tak řešíme všechno, až konkrétní situace nastane. Zatím máme prohlášení, v němž je napsané, že se může kdykoliv změnit.

Wojzeck: Což se ještě nestalo.

Barbora: Za sebe bych se chtěla vyhnout tomu, abychom neustále řešili jen nějaké vnitřní uspořádání, aby se z nás nestala platforma jako Skutek, která generuje supersystém, ale reálně se tam nic neděje. Vytváříme obsahy, na základě kterých vznikají pravidla.

DF: To dává smysl v tomhle počtu, ale kdyby vás jednou bylo tisíc?

Barbora: Budeme se rozhodovat s tisíci.

Jiří: Pak vznikne komuna.

DF: Co chystáte nyní za projekty?

Jiří: Jedeme do Athén a budeme se zabývat břichomluvectvím.

Barbora: Náš program se jmenuje Athény: spolupráce, edukace, kritika a ARE nás požádalo v rámci transferu athénské scény do pražské (a naopak), abychom tam řešili možné vzorce…

Matěj: Řešíme případovou studii břichomluvectví a teď zrovna rozebíráme to, co s sebou tahle metafora nese.

Barbora: Je to přece jenom pořád metafora vzdělávání. Je to sebereflexivní téma…

Matěj:…které v sobě nese spoustu subtémat a témat, ať už v problematiku dialogu. Tím, jak je utvářen. Označování „druhých“. A vůbec ta zvláštní důvěra v dialog. Bude se to týkat taktiky jazyka, hlasu, těla…

Lucie: Předem jsme oslovili lidi a skupiny, s nimiž budeme v Athénách pracovat a téma rozvíjet.

DF: Jaký z toho bude výstup?

Barbora: Online publikace. Ale je důležité říct, že se touto problematikou nebudeme zabývat jenom v rámci školství, ale i v rámci politické situace obecně. Sejdeme se zároveň s pár lidmi z Antarsye a řeckým ekonomem Papadopoulosem, který tohle téma řeší na společenské bázi, takže je to dost propojené, školství a systém.

Wojzeck: Řecko teď vstoupilo do obecnějšího povědomí skrze všechny ty krize a příští rok se v něm má konat Documenta. A otázka, kterou Documenta vyhlásila, je, co se můžeme naučit od Řecka, a tohle chceme ověřit. S určitou skepsí ověřit platnost téhle otázky.

DF: Chtěli jste kandidovat do akademického senátu UMPRUM, jako jednotlivci?

Barbora: Jako skupina.

DF: Všichni členové ABV na jeden mandát?

Barbora: Ano.

Matěj: Vytvořili jsme pojem: otevřený mandát.

Wojzeck: Moc se to nechytlo.

Lucie: Byli jsme nařčeni, že chceme rozvrátit zastupitelskou demokracii na škole.

Matěj: Na UMPRUM probíhali volby do akademického senátu, kam jsme se přihlásili, ne jako jeden zástupce studenské komory, ale jako kolektiv. Všichni, kteří splňovali dané podmínky, se napsali na jeden list. Když se potom rozepisovali kandidáti, rozepsali nás jako jednotlivce. Potom jsme vydali prohlášení, že kandidujeme do AS ne jako zástupci, ale jako zástupci širšího studentského uskupení.

Matěj: Tím pojmem otevřený mandát jsme se pokoušeli nabourat zastupitelskou demokracii a poukázat na to, že existuje i jiný model rozhodování.

Lucie: Na základě toho jsme byli pozváni do kanceláře rektora, abychom to nějak vysvětlili.

DF: Uspořádali jste nějakou předvolební kampaň?

Lucie: Měli jsme určitou kampaň. Popsali jsme tyhle postoje a texty rozvěsili po škole. Některými byla kampaň brána jako příliš ofenzivní. Přispěl k tomu určitě i jazyk, kterým bylo prohlášení napsané. Na UMPRUM nikdo není zvyklý na předvolební kampaně.

DF: A jak vás vnímají spolužáci? Jsou na škole nějaké rozpory? Zaznamenali jste reakce ze strany vašich spolužáků?

Barbora: Spíš ze strany učitelů.

DF: Studenti vám fandí?

Lucie: To se nedá říct obecně.

Jiří: V tom máme asi trošku rest, protože spousta lidí o nás slyšelo, ale neví, o co se jedná. Mají to za nějakou záhadnou věc, ale vyloženě negativní reakce byly jen ze strany pedagogů.

DF: A ti reagují jak?

Barbora: Myslím, že je to dost individuální.

DF: Mají strach o své pozice?

Barbora: Ano. Část z nich má strach, že reflektujeme systémové věci ve škole a zřejmě se bojí, že budeme reflektovat něco, co by asi nechtěli artikulovat. Například konkurzy, které proběhly bez konkurzů.

Lucie: Což jsme ještě neudělali. Taky název způsobuje vlnu nevole. Většinou nás ale kritizují ti, kdo s námi moc nemluví.

DF: A co se týká konkurzů, plánujete toto téma otevřít?

Barbora: Nějak se to hromadí. Podivné praktiky na školách.

Matěj: My jsme dokonce jednou chtěli jít do konkurzu.

Barbora: Ale nakonec se v tom ateliéru ani konkurz nekonal a na místo vedoucího byl dosazen někdo bez konkurzu. Jen tak.

DF: To je v rámci pravidel v pořádku?

Lucie: Spíš jde o nepsanou dohodu, kterou mezi sebou mají učitelé, že se konkurzy dělat budou.

DF: Takže rektor si může dosadit de facto koho chce?

Lucie: Myslím, že ano.

Jiří: Jednak to souvisí s tím, na jak dlouho mají pedagogové smlouvu a jestli jim bude prodloužena, nebo ne. Každý rektor má jinou politiku konkurzů.

Wojzeck: V případě, kdy se koná konkurz, také nastává otázka, kdo ty lidi vybírá. Ve Vídni se třeba stalo to, že byl vybrán pedagog, kterého studenti nechtěli, a tak se zformoval vídeňský Freiklasse…

Rozhovor vedl Dominik Forman
Vyšlo v Solidaritě 106 / 2016


 

Prohlášení / Statement

– statement je otevřen změnám –


„Ateliér bez vedoucího“ je studentskou iniciativou, která se zaměřuje na zkoumání a aplikování alternativních způsobů uměleckého vzdělávání napříč vysokými školami s důrazem na mezidisciplinární spolupráci. Potkávají se zde studenti z různých oborů s externími hosty.


Cílem je vytvořit prostor, kde je umožněna přímá reciprocita mezi studenty s důrazem na sdílení vědomostí, odkrývání a problematizování možných způsobů jejich recepce a produkce. „Ateliér bez vedoucího“ tak představuje alternativu k zažitému modelu uměleckého vzdělávání, který centralizuje rozhodovací a autoritativní moc v osobě vedoucího ateliéru.


V současnosti jsou organizovány každotýdenní schůzky, kde se pravidelně potkává několik desítek studentů z řad zájemců, jež se volně obměňují. Skupina si sama produkuje program, vybírá formu setkávání, sdílení, či konzultace prací. Podle aktuální potřeby a hromadné domluvy jsou zváni externí hosté pro společné diskuze. Studenti zde nejsou pasivní příjemci nabídky vzdělání ze strany školy, ale sami tuto nabídku generují.

ABV

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •