Olomoucké nakladatelství BrookenBooks vydalo nedávno český překlad hned dvou knih zabývajících se okupovanou Palestinou. Zatímco první, Izrael – bojkot, divestice, sankce, je sborníkem příspěvků ke stále úspěšnějším kampaním BDS, druhá představuje rozhovory s dvěma předními intelektuály a aktivisty, Noamem Chomským a Ilanem Pappém.
Kniha rozhovorů, jež vedl a redigoval Frank Barat, jednoduše nazvaná O Palestině je volným pokračováním Baratových předešlých rozhovorů s Chomským vyšlých v r. 2010 pod názvem Gaza in Crisis: Reflections on Israel´s War Against the Palestinians, které se věnovaly zejména izraelskému útoku na pásmo Gazy „Lité olovo“ z let 2008/2009. Originály obou Baratových knih vydalo chicagské nakladatelství Haymarket Books.
Chomského pohled, od emancipace ke státnímu násilí
Ačkoliv oba autoři spatřují v rané fázi sionismu jisté opodstatnění související se vzestupem evropského antisemitismu konce 19. století a touhou části židovské populace redefinovat se coby národ, sionismus spojený se státem Izrael shodně vnímají jako koloniální projekt usilující o zábor stále nové a nové půdy na úkor domorodých Palestinců. Na rozdíl od Pappého, který důsledky koloniálního panství a rasového vylučování vidí již v prvních předstátních židovských koloniích v Palestině, jež jsou pro politický sionismus formativní, snaží se Chomský upozadit státotvornou roli sionismu poukazem k jeho více kulturním než politickým kořenům. Odkazem k roli Achad ha-Ama, spoluzakladatele tzv. kulturního sionismu, který viděl v Eretz Izrael hlavně duchovní centrum zmodernizované židovské komunity, vyzdvihuje Chomský počáteční emancipační étos sionismu. V tomto smyslu jej nahlíží jako něco nestálého, co se proměňovalo s postupem doby. Pro Chomského je sice vznik izraelského státu zásadním přelomem a hlavním zdrojem budoucích problémů, nikoliv však ještě nutným důsledek celého sionistického snažení. Otázkou pro Chomského nevyřešenou tak zůstává, co by to ve výsledku mělo být a jaké formy a organizační struktury by na sebe jiný než politický sionismus vzal. A zdali by byl schopen čelit státotvornému úsilí hlavního proudu sionistického hnutí, který se nakonec ukázal v dané věci úspěšný. I když se s ideou státu neztotožňuje, snaží se Chomský i nadále důsledně periodizovat. Zatímco 50. léta jsou pro něj dobou odklonu od sionismus, který se podle něj stává nemódním i v intelektuálních kruzích samotného Izraele, je období po r. 1967 nabíráním nového sionistického dechu a prohlubující se okupace zbytku palestinských území s sebou nese utahování šroubů, vyvolávání hrozeb a vzestup židovského nacionalismu. Chomský kritizuje represivní formy státní organizace jako takové, v případě proklamovaného židovského státu však mluví o „anomálii nemající v moderním světě žádné obdoby, a kterou bychom neměli přijmout.“ Poukazuje přitom na samotný paradox jeho státního občanství. Izrael neposkytuje svým občanům izraelské občanství, v dokladech je vyznačena pouze národnost, přičemž jen ta židovská (a to jen některá) je poukazem k plnohodnotnému občanství. Pokud jste občanem židovského státu, nedělá to z vás ještě Žida. Připočteme-li k tomu skutečnost, že Izrael usiluje o legislativní úpravu, která by také své nežidovské občany se zkrácenými právy nutila k přísaze na židovský stát, jde jak pro Chomského, tak pro Pappého o jasný rasistický kořen izraelského státu, který je třeba vyvrátit. A to bez ohledu na to, nebo právě proto, že jak poukazuje Ilan Pappé: „koncept židovského státu je Izraelem používán v pokusech o odražení veškeré kritiky státu a jeho ideologie. Když chce někdo kárat Izrael, uráží tím židovský stát a tím útočí na judaismus.“
Pappého pohled, od sionismu k revizionismu
Pappého důslednost v řešení založená na občanských a demokratických principech jej vede k jasné podpoře práva vyhnaných Palestinců na návrat, což jim zaručuje prostřednictvím rezoluce VS OSN č. 194 z r. 1948 i mezinárodní právo, kterým je Izrael vázán. V této souvislosti se odkrývá další z právních zrcadlových bludišť, do kterých Izrael zavedl nežidovské obyvatelstvo nejen v Izraeli, ale také na zbytku okupovaných palestinských území. Pokud je totiž palestinská natalita považována za bezpečnostní hrozbu, nezbývá pro nežidovské obyvatelstvo mnoho důstojného řešení. A tak zatímco izraelská organizace Adalah zdokumentovala jen v samotném Izraeli na 50 diskriminačních zákonů proti Palestincům, drží Izrael jako „jediná demokracie na Blízkém východě“ téměř 3 miliony Palestinců Západního břehu a Východního Jeruzaléma již více než 45 let v režimu vojenského práva, zatímco jejich půdu v tichosti vyvlastňuje a nelegálně připojuje k Izraeli. Situace v pásmu Gazy, kterou Izrael podle Haagské konvence i nadále okupuje, protože zde vykonává účinnou kontrolu, a jejíž obyvatelstvo je vystaveno pravidelným vojenským útoků izraelských pozemních, námořních i vzdušných sil, je považována za genocidní jak podle Chomského, tak i Pappého, a nejen podle nich.
Pappé přitom odkrývá zdroje svého poznání a bolestnou cestu, kterou prošel od sionismu až k jeho úplnému popření. Podtrhuje význam r. 1982 a izraelskou útočnou válku proti Libanonu, jež vedla u jeho generace historiků k revizi stávajícího izraelského narativu. Pappého morální důraz na to, co je spravedlivé, a nikoliv jen na to, co je možné, jej vedl k nejednomu střetu, v důsledku čehož byl nucen ukončit svou univerzitní kariéru v Izraeli a odejít do ciziny. Jeho politická maxima jdoucí ke kořenům konfliktu jako k něčemu nesamozřejmému, vyvolanému a udržovanému svazující silou sionismu mu umožňují „hledat klíče tam, kde se ztratily, a nikoliv tam, kde je světlo.“ Žádný střet kultur, civilizační, náboženský či kulturní konflikt, ale etnické čištění Palestiny od jejich původních obyvatel je příčinou, kterou je třeba neustále zdůrazňovat. Návrhem řešení nemůže být její dočištění (jak by rád viděl Pappého kolega v oboru Benny Morris), ale naopak její bezpodmínečné zastavení a narovnání křivd minulosti.
Jaké BDS?
Na pozadí prohlubující se izraelské okupace se oba snaží kriticky zhodnotit zkušenosti z boje proti apartheidní Jihoafrické republice, kterou k Izraeli přirovnávají. Zatímco Chomský nevidí srovnatelný vnější subjekt změny, který např. pro bělošské vojáky jihoafrické intervenční armády v Angole představovala porážka od kubánských vojáků černé pleti a v poslední fázi apartheidního režimu hlavně odklon samotných USA, poukazuje Pappé na fragmentalizaci v přístupu k okupované Palestině. Izraeli se daří udržovat kontrolu tím, že zatímco dílčí kritika jeho nedostatků je možná, a dokonce i žádoucí coby ukázka jeho údajné demokratické tradice, zásadní vymezení se proti ideologickým zdrojům, na kterých režim stojí, je považováno za nepřípustný projev antisemitismu. Podobně jako by bylo možné kritizovat míru represí při potlačení nepokojů v jihoafrickém Sowetu, ale nikoliv již samotný apartheid. Řekl bych, že ve vztahu k jihoafrickému apartheidu má Izrael ještě jednu nesrovnatelnou výhodu. Jihoafrickou republiku bylo možné v 80. letech postihnout snadněji sankcemi, jelikož její ekonomika nebyla tolik provázaná s mezinárodním kapitálem, a tudíž sankce působily i jako beranidlo do jejího protekcionalistického hospodářství. Dnes je však situace jiná. Doba idealistických kibuců je pryč přinejmenším s neoliberálními reformami posledních izraelských vlád a Izrael se snaží a je ochotně zapojován do všemožných globálních finančních, ekonomických, politických, kulturních i sportovních institucí a aktivit. Na samotných evropských trzích se izraelské zboží pohybuje v tarifu zvýhodněných cel a poplatků a jeho bojkot se tak stává o to těžším. Ne však nemožným, jak vidíme na příkladu rozšiřujících se kampaní BDS (bojkotu, stažení investic a sankcí). A nemusí jít ani vždy o politický bojkot, ale stačí důsledně trvat na dodržování stávajících závazků plynoucích z mezinárodního práva, jak zase dokládá nedávný případ označování výrobků z nelegálních izraelských osad pro evropský trh schváleného Evropskou komisí a doprovázeného hysterickým jekotem českých zákonodárců. Samotná asociační dohoda mezi EU a Izraelem je podmíněna dodržováním lidských práv, tedy něčím, s čím si Izrael zrovna hlavu neláme.
Smysl kampaní BDS, které mají donutit Izrael, aby dodržoval mezinárodní právo, je zdrojem živých debat aktivistů po celém světě, přičemž jejich hlavní názorové proudy jsou plasticky vykresleny v rozdílném přístupu ke kampaním u Chomského a Pappého. U Chomského sledujeme jistou opatrnost, jeho snahou je, aby kampaně nevyzněly naprázdno či svým generalizujícím pohledem nebyly kontraproduktivní. Snaží se přísně rozlišovat, přičemž hlavní důraz klade na zboží a aktivity na nelegálně okupovaném Západním břehu Jordánu. Pappé naproti tomu dokládá, že území je jen jedno, zelená linie příměří s prohlubující se okupací zmizela a je jen těžko rozlišitelné, z jakých zdrojů a kde přesně bylo to které zboží na Izraelem kontrolovaných územích vyrobeno. Stejně tak v pohledu na akademický bojkot zdůrazňuje Pappé provázanost izraelských akademických institucí se státní politikou represí a kolonializace. Jen pro úplnost je třeba doplnit, že žhavé téma Izraele jako laboratoře represivní proměny společnosti a její disciplinarizace rozvíjí vedle např. Naomi Kleinové ve své nové knize War Against the People: Israel, the Palestinans and Global Pacification americko-izraelský antropolog a aktivista Jeff Halper.
Jaký stát?
Z rozdílného přístupu k současné formální podobě Izraele vyplývá i rozdílné chápání jeho možného uspořádání do budoucna. Přičemž otázka jeho státně-organizační podoby je zde pouze pomocná. Jak Pappé, tak ani Chomský očividně nevěří, že za současné situace je možné vytvořit fungující palestinský stát dle předpokladů a tužeb mezinárodního společenství. Přidržuje-li se Chomský přesto dvoustátního řešení, není to z důvodu jeho samotného společenského uspořádání jako takového. Chomskému jeho bytostný anarchismus nedovoluje přijmout státní zřízení coby způsob řešení vnitřních společenských konfliktů, stát nazírá přísně jako organizované násilí. Ve vztahu k Izraeli zdůrazňuje, že státy si vzájemně neuznávají právo na existenci (tento požadavek Izraele považuje za absurdní), nýbrž se jen respektují ve stále se měnícím mezinárodním prostoru. Pro Chomského je tak Izrael pouhou vynucenou realitou. Pappé se přímé kritice státu vyhýbá, jako socialista však usiluje o jeho širší demokratizaci. Ocitli-li se Chomský s Pappém v otázce palestinské státnosti na rozdílných pólech spektra, je to o to absurdnější, že oba vycházejí ze stejné snahy eliminovat izraelskou dominanci, každý však právě opačným způsobem. Chomský se bojí, aby uspořádání pro Izraelce a Palestince v podobě jednoho státu nevedlo pouze k dalšímu vyhánění Palestinců a k zakonzervování tentokrát ekonomické dominance vzešlé z okupace. Odkazuje přitom k postapartheidní Jižní Africe, kde se jen „v luxusních vozech objevilo pár tmavých hlav.“ Pro Chomského tak otázka nestojí, zdali jeden či dva státy, ale zdali dva státy či Velký Izrael.
Pro Pappého je otázka dvoustátního řešení nejen prakticky neuskutečnitelná, ale v důsledku by jen vedla k vytvoření kvazistátu v podobě palestinských bantustánů uvnitř izraelského území a pod izraelskou kontrolou. Ty by sloužily jako odkladiště dalších vyhnaných Palestinců, v menší míře jako zásobárna levné pracovní síly. Ideu dvoustátního řešení považuje Pappé za sionistický koncept toho, jak získat „tak velké území Palestiny, jak jen půjde, s tak malým počtem palestinského obyvatelstva, jak jen bude možné.“ Za jeho protagonisty vedle impotentního mezinárodního společenství považuje izraelské mírové hnutí, které ve výsledku vedlo podle něj jen k licitaci o okupovaná území. Koncept jednoho státu se zdá být reálným promýšlením situace, kdy v praxi již fakticky existuje, jen jeho jedna územní část je postižena okupací a jedna část obyvatelstva nerovností. Nová sociální hnutí na podporu Palestinců se také více než za národní emancipaci berou za jejich rovná občanská a lidská práva. Podle mého je však třeba podtrhnout, že při promýšlení jednostátního řešení stojí před jeho příznivci hned dvojí výzva: jak přesvědčit židovskou část pomyslného konfliktu, aby se ve prospěch bezpečí a stability vzdala výdobytků národní emancipace spojené s požadavkem etnické čistoty a koloniální expanze a na straně druhé, jak dosáhnout toho, aby palestinská část na myšlenku národněstátního sebeurčení rovnou zapomněla. Ve vztahu k moderním dějinám USA či Austrálie se tak ta židovská může cítit být znova obětována, zatímco ta palestinská v porovnání se svým etnickým bratrancem znova zrazena. Koncept jednoho státu tak musí řešit dva státní nacionalismy, židovský, který už existuje, a palestinský, který jím chce být. Nejen českým politickým činitelům je však třeba neustále zdůrazňovat, že svou nekritickou podporou Izraele podporují budování státu založeného na etnickém čištění, což je v 21. století naprosto nepřípustné.
I přesto, že oba vidí v konceptu toho druhého známky sionistické pasti, do které se nechtějí chytit, shodují se Chomský s Pappém na tom, že na rozdíl od Jižní Afriky, jejímž vládnoucím elitám stačilo v procesu desegregace slíbit zachování socioekonomické struktury, v případě Izraele, který z rasistických důvodů o soužití s Palestinci nestojí, tato podmínka zdaleka platit nemusí. Izraelský stát a společnost považují oba za natolik prolezlou rasismem, že další tlak na Izrael bude jen přirozeně přiživovat jeho sebestředné představy o vlastní výjimečnosti a paranoidní strašení mezinárodním antisemitským spiknutím. Čím nezvladatelnější však budou reakce Izraele, tím křehčí bude nádoba, která celý sionistický konstrukt drží pohromadě. Dříve tedy, než věci naberou svou nezadržitelnou dynamiku, je třeba promýšlet, jak dál.
Co dělat a proč se tím vůbec zabývat?
V jasném pojmenování stavu věci a hledání příčin vidí Pappé první místo pro hledání svých klíčů. Tedy již žádné volání po „mírovém procesu“, který neřeší problém okupace, ale požadavek dekolonizace a změny režimu. Stejně jako opětovné upevnění rovnice „sionismu coby kolonialismu“ a pojmenování Nagby pravým jménem coby zločinu, nikoliv tragédie. Ústřední požadavek na návrat uprchlíků má tento zločin nejen odčinit, ale zároveň vést ke zlomení sionismu jako rasistické teologie. Kampaně BDS jsou k tomu účinným nástrojem.
Pappé otáčí z hlavy na nohy obvinění, že důrazem na práva Palestinců je podporován dvojí metr ve vztahu k jiným postiženým. Zdůrazňuje, že je tomu přesně opačně, když např. utrpení syrských obětí není po právu nijak zpochybňováno, kdežto utrpení Palestinců je relativizováno jejich údajným vlastním zaviněním. V procesu dehumanizace jsou tak z oběti vyráběni viníci, přičemž se viník dokáže stále tvářit jako oběť.
Jedna podstatná věc ještě zaujme na obou zpovídaných. Svým nasazením překračuje jak Ilan Pappé, tak starší Naom Chomský hranice svých univerzitních učeben a vědeckých kamrlíků. Oba svým aktivním žitým přístupem dokazují, že vášeň pro humanismus a přesvědčení v možnost pozitivní změny překračují mentální hranice mezi akademismem a aktivismem. A za to jim patří hlavně v českém prostředí dík a obdiv.
Zdeněk Jehlička
Vyšlo v Solidaritě č. 105, leden – únor / 2016
