Přetiskujeme vyjádření redakce amerického socialistického časopisu „Jacobin Magazine“ k americkým prezidentským volbám (redakce Solidarity).
Neděláme si iluze ohledně dopadů vítězství Donalda Trumpa – je to pohroma. Vidina sjednoceného krajně pravicového hnutí pod vedením autoritářského populisty je pro pracující katastrofou.
Jsou dva způsoby, jak na tuto situaci reagovat: vinit americký národ nebo vinit elitu země.
V nadcházejících dnech a týdnech bude mnoho komentátorů dělat to první. Vyděšení liberálové již sepsali návody jak emigrovat do Kanady; minulou noc spadly v důsledku vysoké návštěvnosti internetové stránky Kanadského imigračního úřadu. Lidé, kteří nás dovedli do této propasti, nyní plánují spasit se útěkem.
Vyčítat Američanům Trumpovo vítězství však pouze prohlubuje elitářství, které jeho voličskou podporu v první řadě zavinilo. Je nezpochybnitelné, že rasismus a sexismus hrály v Trumpově vzestupu klíčovou úlohu. A jde hrůza z představy, jak tento triumf posílí nejsurovější a nejnetolerantnější síly v americké společnosti.
Nicméně odpověď na Trumpa, která se omezuje na pocit hrůzy, není politickou odpovědí – je to forma ustrnutí a politika schovávání se pod postel. A odpověď na americkou netoleranci, která se omezuje na morální odsuzování, vůbec není politikou – je opakem politiky, kapitulací.
Věřit, že Trumpova podpora stála pouze na rasově založeném nacionalismu, znamená věřit, že většina Američanů není vedena ničím jiným než nenávistí a společnou touhou po politice bělošské nadřazenosti.
Nevěříme tomu a ani fakta to nepotvrzují.
Jazýčkem na váhách v těchto volbách byli dle slov analytika deníku New York Times Natea Cohna lidé, kteří v roce 2012 zvolili Baracka Obamu. Nemohli být všichni bigotními rasisty.
Clintonová získala pouze 65 %1 hispánských voličů, ve srovnání s 71 procenty, kteří volili Obamu před čtyřmi lety. A tento pokles podpory zaznamenala v souboji s kandidátem, který navrhoval vybudování zdi na jižní hranici USA a odstartoval svou kampaň označením Mexičanů za sexuální násilníky.
Clintonové dalo hlas 34 % žen bez vysokoškolského vzdělání, a pouhých 54 % žen celkově, ve srovnání s 55 procenty, které volily Obamu. Clintononá přitom stála proti kandidátovi, který se na filmové nahrávce chvástal tím, jak chytá ženy „za kundu“.
Tyto volby byly pro Clintonovou obtížně prohratelné – a prohrála. Výtky se budou z velké části snášet na její osobu; je však pouhým ztělesněním hlavního proudu současné generace vůdců Demokratické strany. Demokraté ztratili za prezidenta Obamy téměř tisícovku křesel v státních zákonodárných sborech, tucet guvernérských úřadů, šedesát devět sněmovních a třináct senátních křesel. Poslední volební noc nepřišla jako blesk z čistého nebe.
Problémem Clintonové nebyla její specifika, ale její typičnost. Pro Demokratickou stranu bylo charakteristické, že její mocenská elita rozhodla v Washingtonu o kandidátovi2 (viz drtivou oficiální podporu ze strany nejvyšších stranických činitelů) mnoho měsíců předtím, než byl [v primárkách] vhozen první hlasovací lístek.
Stranická elita udělala osudnou volbu za nás všechny tím, že se rozhodně ohradila proti politice, která mohla vyhrát: politice ve prospěch pracujících.
72 %3 Američanů, kteří 8. listopadu volili, věřilo, že „ekonomický systém nespravedlivě straní mocným a bohatým“. 68 % mělo za to, že „tradiční strany a politici se nezajímají o lidi, jako jsem já“.
Bernie Sanders jako téměř jediný mezi Demokraty na tento doutnající pocit odcizení a třídního hněvu odpovídal. Sanders měl pro Američany základní poselství: zasloužíte si více, a máte pravdu, pokud tak soudíte. Zdravotní péči, vysokoškolské vzdělání, mzdu, z níž lze vyžít. Toto poselství z něj udělalo zdaleka nejpopulárnějšího politika v zemi4.
Oficiální program Hillary Clintonové přejal některé Sandersovy návrhy, odmítl však jádro jeho vize. Pro ty, kteří stáli v čele Demokratické strany, nemělo kritizování Ameriky smysl. Pro ně Amerika nikdy nepřestala být skvělou – a vše se měnilo jen k lepšímu.
Straničtí předáci chtěli po voličích, aby nechali politiku na nich. Domnívali se, že ji mají pod kontrolou. Mýlili se. Nyní musíme všichni nést důsledky – a také poneseme.
Začínají nové časy, které budou vyžadovat nové způsoby, jak vést politiku – politiku, která bude promlouvat k potřebám a nadějím lidí, nikoliv k jejich strachu. Ukázalo se, že elitářský liberalismus není schopný porazit pravicový populismus. Nemůžeme emigrovat do Kanady ani zalézt pod postel. Je čas na demokratickou politiku, nikoliv na to, abychom nad ní lámali hůl.
Megan Erickson, Katherine Hill, Matt Karp, Connor Kilpatrick, a Bhaskar Sunkara.
Autoři jsou redaktory a přispěvatelé Jacobinu.
Přeloženo z anglického originálu „Politics is the solution“, vyšlého 9. listopadu na internetových stránkách časopisu Jacobin Magazine (https://www.jacobinmag.com/2016/11/trump-victory-clinton-sanders-democratic-party/).