Německo: vady na kráse „solidární“ azylové politiky

Poslední dobou se u naší liberální levice ujala tendence vyzvedávat politiku německé vlády jako vzorový přístup k uprchlické krizi. Přinášíme překlad článku přejatého ze švýcarského serveru
Á l’encontre, který dokládá, že věci nejsou vždy takové, jak se prezentují, a že ochota „přijímat“ může být v některých případech spojena i s postranními úmysly.

Hnutí praktické solidarity s uprchlicemi a uprchlíky není zlomené – dále se rozvíjí. Na jednu stranu přes 61 % Němek a Němců nadále vyjadřuje v průzkumech ochotu k přijímání a integrování uprchlic/uprchlíků. A v solidárním hnutí praktické pomoci je stále restriktivnější politika německé vlády silně kritizována. Na druhou stranu se ovšem proti uprchlicím a uprchlíkům množí násilné útoky. Pegida (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes – Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu) opět zvedá hlavu, v první řadě v Drážďanech, ale také na demonstracích konaných 12. října v Mnichově a Würzburgu, kde razila heslo „Vyhostit, vyhostit“, osočovala „mafii azylového práva“ a přímo útočila na Angelu Merkelovou.¹

V médiích je kladen důraz na „nesmírné množství“ uprchlíků: tak nejčtenější bulvární deník Bild Zeitung (denní náklad dva miliony výtisků) přinesl titulek o „půldruhém milionu“ uprchlíků pro rok 2015 s odkazem na „anonymní“ vládní zdroje. Strach určitého počtu lidí ze „zaplaven퓲 imigranty s odlišnou kulturou (především muslimy) je pro velká média vděčným tématem. Tiskem široce medializované anekdoty o násilných potyčkách mezi uprchlíky – v podmínkách vyvolávajících klaustrofobické reakce (jsou například nakupeni v počtu tří tisíc v sále určeném pro osm set lidí s pouhým tuctem záchodů a sprch) – nebo o muslimských uprchlících odmítajících podat ruku ženě či odpovědět zástupkyni oficiální instituce atp. – stále více živí vůči uprchlicím a uprchlíkům negativní pocity.

Pravdou zůstává, že se v této „otázce“ projevuje v německém obyvatelstvu extrémní polarizovanost. Solidární reakce jsou i nadále silné, odpor však nabývá na intenzitě.

Výroky kancléřky Merkelové ve smyslu: „Přijďte všichni! Jste vítáni! Budeme s vámi zacházet lidsky!“ mohly být buď „instinktivně“ kladnou reakcí, nebo promyšlenou odpovědí na působivé spontánní hnutí na pomoc uprchlicím/uprchlíkům.

Je také pravda, že v rovině veřejných postojů zůstává Angela Merkelová neoblomná vůči těm, kteří označují její vstřícná a optimistická prohlášení za „nezodpovědná“, počínaje vedením CSU (Křesťanskosociální unie, sesterská strana Merkelové CDU – Křesťanskodemokratické unie – v Bavorsku) a jejím předsedou Horstem Seehoferem, který se snaží lovit v krajně pravicových vodách zdůrazňováním, že nejsme s to „sami“ přijmout „všechny“ uprchlíky z celého světa.³ V praxi je však politika německé vlády v křiklavém rozporu s merkelovskou rétorikou „přijímání“ a ujišťování, že „ jsme schopni integraci uprchlíků zvládnout.“

Zdi „pevnosti Evropa“ jsou posilovány bezpočtem opatření, mimo jiné pojmem „bezpečných zemí“. Ve velkém se uplatňuje rozlišování „dobrých“ a „špatných“ (tj. „ekonomických“ či „sociálních“) uprchlíků, zejména na úkor uprchlic/uprchlíků z Balkánu⁴. Začíná také zaznívat, že mnoho syrských uprchlíků nepřichází ze Sýrie, ale z jiných zemí, kde lze žít pod přijatelným režimem, např. z Turecka (probíhá jednání s tureckou vládou ohledně finanční pomoci⁵ mající zajistit větší kontrolu hranic).

Zároveň je situace uprchlic/uprchlíků v Německu v řadě ohledů čím dál tím víc ztěžována. Je již navržen nový zákon, který má umožnit vracení stále většího počtu uprchlíků. Většina z nich nebude mít šanci na získání politického azylu – případně získá pouze dočasný status „tolerování“ (Duldung) – a tudíž ani práva na zaměstnání nebo na rekvalifikaci, ba ani na menší peněžní obnos, aby si mohli obstarat každodenní potřeby.

Dogma železné rozpočtové odpovědnosti a nulového zadlužení navíc znamená, že s novým rozpočtem z dílny ministra financí Wolfganga Schäubleho opět naplno propukne politika škrtů. Schäuble žádá všechna ministerstva o co největší snížení výdajů, tentokrát s odůvodněním nákladů na přijetí a začlenění uprchlic/uprchlíků. Rýsuje se tu velké nebezpečí: jakmile začne být pomoc uprchlíkům spojována se zhoršováním situace chudých Němců s velmi skromnými příjmy, hrozí, že odmítání solidarity a odpor vůči žadatelům o azyl se stanou převládající tendencí.

Příklad typu opatření, o nichž se dnes v Německu veřejně hovoří: předseda Ústavu pro hospodářský výzkum (Ifo – Institut für Wirtschaftsforschung, jeden z nejvýznamnějších německých ústavů v tomto oboru) na Mnichovské univerzitě Hans–Werner Sinn nedávno prohlásil, že k financování integrace uprchlíků bude nutné zvýšit věk odchodu do důchodu.⁶

Stejně tak probíhají četné pokusy o podrývání „minimální mzdy“ (8,50 euro za hodinu), zavedené formálně od ledna 2015. Dohled nad jejím dodržováním byl sám o sobě málo účinný, zejména ve stavebnictví. A nyní byli úředníci celní správy, kteří měli za úkol dohlížet na uplatňování zákona o minimální mzdě v pracovních smlouvách detašovaných zaměstnanců, od této činnosti odvoláni a převeleni ke kontrolování, třídění a hlídání uprchlic/uprchlíků. A co víc, zaměstnavatelské svazy navrhují novou podstatnou „výjimku“: zaměstnávat uprchlice a uprchlíky za plat pod minimální mzdou s tím, že je to lepší, než neopatřit jim práci vůbec.

Svazy Německé odborové konfederace (DGB – Deutscher Gewerkschaftsbund) a společensky progresivní sdružení varují před hrozbou nových škrtů a před útoky na minimální mzdu pod záminkou výdajů na uprchlíky.⁷

Nesmíme dělat sebemenší ústupky těm, podle nichž uprchlice/uprchlíci „zavinili“ novou vlnu neoliberálních korporátních útoků proti reálným mzdám a proti tomu, co ještě zbývá ze sociálních výdobytků. Nesmíme však ani podceňovat základní problém. Miliony Němců žijí pod oficiálním prahem chudoby,⁸ bydlí v nevhodných podmínkách, ztratily možnost účastnit se společenského života, stravují se v charitách. Nelze zapomínat na miliony prekarizovaných zaměstnanců pracujících za nízké platy a stavěných do konkurence s ještě hůře placenými uprchlíky, aniž by tu působila protiváha odborů a kolektivní protiakce.

Proti rostoucí „desolidarizaci“ neexistují dílčí řešení. Je tedy třeba hledat konkrétní způsob, jak spojit specifické požadavky na obranu práv, zájmů a lidské důstojnosti uprchlic a uprchlíků s všeobecnými sociálními požadavky na důstojný život pro všechny. Což obnáší také boj proti úniku kapitálu – zejména velkých firem – do daňových rájů a za výraznější přerozdělování bohatství vytvářeného námezdně pracujícími. Musíme tudíž udělat vše pro to, aby nebyly zájmy německých pracujících a vyloučených stavěny proti sobě navzájem. Solidarita, která se projevila – a která dosud trvá – vůči uprchlíkům, může a musí podpořit třídní solidaritu proti neoliberální politice. (10. října 2015)

Manuel Kellner
Autor je členem redakce německé Sozialistische Zeitung (SoZ)

Z francouzskojazyčného originálu „Allemagne. Face aux réfugiés, politique du gouvernement et polarisation“, vyšlého na alencontre.org, přeložil Martin Churaň.

1 Kandidátka Pegidy do drážďanských komunálních voleb v červnu 2015 Tatjana Festerling označila Angelu Merkelovou za „nejnebezpečnější ženu Evropy,“ která „udělala z Německa jeden obrovský uprchlický tábor.“ (pozn. red. Alencontre)