Pařížská dohoda o klimatu: Mnoho povyku pro nic?

V sobotu 12.12.2015 se po dvou týdnech vyjednávání a dlouholetých předběžných jednání uzavřela dosud první dohoda o klimatu, která zavazuje všechny země ke snížení emisí. Je důvodem k oslavě?

„Plán k záchraně planety“, tak se dohodě přezdívá v tisku. Kdybychom ji vzali doslovně, tak by celých jejích 31 stran bylo „návodem k revoluci“. Rakouský vyjednavač o klimatu Helmut Hojesky ji nazval „opravdovou bombou“ a „historickým průlomem“. I silná platforma Avaaz se statisíci online příznivci, která spoluorganizovala pochody za klima, hlásala „úžasný výsledek, protože právě v to jsme doufali: zásadní a masivní změna v historii lidstva.“

Ne všichni sdílejí nadšení pro tuto analýzu úspěchu. Světový fond na ochranu přírody WWF píše: „jádro této dohody je příliš slabé, aby zabránilo nebezpečné změně klimatu.“ Dle Friends of Earth Europe je dohoda „humbukem“, globální hnutí malých farmářů La Vía Campesina ji nazývá „maškarádou“ a známý klimatický vědec James Hansen nazývá dohodu dokonce „podvodem“.

Faktem je, že se dohody docílilo. Na rozdíl od neuspokojivé zkušenosti z Kodaně v roce 2009 (COP 15) je toto opravdu úspěch. Zvítězila diplomacie a vůle ke kompromisu. Hostitel, prezident Hollande, si dal za cíl uskutečnění pařížské dohody nezávisle na jejím obsahu. Ten se dá pochopit buď tak, že teoreticky umožní revoluci, a nebo, že vše půjde přesně tak jako doposud. To bude záviset na interpretaci a mocenských zájmech. Někteří říkají, že COP 21 nakonec absolutně nic nezmění, protože právě pařížská dohoda podléhá největšímu vlivu koncernů.

Cíl 1,5 až 2°C

Očekávaným klíčovým výsledkem mělo být omezení globálního oteplování do roku 2100 ve srovnání s předindustriální érou o 2°C a pokračování v úsilí o omezení tohoto nárůstu teploty až o 1,5°C. Že je nyní v dohodě obsažen cíl 1,5°C je především vítáno ostrovními státy, které již při zvýšení o dva stupně spolkne hladina moře. Avšak samotné uskutečnění je velmi diskutabilní. Dohoda je sice závazná, nicméně v její konečné verzi není žádný detailní časový plán nebo konkrétní cíl pro snížení emisí jednotlivých zemí, což jsou právě ty aspekty, které by závaznost potřebovaly.

Zvláštní na klimatické konferenci v Paříži, jež byla 21. konferencí smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (Conference of Parties, COP), je, že téměř všechny smluvní strany, tedy státy, již dopředu stanovily cíle snížení emisí – tzv. INDCs (Intended Nationally Determined Contribution). Ještě na konferenci se dohadovalo o tom, jestli má „C“ znamenat „Commitment“, tedy „závazek“, ale zvítězila mírnější formulace „příspěvek“. A podobně se zacházelo se zbytkem textu. Diplomacie udělala ze „shall“ „should“, jasné limitní hranice znečištění jsou nyní „netto“ hranice a fondy se již „neposkytují“, ale „mobilizují“.

Všechny sečtené INDCs by musely zahrnovat snížení, které je kompatibilní s cílem 1,5 až 2°C. Dosud jsou však na minimálně 2,7 až 3,7°C, Což bude mít podle vědeckých studií fatální následky. A jak již bylo řečeno, tyto cíle nejsou závazné a vymahatelné. Navíc je dohoda platná až od roku 2020. Podle Steffena Kallbekkena, ředitele Centra pro mezinárodní klimatickou a energetickou politiku, je pravděpodobné, že do roku 2020 vypustíme tolik CO₂, že přesažení 1,5°C oteplení bude nevyhnutelné. Od roku 2023 se má každých pět let kontrolovat dodržení INDCs a zlepšovat stanovené cíle.

Můžeme jen doufat, že nejpozději do té doby nebudou dovoleny triky s čísly. Kupříkladu souhlas USA do roku 2030 snížit emise o 26 % vyznívá doopravdy o dost ambiciózněji, než tomu ve skutečnosti je: USA zvolilo výchozím rokem rok 2004 (namísto 1990). Ale již v roce 2014 byly emise v USA nižší o 9 % než v roce 2005, díky čemuž by své emise nyní muselo snížit jen o 15 %. Mezitím plánuje Japonsko dosáhnout svých cílů tak, že postaví v jiných zemích uhelné elektrárny, které budou „čistší“, než kdyby je stavěl někdo jiný. Další země sázejí na „emisně neutrální“ atomovou energii.

Uhlí za klimatickou spravedlnost?

Dalším cílem dohody je od roku 2020 ročně „zmobilizovat“ 100 miliard dolarů na podporu „rozvojových zemí“ v opatřeních snížení emisí a adaptace. Ale co znamená „zmobilizovat“? Namísto peněžních plateb od vlád globálního Severu globálnímu Jihu by financování mohlo pocházet i od soukromých investorů.

Ve valné většině dosavadních peněžních fondů jde dokonce o komerční, vysoce zúročené půjčky. Hodně fondů má také spojitost s poskytnutím určitých protislužeb.

To by mohlo ku příkladu znamenat, že peníze budou poskytnuty určitým projektům jen tehdy, když pro to budou použity potřebné technologie z investiční země (a technologie hrají v dohodě ústřední roli). Nebo se bude jednat o podpůrné mechanismy vycházející z trhu jako REDD+ (Reducing Emissions from Deforestation and Forest Degradation), skrze které mohou investoři získávat emisní povolenky – proti čemuž masivně protestovali během COP 21 ekologická hnutí. Také není vyloučeno, že se prostě určité fondy přejmenují nebo přerozdělí, jako ku příkladu fondy pro rozvojovou spolupráci. Velkou otázkou je, jestli se peněžní klimatické fondy budou doopravdy řídit podle potřeb „rozvojových zemí“, nebo jestli nebudou spíše představovat podporu exportu pro průmyslové země.

Peněžní klimatické fondy mají vlastně sloužit tomu, aby ty země, které se nejméně podílely na klimatických změnách, nejsilněji však pociťují jejich dopady, byly podporovány EU a USA, jež jsou z hlediska historie největšími znečišťovateli. Mnoho postižených zemí se tvrdě zasadilo o náhrady za škody a ztráty vyvolané změnou klimatu. Ale USA prosadily svůj zájem, takže nyní je stanoveno, že „není poskytován žádný základ pro odpovědnost nebo náhradu škody.“

Mnoho hlasů poukazuje na to, že 100 miliard dolarů nebude zdaleka stačit. Pro srovnání: podle mezinárodní energetické agentury IEA byly dotace na fosilní paliva v roce 2013 550 miliard $. A podle WWF klimatického aktivisty Karla Schellmanna činí dosavadní rakouské financování pro změnu klimatu asi tolik, jako financování necelých čtyř kilometrů spolkové silnice.

Kolumbijka Lyda Fernanda z Transnational Institute mimo jiné zdůraznila, že požadovanou klimatickou spravedlnost nespasí platby tohoto druhu. Jejich význam je stejně malý jako pomoc, která má vést v rozvojových zemích k odstranění chudoby, když současně Severem kontrolovaná hospodářská, obchodní a agrární politika podkopává jejich suverenitu a činí je na něm závislými. 100 miliard dolarů je v tomto případě pouhou kapkou v moři. Mnoho sociálních hnutí, především v zemích globálním Jihu, kritizuje, že se v klimatické politice jedná o formu neo-kolonialismu, o „CO2lonialismo“.

Co stojí na řádcích a co stojí mezi řádky

Velice oblíbenými termíny v textu jsou pojmy jako „vývoj technologií“ „Technology transfer“ (předávání znalostí), „transparentnost“, „Capacity-building“ (rozvoj a posílení dovedností), „Monitoring, Reporting and Verification“ (Sledování, vykazování a ověřování) atd. Cíl, který si dali především EU a USA, je globální ověřitelnost měření snížení emisí. A to se stejnou jednotkou CO₂ a odpovídajícími technologiemi a metodami řízení, kterými má být ku příkladu měřena absorpce emisí skleníkových plynů v lesích či půdě. Odkud pocházejí tyto technologie? Především z EU a USA. Smlouva se málem neuzavřela kvůli zásadním neshodám mezi Indií a USA, jež prosazují patentování svých technologií. USA nakonec prosadily svou, tudíž nic o Open Source v textu nenajdete, a tak si nově industrializované země musejí sami vyvinout potřebné technologické know-how – koneckonců jde o soutěž a možnosti růstu.

Dohoda stanovuje co „nejrychleji to půjde“ celosvětově dosáhnout vrcholu emisí skleníkových plynů. „To koneckonců není někdy,“ myslí si optimisticky rakouský vyjednávač Hojesky, ale o moc konkrétnější to také bohužel není. Navíc má „být ve druhé polovině století dosaženo rovnováhy mezi skleníkovým efektem způsobeným lidskou činností a zachycováním skleníkových plynů.“ Ale i v tomto případě znamená „v druhé polovině tohoto století“ velmi nejasnou formulaci – koneckonců rok 2099 by tomuto vymezení rovněž odpovídal.

Ona prohlašovaná rovnováha je jen jiné slovo pro klimaticky neutrální, respektive pro nulově čistou spotřebu energie, a tím bohužel umožňuje všechny druhy problematických řešení. Především to neznamená konec fosilních paliv, ale naopak dává zelenou projektům jako Carbon Capture and Storage (CCS), jehož cílem je zachycování skleníkových plynů a jejich ukládání v Severním moři. (Ukládání uhlíku je již dlouhou dobu považováno za jednu z účinných metod boje proti změnám klimatu. Emise skleníkových plynů, jako je oxid uhličitý nebo metan, se napumpují do podzemních prostor, čímž se zamezí jejich uvolňování do atmosféry.) Což může ku příkladu znamenat, že nadále bude probíhat spalovaní ropy, jen na jiném konci světa, zatímco se na tom druhém bude ukládat CO₂: ať už v lesích, půdě, geneticky modifikovaných rostlinách (které jsou opět na vzestupu) nebo skrze tuto nebezpečnou a ještě neověřenou metodu CCS.

Víra v zázraky skrze technologie, obchod s emisemi a karbonové offsety jsou tímto na ohromném vzestupu – i přes častou kritiku. Konec konců se nemluví o tom, že by efektivní boj se změnou klimatu znamenal velkou změnu pro náš způsob produkce a života – včetně zamyšlení se nad tím, jestli by nebyl možný (a nutný) svět bez hospodářského růstu.

Obama oznámil ve svém projevu po Paříži: „Dohoda ve zkratce znamená méně znečistění CO₂, které ohrožuje planetu, a více pracovních míst a hospodářského růstu skrze investice spojené se životním prostředím, konkrétně produkty vztahující se k emisím CO₂.“

A dokonce Avaaz píše: „můžeme jenom profitovat skrze obnovitelné zdroje. Technologie, které nám pomůžou ke 100% čisté energii, jsou bankomaty budoucnosti.“ O snížení spotřeby energie nepadlo ani slovo a že v současné době projekty obnovitelné energie v mnoha zemích po celém světě vedou k zabírání půdy a ničení životního prostředí, je úmyslně přehlíženo.

…a co v textu nestojí

V textu se ani jednou nehovoří o fosilních palivech, uhlí, ropě nebo zemním plynu. Žádná zmínka o chovu hospodářských zvířat a výrobě masných výrobků, palmovém oleji a jiných příčinách odlesňování deštných pralesů. A zatímco ještě Kodaňská smlouva o klimatu obsahovala letecké a námořní emise, které jsou stejně velké jako celkové emise Velké Británie a Německa dohromady, nebyly nyní vůbec obsaženy. Úplně stejné je to s ukotvením lidských práv a rovnosti žen a mužů.

Stejně tak v dohodě není obsažena problematika zemědělství založeného na průmyslových a fosilních palivech nebo potřeba podpory regionálního hospodářství a omezení nadnárodního obchodu. Jednání probíhající bezprostředně po COP v rámci Světové obchodní organizace (WTO) by případně mohly mít větší dopad na klima než COP 21. Takže je možné, že ty nejproblematičtější aspekty stávajících oboustranných dohod o volném obchodu, jako jsou TTIP a CETA, budou zakotveny právě ve WTO. To zahrnuje zejména ochranu investorů, což by z jakéhokoliv rozhodnutí souvisejícího s klimatem udělalo „překážku obchodu“.

Závěr?

Ano, existuje dohoda o klimatu. A v rámci toho, co současná klimatická politika dokáže, je toto možná i úspěch. Otázkou je, jestli tento způsob klimatické politiky doopravdy přinese pozitivní dopady pro klima a životní prostředí. Kritická občanská společnost a sociální hnutí se nyní potýkají s mnoha úkoly. Na jedné straně je nutné dohlížet na uskutečnění dohody a požadovat co nejdůslednější provedení. (Například v květnu 2016 se na celém světě budou konat velké akce odporu proti fosilním palivům.) Na druhé straně je důležité již nyní probudit k životu alternativy a pokročit ke skutečným řešením. Především je důležité dávat pozor na to, aby dohoda nebyla vyložena tak, jak se nyní může zdát: že se téměř nic nezmění, nebo že vyhrají falešná klimatická řešení jako Greenwashing¹, nebezpečné technologie a nové koloniální obchodní nástroje, REDD +², Climate Smart Agriculture³ nebo obchodování s emisemi.

Magdalena Heuwieser
Z němčiny přeložila Lenka Štěpánková

Vyšlo v Solidaritě č. 105, leden – únor / 2016