Tvar vzdělání v rozšířeném poli

Znepokojivá blízkost akademií a volného trhu přináší otázky po tom, co znamená rostoucí vliv implementace ekonomického faktoru do podoby terciárního sektoru vzdělání. Měnící se rétorika univerzit, kterou aplikované vzdělávání přináší, redefinuje nejen status univerzit, ale ovlivňuje také rámec fungování uvnitř jich samých. Je stále možné podobu univerzit aktivně ovlivňovat, nebo jsou školy pouze rozbitým objektem odsouzeným k opakování se?

solidarita05

ilustrace Václav Magid

Mezinárodní vlnu protestů, která proběhla v minulém roce na vysokých školách od Montreálu přes Londýn po Amsterodam, doprovázela vzápětí vlna kritických debat, workshopů a kulatých stolů snažících se reflektovat její možné příčiny. Studenti a v menší míře i některé fakulty se bouřili proti slučování a rušení oborů. Na Erasmus University v Rotterdamu došlo ke snahám po zrušení filosofické fakulty stejně jako o několik let dříve, v roce 2010, na Middlesex University. Důvodem, ke kterému se vedení školy odvolávalo, nebyl nedostatečný zájem nebo kvalita univerzitního výzkumu. Z prohlášení, které vydalo vedení univerzity, je zřejmé, že se fakulta stala prodělečná a nepřinášela adekvátní zpětné zisky. Jinými slovy univerzita nenašla dostatečné využití těchto oborů v tzv. aplikované sféře, která se plíživě stává středobodem financování terciárního sektoru vzdělávání. Hlavní otázkou však zůstává, co znamená rostoucí vliv implementace ekonomického faktoru do podoby samotného vzdělávání?

Propojování vzdělání a tržního systému

Při pohledu do dlouhodobého plánu MŠMT pro vysoké umělecké školy je zřejmé, že jednou z hlavních priorit ministerstva je „podporovat činnosti vysokých škol v oblasti transferu znalostí a komercionalizace výsledků výzkumu.“1 Tyto výsledky musí být „mezinárodně relevantní a efektivně přenášené do aplikační sféry.“2 Stimulace efektivního nakládání s výsledky výzkumu a vývoje je v tomto případě především otázkou proudění finančních toků z privátního sektoru do univerzitních rozpočtů. Ministerstvo v souvislosti s využíváním dalších finančních zdrojů mluví o tzv. třetí roli univerzit. Ta má přinášet zisk skrze propojení výzkumu s průmyslem či službami. V praxi to znamená, že se univerzity mají zapojit do mimoškolní produkce a svůj obsah zpětně formovat na základě poptávky trhu. Na rozdíl od Británie, kde je „třetí role“ obecně chápána jako prostředek využití výzkumu v aplikované sféře, se u nás zatím mluví v této souvislosti především o komercionalizaci vzdělání. Ta nepřichází jako pomyslný zátěžový test výzkumu, ale stojí u jeho počátku. Znepokojující fráze jako „formování koncepce lidských zdrojů“ nebo „posilování kapacity pro komercionalizaci poznatků“ nejsou fragmenty vytržené ze slovníku firemní rétoriky. Jako by bylo spojení univerzit s prodlouženou rukou trhu už předmětem jednání. Nutné důsledky se prostřednictvím nabourání autonomie akademického prostředí vyznačují příklonem ke „vzdělání na zakázku“. Problematika aplikovaného vzdělání ale nespočívá jen v konceptu jeho možného využití, ale v samotném nastavení procesů vedoucích k podobě, jakým je realizován. Výzkum je nově koncipován jako výrobní proces, ve kterém je vzdělání považováno za produkt. Tradiční role vzdělání jako procesu, který je ze své podstaty nejistý, je zpochybněna ve prospěch výsledku. Ten je bezvýhradnou afirmací už daného. U příkladu výtvarných akademií je nutné vzpomenout na klauzurní práce studentů designu z posledních let. Ty jsou zakázkami pro firmy typu Baťa, Swarovski, Škoda Auto nebo Pietro Filipi. Skoro by se chtělo uvěřit, že studijní úspěch je podmíněn úspěšností na trhu práce. Ostatně vedení škol tento trend z velké míry podporuje. Humanitní fakulta na Dutch University před pár lety oznámila, že patnáct procent zisku si jednotlivé obory musí obstarat samy. To sice není žádnou novinkou ve vědním odvětví terciárního vzdělávání, humanitní a zejména umělecké školy však byly donedávna mimo zorné pole restrukturalizace toku financí. Kolonka „kreativního průmyslu“ nevzniká někde ve vzduchoprázdnu, má podhoubí právě v měnícím se statusu umění a uměleckých oborů. Univerzity jsou nuceny hledat cesty, jak se nejenom implementovat do nového prostředí, ale často jej také iniciovat. Paradoxně tak nedochází ke slibované demokratizaci univerzit pomocí vícezdrojového financování, ale k jejich přímé podřízenosti trhu a ztrátě autonomie. Slovy rektora UMPRUM tu jde především „o permanentní soutěž“3. Abychom v ní uspěli, je třeba podřídit cíl vzdělávání poptávce.

Fokus na výkon není jen otázkou financování škol z „třetí strany“. Obdobnou strategii a snahu změřit výsledky a vyvinout ukazatele úspěšnosti pomocí čísel vykazuje i státní přerozdělování peněz. Stačí si vzpomenou na Registr uměleckých výkonů, tzv. RUV, který, ač je nazývaný zkušebním projektem, generuje pro školy zisky už nyní. Snaha dosáhnout na peníze, které jsou rozdělovány za vědecko-výzkumný výkon, je pochopitelná. Pominu-li však samotnou problematičnost způsobu měření výkonu, v praxi se vyjevuje několik dalších problémů. Jednak jde o přehnaný status bodování, které nabývá podobu absolutně přesných měřítek, na základě kterých jsou peníze udělovány. Můžeme se setkat s tím, že pro vysoce bodově hodnocené umělce jsou uměle vytvářeny pracovní pozice na univerzitách. Ty mají samozřejmě jasný úkol, kterým je přivádění peněz z RUVu. Nastavená kritéria úspěšnosti v podobě tabulek však nemají přímý vztah k tomu, jak kvalitním je dotyčná osoba pedagogem. Zdá se, že tato otázka se ani nesnaží být předmětem hodnocení. Daleko více problematická je však skutečnost, že stejným způsobem jsou hodnoceni také studenti. Tlak po bodových výsledcích a s tím spojenou produkci výstav či jiných měřitelných výstupů vlastní práce je kladen na všechny strany. Pokud zůstaneme u příkladu uměleckých škol, je tak téměř povinnou známkou úspěšnosti mít co největší počet výstav a do konce studia proplout kolečkem výstavních offspaců (malá galerie komunitního typu – pozn. red.) a menších galerií. Akademie má dnes už pramálo společného s jejím předobrazem z 19. století, dnes je spíše půdou pro výměnu informací a budování vlastního statusu quo. Není divu, že dnešní doba je tak posedlá mládím. Snad ani nemá cenu zmiňovat tolik ohranou písničku o cenách typu Jindřicha Chalupeckého, která je udělována umělcům do 35 let. Tedy věku, který většinou rámuje absolvování jejich studia.

solidarita02Důsledky restrukturalizace univerzit

Jedním ze znepokojivých symptomů, které se vkrádají mezi studijní programy, jsou prezentační dovednosti, managementy umění a jiné podpůrné semináře ke zdokonalování soft skills (kompetence v oblasti chování, interpersonální dovednosti – pozn. red.). Idea vzdělanosti očividně vyvanula, aby plnila úlohu spíše výhodné investice do budování vlastní subjektivity než čehokoliv jiného. Často se v této souvislosti mluví o tzv. post-objektovém modelu studia. Příznačný je pro něj určitý druh nekrofilie vědění, které je podobně jako objekt určené ke směně obvykle v rámci dalšího uplatnění absolventů. Vzdělání je zde na jednu stranu chápáno jako statické, přitakávající pasivitě studentů, na straně druhé mu však propojení s trhem umožňuje zrychlování společnosti prostřednictvím inovací a vývoje. Hledisko produktivity tak dostalo téměř fetišizující charakter. Ostatně proto je nám budoucnost čím dál více asociována spíše v souvislosti s rostoucím kapitálem ve formě konkrétního vědění, než jako možnost toho, že vlastně ani nevíme, co máme vědět.

Podobnost vzdělání a volného trhu není jen otázkou ekonomické příbuznosti, ale vytváří také obdobné mocenské podmínky. Pojmy jako „bankovní koncept vzdělání“ poukazují na hierarchické chápání rolí ve škole, které zahrnuje nutnost vztahu podřízenosti a nadřazenosti. Podle Paula Freireho plní učitel v edukačním procesu roli zadavatele, který je vždy informačně nadřazen a studenty směřuje k jasným stanoviskům a cílům. Právě zde se nachází místo vytvářející tlak poptávky uvnitř procesu vzdělávání. Experiment, který má ze své podstaty vždy nejasný výsledek, je dle této logiky proti ideologii volného trhu, a proto také dnes musí být z univerzit vytlačen. Freireho metoda si naopak klade za cíl dosáhnout politizace vzdělání skrze kritickou analýzu pedagogových stanovisek. Učitel se v tomto procesu stává studentem a studenti – učiteli. Freireho edukační prostředky směřují k aktivaci studentů, kteří mají k postojům pedagoga zaujmout vlastní postoj navzdory předpokládané neutralitě akademického prostředí, potažmo generovat novou strukturu výuky se svými vlastními obsahy. Pedagogika je podle Freireho vždy politickou záležitostí. Abychom rozpoznali pravou podstatu akademického prostředí a mohli dekonstruovat mylné zdání neutrality, je dle něj nutné být „takticky uvnitř a strategicky mimo“. To vyžaduje předpoklad toho, že je možné pracovat takticky uvnitř instituce a strategicky mimo ni s cílem odstranit ji. V situaci prorůstajícího se globalizovaného neoliberalismu všemi sférami lidského života je nutné najít odpověď na otázku, co dělat za podmínek, ve kterých žádná forma vnějšku už neexistuje? Aniž bychom si to chtěli přiznat, dochází k zastírání skutečnosti, že univerzity jsou aktivní součástí trhu a plní roli pouze výrobní linky kapitalismu. Proto naše otázka zní, jak můžeme okolnosti měnit zevnitř?

solidarita03Vnitřní rozpory instituce univerzity

Kritickým zkoumáním potenciálu vzdělání se dnes zabývá řada v současnosti tolik populárních self-organizací. Kromě toho, že jsou více alternativní a více reformní, jsou také téměř vždy na okraji zájmu. Až na výjimky jsou tyto skupiny postaveny na iniciativě několika aktivních jedinců, s nimiž organizace roste i padá. Chybějící institucionální složka v tomto případě často znamená jejich časný zánik. Přežití takovýchto uskupení je v zásadě možné pouze skrze jejich oficiální začlenění do infrastruktury vzdělávání. Jednou z alternativ k univerzitnímu vzdělání by mohla být muzea, která vždy mimo jiné plnila roli edukační platformy. Mnohá z muzeí a galerií v současnosti nejenom že mění a inovují lektorská oddělení, ale představují edukaci jako plnohodnotnou součást svého programu. „Edukační obrat“ dosahuje své coolness stále znovu. Příkladným dílem v tomto smyslu můžou být výstavní projekty jako například Možnosti studentského života skupiny POLE (TranzitDisplay, 2009-10), v rámci které se skupina rozhodla vystavit mentální mapu studentských hnutí (viz příloha – pozn. red.), a tak dekorovat zdi galerie objekty pokládající otázky po problematice způsobu vzdělání v současné společnosti.

Dalším obdobným příkladem by mohla být výstava S-Flux, která proběhla v roce 2012 v Domě pánů z Kunštátu. Kurátor Jan Zálešák přenesl ateliérové schůzky z prostředí akademií do galerie. Vizualizace edukačního procesu se zde pomalu pohupuje před jeho skutečnými problémy a dává se na odiv divákům. Místo experimentu a aktivní produkce znalostí nám Zálešák nabízí vstup do edukačního procesu pouze skrze jeho estetické rozhraní. Jakoby uzavřenost vzdělání podléhalo způsobu myšlení, které k nám mluví pouze jazykem vnějšku.

Zdá se, že spirála směřující vně univerzit klade důraz pouze na rozšíření pojmu akademie, ne na její koncept. Je tak v přímém kontrastu s dlouhou dobou potřebnou ke studiu a její civilní nudou, která je přirozenou součástí edukačního procesu. Pokud databáze vzdělávacích strategií v jejich němé strnulosti slouží pouze jako téma pro umělce a kurátory, nezbývá nám než statický voyeurismus před obrazem. Objekt vzdělání v síti edukačního obratu představuje vzdělávací systém jako pasivní entitu, která je ve své uzavřenosti neredukovatelná na její další vnitřní struktury, významy nebo vztahy k čehokoliv jinému. Přemýšlet tímto způsobem pro nás znamená připustit, že pasivní akademické prostředí jako vzorník objektového modelu smýšlení neznamená jen jeho okleštění na vizuální rozhraní, ale nese s sebou také další důsledky. Vzdělání redukované na zboží podléhá také stejným modelům chování jako jiné prostředky určené ke směně. Kromě zmiňované ztráty vlastního autonomního statusu jde především o zvětšující se podíl imanentně přítomné abstrakce ve vnitřním pohybu vzdělávání. To znamená, že nejsme schopni dohledat a přesně určit trajektorie, které komplexně ovlivňují podobu univerzit nebo dalších platforem edukace. V důsledku toho nám už nezbývá jiné než estetické podílení se na struktuře vzdělávání. Jinými slovy jde o neustálou repetici už přítomného bez možnosti využití kritického potenciálu podílení se na společenských změnách.

solidarita04Zpětný pohyb v kruhu

Zdá se, že edukace představující složité pletivo opanovávající nejen naše myšlení, ale také jednání, je ukotvena v systému jako estetický problém, entita, která je ovládaná finančními toky tržní mašinérie, které nejsme s to ovlivnit, pouze je komentovat z povzdálí. Pokud se má však změnit status vzdělání, musí aktivní složka jednání přejít z formální roviny institucionálního fungování, vymykající se lidské perspektivě, zpět do rukou studentů a lidí, kteří budou aktivně měnit podobu výuky směrem k jejímu abstraktnímu potenciálu. Jedná se především o přehodnocení vztahu mezi aktivní produkcí znalostí a jejich pasivní recepcí. To zahrnuje nejenom změnu financování, ale také změnu statusu akademií za použití starých i nových nástrojů. Afirmací už daného probíhající zevnitř univerzit. Mluvím zde o restrukturalizaci institucí pomocí tlaku z jejich středu měnící statičnost univerzit v živou infrastrukturu nekomentující pouze sama sebe nebo svůj význam. Ať už na poli vnitřních debat, nebo tematizace vzdělávání jako takového. Jinými slovy jde o proměnu strnulého bytí univerzit v platformu pro zkoumání epistemologického rámu světa.

Pokud změna statusu akademií neproběhne na všech polích souběžně, můžeme pouze pořádat diskuze a stávky, abychom reflektovali to, že univerzity se stanou firmami, nebo zaniknou s racionalizací společnosti. Z pozice, kdy jsou univerzity pouhým zbožím, které – jak zmiňované protesty a okupační hnutí naznačují – jsou navíc zbožím prodělečným, je více než zřejmé, že jejich existence je podmíněna výhradně trhem. Pokud má být abstrakce existence vzdělání nahrazena abstrakcí myšlení uvnitř univerzit, je nutné nejenom změnit jejich strukturální nastavení ukotvené především ve finančních tocích proudící dovnitř institucí, ale také radikálně zpochybnit jeho status jako takový, a to ze všech pozic najednou.

Barbora Švehláková
Vyšlo v Solidaritě 106 / 2016


 

 

 

1http://www.msmt.cz/uploads/odbor_30/Jakub/DZ_2016_2020.pdf

2ibid

3Viz Výroční zpráva VŠUP o činnosti za rok 2014, www.umprum.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •