Syrská válka je zvěrstvo, brutální mlýnek na maso, který požírá převážně nevinné.
Původní lidový revoluční impuls, který se diktátor Bašár al-Asad pokusil zničit brutální silou, stále slabě přežívá. Ale je nyní podřazen pod soupeření imperialistických mocností a jejich místních vazalů a spojenců. Boje pokračují, protože se to velmocem hodí.
Ruská intervence minulý rok ukázala, že dokáže proměnit situaci. Podpořila Asadův režim, který se v současnosti krutě snaží znovu získat části největšího města Aleppa.
Zájmy soupeřících mocností se komplexně proplétají.
V listopadu minulého roku sestřelilo Turecko ruské bojové letadlo. Ale zejména od nepodařeného pokusu o puč v červenci si tyto státy k sobě opět našly cestu. Ke konci srpna pronikly turecké jednotky hluboko na syrské území.
Starostí tureckého prezidenta Recapa Tayyipa Erdogana je zabránit kurdským nacionalistickým silám, které nyní část území v Sýrii, aby se spojily se svými protějšky v Turecku.
Podle novin Financial Times „dalo Rusko Turecku volnou ruku proti kurdským silám v Sýrii, kterým předtím nabídlo přechodnou a oportunistickou podporu.“
Mezitím Turecko odvedlo své syrské rebelské spojence od obrany Aleppa.
Způsob, jakým Rusko opustilo Kurdy, podtrhuje tu skutečnost, že se jedná o stejně imperialistickou mocnost jako jsou USA. Zdá se, že prvotním ruským cílem v Sýrii je především přinutit Západ, aby zrušil sankce, uvalené na Rusko jakožto odplata za jeho intervenci na Ukrajině.
Řečeno v obecnější rovině, požaduje uznání své role jakožto globální mocnosti. Dosud to příliš dobře nefungovalo. Po zářiovém zhroucení krátkodobého syrského příměří Západ zvyšuje Západ svůj rétorický tlak.
Nedávno se Západní ministři zahraničí setkali v Londýně. Boris Johnson, snažící se oprášit svou churchillovskou image, prohlásil minulý týden v Dolní sněmovně britského parlamentu, že budou, co se týče Sýrie, probírat „kinetičtější možnosti, vojenské možnosti“.
Póza
Tato póza znamená velice málo. Mluvčí Theresy May prohlásila, že britská vláda „nemá žádné plány na vojenskou akci“.
V každém případě se jediná důležitá západní rozhodnutí o Sýrii budou činit nikoliv v Londýně ale ve Washingtonu.
Do té doby, dokud bude Barack Obama prezidentem USA, existuje velice malá pravděpodobnost západní vojenské intervence do syrské války.
Obama dal tak jasně najevo, že se nehodlá vrátit do blízkovýchodní šlamastiky, že tím oslabil vyjednávací pozici ministra zahraničí Johna Kerryho ve vztahu k Rusku.
Obamovou vojenskou prioritou na Blízkém východě je právě probíhající operace ke znovuzískání iráckého města Mosul od ISIS.
Hillary Clinton, která ho, zdá se, nahradí, bude skoro jistě prosazovat útočnější globální politiku.
Ale jak USA, tak Ruskou budou nadále fungovat podle stejného strategického vzorce, který převládal ve studené válce. Jinými slovy, budou se snažit vyhýbat přímému střetu, který by spustil nukleární válku, která by skoncovala s civilizací.
Média o vyhlídkách na takovou válku spekulují. Zpravodajský web Stratfor píše, že Rusko je s USA „zaklesnuto v konfrontaci na více bojištích.“ Ale faktem zůstává, že relativní ekonomická a vojenská moc Ruska je mnohem menší než moc starého Sovětského svazu.
Nejlepší šancí na zvýšení své globální váhy má ve spojení s Čínou – a tyto státy začaly pořádat společná vojenská cvičení. Ale čínští vládci rozhodně nechtějí vést kvůli Sýrii válku.
To neznamená, že to, co se děje, není nebezpečné.
Stejně jako v případě největších krizí studené války, v Berlíně v roce 1961 a na Kubě v roce 1962, existuje nebezpečí, že lokální konflikt může eskalovat mimo kontrolu kohokoliv.
Johnson zjevně lobuje pro západem uvalenou bezletovou zónu nad Sýrií – krok, který může, vzhledem k ruské vojenské přítomnosti, eskalovat právě tímto způsobem.
To je dobrý důvode, aby se USA, Rusko, a další mocnosti, stáhly ze Sýrie.
Z angličtiny přeložil Martin Šaffek. Originál zde:
https://socialistworker.co.uk/art/43537/Could+our+rulers+ease+Syrias+torment%3F+Only+by+pulling+out+and+leaving+it+alone