Není tomu tak dávno, co se proti marxismu jako jedna z nejvážnějších a nejčastějších výtek uvádělo, že pohlíží na dějiny mechanistickým a hrubě zjednodušujícím způsobem, podle něhož je všem společnostem předem souzeno, aby prošly toutéž nevyhnutelnou posloupností fází od prvotního komunismu k otroctví, feudalismu a nakonec ke kapitalismu, který nutně ustoupí socialismu.

Šlo přitom nejen o hodnotu marxismu jako teorie dějin a jeho údajnou neschopnost vysvětlit rozmanitost průběhu dějinných událostí, jak nám je ukazuje svět, ale také o životaschopnost samotného socialistického projektu. Protože se marxismus tak jasně mýlí co do jednotně lineárního běhu dějin, jistě se stejně mýlí, pokud jde o nevyhnutelnost – ba samu možnost – socialismu.

Nyní, kdy tento pohled na dějiny všeobecně odmítají marxisté nejen na Západě, ale také na Východě, kdy byl mnoha marxisty uznán za přechodné selhání, jež mělo co dělat ani ne tak s marxismem jako se stalinistickým dogmatem a bylo vždy neslučitelné nejen s tím, jak dějiny chápal sám Marx, ale také se základními principy historického materialismu a jeho koncepcí třídního boje, se zdůvodnění kritiky posunulo. Dnes se nám říká, že bez mechanicky deterministických a unilineárních dějin nemůže marxismus vůbec existovat. Poté, co se pustil záchranného lana své jakkoli hluboce mylné koncepce dějin, je marxismus mrtvý. A kam odešly marxistické dějiny, tam se ubírá také socialistický projekt, protože už nemůže existovat žádný důvod věřit, že dějiny kladou základ pro socialismus.

Zvlášť populárním shromaždištěm těchto úmrtních oznámení se stal Times Literary Supplement (londýnský literární týdeník – pozn. překl.). V posledních dvou letech v něm byly těmto tématům věnovány nejméně tři mimořádně rozsáhlé recenze: dvě typicky provokativní a často chytré, byť hluboce vadné analýzy Ernesta Gellnera, které patří k jinému žánru než v TLS obvyklejší bombastické antimarxistické tirády,1 a samolibě ignorantská pravicová polemika Johna Graye. Je ovšem třeba říci, že kritici marxismu nebyli osamoceni v přesvědčení, že s unilineární koncepcí dějiny bylo ztraceno něco životně důležitého a že socialistická víra utrpěla vážný úder, když byla donucena vzdát se jednoduchého přesvědčení o univerzálním průběhu dějin charakterizovaném zejména nezadržitelným růstem produktivních sil. Tato úvaha určitě sehrála svou roli v pokusu G. A. Cohena o znovuoživení technologicko-deterministického marxismu a podobný názor se nedávno objevil v New Left Review. Eric Hobsbawm v článku Marx and History tvrdí, že bez takového univerzálního dějinného vzorce ztrácí materialistická koncepce dějin „jako způsobu, jak měnit svět,“ dvě důležité věci: a) vědomí, že triumf socialismu je logickým zakončením všeho dosavadního dějinného vývoje; b) koncepci „prehistorie“, podle níž socialismus nemůže být a nebude „antagonistickou“ společností.2 Ve své neschopnosti držet se unilineárního pohledu na dějiny, ale současně ve své neochotě vzdát se toho, co považuje za jeho plody, navrhuje Hobsbawm kompromis v podobě výroku, že „veškerý vývoj je smíšený.“3

V následujícím textu se bude dokazovat, že není vůbec zapotřebí zachraňovat marxistický teoretický a politický projekt před ztrátou unilinearity (přičemž musíme brát vážně cenné Hobsbawmovy úvahy o nutnosti chápat složitosti „smíšeného vývoje“). Není nutná žádná záchranná operace, protože nedošlo k žádnému vážnému úrazu. Naopak. Předpoklady ležící v základech jak Hobsbawmova znepokojení, tak zcela jinak motivovaného triumfu kritiků, jsou ve skutečnosti hluboce pochybné: že marxismus z toho či onoho důvodu potřebuje (více nebo méně) unilineární koncepci dějin pojímanou jako univerzální vzorec systematického a neustálého růstu produktivních sil; a že socialistický projekt je selháním takového stanoviska hluboce kompromitován, protože na této koncepci dějin závisí přesvědčení, že nevyhnutelný vzestup kapitalismu připraví se stejnou nevyhnutelností základ pro socialismus.

Univerzální dějiny versus specifičnost kapitalismu

John Gray ve svých neméně než čtrnácti recenzích knih zabývajících se různými aspekty marxismu nás upozorňuje na jeden z „nejkatastrofálnějších omylů“ marxistického myšlení. I když Marx tvrdí, že uznává zvláštnosti specifických kultur a nerovnoměrnost ekonomického vývoje, podle Graye nicméně „přijímá víru v něco jako zákon narůstajícího vývoje produktivních sil v průběhu lidských dějin. Prohlašuje to nikoli prostě za hrubý historický fakt, ba ani za pouhý trend, ale za jednotící princip lidských dějin.“4 Na této skále ztroskotal celý marxistický projekt. Jakýkoli pokus o udržení takového pohledu (Gray se konkrétně zmiňuje o nedávném Cohenově pokusu jako o nejlepším svého druhu) „…ovšem musí čelit nepříjemnému faktu, že k systematické a neustálé expanzi produktivních sil zřejmě docházelo po řadu století v kapitalistické Evropě a jejích výhoncích a nikde jinde. Objasnění jedinečnosti kapitalistického vývoje je zdrojem nejzásadnější kritiky marxovského schématu historické interpretace. Protože na rozdíl od Cohenova pokusu o rekonstrukci historického materialismu v darwinovské funkcionalistické podobě existuje mechanismus pro odfiltrovávání neefektivních produkčních uspořádání pouze uvnitř kapitalistického způsobu produkce. V kapitalistické tržní ekonomice působí na podniky mocná pobídka k technologickým inovacím a k přejímání inovací, s nimiž přišel jako první někdo jiný, protože firmy setrvávající u méně efektivních technologií budou ztrácet trhy, dosahovat stále menší zisky a časem ztroskotají. Nic podobného tomuto selektivnímu mechanismu tržní konkurence neexistovalo v asijském produkčním způsobu a nemá obdoby v existujících socialistických povelových ekonomikách. Cohenova obrana ,rozvojové teze‘ se musí minout cílem, protože se snaží vysvětlovat nahrazování jednoho produkčního způsobu jiným pomocí odkazu na mechanismus, který je vnitřní součástí jediného způsobu produkce, tržního kapitalismu.“

Svým důrazem na výjimečnost kapitalismu a jeho charakteristikou jako systému jedinečně poháněného „mocnou pobídkou“ k revolucionizování produktivních sil míří Gray tak přesně, že působí neomaleně, když někdo upozorní, že o něm takto přemýšlel jako první Marx (a to způsobem mnohem méně simplicistním a méně vyvolávajícím další otázky než Gray).5 Lze říci, že právě v tom je jádro Marxovy analýzy. Jedním z hlavních předmětů Marxova výkladu kapitalismu je objasnění této „mocné pobídky“ jedinečných imperativů nutících kapitál k neustálé vlastní expanzi a vytvářejících specificky kapitalistické puzení ke zvyšování produktivity práce. Jedinečnost kapitalismu v tomto směru zdaleka neuvádí marxismus do rozpaků, ale naopak patří k samotnému jádru jeho teoretického bytí. Byl to Marx, kdo jako první předložil systematické vysvětlení tohoto specifického jevu; právě on si uvědomil, že tento jev vyžaduje objasnění a nemůže být pokládán za danost vepsanou v lidské přirozenosti – ať v přirozeném vývoji lidského rozumu, nebo ve sklonu k „truck, barter and exchange“ (klasická formule Adama Smithe, pro níž se v češtině těžko hledá tak pádný ekvivalent; v doslovném překladu sklon k práci za naturální odměnu, k naturální a peněžní směně – pozn. překl.), případně v lidské zištnosti a/nebo lenosti. A jsou to zase marxisté, kdo nejseriózněji pracují na dalším rozvíjení a zdokonalování tohoto vysvětlení.

Konvenční „buržoazní“ výklady ekonomického a technologického vývoje naopak mají od samých počátků klasické politické ekonomie tendenci k implicitnímu nebo explicitnímu spoléhání na unilineární „etapovitou“ koncepci pokroku, v níž je rozvíjení lidské přirozenosti nezadržitelně doprovázeno zdokonalováním „praktických umění“ a zvyšováním materiálního blahobytu za souběžného vývoje lidstva od primitivního pastevectví (nebo něčeho jiného) k moderní „komerční“ společnosti. Soudobí ekonomové možná opustili historická a morální hlediska svých předchůdců, ale naopak jsou spíš ještě závislejší na skrytých domněnkách o přirozené zištnosti lidských bytostí, „bezmezné“ povaze lidských tužeb, potřebě hromadění a tudíž přirozené tendenci ke zdokonalování produkčních sil.

Žíznění kapitálu po nadhodnotě

Cohenovo tvrzení, že kapitalismus je prostě produktem věčné a univerzální tendence k „šetření námahou“ vepsané v lidské přirozenosti, vyvolává právě ty otázky, které sám Marx kladl do centra vlastní analýzy, tázání po jedinečnosti a zdrojích kapitalistické dynamiky. V celém Kapitálu i jinde Marx zdůrazňuje specifičnost kapitalistického nutkání k revolucionizaci produkčních sil: „moderní průmysl“ vytvořený kapitálem je „revoluční“, „zatímco všechny ostatní výrobní způsoby byly v podstatě konzervativní,“6 s nástroji, technikami a metodami organizace práce, jež měly po svém zavedení sklon k „petrifikaci“;7 kapitalistická třída vyžaduje neustálé změny ve výrobě, zatímco předchozí třídy vyžadovaly stabilitu: „Buržoazie nemůže existovat bez neustálého revolucionizování výrobních nástrojů a tudíž výrobních vztahů a všech společenských vztahů. Zachovávání starých způsobů výroby bylo naopak první podmínkou existence všech dřívějších průmyslových tříd.“8

Ještě závažnější než to všechno je ovšem Marxův názor, že konkrétní účel technologických změn za kapitalismu je specifickým rysem tohoto systému odlišným od jakéhokoli univerzálního účelu, který by mohl být připisován obecně lidstvu, jako je právě „šetření námahou“ nebo „ulehčování dřiny“. Marx opakovaně trvá na tom, že kapitalistický rozvoj produktivních sil nemá za cíl zkracování „pracovní doby pro materiální výrobu obecně,“ ale „prodlužování nadbytečné pracovní doby pracujících tříd.“9 Pokud jde o kapitál, produktivnost neroste úsporou živé práce obecně, ale pouze „úsporou placené části živé práce…“10 Ve svém komentáři k poznámce J. S. Milla „Je otázkou, zda všechny dosud učiněné mechanické vynálezy ulehčily každodenní lopotu jakékoliv lidské bytosti,“ Marx poznamenává, že to „v žádném případě není cílem kapitalistického využívání strojů. Tak jako veškeré ostatní zvyšování produktivity práce mají stroje zlevňovat zboží a zkracováním té části pracovního dne, v níž dělník pracuje pro sebe, prodlužovat druhou část, kterou dává bez rovnocenné náhrady kapitalistovi. Zkrátka je to prostředek vytváření nadhodnoty.“11 Jinými slovy, dokonce i když je lidské přirozenosti vlastní sklon k „šetření námahou“ nebo „ulehčování dřiny“, nelze na něj redukovat specifické puzení kapitalismu k revolucionizování produktivních sil. Pořád nám zbývá problém, že je třeba určit zdroj impulsu specifického pro kapitalismus. Stručně řečeno, musíme zásadně odlišit jakoukoli obecnou tendenci ke zdokonalování produkčních sil (o čemž víc za chvíli) od specifické tendence kapitalismu k revolucionizování těchto sil.

Důraz na jedinečnost kapitalismu a na úsilí o rozvoj – a z toho plynoucí odmítnutí unilinearismu – tedy v marxismu není úchylkou nebo chvilkovým, byť fatálním pokleskem. Od samého začátku je Marxově analýze vlastní a je v ní hluboce zakotven. Už kvůli tomu bychom se měli mít na pozoru před jakýmikoli jednoduchými domněnkami, že „opuštění“ unilineárního technologického determinismu je útokem na jádro marxistického projektu. Jak ale může být tento důraz uveden do souladu nejen s obecnou marxistickou teorií dějin, ale také s marxistickým přesvědčením, že socialismus je „logickým zakončením“ celkového dějinného procesu?

Gellnerovy klamné alternativy

Nejdřív se musíme zeptat, co se považuje za „obecnou teorii“ dějin. Ernest Gellner nám nenabízí velký výběr. Přinejmenším pro marxisty je to všechno, nebo nic, unilinearismus, nebo chaos, předurčení, nebo propast. Jestliže marxisté nedokáží jasně zformulovat nějakou univerzální a nezadržitelnou posloupnost specifických dějinných fází, nemohou si, jak se zdá, dělat vůbec žádný nárok na vysvětlování dějinných procesů. Nemohou v dějinách objevit žádné vzorce nebo logiku; mohou jen popisovat chaotickou a nahodilou míchanici kontingencí: „Opuštění unilinearismu vyvolává problémy, které jsou velmi hluboké. Jestliže je odmítnut bez jakékoli náhrady, lze se právem ptát, jestli odmítačům zůstala vůbec nějaká teorie, nebo jestli jim nezbyly pouhé trosky. Marxismus má prý být teorií historické změny, poskytovat klíč k jejím hybným silám a patrně k jejímu celkovému průběhu. Jestliže za jakýmkoli typem společnosti může následovat jakýkoli jiný typ bez nějakého omezení, jestliže společnosti mohou navěky stagnovat, jaký význam lze spojovat s tím, že se připisuje primát produkčním silám nebo samozřejmě čemukoli jinému? Jestliže neexistují pro možný průběh změn žádná omezení, jaký má pak smysl hledat jejich skrytý mechanismus nebo tajemství, když neexistují omezení, které je třeba vysvětlit? Jestliže je možné cokoli, co pak může vysvětlovat nějaká teorie a jaká teorie může být pravdivá? Ti západní marxisté, kteří bezstarostně odmítají unilinearismus jako nějaké nepříjemné a zbytečné břemeno beztoho, že by se ho aspoň pokusili nahradit něčím jiným, si asi neuvědomují, že vše, co jim zbývá, je nálepka, ale žádná teorie. I když je unilinearismus opravdu chybný, jeho bezvýhradné opuštění marxismus vyprazdňuje.“12

Zdá se, že to je mimořádné nepochopení nejen marxismu, ale toho, co znamená historická teorie a historické vysvětlení. Je tomu opravdu tak, že pokud chybí unilinearismus, „za jakýmkoli typem společnosti může následovat jakýkoli jiný typ, bez nějakého omezení?“ „Opuštění“ unilinearismu skutečně znamená, že „je možné cokoli?“ Jestliže marxisté odmítají přijmout tezi, že lidské dějiny spočívají v neodvratitelném pokroku od prvotního komunismu přes otroctví a feudalismus ke kapitalismu, jsou opravdu povinni souhlasit například s tím, že kapitalismus může vzejít z pastevecké společnosti, že „moderní průmysl“ může přímo vzniknout z primitivního zemědělství, že lov a sběračství může uživit feudální strukturu? Jsou povinni uznat, že produkční systém vytvářející malé přebytky může uživit masivní stát nebo náboženské instituce a přepychovou materiální strukturu? Opravdu nezůstává v marxistické teorii nic, co by popřelo možnost všech těchto dějinných anomálií, pokud v ní chybí unilinearismus? S takovým manichejským názorem na alternativy je těžké vidět, jak je vůbec možná jakákoli teorie – nebo samozřejmě jakékoli dějinné vysvětlení. Potřebuje marxismus opravdu unilinearitu, aby měl „teorii historické změny?“ Je ve skutečnosti unilinearismus vůbec nějakou teorií historické změny, nebo je to zcela naopak pokus vyhnout se vysvětlení historické změny tím, že se předem zabrání položení této otázky pomocí mechanické posloupnosti fází, přičemž cílem marxistické teorie bez unilinearismu je právě poskytnout „klíč“ k hybným silám dějinného procesu?

Marx udělal přinejmenším dvě důležité věci: poskytl vstupní bod do historického procesu, vodítko k tomu, co je podstatné, způsob, jak objevit v dějinách „logiku procesu“ prostřednictvím jeho obecných principů týkajících se ústřední role produktivní činnosti v lidské sociální organizaci, pomocí teze, že „nejhlubším tajemstvím“ sociální struktury je konkrétní způsob, jakým „je přebytečná práce odčerpávána od přímých výrobců,“13 a pomocí zobecnění, že dějiny byly od prvotního komunismu až do současnosti dějinami třídních bojů. A poskytl monumentálně podrobnou a plodnou konkrétní aplikaci těchto obecných principů na analýzu kapitalismu, jeho specifického vývoje a „zákonů pohybu“. Marxova teorie dějin nemá podobu tvrzení jako „za prvotním komunismem následuje (musí následovat) otroctví… atd.“ (což není ani tak teorie nebo klíč k hybným silám jako proklamace), ale spíš něco jako „základní klíč k vývoji feudalismu (dejme tomu) a silám působícím za přechodu ke kapitalismu se nalézá ve specifickém způsobu produktivní činnosti charakteristickém pro feudalismus, specifické formě, v jaké byl odčerpáván přebytek od přímých výrobců, a ve třídních konfliktech obklopujících tento proces dobývání přebytku.“ Nepochybně je tady víc než dost „omezení“.

Vývoj produktivních sil

Kde je pak v tom všem místo produkčních sil?14 Teze, že dějiny jsou jednoduše nezadržitelným pokrokem produktivních sil, je bezobsažná a sama o sobě neslučitelná s Marxovou analýzou kapitalismu. Může pod ní spadat řada možností počínaje revolucionizací produktivních sil za kapitalismu až po sklon k jejich petrifikaci v předkapitalistických společnostech. Smysl, v němž je pravdivá, má velmi omezenou vysvětlovací hodnotu a ponechává nezodpovězenu rozhodující otázku kapitalistického vývoje. Je samozřejmě nesporné, že vzato velmi povšechně vždy existoval, jak říká Hobsbawm, „nevyhnutelný evoluční trend k rozvoji materiálních produktivních sil…,“15 to ale neznamená nic víc než že změny produkčních sil mají tendenci pokračovat dál a kumulovat se, že jakmile dojde k pokroku, je málokdy ztracen, a že regrese je z dlouhodobého hlediska výjimkou. Je-li tomu tak, je pořád možné charakterizovat takový vývoj jako evoluční a „směrový“ (nikoli teleologický), pokud má obecnou pokrokovou tendenci a každý vývojový posun je doprovázen novými možnostmi stejně jako novými potřebami. To nám ovšem nic neříká o pravděpodobnosti, frekvenci, prudkosti nebo rozsahu změny; není to také v rozporu s Marxovým názorem, že „petrifikace“ byla dosud víc pravidlem než výjimkou. Technologické změny a zvyšování produktivity práce nejsou jedinými způsoby, kterými se společnosti přizpůsobovaly svým materiálním potřebám, ba ani kořistným požadavkům panujících tříd; a v systémech produkce nepůsobí nutně puzení k tomu, aby byly po nich nastupovaly „produktivnější“ systémy. Je charakteristickým rysem kapitalismu, zopakujme, že jeho hlavní formou adaptace je požadování neustálé přeměny produktivních sil. Jestliže se toto nucení stalo obecnějším pravidlem, je tomu tak proto, že jedním z hlavních důsledků kapitalistického podnětu byla bezprecedentní schopnost – a potřeba – vytlačovat jiné sociální formy, vnucovat jim svoji vlastní logiku. Tudíž ačkoliv je vývoj produktivních sil důležitým východiskem k porozumění dějinnému procesu, jeho explanační síla má značná omezení. Především zjištění, že dějiny se obecně vyznačují postupným rozvojem produktivních sil nelze vykládat tak, že dějinný pohyb a společenské změny jsou hnány kupředu puzením ke zdokonalování produkčních sil, nebo že společenské formy povstávají a upadají podle toho, jestli podporují takové zdokonalování, nebo mu brání.16

Co pak s tvrzením, že dějiny jsou hnány kupředu nevyhnutelnými rozpory mezi produkčními silami a produkčními vztahy, rozpory vznikajícími, když vyvíjejícím se produktivním silám začnou být těsná „pouta“, kterými je svazují produkční vztahy a „jejich relativně nepružná nadstavbová vyjádření?“17 Jelikož toto tvrzení (kromě jiných věcí) opomíjí především otázku, jestli a do jaké míry se produktivní síly vyvíjejí a musí vyvíjet, může se navenek zdát, že se svou nicotností moc neliší od obecného zákona technologického rozvoje v jeho jednodušší formě. Lze jistě říci, že existuje jistá minimální úroveň produktivních sil, pod níž nelze udržet při životě žádný soubor produkčních vztahů, a je také pravda, že jakýkoli soubor produkčních vztahů je schopen dovolit nebo podporovat pouze určitou míru změny produkčních sil a pouze v omezeném rozsahu forem. Bylo by ale zcela jinou věcí přijít s tvrzením, že každému souboru produkčních vztahů odpovídá specifický soubor produktivních sil (nebo naopak), nebo že vývoj jednoho musí jít krok za krokem společně s vývojem druhého. Produktivní síly stanovují základní podmínky možného, ale sortiment produkčních vztahů, jež mohou být udržovány při životě určitým souborem produktivních sil, je hodně široký; a rozmanité změny produkčních vztahů, k nimž v dějinách dochází, nelze vysvětlovat pouhým odkazem na produktivní síly ať v tom smyslu, že první z nich následovaly za druhými, nebo že se první z nich změnily, ,aby‘ odstranily překážky vývoje druhých.

Specifické rozpory kapitalismu

Je třeba říci, že jak marxisté, tak jejich kritikové přikládají obrovskou váhu Marxovým zkratkovitým aforismům – zejména těm, které se týkají rozporů mezi produkčními silami a produkčními vztahy a které se zmiňují o „základně“ a „nadstavbě“ – přičemž neberou v úvahu, jak zřídka se tyto aforismy objevují, jak jsou poeticky náznakové a výrazově úsporné – a bez toho, že by je srovnávali s vahou jeho celoživotní práce a toho, co nám říká o Marxových teoretických principech. Nicméně formule týkající se rozporu mezi produkčními silami a vztahy má podle všeho konkrétnější a plodnější význam, pokud s ní přestaneme zacházet jako s obecným zákonem dějin – což je zákon natolik obecný, že ztrácí všechen obsah – a budeme na ni pohlížet jako na projev zákona kapitalistického vývoje, vnitřního principu kapitalistického produkčního způsobu od jeho počátků až po jeho úpadek, tvrzení o jeho specifické dynamice a vnitřních rozporech. Je faktem, že přesně a jedině v této aplikaci se jím sám Marx podrobněji zabýval – a to takovým způsobem, že vystupuje ne jako obecný zákon, ale jako specifický rys kapitalismu, jako výklad přesně těch rozporů, jež jsou spojeny s jedinečným kapitalistickým puzením revolucionizovat produkční síly. Například: „Skutečnou překážkou kapitalistické produkce je sám kapitál. Jde o to, že se kapitál a jeho vlastní expanze ukazuje jako výchozí a konečný bod, motiv a účel produkce; že produkce je jenom produkcí pro kapitál a ne naopak, že produkční prostředky nejsou pouhými prostředky pro neustálou expanzi životního procesu společnosti producentů. Hranice, v nichž se může jedině pohybovat zachovávání a sebeexpanze hodnoty kapitálu opírající se o vyvlastňování a zbídačování velké masy produkujících – tyto hranice se dostávají neustále do konfliktu s metodami produkce využívanými kapitálem pro jeho účely, které ženou směrem k neomezenému rozšiřování produkce, k produkci jako samoúčelu, k bezpodmínečnému rozvíjení společenské produktivity práce. Prostředek –bezpodmínečné rozvíjení produkčních sil společnosti – se neustále dostává do konfliktu s omezeným účelem, sebeexpanzí existujícího kapitálu. Z tohoto důvodu je kapitalistický způsob produkce historickým prostředkem rozvíjení materiálních produkčních sil a vytváření odpovídajícího světového trhu, přičemž je současně neustálým konfliktem mezi tímto svým historickým posláním a jeho vlastními odpovídajícími vztahy společenské produkce.“18

Zmiňovaná formule tudíž shrnuje jak jedinečné principy pohybu uvnitř kapitalismu a jeho dynamické vnitřní rozpory, tak možnosti přeměny společnosti obsažené v kapitalismu: „Rozpor mezi na jedné straně obecnou společenskou mocí, v níž se kapitál vyvíjí, a na druhé straně soukromou mocí jednotlivých kapitalistů nad těmito společenskými podmínkami se stává stále nesmiřitelnější a přitom obsahuje řešení problému, protože z něj současně vyplývá proměna podmínek produkce ve všeobecné, obvyklé společenské podmínky. Tato přeměna vyrůstá z vývoje produktivních sil v podmínkách kapitalistické produkce a ze způsobů a prostředků, jejichž prostřednictvím k tomuto vývoji dochází.“19

Formuli o rozporu mezi produkčními silami a produkčními vztahy lze s opatrností používat k jakoby retrospektivnímu osvětlení přechodu od feudalismu ke kapitalismu, pokud naznačuje, že pro vznik produkčního způsobu, jehož vnitřním principem pohybu a historickým důsledkem je revolucionizace produktivních sil, je nutnou podmínkou přeměna produkčních a třídních vztahů. Ale neměli bychom nesprávně chápat význam takových retrospektivních formulí, u nichž se důsledky popisují jako příčiny. To je jeden z Marxových oblíbených způsobů analýzy a vyjadřování – jako ve slavném tvrzení „lidská anatomie v sobě obsahuje klíč k anatomii opice,“ který se často mylně považuje za teleologii. V tomto případě by formule neměla zakrýt fakt, že puzení k přeměně produktivních sil nebylo příčinou, ale důsledkem přeměny v produkčních a třídních vztazích.20

Je-li tato formule plodná jako popis kapitalismu, jako obecný zákon dějin je dost bezobsažná a na informativnosti jí nepřidá teleologické tvrzení, že kapitalismus vznikl, protože dějiny vyžadují rozvoj produktivních sil a rozvoj produktivních sil vyžaduje kapitalismus. A tato problematická formule ani nepatří Marxovi. Když Marx mluví o „historickém úkolu“ kapitalismu, neurčuje příčiny ani nevysvětluje procesy vedoucí k jeho vzniku; vyslovuje se o důsledcích kapitalistického vývoje, a to specificky z hlediska socialismu. Věta „kapitalistický produkční způsob se nám ukazuje historicky jako nutná podmínka přeměny pracovního procesu ve společenský proces“21 nám říká něco o tom, co udělal kapitalismus, aby umožnil přechod k socialismu. Říká nám málo o obecných zákonech dějin – a stále zůstává zapotřebí vysvětlit, jak došlo k zavedení systému, jenž měl jako svůj vnitřní princip přeměnu produkce.

Přivlastňování a třídní boj jako „obecné trendy“

V této věci Marx tvrdí, že rozhodujícím faktorem je „historický proces oddělování producenta od produkčních prostředků,“ zejména proces, v němž byli rolničtí výrobci vyháněni z půdy.22 I když Marx o tomto procesu leccos říká, zůstalo na pozdějších historicích, aby vysvětlili, jak a proč k němu došlo a jak vedl ke vzniku kapitalistických vztahů a z nich vyplývajících imperativů vynucujících si revolucionizaci materiálních produkčních sil. Tyto otázky byly skutečně tématem některých z nejpřínosnějších aktuálních prací v marxistické historiografii, zejména v „debatě o přechodu“ („Transition Debate“) a v práci Roberta Brennera. Pokud tedy musíme v Marxovi objevit systematickou formulaci opravdu „obecného trendu“ dějin, jediného směru, kterým povšechně řečeno směřují dějiny, pak jeho poznámky o stále výraznějším oddělování přímých producentů od prostředků jejich vlastní práce, živobytí a reprodukce jsou rozpracovány systematičtěji (viz zejména pojednání o předkapitalistických formacích v Grundrisse) a jsou také užitečnější než technologický determinismus.

Co ovšem velmi ztěžuje formulování tohoto procesu jako „zákona“ – aspoň v takové podobě, která by uspokojila Gellnera – je, že neoddělitelnou součástí procesu vyvlastňování je proces třídního boje, jehož výsledek musí z jeho vlastní povahy zůstat nepředvídatelný. Marxistická teorie nás může nasměrovat k třídnímu boji jako funkčnímu principu dějinného pohybu a poskytnout nástroje ke zkoumání jeho účinků, nemůže nám ale říci a priori, jak takový boj dopadne. A proč by vlastně měla? Marxistická teorie nám přece říká, že produkční schopnosti společnosti určují meze možného a konkrétněji dodává, že klíčem k sociální struktuře je specifický způsob dobývání nadhodnoty. Říká nám také, že třídní boj je zdrojem dějinného pohybu. Nic z toho nedělá dějiny náhodnými, kontingentními nebo neurčitými. Jestliže například není výsledek třídního boje dán předem, je zajisté historicky vymezena (determinate) jeho specifická povaha stejně jako jeho podmínky, terén a rozmezí jeho možných výsledků: není třeba připomínat, že boje mezi námezdními dělníky a průmyslovými kapitalisty o dobývání nadhodnoty se nutně liší od bojů mezi rolníky a feudálním panstvem o přivlastňování renty. Každý z těchto bojů má svoji vnitřní logiku, zcela odděleně od dalších specifik času a místa. Konkrétní aplikace těchto principů poskytla vysvětlení toho, jak vznikl kapitalismus, jak kapitalistické vztahy vyvolaly (kromě jiného) nutkavý tlak na revolucionizování produktivních sil, jak imperativy kapitálové akumulace vedly ke zobecnění logiky kapitalismu a k upozadění jiných produkčních způsobů, přičemž vytvářely podmínky pro to, aby se na pořad dne dostal socialismus.

Dějiny a nutnost socialismu

Jak je tedy odmítnutím unilinearismu a technologického determinismu ovlivněn socialistický projekt? Zdá se, že Gellner i Hobsbawm argumentují tím, že bez takového názoru na dějiny chybí socialistickému hnutí jistá životně důležitá přesvědčení, zejména že socialismus není prostě nahodilým závěrem jedinečného a kontingentního dějinného procesu, ale výsledkem univerzální dějinné logiky stejně jako odpovědí na univerzální potřeby a aspirace – ačkoliv by Hobsbawm určitě, a právem, měl námitky proti Gellnerovým mesianistickým formulacím (a mnohému dalšímu v jeho tendenční charakteristice): „Marxismus je kolektivní soteriologie. Je to víra, která sice neslibuje žádné vykoupení jednotlivcům, ale velmi důrazně je nabízí lidstvu jako celku. Liší se od křesťanství přinejmenším ve dvou dalších ohledech: vykoupení není selektivní ani nezávisí na zásluhách nebo výběru, ale sestoupí na nás všechny bez rozdílu až přijde čas, pokud budeme ještě pořád tady. Přijde bez podmínek a vlastně bez konzultace. Budeme zachráněni, ať chceme, nebo ne… Potenciál pro vykoupení, jež časem a samozřejmě nevyhnutelně přijde, je zabudován v současnosti. Entelechie vykoupení, vize sociální změny jako proměny žaludu v dub, je ústředním prvkem marxismu a důležitou součástí jeho kouzla.“23 S „novějším modelem marxismu“ odmítajícím unilinearismus se dějiny stávají pouhou náhodou, tvrdí Gellner (v souladu se svou velmi podivnou představou o tom, co znamená teorie dějin); a „příslib vykoupení je nahrazen pouhou kontingentní, ponižujícím způsobem náhodnou a vnějškovou možností vykoupení.“

Mnohé v tomto tvrzení je chybné a diskutabilní (mimochodem, kde v něm hraje nějakou roli třídní boj?); ale nechme to vše stranou a zabývejme se celkovou otázkou vyvolanou Gellnerovým výkladem. Než se ovšem pustíme do problému nutnosti a univerzálnosti socialistické emancipace, podívejme se na užší otázku vztahu mezi kapitalismem a socialismem a na to, v jakých ohledech lze říci, že kapitalismus připravil půdu pro socialismus.

Už jsme se zmiňovali o různých způsobech, jakými podle Marxe dynamika kapitalismu a jeho specifické nutkání k přeměnám produkce vytváří rozpory a možnosti pro další, socialistické proměny produkce. Na socialismus se lze dokonce dívat jako na prostředek, jehož pomocí produkční síly rozlomí „okovy“ kapitalismu a vyvinou se na vyšší úroveň, pokud přesně chápeme, co to znamená: socialismus osvobodí tvůrčí schopnosti lidstva od imperativů vykořisťování a specificky od nátlaků kapitalistické sebeexpanze – což je něco jiného než prosté pokračování v kapitalistickém vývoji tím, že se umožní ještě „bezpodmínečnější“ revolucionizování produktivních sil toho typu, jaký uvedl do pohybu kapitalismus. Ve skutečnosti bude socialismus rozvíjet produkční síly právě tím, že ukončí specificky kapitalistický impuls. To stojí za zdůraznění. Je životně důležité přesněji porozumět směru, kterým bude socialismus podněcovat rozvoj produktivních sil, aby distancoval socialistický projekt od logiky kapitalistické akumulace a od technologického determinismu, pro nějž je dějinným posláním kapitalismu zřejmě pouhé vylepšování kapitalistického vývoje a „pokroku“. Tento druh nepochopení nejenže zpochybňuje osvobozující účinky socialistické produkce, ale také mimo jiné vyvolává u lidí stále citlivějších na ohrožování životního prostředí podezření, že marxismus je pozvánkou na ekologickou katastrofu v nemenší míře než kapitalismus.

I když ovšem rozvoj produktivních sil sehrává v marxistickém pojetí přechodu k socialismu důležitou roli, nelze těmto faktorům připisovat pozitivní impulz směrem k socialismu působící uvnitř kapitalismu, ani jejich pomocí vysvětlit, v jakém smyslu je socialismus tím, čemu Hobsbawm říká „logické zakončení veškerého dosavadního historického vývoje.“ Kapitalismus klade základy pro socialismus nejen vytvářením rozporů a možností, ale také vyvoláváním pozitivního impulzu k socialistickému projektu a vytvářením sociálního aktéra schopného tento projekt uskutečnit. Činí to, protože je charakterizován systémem vykořisťování, v němž vykořisťovaná třída nevlastnící nic, co by měla chránit a žádnou vykořisťovatelskou moc, kterou by musela držet, nemůže řádně sloužit svým zájmům beztoho, že by úplně odstranila třídu. Jelikož je zrušení třídy jádrem socialistického projektu, kapitalismus je jeho předchůdcem především v tom smyslu, že kapitalistický systém vytváří třídu, která v sobě obsahuje možnost beztřídní společnosti, třídu, jejíž specifické zájmy a schopnosti spadají vjedno se socialistickými cíli a emancipací všeho lidstva od třídy.

Jestliže pak kapitalismus nabízí méně než absolutní příslib socialismu (v přechodu k socialismu se nelze vyhnout nutnosti boje s jeho nedostatkem záruk o nic víc než v jiných dějinných okamžicích), nabízí víc než pouhou možnost (nicméně, byl by tak nepatrnou věcí vznik „pouhé“ možnosti tam, kde předtím žádná nebyla?): kapitalismus vytvořil podmínky, za nichž může být osvobození od vykořisťování a třídy něčím víc než abstraktním ideálem nebo mlhavou tužbou. Vytvořil podmínky, za nichž může být socialismus konkrétním a bezprostředním předmětem třídního boje. Dal socialismus „na pořad“.

Kapitalismus je „logickým zakončením veškerého dosavadního dějinného vývoje“ nikoli proto, že je konečnou stanicí technologického determinismu, ale protože je koncem všech tříd.24 V tom také spočívá jeho univerzálnost – v té míře, v jaké jsou dějiny od vzniku třídní společnosti dějinami třídních bojů. V tomto ohledu specifičnost a „kontingentnost“ kapitalismu nepoškozuje univerzálnost socialistického „příslibu“. Nejdůležitější na kapitalismu není ani tak to, že představuje dosud nejvyšší úroveň vývoje produktivních sil, jako to, že je takříkajíc nejvyšší úrovní vývoje vykořisťování s nejposlednější (i když nikdy úplnou) polarizací tříd, poslední fází oddělování producentů od produkčních prostředků. Kapitalismus je poslední fází „prehistorie“, protože jsou pro něj charakteristické vztahy, jejichž „logickým“ důsledkem je zrušení všech třídních vztahů. Historická trajektorie, jež vedla ke vzniku této zvláštní konfigurace tříd, byla možná relativně lokální a specifická, ale třídní boj a touha zbavit se vykořisťování takové nebyly. Navíc když kapitalismus zatahoval svět do sféry své expanzionistické logiky, změnily se tím všude podmínky a terén třídního boje a každý z těchto bojů se dál přibližuje prahu poslední bitvy. Teze, že dějiny jsou dějinami třídních bojů, ve spojení s definicí socialismu jako zrušení tříd obsahuje veškerou univerzální „logiku“, kterou má socialistický projekt zapotřebí.

Ellen Meiksins Wood

Vyšlo v Solidaritě 105, leden – únor / 2016
Z anglického originálu vydaného v New Left Review I/147, September – October 1984
přeložil Rudolf Převrátil.

---

1^ Například J. H. Hexter o Christopheru Hillovi, David Landes o Ericu Hobsbawmovi, J. B. Kenyon o Past and Present, Kenneth Minogue o Sartrovi, William Lewin o „debatě o přechodu“ (Transition Debate), Geoffrey Marshall o Ralphu Milibandovi, Leopold Labetz o E. H. Carrovi a Isaacu Deutscherovi.