Když byl mladý Fidel Castro v roce 1953 souzen za ozbrojený útok na kasárna Moncada, varoval porotu: „Odsuďte mě. Nezáleží na tom. Historie mě osvobodí.“
Šest let na to byl kubánským premiérem, a vedl vládu 49 let, než v roce 2008 formálně abdikoval. Historie jej musí soudit jak jako bojovníka za svobodu, jehož vzdor pokořil imperialismus USA, tak jako vládce represivní, nerovné společnosti.
Narozen v roce 1926, vyrůstal Castro na Kubě, která byla v zásadě kolonií. Španělská nadvláda skončila teprve v roce 1898, částečně kvůli zapojení vojáků USA. Nová kubánská ústava umožňovala USA intervenci, kdykoliv byly jejich zájmy ohroženy. Zátoka Guantanamo byla „pronajata“ USA, a její jméno stále představuje neblaze proslulé vězení. Americké firmy vykoupily velkou část kubánské půdy a vytvořily z kubánské ekonomiky něco jako plantáž cukrové třtiny. Kuba byla součást řady států, kterým USA vládůy napříč Latinskou Amerikou. Americké firmy plenily její zdroje – od United Fruit, která přeměnila Guatemalu na „banánovou republiku“ až po měděné obry, odírající chilský venkov a tisíce horníků, kteří se opracovali k smrti
Násilí
To bylo kryto násilím ze strany diktátorů, kteří měli podporu sil USA v rámci politiky, kterou prezident Theodore Roosvelt nazval politikou „velkého klacku“.
Castro byl součástí širokého prostředí středostavovských studentských nacionalistů, kteří tento imperialismus nesnášeli a statečně proti němu bojovali. Zaměřoval se na ozbrojené akce nutně malých a konspiračních skupin. Jeho soudní proces kvůli útoku na Moncadu mu pomohl katapultovat se do čela kubánské opozice. Svou organizaci pojmenoval Hnutí 26. července, na památku data útoku. Ta však zahrnovala pouhých 140 lidí – a zklamala, polovina jich zůstala mrtvá a Castro se ocitl ve vězení, a to až do amnestie o dvě léta později.
Neúspěch ostatních opozičních sil zanechal Castra jako jediného hráče na šachovnici. Prezident Fulgencio Batista zrušil volby a parlamentní opozici v puči roku 1951. Masové stávky a protesty v roce 1933 osvědčily sílu pracující třídy na Kubě. Ale Komunistická strana se připojila k první vládě Batisty, demobilizovala dělníky a na desetiletí se zdiskreditovala v očích generací radikálů. Byly zde další ozbrojené skupiny. Ale represe za Batisty pozabíjela jejich vůdce a Castro šikovnými manévry dostal sám sebe a Hnutí 26. července do jejich čela. Společně s kubánskými emigranty – a argentincem Ernestem „Che“ Guevarou – začal v listopadu 1956 invazi z Mexika, doufajíc, že jej přivítá masové povstání. To se nestalo, a většina jeho sil byla zabita. Ale ti, kteří přežili, začali dlouhou guerrillovou válkou v pohořích Kuby. Podpora rolnické populace jim pomáhala zvítězit v bitvách a získat nové bojovníky. V kubánských městech rostla opozice vůči Batistovi, včetně generálních stávek a bojkotu voleb. Režim, který byl terčem stále silnější nenávisti, začal také zahnívat zevnitř, a jeho podporovatelé z USA váhali. Castro používal prestiž partyzánů, aby si zajistil vedení opozice – a aby zajistil, že budou jediní, kteří se chopí moci, pokud režim padne.
Byl to hrdinský boj. Ale nebylo to nic jako komunistická revoluce, jak si jí představovali Karel Marx a Bedřich Engels. Ti učinili svým ústředním principem větu, že „emancipace pracujících musí být činem pracujících samotných.“ V kubánské revoluci učinili Castro a jeho spojenci vše, aby omezili roli pracujících na podporu partyzánů. Při oslavě Batistova pádu v lednu 1959 se pracující začali radikalizovat a Castro to chápal jako hrozbu. V únoru si stěžoval, že „na dělnických shromážděních jsou hesla a požadavky kladeny ve stejném tónu, jako bychom byli nerevoluční vláda. Masy si neuvědomují, že toto je jejich vláda. Můžeme se domnívat, že stále mají v hlavě myšlenku, že vláda a lidé jsou rozdílné věci.“
Represe
O více než rok později ostře zasáhnul proti ožívající demokracii uvnitř odborů a zmocnil se opozičního tisku. Nová vláda uzákonila pozemkové reformy, které slíbila rolníkům, ale pokračovala v hledání kompromisu s USA a kubánskými boháči. Jejich neústupnost ji dotlačila k radikalizaci. USA ozbrojily pravicové rebely a vyhrožovaly, že přestanou kupovat kubánský cukr. Rafinérie, vlastněné USA, odmítly zpracovávat kubánskou ropu, tak je Castro znárodnil. Obchodní embargo, které uvalily USA, způsobilo strádání obyčejných Kubánců, trvající desetiletí. Agenti USA prováděli teroristické útoky, zabíjející kubánské civilisty. Během úřadování amerického prezidenta Johnem F. Kennedyho dokonce spustila CIA za účasti pravicových rebelů invazi do Zátoky sviní. Jejich útok v roce 1961 zklamal tak strašně, jako ten Castrův o pět let dříve. Ale zatímco Castrům pokus podnítil opozici vůči Batistovi, nehorázné kroky USA povzbudily podporu pro Castra. Svět již viděl brutální výsledky pučů, podporovaných USA, napříč Latinskou Amerikou, zejména v Guatemale v roce 1954. Při něm USA bombardovaly hlavní město a vyslaly své vojáky, aby svrhly reformátora Jacoba Arbenze. Úspěšný puč na Kubě mohl vypadat jako to, co se mělo stát v Chile v roce 1973, kdy generál Augusto Pinochet za podpory USA zmasakroval tisíce lidí. Místo toho Kuba dokázala, že USA mohou být poraženy, a to pouhých 50 mil od svého pobřeží. To byl kontext, ve kterém Castro v prosinci 1961 vyhlásil socialismus – tři léta potom, co převzal moc. V jeho vzdoru můžeme rozlišit dvě stránky. Na jednu stranu Castro zaujal důraznější antiimperialistickou pozici. Apeloval na chudé obou Amerik, aby podpořil Guevarovo „šíření revoluce“. Později poslal podporu a vojáky do států jižní Afriky, které bojovaly s apartheidem.
Ale ve světě polarizovaném studenou válkou znamenalo to, co Castro mínil slovem socialismus, spíše příklon k jedné velmoci. Původně zdráhavé spojenectví se Sovětským svazem se stalo pro jeho vládu ústřední.
To sice znamenalo porážku CIA, ale za cenu, že se Kuba stala pěšákem v závodu ve zbrojení. Aby přežila embargo USA stal se z ní nedobrovolný trh pro výrobky zemí Východního bloku. To také znamenalo pokračování závislosti na exportu cukru. Nová komunistická strana, kterou Castro vytvořil v roce 1965, byla nástrojem nikoli vzpoury pracujících zdola, ale státní kontroly shora. Mnoho starých bohatých Kubánců uprchlo, ale vznikla nová vládnoucí třída, založena na státním vlastnictví. To znamenalo, že zásadní rysy kapitalistické společnosti zůstaly nedotčeny. Vykořisťování pokročovalo, stejně tak jako útlak, jež z něj vyrůstal.
Navzdory velkým pokroků v gramotnosti trpělo stále mnoho Kubánců kvůli špatným bytovým podmínkám a nízkým mzdám. Platilo to zejména pro černošské Kubánce, kteří stále čelili institucializovanému rasismu a byli obzvláště postiženi ve „zvláštním období“ ekonomické krize v devadesátých letech dvacátého století, poté, co padl Sovětský svaz.
Úspěchy státu v rozvíjení zdravotnictví jsou po právu oslavovány. Ale ty byly často používány v rámci zahraniční politiky – například posílání lékařů do Venezuely výměnou za ropu – spíše než jako opatření pro chudé.
Potraty byly dekrimilizovány až v roce 1979. Domácí násilí bylo potichu přijímáno. Dokonce i dnes žene mnoho žen nedostatek pracovních příležitostí k sexuální práci, což je hlavní součástí kubánského turistického průmyslu. Castro perzekuoval LGBT občany, včetně masových zatýkání, zaváděl nucené pracovní tábory pro „devianty“ a zvláštní výchovou pro hochy, odsouzené jako zženštilé. To vyvrcholilo vyhoštěním až 10.000 gayů a lezeb od roku 1980.
Oteplování
Castrovo odstoupení, a oteplování vztahů s USA, bylo příležitostí pro jeho následovníky pokročit v jeho ústupu od státního kapitalismu studené války směrem k modelu založenému na trhu. Současní vládci doufají, že budou následovat Čínu, otevřou se tak vysokým ziskům, zatímco budou pokračovat v potlačování opozice. Pokud by uspěli, mohou stejně jako čínští vládci shledat, že ekonomický růst přináší větší a potenciálně smělejší pracující třídu. Jsou to tito pracující, ve kterých leží naděje na skutečný socialismus na Kubě.
Castro bude odsouzen pokrytci vládnoucí třídy, kteří ho nenávidí, že odhalil jak jsou slabí a nedokázali ho zničit. Bude nazýván vražedným tyranem těmi, kdo podporovali Pinochetův fašistický puč a dnes podporují brutální saudský režim. Přinutil je třást se, a povzbudil rebely a antiimperialisty po celém světě. Bylo správné podporovat jeho odpor vůči pokusům Spojených států o pomstu. Ale nemůže být zbaven viny za zneužití myšlenky komunismu pro vládu nad společností, která byla v zásadě kapitalistická. Socialismus, který podle svých slov reprezentoval, ale znamená sebeaktivitu pracujících, nikoli státní kontrolu shora. To je jedna z lekcí, které si můžeme vzít.
Z angličtiny přeložil Martin Šaffek. Originál zde