Čas se krátí. To není poplašné volání do zbraně, ale závěr vycházející ze shodného stanoviska vědců k tomu, co se děje s klimatem a co přijde v nadcházejících letech, pokud nebude hned teď zahájena velmi rozsáhlá akce ke snížení emisí skleníkových plynů.1

Časový limit je neuvěřitelně krátký. Není to problém příštích generací, ale naší vlastní, problém těch, kdo žijí dnes. Jestliže budeme dál produkovat skleníkové plyny dosavadním tempem, spotřebujeme do 30 let takové množství uhlíku, které způsobí vzestup teploty o 2°C.2 Vlády se už opakovaně shodly na tom, že jejich cílem je omezit oteplení na 2°C nad průměrnou teplotu předindustriální doby. Právě takový nárůst by podle obav vědců odstartoval zpětnovazební procesy, v jejichž důsledku by změna klimatu nabyla katastrofickou a nevratnou povahu.3 Současné vědecké předpovědi říkají, že pokud se neomezí emise a bude pokračovat scénář „business as usual“, dojde do konce století k oteplení o 4 až 6 stupňů. Přední klimatolog profesor James Hansen, bývalý ředitel Goddardova institutu pro kosmická studia, což je součást NASA, dnes také aktivista, popisuje oteplení o 4 až 6 stupňů takto:

„Oteplení o čtyři stupně by stačilo k rozpuštění veškerého ledu (…) Při přechodu od současného klimatu k jinému byste se ocitli v nesmírně chaotické situaci. To je jiná planeta. Byla by k nepoznání (…) Jestli nezačneme rychle snižovat emise, způsobíme zakrátko klimatický chaos.“4

Přesto byla odpovědí vlád v posledních letech, globálně vzato, v nejlepším případě nečinnost a v nejhorším politika zvyšující emise nadále. Tak tomu bylo už před současnou ekonomickou krizí, ale dnes oba aspekty navzájem těsně souvisejí. Finanční korporace Lehman Brothers zkrachovala v září 2008. Kodaňská konference OSN o klimatu se konala až o 15 měsíců později, v prosinci 2009. Důsledkem pádu Lehmanů a ekonomické krize, kterou tento krach předznamenal, se stala dlouhotrvající a ničivá éra úsporných opatření (škrtů – pozn. red.), v níž vlády dál a ještě agresivněji prosazovaly politiku a ekonomický systém, jež byly hlavní příčinou krize. Za této situace byla výsledkem kodaňské konference, zčásti vlivem ekonomické krize, katastrofická neshoda, jež vedla vlády po celém světě k tomu, aby vědomě ignorovaly naléhavou nutnost snižování spotřeby fosilních paliv. Namísto toho prosazovaly ještě agresivněji rozšiřování jejich těžby, zejména pomocí nekonvenčních metod, jako je fracking.5 Nyní v roce 2015 mají už oba tyto klíčové historické okamžiky pro obyčejné lidi ničivé důsledky. Dopad úsporných opatření na životy obyčejných lidí byl dramatický. Podobně hrozivé jsou důsledky neschopnosti vypořádat se s růstem emisí.

Aby byly vyvolány změny, jež jsou zapotřebí ke zorganizování společnosti ve prospěch obyčejných lidí a k ochraně klimatu planety, na které žijeme, vyžadují tyto dvě navzájem propojené krize obrovské zpochybnění existujícího systému. Naštěstí v posledních letech vyrůstá stále radikálnější klimatické hnutí. Rok 2015 je pro toto hnutí rozhodující. Jedním z důvodů je konference OSN o klimatu konaná v prosinci v Paříži. Zvýšený význam letošního jednání je dán tím, že bude znovu posuzován Kodaňský protokol, katastrofální prohlášení nečinnosti přijaté roku 2009 na závěr předchozí konference. Pozornost se opět soustředí na ochotu nebo neochotu světových vůdců zavázat se k neodkladné akci.

Sílící klimatické hnutí

Důležitým projevem síly klimatického hnutí je počet velkých demonstrací za ochranu klimatu. K významným demonstracím podporovaným předními nevládními organizacemi i mnoha menšími občanskými skupinami došlo ve velkých i menších městech po celém světě v září 2014. Tyto protesty byly organizovány tak, aby proběhly v době summitu OSN o změně klimatu; v Londýně se na demonstraci sešlo 40 tisíc lidí, v New Yorku, místu konání summitu, jich přišlo 400 tisíc, což byla dosud vůbec největší demonstrace ke změně klimatu.6

Ve Spojeném království se v březnu 2015 zúčastnilo demonstrace „Time to Act“ (Čas ke skutkům) 20 tisíc lidí. Podnět k ní dala malá, ale aktivní Campaign against Climate Change (CaCC, Kampaň proti změně klimatu) a byla to podobně jako ostatní mladá, energická, pestrá a radikální demonstrace. Její součástí byl sit-in7 podél Whitehallu (londýnská ulice s mnoha vládními budovami – pozn. překl.), na kterém se podílely tisíce lidí. Na závěrečném shromáždění vystupovali společně – poprvé na demonstraci ke klimatu – odboráři, aktivisté angažující se za sociální spravedlnost, proti frackingu, proti politice úsporných opatření, proti rasismu a také politici a některé přední nevládní organizace.8

Demonstrace „Time to Act“ byla významným dokladem potenciálu hnutí. Přestože nebyla časově spojena s žádnou významnou událostí na téma klimatu, která by sloužila jako podnět k mobilizaci a přestože ji organizovali občanští aktivisté a nikoli nějaká větší nevládní organizace, byl to obrovský úspěch a další impuls k růstu hnutí s radikálním poselstvím.

V kanadském Québecu vyšlo v dubnu do ulic 25 tisíc lidí na demonstraci „Act on Climate“. V červenci pak v Torontu pochodovalo na 15 tisíc lidí. Byla to největší ekologická demonstrace v dějinách Kanady mimo provincii Québec. Vůbec poprvé se na takové demonstraci sešli odboráři, potomci domorodých obyvatel, aktivisté a skupiny angažující se proti chudobě a ve prospěch imigrantů. Pochodovali pod heslem „Práci, spravedlnost a klimatickou akci“, požadovali taková řešení problému klimatu, která by vedla ke spravedlivější společnosti, zdůrazňovali spojitost mezi ochranou klimatu a širšími sociálními zápasy. Pro klimatické hnutí to znamenalo významný krok vpřed. Jeden organizátor ze skupiny angažující se proti chudobě označil pochod za „začátek mohutného nového hnutí.“9 Také tyto dvě demonstrace charakterizovalo mládí účastníků, jejich rozmanitost, hněv a radikálnost.

Dalším znakem růstu hnutí je zvyšující se počet kampaní proti frackingu, v některých případech pozoruhodně úspěšných, jako byla akce proti společnosti Cuadrilla. Tato intenzivní kampaň proběhla roku 2013 v Balcombe v Sussexu. Její součástí bylo vybudování tábora znemožňujícího vrtací práce a kampaň skončila velkým vítězstvím aktivistů. Cuadrilla se stáhla, přičemž prohlásila, že končí s vrtáním pro nepříznivé geologické podmínky v daném místě. Ovšem skupiny angažující se proti frackingu v celé zemi pochopily dobře, o co vlastně jde: jejich akce jsou účinné. Začátkem roku 2015 si brilantní kampaň v hrabství Lancashire vedená za široké podpory aktivistů, odborů, nevládních organizací a radních vynutila, že se místní správa postavila proti plánům na zřízení nového místa pro těžbu frackingem.

Jinou důležitou ilustrací toho, co se děje v klimatickém hnutí, je pokračující růst hnutí za odvrat od fosilních paliv (divestment movement). Výzkum provedený Oxfordskou univerzitou nasvědčuje tomu, že kampaň za opuštění fosilních paliv roste historicky nejrychleji a překonává v tomto ohledu dřívější kampaně proti tabákovému průmyslu a režimu apartheidu.10 Hnutí za odvrat utvářelo svoji strategii podle vzoru úspěšného hnutí proti apartheidu a stalo se skutečnou hybnou silou. Jeho cílem je ztrapnit instituce, které investují do společností těžících fosilní paliva a hrozících zničením naší planety. Dalším cílem kampaně je ukázat investorům, že pokud se kvůli nutnosti omezit emise opravdu rozjede přechod k obnovitelným energiím, změní se fosilní paliva na „uvázlá aktiva“. Z korporací se od nich nevýrazněji odvrátil Rockefeller Brothers Fund – z investování do fosilních paliv stáhl 86 milionů dolarů.

Snaha o získávání korporátních investorů pro odvrat od „uvázlých aktiv“ naráží samozřejmě na určité problémy. Nicméně její největší energie a potenciál spočívá ve výzvách k odvratu adresovaných institucím financovaným z veřejných prostředků, jako jsou univerzity a penzijní fondy. V univerzitních kampusech rostou kampaně za odvrat rychlým tempem a dosáhly několika významných úspěchů. Studenti v nich využívají řadu taktik hnutí proti apartheidu, jako jsou blokády a okupace. Nehledě na svou krátkodobost dosáhly tyto temperamentní kampaně, že se od investování do fosilních paliv odvrátila Glasgowská univerzita, SOAS (Škola orientálních a afrických studií, součást Londýnské univerzity) a také Warwickská a Bedfordshirská univerzita.

Nakonec je dokladem potenciálu hnutí také úspěch knihy Naomi Kleinové This Changes Everything, jasného a radikálního sdělení, že vypořádat se se změnou klimatu znamená vypořádat se s kapitalismem. Tato kniha se nejen velmi dobře prodává v mnoha zemích, ale dala také podnět k akcím na podporu kampaní kolem hlavních myšlenek této knihy, a to za velké účasti publika; v Londýně přišlo na takovou akci přes tisíc lidí.11

Tím se netvrdí, že klimatické hnutí je veskrze radikální nebo že v něm nesoupeří různé ideje. Hodně lidí je táhne mnohem konzervativnějším směrem – jde jim prostě o lobování podnikatelů a politiků nebo o to, aby byli zvoleni správní politici. Naznačuje se tím ale, že v klimatickém hnutí sílí ta jeho část, pro níž problém vězí v nynějším typu naší společnosti. Pro tyto lidi spočívá řešení ve zpochybnění systému tam, kde je jádro problému, a ve zpochybnění mocných korporátních zájmových skupin, které blokují změnu. Naznačuje se tím také, že pro problém klimatu začíná mít pochopení širší hnutí za sociální změnu, které se v něm také začíná angažovat, a že stejně tak si mnozí v klimatickém hnutí začínají uvědomovat, že jsou na stejné lodi s těmi, kdo se staví proti systému v celé řadě jiných bojů. Dobrým shrnutím postojů této části hnutí je populární heslo „změnit systém, ne klima“. Co se má na mysli termínem systém, tudíž jaký druh změny je zapotřebí nebo vůbec možný, je tak jako v každém hnutí předmětem diskuze. K tomu se ještě vrátím. Levice by ale měla uznat a pochopit, že je zde radikalizující se klimatické hnutí, utvářené do jisté míry radikální kritikou systému.

Jednou z příčin růstu tohoto hnutí je sílící naléhavost krize v kontextu pokračující nečinnosti těch, kdo jsou na vrcholu společnosti, ba ještě něčeho horšího než nečinnost. Koaliční vláda na začátku prohlašovala, že bude „nejzelenější vládou, jaká tu kdy byla.“ Nehledíc na tuto rétoriku ovšem loajálně podporovala průmysl fosilních paliv, odvětví, s nímž – jak ukázal výzkum World Development Movement – mělo těsné kontakty mnoho jejích ministrů.12

Přes sílící odpor veřejnosti koalice podpořila fracking, ekologicky katastrofální způsob těžby zemního plynu. A nynější toryovská13 vláda nedávno oznámila, že povolí frakování v dalších 27 lokalitách, k čemuž navíc předloží legislativní návrh, který místním radám velmi ztíží pozici, budou-li chtít odmítnout povolení k plánování frakovacích projektů.14 Koalice udělila subvence15 společnostem produkujícím fosilní paliva, ale omezila podporu obnovitelným energiím, čímž výrazně podlomila jejich další šíření. Toryové nedávno úplně zrušili subvence pro pobřežní větrné elektrárny, čímž fakticky znemožnili jakoukoliv jejich další výstavbu.

V posledních letech došlo k řadě extrémních meteorologických jevů, které také dokládají, jak by mohly vypadat proměny počasí v důsledku klimatických změn a jak budou velmi ztrpčovat život nejchudším lidem. Hurikán Sandy, „superbouře“, která udeřila na New York v říjnu 2012, probudil mnoho lidí na levici tím, že ukázal, jak málo jsou ochotny udělat vlády dokonce i v nejbohatších zemích pro pomoc těm nejzranitelnějším. Jak působivě popisuje ve své knize Naomi Kleinová, rozsáhlé části dělnických čtvrtí zůstaly po celé dny bez jakékoli pomoci nebo podpory ze strany státu.16 Také bouře a záplavy ve Spojeném království roku 2014, byť méně dramatické, ukázaly milionům lidí, že lidé u moci nebudou příliš pomáhat obyčejným lidem poradit si s extrémními výkyvy počasí.

Změna klimatu je otázka sociální spravedlnosti. Při krizi klimatu tak jako při ekonomické krizi upřednostňují vlády zájmy těch, kteří problém způsobili, navzdory důsledkům pro obyčejné lidi. Nejsme v tom „všichni dohromady“. Sílící pochopení této situace vede k tomu, že klimatické hnutí roste kvantitativně a přijímá radikálnější hesla.

Zaměstnanost a klima

Jedním aspektem této věci je trvalý úspěch kampaně One Million Climate Jobs. S touto iniciativou přišla roku 2009 skupina odborářů působících v CaCC po konferenci, jež zorganizovala. Jejím výsledkem byla zpráva One Million Climate Jobs načrtávající, jak by vytváření jistého typu pracovních míst mohlo rychle vést ke snížení emisí. Zpráva vyšla poprvé v roce 2009, byla aktualizována roku 2014 a pak znovu přetištěna ve třetím vydání, které v současnosti podporuje osm britských celostátních odborových svazů.17 Navíc se konalo (v UK) šest celostátních konferencí orientovaných na řadové odboráře a na podporu iniciativy projížděla celou zemí Climate Jobs Caravan Tour, která organizovala diskuze a popularizovala kampaň. Úspěch ideje a kampaně vedl k podobným a velmi úspěšným iniciativám v dalších zemích. Paralelní konference o pracovních místech pro klima je plánována také v průběhu pařížské konference OSN o klimatu.

Je zřejmé, že ústředním a rozhodujícím cílem kampaně je ukázat, že pro naši klimatickou krizi existují řešení. Zpráva přehledně popisuje, jak může vytváření pracovních míst v oborech obnovitelných energií, veřejné dopravy, zateplování budov, zvyšování energetické efektivity a v dalších odvětvích, jako je zpracování odpadů a zemědělství, v průběhu dvaceti let radikálně snížit emise o víc než 80 % a jak tedy lze čelit klimatické krizi a současně vytvářet pracovní příležitosti.

Kampaň ovšem sehrává také širší roli. Stala se způsobem, jak se angažovat v debatách o klimatu s obyčejnými lidmi, zejména odborově organizovanými pracujícími, a jak v těchto debatách uspět. Získávání podpory pro pracovní místa v ochraně klimatu není úzce pojatá ekonomická diskuze hrající na údajné předsudky odborářů. Je to také debata o realitě a příčinách klimatické krize. Znamená zabývat se myšlenkami o tom, jestli je vůbec možné se s tímto problémem vypořádat, nebo ne. Častokrát se přitom naskytá příležitost ke zpochybnění a vyvrácení skeptických pravicových názorů, které dává dohromady lobby fosilních paliv a kterou pak dál šíří část masových médií.

Kampaň dokázala vést diskuzi o klimatu v rámci, který neakceptuje názor, že obyčejní lidé jsou součástí problému. Nejdůležitější je, že od začátku zdůrazňuje roli, kterou mohou sehrát pracující v řešení klimatické krize – tím, že vykonávají smysluplnou produktivní práci – a současně také nutnost společenských změn, které umožní pracujícím, aby se podíleli na řešení.

Vytváření podmínek pro to, aby pracující byli součástí řešení, vyvolává další závažné strategické otázky. Realizaci skutečných řešení totiž zabraňuje neexistence jakékoli demokratické kontroly, které by podléhal produkční proces. Kampaň za pracovní místa pro klima prohlašuje, že jediným způsobem, jak umožnit potřebné změny, je zavedení demokratické kontroly vytvořením Národní klimatické služby.

Pracovní místa pro klima tudíž působí také jako most k širším debatám o tom, jaký typ společnosti potřebujeme a jak jej dosáhnout, přičemž ústřední roli v těchto debatách dostává dělnická třída. Tím, že kampaň klade potřeby planety a lidí, kteří na ní žijí, nad potřeby zisku, účinně odhaluje neschopnost neoliberálního kapitalismu dosáhnout toho, co je naprosto uskutečnitelné jak prakticky, tak technologicky. Tím prohlubuje a radikalizuje hnutí.

Znamená to, že se myšlenka pracovních míst pro klima stala v hnutí dělnické třídy za poměrně krátkou dobu ne-li obecně akceptovaným příkazem zdravého rozumu, pak něčím, co má tento potenciál a je na cestě k jeho uskutečnění. Je to „zdravý rozum“, jak jej chápe Antonio Gramsci, který pomáhá vyzvat na souboj vládnoucí ideje. Je ovšem třeba pracovat dál na jeho plnějším uskutečnění. Vedle působení v odborech na celostátní úrovni, kde jde zejména o to, aby všechny odborové svazy schválily návrh na podporu kampaně, je třeba také více pracovat mezi řadovými členy a na základní úrovni. Stojí za zmínku, že právě práce odvedená aktivisty v Unite the Union (největší sdružení odborových organizací v UK a Irsku – pozn. překl.) kolem kampaně One Million Climate Jobs, která posouvala debatu od místních odborových organizací na regionální a pak celostátní úroveň, pomohla zajistit, že se Unite postavila proti frakování. Bohužel stejný postoj k frakování nezaujalo odborové sdružení GMB, kde k obdobné debatě o pracovních místech pro klima nedošlo.

Zintenzivnění kampaně na pracovištích a v pobočkách odborů a také její prezentace jako součásti širšího hnutí proti úsporným opatřením na manifestacích umožní, aby se s těmito myšlenkami postupně ztotožňovali pracující lidé i širší hnutí, což posílí jak klimatické hnutí, tak širší hnutí za sociální změnu.

Další posilování hnutí

Růst klimatického hnutí by pro nás měl být povzbuzením. Naléhavost situace dává tomuto boji nový rozměr. Ovšem přinejmenším v jednom ohledu naléhavost sama o sobě věci nemění. Neodstraňuje překážky stojící v cestě zásadní sociální změně. Jsou to tytéž překážky, jaké na ní stály v minulosti – jednak moc systému, jednak obtíže spojené s budováním hnutí, které se dokáže tomuto systému postavit. Takže základním úkolem v nadcházejícím období bude politická a teoretická debata vedoucí k dalšímu posílení hnutí. V zájmu prohloubení debaty bych chtěla upozornit na dvě navzájem související otázky.

V čistě politické rovině existuje v hnutí tendence k podceňování úrovně obav, které pociťují obyčejní lidé v souvislosti se změnou klimatu, a jejich ochoty něco dělat včetně akcí, které mají dopad na osobní život lidí. V nedávném průzkumu, o kterém informuje Observer, souhlasily čtyři pětiny (82 %) respondentů s tím, že se globální klima mění; 72 % se domnívá, že změna globálního klimatu vyvolá v průběhu příštích 50 let vážnou hrozbu globální stabilitě. Průzkum také zjistil, že lidé skutečně omezují svoji vlastní spotřebu energie, ale že individuální akce mají podle nich jen omezený účinek a že víc by měly dělat vlády. Když se ovšem ekologickým aktivistům předloží takové důkazy o obavách veřejnosti, mnozí popírají jejich význam. Uvádějí například, že v uvedeném průzkumu zařadili lidé změnu klimatu v žebříčku nejdůležitějších problémů stojících před britskou veřejností na třinácté místo. Mnoho ekologických aktivistů argumentuje tím, že by změna klimatu měla být nejvyšší prioritou. Takové stanovisko sice odráží závažnost klimatické krize, ale opomíjí potenciál k budování masového hnutí kolem této otázky.

Může také vést k tomu, že se bude věnovat spousta času otázce, jak dostat problematiku změny klimatu k lidem. Je paradoxní, že ačkoliv průzkumy systematicky potvrzují zájem lidí, tento přístup ke kampani vychází z předpokladu, že se lidé nechtějí ve věci klimatu angažovat. Do jisté míry se tím hnutí přizpůsobuje metodě vedení kampaní oblíbené u větších nevládních organizací, kde jde o podporu lobování vlády a o to, aby kampaň vypadala profesionálně. To má ovšem vliv na myšlení mnoha aktivistů hnutí a může je táhnout směrem ke konzervativnějšímu přístupu k vedení kampaně, při němž se bagatelizují radikální argumenty o vážnosti problému a jeho řešení z obavy, že by odcizily potenciální příznivce. Působení proti údajnému nezájmu veřejnosti se považuje za kouzelnou formulku na úspěch v bitvě o klima. Tento přístup volí vlivná kniha George Marshalla Don’t Even Think About It: Why Our Brains Are Wired To Ignore Climate Change ( možný překlad: Ať tě to ani nenapadne. Proč máme mozky zapojené tak, aby ignorovaly změnu klimatu – pozn. překl.)18 Kniha správně konstatuje, že debatu o významu tohoto problému je třeba vést a vyhrávat mezi velmi rozmanitými typy obyčejných lidí. Často se ale z této rozmanitosti dělá příliš velký problém a podceňuje se uvědomělost a chápavost lidí. Tím se často láme hůl nad potenciálem pro masové akce nebo vzniká tlak na zmírňování radikálních stanovisek, což brzdí hnutí namísto toho, aby je posilovalo.

Kapitalismus, růst a marxismus

Radikálnější křídlo hnutí je silně ovlivněno antikapitalistickou politikou. Ve svých analýzách má tendenci spatřovat problém v kapitalismu s jemu vlastní honbou za růstem. Tak Naomi Kleinová hovoří o bezohledném úsilí kapitalismu o expanzi, která se udržuje v chodu „spotřebou pro spotřebu“.19 Podle Kleinové je rozhodujícím rysem systému, proti němuž se musíme postavit, „fundamentální logika kapitalismu založená na růstu a usilující o zisk.“20 Brian Morris chválí Murraye Bookchina a Barryho Commonera, oba významné myslitele, za to, jak brzy označili kapitalismus za základní příčinu ekologické krize, protože je to systém založený na tom, že nadřazuje zisky lidským potřebám a nevidí žádnou hranici „průmyslovému pokroku, žádnou hranici růstu a technologii.“21 Richard Smith říká:

„ortodoxním názorem ekonomů (…) od Adama Smithe po Karla Marxe [je], že růst je železným zákonem kapitalistického rozvoje, že kapitalismus nemůže existovat bez neustálého revolucionizování výrobních sil, bez neustále se rozšiřujících trhů, bez neustále vyšší spotřeby zdrojů. Byl to právě tento trhem poháněný ,motor‘ ekonomického rozvoje, co pro Karla Marxe tak ostře odlišovalo kapitalistický výrobní způsob od všech předchozích historických výrobních způsobů.“22

Úsilí o expanzi a růst vlastní kapitalismu je ničivé, protože naráží na meze zdrojů Země a z tohoto důvodu je kořenem ekologické krize. Tato analýza je správná – hrabivé a plýtvavé ničení zdrojů Země v honbě za ziskem je nápadným rysem kapitalismu, který je skutečně v jádru ekologické krize. V této analýze se ovšem zmiňuje jenom jeden z vnitřních rozporů kapitalismu – rozpor mezi úsilím o akumulaci kapitálu (růstem) a jeho dopadem na zdroje Země, to, čemu John Bellamy Foster (ve stopách Marxe) říká „ekologický rozštěp“ (ecological rift).23

To ovšem není jediný důležitý rozpor a výlučný důraz na něj může vést ke zlehčování jiných vnitřních rozporů kapitalismu, které zbavují pout potenciál ke zpochybnění systému. Může také způsobit, že se dynamika kapitalismu bude vysvětlovat hlavně v rovině spotřeby bez pochopení toho, jak je spotřeba strukturována produkcí.

Primární zaměření na kapitalismus jako systém růstu a opomíjení jeho širších rozporů může mít za následek idealističtější chápání problému nebo chybný pohled na pracující jako na skupinu, která má materiální zájem na systému. Jestliže je to systém neustálého růstu, pak se může zdát, že na jeho trvání mají zájem jak kapitalisté, tak pracující. Zřetelně to formuluje Richard Smith a nepochybně tím vyjadřuje názor mnoha lidí:

„Co víc, je-li kapitalismus dán, jsme všichni více nebo méně zajatci tohoto sebevražedného pudu jako stádo lumíků, které se žene do propasti. Ať jsme generální ředitelé, investoři, pracující nebo vlády, je-li daností kapitalismus, všichni „potřebujeme“ maximalizovat růst, tudíž spotřebovávat víc zdrojů a v tomto procesu stále víc znečisťovat – protože společnosti musí uspokojovat nenasytné požadavky investorů a protože my všichni potřebujeme práci. To je důvod, proč je na summitech OSN o klimatu životní prostředí pokaždé obětováno růstu.“24

Kapitalismus vytváří růst, ale vytváří také krizi. Kapitalismus je systém soutěživé akumulace a důsledkem této soutěživosti je vnitřní puzení k expanzi a také vnitřní puzení ke krizi. Obojí je stejně ničivé, sociálně i pro životní prostředí. Kapitalismus na jedné straně ničí zdroje Země za expanze, na druhé je pustoší za krize. Tak je kapitalismus současně systémem ničivé expanze i ničivé kontrakce. Na obyčejné lidi dopadá expanze i krize a obojí v nich vyvolává většinou nejistotu a strach, což způsobuje, že vysvětlování problému kapitalismu jako problému růstu jim může znít jako fráze.

Jestliže se kapitalismus vysvětluje primárně na základě jeho puzení k expanzi, na čemž mají pracující zdánlivě zájem, může to také zastřít některé hluboké a přitom klíčové rozpory kapitalismu. Za kapitalismu jsou ti, kdo produkují, odděleni od produkčních prostředků a jejich schopnost pracovat se stává zbožím. Význam tohoto fundamentálního rozporu spočívá v tom, že systém produkce není organizován racionálním lidským plánováním, jež by mohlo učinit jádrem produkce potřeby lidských bytostí a planety, na které žijeme. Namísto toho je produkce hnána úsilím o akumulaci pro akumulaci a organizována prostřednictvím produkce zboží. Tento rozpor ale také způsobuje, že pracující mají objektivní zájem na skoncování se systémem kapitalismu a nastolení nových společenských vztahů umožňujících regulaci produkce v zájmu většiny a planety, nikoli v zájmu malé skupiny. Právě proto nazval Marx dělnickou třídu hrobařem kapitalismu.

Úplnější pochopení dynamiky kapitalismu a ústředních rozporů systému může sehrát významnou roli v posilování a prohlubování klimatického hnutí. Pomohlo by zajistit, aby si řadoví příslušníci hnutí uvědomili, že pracující třída je součástí řešení, že má objektivní zájem na svržení systému a ne na jeho podpoře.

Paříž a co po ní

Mnoho sektorů tohoto rostoucího hnutí je rozhodnuto neudělat v přípravě na Paříž stejné chyby, jaké byly podle nich učiněny v Kodani. Argumentuje se tím, že mnoho aktivistů přehnaně a bláhově věřilo v pozitivní výsledek kodaňských jednání. To vyvolávalo velké naděje a demonstrace byly používány pouze jako inscenovaná podpora lobování větších nevládních organizací. Když pak jednání selhala, zhroutilo se také hnutí.25

Ovšem do mobilizace pro Paříž jde hnutí v mnoha ohledech v lepší kondici než kdykoli předtím. To ale neznamená, že se tato mobilizace vyhne napětí, které způsobilo rozkol hnutí po Kodani.

Jsou zde samozřejmě obavy, že plány pro další fázi boje formulované letos na jaře na Světovém sociálním fóru v Tunisu mohou podlehnout podobným tlakům jako v minulosti. V Tunisu se nejvýznamnější globální ekologické skupiny dohodly na strategii, která má na rozdíl od Kodaně zajistit, aby hnutí vyšlo z Paříže posílené a s novou energií pro další fázi boje. Klíčovými prvky této strategie jsou mobilizace jak na začátku, tak na konci jednání, aby bylo hnutí v ulicích také v závěru konference, odsoudilo tam a zkritizovalo neschopnost vlád, ale také vyjádřilo naději na další posílení své schopnosti bojovat za potřebné změny. Patrick Bond charakterizoval reálné možnosti plánu rámcově dohodnutého na setkání v Tunisu jako „klimatické hnutí napříč hnutími“. Upozornil ale také na potenciální problémy strategie „úsilí o jednotu, ale bez politiky“: podobná strategie uplatněná roku 2011 při klimatické konferenci v Durbanu vyústila v demonstraci, kterou mohli vedoucí politikové Jižní Afriky využít k legitimizaci svých vlastních akcí, přičemž se na druhé straně nepodařilo vybudovat hnutí reagující na výsledky summitu. Z toho Bond vyvodil, že bez dohodnutého radikálního narativu může podobný neúspěch stihnout i pařížské mobilizace usilující o volání vlád k odpovědnosti.26

Bondovy obavy a analýzy jsou namístě. Ve hře jsou ale také zásadnější procesy týkající se směřování a síly hnutí, které sotva vykolejí cokoli, co se stane v Paříži. Na rozdíl od Kodaně značná část hnutí chápe, že vlády neschválí v Paříži to, co je zapotřebí. Skutečnost je taková, že v Paříži nebudou dohodnuta žádoucí opatření. Hlavy států a vlád nebudou ochotny schválit rozsáhlé a rychlé snížení emisí, které by dekarbonizovalo ekonomiku a které jde proti vlastním zájmům významných částí globálního kapitalismu. Nebudou chtít obětovat výhody svých národních ekonomik před jinými zeměmi bez ohledu na to, co je v sázce. Neudělaly to za víc než dvě desetiletí různých jednání a neudělají to ani v Paříži. To už v hnutí pochopilo mnoho lidí. Mnohým tudíž od začátku jde o to, aby Paříž nebyla považována tak jako Kodaň za koncový bod. Chápou ji namísto toho jako součást budování rozsáhlejšího hnutí přesahujícího Paříž.

Zdá se, že v řadě zemí se rozvíjí rozsáhlejší klimatické hnutí, které začíná zapouštět hlubší kořeny v dělnické třídě a širších sociálních hnutích, zejména v hnutí proti úsporným opatřením. Tak například aktivisté klimatického hnutí demonstrovali společně s aktivisty hnutí proti úsporným opatřením na červnovém londýnském shromáždění People’s Assembly, kterého se zúčastnilo 250 tisíc lidí. Problém klimatu se stává stále víc ústřední součástí širších bojů. V době, kdy je psán tento článek, se připravují plány, jak zorganizovat den akcí o klimatu jako součást paralelních akcí k říjnové konferenci Konzervativní strany. Otázka změny klimatu už není pouze doménou angažovaných ochránců životního prostředí. Nyní si ji už osvojuje také hnutí proti úsporným opatřením.

Ve Spojeném království se koalice připravující londýnskou demonstraci 29. listopadu po dlouhých debatách shodla na tom, že jejím ústředním heslem bude „Pochod lidu za klima, spravedlnost a práci“ („People’s March for Climate, Justice and Jobs“, takže myšlenkovým jádrem demonstrace bude radikální narativ. Porovnejme to s titulem „London Stop Climate Chaos – The Wave“ z roku 2009, který měl jen málo politického obsahu.) To je velmi významný posun.

V sázce je mnoho a Paříž nabízí významnou příležitost k budování energického a radikálního klimatického hnutí schopného sehrát ústřední roli v zápase se systémem, který je u kořenů naší klimatické krize: k budování masového hnutí se širokou základnou opírajícího se o podporu obyčejných lidí; hnutí, které si uvědomuje, že masová akce má sílu přinášející vítězství; hnutí připravené jít ruku v ruce s jinými boji proti systému; hnutí, jehož ústřední myšlenkou není změna klimatu, ale změna systému. Úkolem levice je sehrát v tomto hnutí zásadní roli. Je čas, abychom se tohoto úkolu chopili my všichni.
Suzanne Jeffery

Vyšlo v Solidaritě č. 104, listopad – prosinec / 2015
Z anglického originálu vyšlého v International Socialism 148, říjen 2015,
přeložil Rudolf Převrátil a Štěpán Tesař

Text vznikl díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové v rámci projektu Školy alternativ.

 

---

1 Převládající vědecký konsensus nejpodrobněji shrnuje zpráva IPCC za rok 2014 – viz http://ar5-syr.IPCC.ch