České islamofobní hnutí a spřízněné pravicové politické síly ve svých projevech a programech s oblibou argumentují ženskými právy. Jakkoliv se to na první pohled může zdát legitimní, protože islám stejně jako všechna ostatní velká světová náboženství má k ženám vztah minimálně problematický a v mnoha muslimských zemích se ženám nedostává ani formálně rovných práv, jak jsme na to zvyklí v Evropě, nesmíme dovolit, aby si téma ženských práv uzurpovali příslušníci krajní pravice – především proto, že pokud jde o boj za skutečně rovné postavení žen a mužů, nacházejí se tito lidé na stejné straně barikády jako konzervativní muslimové, proti kterým bojují.

 

Kdo je viníkem sexuálního násilí

V prosinci loňského roku kolovaly po internetu statistiky, podle kterých jsou tři pětiny Čechů přesvědčeny, že žena si za znásilnění může sama – protože pije alkohol, nosí příliš krátkou sukni, chodí sama večer po městě, nebo zkrátka dělá cokoliv, co se z jakéhosi neznámého důvodu považuje pro ženu za nevhodné.¹ A bohužel s takovým přístupem nejsme v Evropě sami.²

Pouhých pár týdnů nato došlo k masovým sexuálním útokům v Kolíně nad Rýnem. A najednou bylo všechno jinak. Namísto knížecích rad na téma co by ženy měly a neměly dělat, kam a s kým by měly a neměly chodit, pokud se chtějí vyhnout znásilnění (jediný skutečně spolehlivý způsob je zřejmě nechodit vůbec nikam a sedět doma v kuchyni), které jsou v podobných situacích obvyklou reakcí veřejnosti, jsme se dočkali jednoznačného odsouzení útoků jakožto barbarských činů, které v naší společnosti nehodláme tolerovat.

Za běžných okolností by bylo namístě se z takové reakce radovat. Znásilnění, domácí násilí, sexuální obtěžování a další podobné jevy jsou závažným problémem, se kterým se v nějaké podobě za svůj život setká většina žen, a který bychom měli jako společnost vždy nekompromisně odsuzovat. Je to právě neochota nazývat věci pravými jmény a brát podobné případy skutečně vážně, co je hlavní příčinou toho, že je toto chování tak časté. Feministické hnutí o tom mluví již celá desetiletí, a jakkoliv se podařilo dosáhnout dílčích zlepšení, stále jsme svědky obrovského množství případů, kdy se tyto zločiny zlehčují nebo omlouvají.

Bohužel ve skutečnosti k žádnému obratu k lepšímu nedošlo, spíše se zdá, že v naší společnosti koexistují dva protikladné pohledy na věc.

Když se znásilnění dopustí bílý muž, může si za to žena sama. Když se jej dopustí muž odlišného vyznání či barvy pleti, je to zločin a znamená to, že daný člověk je nezačlenitelný do naší civilizace. Vykreslujeme tyto cizince jako „barbary“ či dokonce jakási zvířata, zároveň ale sexuální obtěžování ze strany „našich vlastních“ mužů je omlouváno s tím, že se tomu nemohou ubránit, protože podobné chování je součástí jakési mužské přirozenosti (ať už to znamená cokoliv), a je vlastně normální a neškodné. Svalujeme vinu za znásilnění na příliš vyzývavé oblečení, zároveň ale muslimkám, které chtějí své tělo zahalovat, bychom to nejraději zakázali, protože to není v souladu s naší kulturou.

Zaklínáme se snahou ochránit ženy před náboženstvími a ideologiemi, které omezují jejich práva, proč tedy nepomáháme ženám žijícím v režimech, jež je skutečně systematicky utlačují (a mnohdy naopak s těmito režimy, jako je například Saúdská Arábie, ochotně spolupracujeme)? Chceme bránit ženy před sexuálním násilím – jenomže to nehrozí výhradně ze strany jakési hordy z východu, tyto zločiny se dějí v České republice již dnes, a v drtivé většině případů je pachatelem osoba, kterou oběť zná – partner, kamarád či kolega.³

Tyto nesrovnalosti ukazují jediné: o ženská práva v této debatě ve skutečnosti vůbec nejde. O co tu jde je snaha vykreslit uprchlíky a muslimy jako barbary a ospravedlnit tak xenofobní postoje či politiku.

Koho vlastně chceme chránit

Velkou vypovídací hodnotu má volba slov, kterými čeští xenofobové problematiku ženských práv rámují. Mluví se zde velmi často o ochraně „našich žen“. V tomto slovním spojení jsou implicitně obsaženy tři problematické postoje. Zaprvé, že „jejich ženy“ na žádnou ochranu před násilím právo nemají. Zadruhé, že násilí na ženách je problémem pouze „těch druhých“, a kdyby tu oni nebyli, žádný takový problém by neexistoval. A zatřetí, ony „naše ženy“ jsou zde pro mluvčího jakýmsi pasivním objektem, nikoliv rovnými partnerkami v dialogu, které mají co mluvit do toho, zda a případně jakými prostředky se má jejich „ochrana“ zajišťovat.

První z nich, okázalé vynechání „jejich“ žen jakožto protikladu k „našim“ ženám, je důkazem toho, že primárním cílem této rétoriky je dehumanizovat muslimy či uprchlíky, nikoliv odstranit nerovné postavení žen a problémy z něj vyplývající.

Kdyby bylo cílem bojovat proti útlaku žen, musela by hlavní prioritou být pomoc ženám-uprchlicím, které jsou v současných podmínkách migrační krize coby ženy zvláště zranitelné. Museli bychom se začít bavit o násilí na ženách a sexuálním obtěžování, které páchají „bílí“ Češi na svých partnerkách, kolegyních či kamarádkách. A především bychom se museli zabývat tím, jak pomoci ženám, které žijí v místech, kde jsou jim upírána základní občanská práva, jsou nuceny uzavírat manželství v dětském věku, nebo jsou mrzačeny jejich pohlavní orgány. To je samozřejmě z mnoha důvodů obtížný úkol, nicméně platí, že se zatím nikdo ze zástupců české krajní pravice o nic takového nepokusil. Sice o těchto problémech často mluví, to je ovšem vedeno nikoliv vůlí pomoci obětem, ale spíše snahou vyděsit společnost představami o tom, jaké zvrácenosti nám hrozí.

Snaha vyvolat dojem, že útlak žen je něco, co je neodlučitelně spjato s islámem, je pro české xenofoby ostatně velmi typická. Je to zároveň naprostý nesmysl. Ano, ženám v islámu a potažmo v muslimských společnostech tradičně přísluší podřadné místo. To samé ovšem platí o křesťanství a všech ostatních velkých světových náboženstvích, stejně jako o všech dnes existujících společnostech. Patriarchát je celosvětový systém, jehož konkrétní projevy jsou v různých historických dobách a na různých místech odlišné, ale princip zůstává stejný. Pozastavovat se nad tím v jednom případě a přehlížet všechny ostatní případy není nic než účelová manipulace.

Formální postavení žen v Evropě bylo po většinu naší historie horší, než je dnes v muslimských zemích. Ještě před sto lety neměly ženy v drtivé většině zemí hlasovací právo; v několika evropských zemích jej dostaly dokonce až po druhé světové válce. Až do poloviny šedesátých let nesměly ženy ve Francii pracovat bez svolení manžela nebo si otevřít vlastní účet v bance.⁴ V Irsku jsou stále zakázány potraty, Polsko dnes míří stejným směrem.

Za práva, kterým se jakožto dnešní evropské ženy těšíme, vděčíme nikoliv kulturní nadřazenosti naší západní civilizace, ale tvrdým bojům, které svedly dřívější generace feministek. Útlak žen je spjatý s evropskou civilizací úplně stejně jako s tou islámskou. Ženská práva existují evropským tradicím a společenským strukturám navzdory, nikoliv díky nim.

Jsme na tom skutečně lépe?

Česká krajní pravice a islamofobní hnutí nejenže reálně nedělají nic pro to, aby hájili ženská práva, ale se svými krajně šovinistickými postoji jsou sami součástí problému a dosažení rovnosti pohlaví aktivně brání.

Vrátíme-li se ještě jednou k argumentaci skrze „ochranu našich žen“, je nutno podotknout, že je v jejím podtextu cítit vnitřní logika na úrovni jakéhosi primitivního kmenového společenství. Sexuální násilí není považováno za problém, pokud se ho dopouští někdo z „nás“, protože na „naše ženy“ máme výsadní právo a můžeme si s nimi dělat, co se nám zachce. Sexuální násilí páchané migranty je tudíž špatně nikoliv proto, že je to zločin vůči jiné lidské bytosti, ale proto, že si „cizí“ berou něco, co je „naše“. Jak se zachází s „jejich“ ženami nás nezajímá, protože podle stejného pravidla si s nimi jejich muži mohou dělat, co chtějí.

Jakkoliv je takováto formulace vyhrocená, jedná se o stejný patriarchální pohled na svět, který vykazuje česká krajní pravice, když brojí proti feminismu s argumentem, že ohrožuje ženy tím, že eroduje tradiční genderové role. Jestliže ovšem čeští islamofobové věří, že žena má ve společnosti předem danou roli vyplývající z jejího pohlaví (jak se na Facebooku vyjádřila Eva Hrindová), kde je potom rozdíl mezi nimi a konzervativními muslimy? Žena má mít právo chodit bez šátku na hlavě, ale nikoliv právo být finančně nezávislá na muži? Má mít právo nebýt nucena do sňatku proti své vůli, ale nemá mít právo zůstat bezdětná, pokud si to přeje? Kde podle Hrindové a spol. vede hranice mezi tím, co je akceptovatelné a co už není? A může vůbec taková hranice smysluplně existovat? Není spíš pravda, že obojí je součástí stejné opresivní ideologie, a žádný podstatný rozdíl v tom není?

Oblíbený „argument“, kterým se odpůrci často snaží diskreditovat feminismus, říká, že si ženy v západním světě nemají na co stěžovat, protože na Blízkém východě to je horší. Jedná se o klasický argumentační faul; skutečnost, že někde jinde „je to horší“ nijak neumenšuje problém, který je předmětem diskuse.

Pokud se bavíme o fenoménu útlaku žen, co se děje v Evropě a na Blízkém východě se vzájemně nepopírá, právě naopak, protože se jedná o různé symptomy stejného problému.

Navzdory tomu, že rovnost pohlaví je formálně zakotvena v našem právním řádu, jsou u nás ženy stále v mnohém znevýhodňovány. Česká republika se ocitla na chvostu Evropy v  rovnosti příjmů žen a mužů.⁵ Ženy jsou výrazně více než muži ohroženy chudobou či nezaměstnaností, v drtivé většině domácností jsou zodpovědné za téměř veškerou domácí práci či práci spojenou s péčí o děti, a jsou dlouhodobě podreprezentovány na všech úrovních politiky. Většina Čechů má hrubě zkreslené představy o sexuálním násilí na ženách.

Naše společnost má před sebou ještě dlouhou cestu a skutečně nejsme v pozici, abychom mohli někoho o ženských právech poučovat.

Co si smějí myslet naše ženy

Xenofobní hnutí a krajní pravice obecně ale zdaleka nejlépe vyjevují svoje postoje v situacích, kdy ženy vyjádří názory, které se jim nelíbí, jak se ukázalo mimo jiné v návaznosti na březnovou antifašistickou demonstraci organizovanou Feministickou společností (tehdy ještě Univerzity Karlovy).

Když uvážíme všechno výše zmíněné, není to vůbec překvapivé. V ideovém světě „našich žen“ a „naštvaných matek“ není místo pro ženy, které jsou autonomními bytostmi s vlastními identitami, přáními, životními styly a názory nejen na současnou politickou situaci. Žena je v tomto jejich světě chápána jako pasivní objekt, který má jasně určenou roli danou tím, co od ní muži chtějí – v tomto případě především plození a výchova dětí – a nic jiného jí nepřísluší.

Působení organizace „Naštvané matky“ je v tomto směru příznačné. Kombinuje v sobě genderový esencialismus (tedy představu, že žena přinese do politiky nový pohled na věc, protože má vrozený odlišný způsob myšlení, hodnoty apod.) a specifickou formu objektivizace žen, plynoucí z představy, že žena, která nesplnila svoji společenskou funkci a nestala se matkou, nemá právo vyjadřovat se k věcem veřejným (resp. nemá právo na to, aby byl její názor brán vážně). U mužů přitom podobná distinkce neplatí: muž nemusí být otcem, aby byl jeho pohled respektován.

To ovšem neznamená, že by „Naštvané matky“ měly nějaký skutečný vliv na zásadní politická rozhodnutí. Struktura hnutí reflektuje jeho pohled na uspořádání celé společnosti: ženy v něm mají jasně danou úlohu, kterou plní. Jejich úkolem je mobilizovat další ženy a dodávat hnutí kredibilitu (protože každý ví, že když vyjdou do ulic kromě mladých mužů také matky s dětmi, je situace vážná). Určovat směr, kterým se hnutí vydává, přináleží mužům.

Podobně jako je pro bojovníky islámského státu zvláště ponižující smrt z rukou ženských bojovnic, zdá se, že českým islamofobům je obzvláštním trnem v oku kritika ze strany žen, které by podle jejich představ o světě měly sedět doma a pokorně přijímat jejich „ochranu“ před vnějším nebezpečím, nikoliv mít na celou věc vlastní názor a veřejně ho projevovat.

Jakákoliv „ochrana našich žen“ či vzývání mateřství jdou tudíž urychleně stranou, pokud se nějaká žena odváží projevit odlišný názor na věc. Vzhledem k tomu, jak rádi čeští xenofobové straší ženy násilím ze strany údajně barbarských muslimů, je zajímavé, jak moc se v podobných situacích sami projevují jako násilničtí barbaři, kteří neváhají vyhrožovat ženám znásilněním či zabitím, případně se je snaží diskreditovat spekulacemi o jejich sexuálním životě.

Jak skutečně chránit ženy

Ano, potřebujeme ochranu našich žen před sexuálním násilím. Toho docílíme tím, že přestaneme toto násilí bagatelizovat, omlouvat či dávat za vinu oběti, podobné incidenty budeme důsledně vyšetřovat a jejich pachatele tvrdě trestat, a především pak vzdělávat veřejnost v tom, jakých různých podob může sexuální násilí nabývat. Ano, potřebujeme ochranu žen před nerovným postavením ve společnosti. Toho docílíme tím, že je přestaneme chápat jako pasivní objekty a hlavně se definitivně vzdáme tradičních genderových rolí, které ženám přinášejí kromě dvojího metru v oblasti sexuální morálky především hodiny tvrdé neplacené a nedoceňované práce v domácnosti. Ano, potřebujeme ochranu žen před náboženstvími, ideologiemi či tradicemi, které jim upírají rovná práva. Toho docílíme tím, že poskytneme ženám vzdělání, ukážeme jim pozitivní vzory a budeme vyvíjet nátlak na vlády příslušných zemí, nikoliv tím, že je budeme nutit chodit bez šátku na hlavě, či snad bombardovat jejich domovy.

Nenechme se zmást proklamacemi českých xenofobů. Kdo chce skutečně bojovat za rovná práva žen a mužů (nebo proti útlaku lidí s menšinovou sexuální orientací či genderovou identitou, ať se neomezujeme na úzkou definici feminismu), může se tohoto boje zúčastnit tady a teď. Bez odkazů na vyfabulovanou vnější hrozbu, bez šíření nenávisti, bez démonizace a utlačování uprchlíků či dalších zranitelných skupin. Chceme ženská práva, ale nikoliv za cenu odebírání práv jiným. Vždyť všichni bojujeme stejný boj, a naší zbraní je solidarita.

Eliška Kubicová
Vyšlo v Solidaritě 106 /2016

---