Umění ve struktuře politické moci

Tento, doposud nikde nepublikovaný, text z roku 2003 považuji za stále aktuální a snad i inspirativní. Zvláště, když se na poli umění dočítám některé úvahy, jež bezostyšně deklarují „novost“ svých tezí a nevědí (nechtějí) vědět, jak moc si přivlastňují souvislosti, které již byly dříve jasně (jistě nejen mnou) vyřčeny. Dnes bych jen změnil, zpřesnil některé dobové kontexty, které před třinácti lety nebyly tak výrazné.

ilustrace Jiří David

ilustrace Jiří David

Umění ve struktuře politické moci. Jejich vzájemné přímé reflexe s limity oboustranné přípustnosti. Na jedné straně v projevech anarchistické a někdy i jakoby „teroristické“ formy. Tedy v oněch fenoménech společenské nezvyklosti, spolu se ztrátami obvyklé konvenční orientace vůči tzv. normálnímu chování. Snaha po rozrušení uspokojivého libida obecné pasivní rezistence a pohodlnosti, rozrušení společenských modelů a stereotypů apod. Na straně druhé snaha o konvenční, obecně platné stabilní jistoty, jež však ve svých důsledcích vedou k nivelizaci kreativity.

To vše je neustále v těchto vztazích a ve své době latentně přítomno. Míra jednotlivých důrazů a z nich vyplývajících mezistřetů je tak přímo dána prudkostí vzájemných soudů a postojů. Většinou soudů s vypjatou, jednostrannou obrannou hysterií či afektem. A tak například v době přílišného ohrožení (argumentačně a fakticky podložené kritiky) moci (důsledky jejího vlivu) jakékoliv vládnoucí politické garnitury přesouvá tato moc (odvádí pozornost), mimo jiné, viditelný důraz na svou obranu většinou a příznačně do pseudovlasteneckých, nacionálně xenofobně zbarvených postojů. Populisticky a servilně zneužívá pojmy, jako je kulturní integrace na polích národní suverenity. Sugestivně tak manipuluje s extrémní podobou ideje tzv. národního státu, čímž se i skrze praktikovanou demokracii udržují její „profesionální politici“ u moci a na místo osobního a individuálního přístupu nabízejí ideologii. Ať už skrze, nebo mimo vliv médií (nezávislých – závislých, či lépe, odosobněných – méně odosobněných). Hledají tak prostředky, formu na zdůrazňování loajálních přístupů samotné umělecké scény vůči této strategii. Ve většině demokratických společnostech však tato loajálnost není násilně vyžadována či dána jakousi povinnou adorací vládních představ a požadavků. Spíše se podprahově hledá a nenápadně doporučuje (ekonomicky podporuje, popularitou motivuje a stimuluje) únosná, měkká zóna přijatelného. Tedy nic nově překvapivého, zvláště v České republice, kde se tzv. umění, to většinové, snadno a záměrně těmto možným zónám alibisticky přizpůsobuje. Snad v jakémsi sebezáchovném, podvědomém a někdy snad i pochopitelném příklonu k lepší a snazší, přímé, okamžité, nebo i pozdní, neproblémové přijatelnosti, prodejnosti. A to i zde, kdy na neexistujícím trhu s uměním platí podobně obecná formule, že, nezávislost na trhu s uměním nemusí znamenat nonprofitnost a tato neprofitnost, neprodejnost tak neznamená automaticky záruku umělecké kvality či nekonvenční autentičnosti. A navíc, nekonvenčnost není většinou nikdy přímo úměrná jakékoliv nezávislosti.

K čemu se tedy lze u nás v tomto smyslu vůbec vztahovat? Vždyť i ojedinělé, kriticky cílené reflexe provozu společnosti skrze provoz umění, jak se zdá, již ani ve své současné relativitě nestačí (pokud kdy stačily i ve své utopistické modernistické představě o pozitivní přeměně společnosti). Míří totiž většinou a skoro bezvýhradně zpět na pole umění a tam jsou již navíc po této snaze málo „sexy“. Tedy, pro progresivní umění již předvídatelné, unavené (zestetizované) a očekávatelné, pro širší veřejnost bohužel však i tak stále většinou nechtěné, ale i neviditelné, nečitelné, nejasné, a tím domněle elitní. Zvláště, když se to většinově „pravé“ ( třeba tzv. nepolitické, tedy korektně „čisté“) umění zde v ČR dlouhodobě těmto výše zmíněným kritickým reflexím účinně brání, a tím nadbíhá veřejnosti ve svém alibismu morální domýšlivosti. Pokaždé tak ve jménu obecně vyššího cíle v duchovních přesazích, v emocionalitě prožitků, imaginaci, v nadčasovosti, hravosti, nezávislosti, a tedy i v patřičně deklarované diskontinuitě například se světem politiky – moci (vlivu) a peněz. Jakoby mělo navždy platit, že umění má svou vlastní logiku, je svým vlastním nedotknutelným systémem, který svůj objekt nerozbíjí, ale pomáhá jej pouze pochopit. Jakoby nebylo zřejmé, že umění bez kritičnosti je jen horkou reklamou na emoce s různým dopadem do rozdělených vrstev společnosti. Nutno však dodat, že umění není pro všechny, ale jen pro ty, kteří jej chtějí. Respektive každá zmíněná vrstva dané společnosti jej přijímá skrze prizma svého jak intelektuálního, tak ekonomicko-společenského vybavení.

Přes to, nebo právě pro toto konstatování by však i reflektivní koncentrace tzv. politiky v umění neměla být nikdy jeho snadnou esteticko-etickou normou. A tím zpětně ani jeho obranou pro zdůvodnění vlastní existence, čili ani šancí na své dodatečné zneužití. A to i tehdy, kdy nonkonformní kulturní potence může snadno přijmout (a přijímá) politická témata v podobách, které jsou již předem dány. Navíc zkonstruovány samotným politickým diskurzem a vzápětí, třeba jako provokace, už můžou být pouze projevem konformismu, tedy praktické, ale i teoretické konvence v rámci kulturního establishmentu. Neboť každá společnost, tedy přesněji společnost masové kultury, o níž se většina chce, či je manipulována, domnívat, že je vzhledem ke své bezbřehosti založena liberálně, však ve skutečnosti velmi přesně vymezuje (kontroluje) meze přípustnosti a braní se všemu neověřenému, tedy potencionálně nebezpečnému (nepoznanému-neznámému). Například dopadu umění i z oblasti „experimentu“ vně hranic umění, neboť k tomu nemá potřebné „svobodné“ mechanismy a ani vůli. Neexistuje tu vůle pro intenzivní, erudovaně koncentrovaný korektiv mezi uměleckou komunitou a většinovou společností, stále zde není profesionálně vydiskutovaná platforma pro tato možná, a přesto respektuhodná rozlišení. Chybí k tomu všeobecná oboustranná chuť. Politika si jednostranně a již zcela jednoznačně přivlastnila ve svůj prospěch maximum veřejného prostoru. Prostoru, o který se chce jen částečně dělit (možná koexistovat) s nekomplikovanou kulturou měkkých zón. Snad i proto onen místní, nepřetržitě dotovaný politický happening spolu se sportem slaví, na rozdíl od umění, v České republice takovou odezvu. Pop-politický kýč je tak již zřejmě součástí zón s vysokou koncentrací morální umělecké domýšlivosti!

plakát naleznete v Solidaritě č. 107, autor Jiří David

plakát naleznete v Solidaritě č. 107, autor Jiří David

Nejsme pak tedy paradoxně (v tomto případě umělci) pro tuto svou zdejší, tolikrát dojemně zdůvodňovanou pasivní rezistenci ve jménu skutečného, vyššího umění, vždy snadno zneužíváni, kupováni, korumpováni všemi druhy různých, zejména politicko-ekonomických zájmových skupin…?! Nejsme jenom zábavnou minoritou, někteří i štědře dotováni, ať už soukromým kapitálem, nebo skrytější (alibističtější) formou všemožných grantů, workshopů? Neříkáme si i my, že se nás nic, kromě umění, netýká, že jsme nad věcí a naše umění nemá nic společného s právě prožívaným časem? Že věci veřejné jsou především, ne-li výhradně, věcí občanskou, nikoliv uměleckou? Že se naše duchovno nesmí snížit např. k této banální každodennosti, tedy i politice? S pokorou sebestředně děláme umění pro věčnost, bez konkrétního kontextu, a tím jakoby záměrně imunní vůči spoluprožívanému, momentálně sdílenému času. Vytváříme tak „věčnou“ soustavu model. A přitom jejich domnělou stálost čas většinou znecitliví a semele do netečnosti (či maximálně do atraktivních dobových reliktů). A i když je paměť dočasného kontextu silnější než z něj přijatá ustálení, byť i u původně sebeprovokativnějšího počinu, stanou se tyto trosky model občas podložím, další vrstvou pro budoucnost legend s manipulujícími idejemi. Je pak mimochodem jejich řečí beznárodní symbolická srozumitelnost, nebo místní, specificky rozmazaný kolorit měkkých zón? Oblastí s vymodlenou nadějí, že čas se automaticky otiskuje do všeho, aniž jej míníme (umíme) vědomě respektovat.

A neutěšují se jiní, že pouze ta společnost, která umělce dokáže vnímat i skrze jejich silnou, živou kritiku vůči ní samé, má právo na své silné sebevědomí… to znamená společnost, která svou vyspělost dokáže svobodně, nezaujatě dokumentovat právě na této vnitřní ostré kritičnosti i ve smyslu neustálé „kontroly i boření“ vlastních, permanentně se tvořících autoritativní pozic…!? Ale není už v ní předem, pro jistotu, tato její případná kritika zakalkulována? Není snad s ní už od počátku jaksi paranoidně počítáno? A není tak tedy občas (nepřetržitě, záleží na její kupní, ale i intelektuální vyspělosti) skrze její ekonomickou elitu moci zpětně zkupována jako její adrenalinové zboží? Nejsme pouhými trpně vykoupenými odpustky pro její výčitky svědomí? Je to nezbytná symbióza pro přežití? Pro normální život? Zvláště když je nadále jasné, že čím silnější ekonomika daného území, tím expanzivnější, ale i kreativnější je i jeho umění. Bez ohledu na jakoukoliv vnější i vnitřní tzv. uměleckou oprávněnost. Jednoduše tak přebírá imperiální znaky, jako je vojenská, mocenská, demografická, hospodářská převaha, které transformuje v jazykově-duchovní vliv (převaha trhu) nad nejen ekonomicky slabšími, ale z hlediska paměti umění i méně srozumitelnými územími. Doposud se tak historicky žádné demograficky lokální paměti nepodařilo změnit základní kódy paměti dominantní. Přestože jednotlivé, dílčí momenty paměti menších území přinášejí někdy rozruch a inspiraci, vždy ve svém významu a přínosu nutně asimilují v paměť převažující.

Neztrácí však naopak touto kritickou reflexí „svět umění“ zároveň chuť k vlastní, intenzivní, přímé vizualitě? A je v důsledku tato ztráta dostatečnou daní např. za „suchou“ ( tzn. vědomě „chudou“, nezáživnou, faktickou, informativně stroze mapující, ale i hermeticky selektovanou a tak často uměle afektovanou) formu byť živého svědectví, navíc většinou rafinovaně kamuflovaného odlišným žánrem? Je na druhou stranu i dostatečnou daní za ztrátu „území“ ve prospěch ihned se nabízejících mainstreamových forem ve všech jejich manýristických, samplovaných oblastí: šalby prázdné optické dokonalosti, atmosféry tajemnosti, laciné erotické spirituality, magie, exaltované hysterie mysticismu, hluku formálních dovedností skrze estetická schémata, pseudolegend, ilustrativní vtipnosti, pokryteckému sebepohlazení, ale i žánrové kritičnosti sfér veřejného života apod.?

Je pak ale tento a z něho odvozený projev umění důležitější než umělcova práce v kritickém postoji vůči společnosti? Respektive dají se tyto dva fenomény bezděčně oddělit!? A lze se vůbec smysluplně a především aktivně z pole umění kriticky (bez podobenství, alegorií, metafor, etické či morální nadřazenosti apod.) vztahovat vůči chodu společnosti, lidským prožitkům? Není jen jeho zdobným, i když někdy protivným dekorem, ornamentem? Není už nutné pro tento fakt kritiky území umění opustit a vědomě rezignovat na jeho prostředky? Nebo je už dnes podstatná část umění zaměnitelná s realitou reality? Respektive, platí zde již vzájemně sdílená analogie!? A když ne (či ano), tak za jakých podmínek!?

Takže co lze např. v ČR z tohoto pohledu vlastně významněji reflektovat: války jsou jakoby teritoriálně, ale hlavně mentálně daleko, navíc jsou tak průhledně politiky a médii scanovány skrze jejich vlastní, propojený, mocenský kruh. Nadnárodní společnosti tu nejsou zatím ve své tržní jednotě čteny tak výrazně arogantně a stále zde obecně lidem, tedy i ekonomice vyhovují v jejich regionálním blahobytu, což určitou část umění běžně strhává k pouhé plakátové kritice tohoto jevu. Není tu ani dost bohatých, ani dost chudých. Tím není definována síla k odlišnosti, ani vůle k aktivitě. Problém globalizace zatím řeší mnohem příměji a snad i účinněji neumělecké komunity. Takže tu zbývají všeobecné mindráky, jako jsou dějinný německý syndrom spolu s komunistickou pamětí, vlastní národní identita versus multikulturnost, trochu uměle přepjatý problém EU a někde v dálce např. různá tabuizovaná témata sexu, xenofobie, feminismu, tzv. umění periferie, veškeré menšiny se všemi k tomu patřičnými sociálními přesahy a snad ještě dál jakoby neviditelný problém používání současného jazyka. Čili i takto je možno, poněkud zjednodušeně, strukturovat „design“ naší společnosti, a tím i jeho přímo úměrnou lokální sílu možné srozumitelné odezvy navenek. Možná to však zatím stačí!?

A to i přesto, že samotná povaha současné přeměny vztahu vnímání (už nejen neodmyslitelné změny jeho intonace) současného umění a jeho důsledku zdánlivě paradoxně míří do oblastí, kterým nemusíme již příliš rozumět. Ale lze tušit, proč tomu tak je. Míří do míst, kde si plně uvědomí svou neustále opakovanou proměnnou slabost a zranitelnost, čímž lze možná nečekaně porušit logiku předpokládaných umělecko-dějinných modelů. To ale nadále nevylučuje vlastní umělcovu přítomnost (a nejen osobní empatii), ani jeho intenzivní introspekci ve vztahu k většinové společnosti, ale ani jasnou míru vědomě přiznané sebeiluze na rozdíl od za iluzi vydávaných triků o vlastní (ne)výlučnosti. To vše s veškerým instinktem vědomě pěstovaného viru pro vlastní sebezničení při konvenčním nebezpečí.

A to i přesto, že ti, kteří zastávají názor a dle mého zcela legitimně, že se současné umění nedá (a nikdy nedalo) rozpojit ve své významové souvislosti a zpětné vazbě vůči jednotlivým společensko-občanským postojům, doposud nenalezli (přestože o tento respekt nemusí usilovat v intencích jak být i nebýt vně i uvnitř) způsob, jak se vymanit z estetických hranic umění a být nadále uměleckou komunitou respektováni, jelikož vnější realita, tedy skutečnost, která předem neodkazuje k tajemnosti, to neumí. Nejenže neumí, ale ani o tom neuvažuje.

Pokud se tedy umění a postoje z něj vyplývající nemají stát vlastní obsahovou líbivou konfekcí, ale živým, byť i krátkodobým organismem, měly by umět zpřesňovat svou formu sdělení v čase, který jim je dán, a tím se paradoxně dějinně (ne)definovat. A právě tímto zpřesňováním se individuální, selektivní síto umění dokáže rozprostřít nad sítem tzv. obecně přijímaným. Tam, kde se jejich uzly nepřekryjí, vzniká „volný prostor“. Energie tohoto volného prostoru je pak adekvátní síle sdílení. Tedy přesněji, je sumou volně pulsujících „slov“, která na svém základě a v každé své konkrétní době dokáže přirozeně svým bezděčným tušením pojmenovávat (zauzlovávat) odlišné významy. Tyto síťové body jsou prostorovým hologramem historické paměti, zkušenosti, a proto každé takové nové překrytí vždy volné oko nelineárně znovu zauzlí. Množství volných ok je tak nezaručenou, chaosem předurčenou veličinou. Umění si tyto prostupy musí umět nejen uvědomovat, ale i se svou dobovou formou lokalizovat. Jsou totiž jakousi fraktálovou souřadnicí, jež tento prostor násobkem uvolňuje a zároveň bezděky tříští vždy dalším svým vlastním (ne)definováním. Tedy významovým určením sobě si blízkých zauzlení a prostoru mezi nimi v dynamickém, pohyblivém podnětu vázaném na  předmětech svých proměn. Jako vlastní entita. Ta plní však i paradoxní funkci, kdy její soustava přechází z méně pravděpodobných (uspořádanějších) stavů do stavů pravděpodobněji uskutečnitelných (méně uspořádaných). Roste tak do konečného pravděpodobnostního schématu i při značném množství neurčitosti, do nevratného stavu rovnováhy, tudíž do nejpravděpodobnějšího stavu soustavy. Tyto volné průduchy tak nebývají vázané obecně strnulou a historicky podmíněnou chronologií paměti, jak už bylo výše řečeno, ale pamětí s pružnou osobní interpretací. Nezkorumpované oblasti umění by je měly umět zobrazit, identifikovat jako čerstvé, vždy v konkrétním čase zpřesněné převrstvení, zauzlení. Není to tedy ta zvulgarizovaná, „postmoderní“ definice ztráty (transformace) paměti, ale pojmenované pulsující vědomí.

Snahou každé většinové společnosti (mění se pouze prostředky) však je, že sama míní určovat hranice, limity těchto sítí, čímž se snaží vymezit s nulovou tolerancí (hlídat) i jednotlivá místa výše popsané propustnosti. A to s veškerým důrazem a mocenskou silou (byť i legitimně jsoucí ve shodě se zákonem a zákonnou tvorbou podpořenou) své jednocestné cenzury. Zajišťuje si tak i na základě (v demokracii) liberálního, většinového konsensu značnou míru nepropustnosti. Tím je zaručováno (předurčováno) její vlastní schéma společensky únosné kreativity. Neboť, aby mohla existovat, snaží se být vždy sama sobě vzorovým typem, zákonným účelem, stále jednoznačněji sebou podporována v symbióze s mediálním konstruktem. Bohužel ta společnost, která nemá žádná jiná měřítka než ta právní, tedy ta, jež se řídí pouze legislativními vztahy, v té, jak známo, vládne duchovní prostřednost.

A jelikož se doposud nenašla přesná forma srozumitelných dohod (pokud ji lze vůbec kdy a kde najít) se způsobem jak vyrušit tato její jednocestná „legitimní cla“, tak nutně dochází k zásadním nedorozuměním, střetům. A to i přesto, že tuto skutečnost můžeme chápat, akceptovat jen jako sociálně podmíněnou konstrukci.

Navíc, nefunguje ani základní utopistický předpoklad a uměleckou modernou přetlumočený axiom vzájemné transparentní autentičnosti (realita – umění – realita). A tudíž vždy „nově“ koncipovaná nevinnost, tedy prostor pro nelineární analogii v umění, nutně naráží na hranice předsudkově apriorního, ale i tradičně zvyklostního selhávání společnosti. Nemění se úmysl institucionálních struktur, hledá (respektive kupuje) se definitiva, stabilita, jistota a v jejich jménu se retušuje, maskuje. Tím se umění stává příliš paralelní alternativou „života“.

Snad i proto všechny pokusy z oblasti umění tuto jednosměrnost zrušit, nebo se aspoň dohodnout na míře respektované srozumitelnosti, periodicky ztroskotávají.

V umění již proto nestačí zvýrazňovat pouhý interpretační kontext, umění musí umět nalézt sílu pro změnu vlastní funkce, aniž by však degradovalo svou mnohoznačnost, ambivalentní nejasnost či motivující marnost. Médium pro tento přenos funkce je naštěstí stále libovolné. Stejně tak jako otázka, který z těchto světů je ten pravý.

Jiří David
Autor je vizuální umělec, vysokoškolský pedagog, občasný glosátor veřejného prostoru, otec rodiny

Vyšlo v Solidaritě č. 107 / 2016

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •